I. ÚS 180/03Nález ÚS ze dne 02.03.2004 Dokazování v trestním řízení - zatajení věci

Z provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy není možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že stěžovatel se dopustil těch jednání, jež mu klade za vinu skutková věta rozsudku. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Odvolací soud navíc nepostavil najisto, zda vůbec - na základě provedených důkazů a v daném řízení - může vydat výrok o náhradě škody, a tím porušil právo stěžovatele na zákonem stanovený postup (čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), které je klíčové pro vyloučení libovůle v soudním postupu a pro zajištění předvídatelnosti soudního rozhodování, což jsou esenciální požadavky právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

Současná rozhodovací praxe o trestních dovoláních (§ 265a a násl. trestního řádu) nedává záruku, že všechny případy, které Nejvyšší soud projednává z podnětu dovolání podaných obviněnými, jsou posuzovány z hlediska zachování ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud v některých rozhodnutích explicitně nepřipouští meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

I.ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004

N 32/32 SbNU 293

Dokazování v trestním řízení - zatajení věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 2. března 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 20. 11. 2002 sp. zn. 7 To 433/2002 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně z 20. 8. 2002 sp. zn. 1 T 120/2000, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zatajení věci a odsouzen k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2002 č. j. 7 To 433/2002-334 došlo k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tento rozsudek se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 25. 3. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2002 (7 To 433/2002-334) a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 8. 2002 (1 T 120/2000-296), kterými byl uznán vinným spáchání trestného činu zatajení věci (§ 254 odst. 1 a 2 trestního zákona), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců a současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 641 905 Kč. Stěžovatel tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí obecné soudy porušily jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušen měl být i princip "není trestného činu bez zákona", který je obsažen v čl. 39 Listiny. K ústavní stížnosti byl dne 21. 8. 2003 připojen návrh na odklad vykonatelnosti výroku II. napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (7 To 433/2002-334), který stěžovatel odeslal poté, co poškozená začala svou pohledávku vymáhat. Ústavní soud usnesením ze dne 2. 9. 2003 návrhu vyhověl a do svého konečného rozhodnutí vykonatelnost odložil.

Stěžovatel ve své věci nepodal dovolání [§ 265a a násl. trestního řádu (dále též "tr. ř.")], a tak muselo být postaveno mimo rozumnou pochybnost, zda vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, protože podle přesvědčení Ústavního soudu mohly být námitky obsažené v ústavní stížnosti účinně uplatněny v rámci některého z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Stěžovatel na dotaz Ústavního soudu odpověděl, že dovolání nepodal, protože vady rozhodnutí obecných soudů spočívají v nesprávném hodnocení důkazů, což vedlo k chybným skutkovým zjištěním a s nimi spojeným právním posouzením skutku, avšak podle judikatury Nejvyššího soudu není v takových případech naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za tohoto stavu by bylo dovolání zjevně odmítnuto. Toto tvrzení stěžovatel doložil usneseními Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002 sp. zn. 5 Tdo 482/2002 a ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. 4 Tdo 412/2002 (vyhledatelné na http://www.nsoud.cz/rozhod.php) a též právními názory předsedy senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu vyjádřenými v odborné stati (Bulletin advokacie č. 5/2003, str. 19 - 20, http://www.cak.cz).

Za tohoto stavu, s ohledem na obsah napadených rozhodnutí a na tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, nemohl Ústavní soud dospět s žádoucí jistotou k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jak je má na mysli § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, protože za takové prostředky zákon považuje výhradně prostředky umožňující efektivní obranu proti zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Současná rozhodovací praxe o trestních dovoláních nedává záruku, že všechny případy, které Nejvyšší soud projednává z podnětu dovolání podaných obviněnými, jsou posuzovány z hlediska zachování ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud v některých rozhodnutích explicitně nepřipouští meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Ústavní stížnost byla včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem (§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona), mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§ 42 zákona). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva či svobody stěžovatelů.

II. a)

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem (1 T 120/2000-296) shledal stěžovatele vinným tím, že jako jednatel a spolumajitel firmy (sic) E., s. r. o., si ponechal neoprávněně částku 641 905 Kč, která byla omylem vyplacena pojišťovnou jako likvidace pojistné události na účet této firmy dvakrát, ve dnech 19. 3. 1996 a 2. 4. 1996, ačkoli věděl, že jde o dvojí plnění z jedné pojistné události, a na výzvy k vrácení peněz, první ze dne 13. 6. 1996 nereagoval, stejně jako nerespektoval rozhodnutí soudu, a peníze, jež dosud pojišťovně za obchodní společnost dluží, použil nezjištěným způsobem. K tomuto závěru dospěl okresní soud s přihlédnutím k názoru Krajského soudu v Ostravě, když předtím stěžovatele dvakrát obžaloby zprostil, protože dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek, za který je stíhán, resp. že stíhaný skutek je trestným činem. Ve svém posledním rozhodnutí však okresní soud konstatoval, že skutečnosti uvedené ve skutkové větě výroku byly zjištěny důkazy provedenými v hlavním líčení. Závěr o zavinění stěžovatele učinil soud na základě toho, že v době, kdy byly poškozenou peníze poukázány, se stěžovatel jako disponent podílel na výběrech a platbách z účtu firmy, které: "převyšovaly platby této firmě (sic) a neodpovídaly ani předchozím, ani pozdějším běžným příjmům firmy.". Přitom stěžovatel se pravidelně seznamoval s účty firmy a sledoval prostředky na tomto účtu.

Na základě odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozené se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který věc přezkoumal v rozsahu a z důvodů uvedených v odvolání (§ 254 odst. 1 a 3 tr. ř.), a poté rozsudkem (7 To 433/2002-334) odvolání poškozené a státního zástupce vyhověl. Krajský soud při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 1 roku (místo 8 měsíců), jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let a šesti měsíců (místo 1 roku a šesti měsíců). Ve výroku II. rozsudku krajský soud "podle § 259 odst. 2 tr. ř. per analogiam a § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř." doplnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil stěžovateli zaplatit poškozené pojišťovně náhradu škody ve výši 641 905 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel s poškozenou vyřizoval veškeré záležitosti týkající se pojistné události, a proto se na něj poškozená obracela. Z rozboru plateb a pohybu jednotlivých částek na předmětném účtu je zřejmé, že o dvojím plnění musel vědět. Bylo zdůrazněno, že stěžovatel vlastnoručně podepsal příkazy k úhradě, resp. výběry v hotovosti, a rovněž bylo připomenuto, že sám sledoval stav účtu firmy, což vyplývá z výpovědí svědků P. a K. Krajský soud neměl pochyb, že obžalovaný o dvojím plnění věděl a že nereagoval na opakované výzvy. Za nerozhodné přitom považoval případné zjištění způsobu, jímž stěžovatel se zatajenou částkou naložil. Soud rovněž nepochyboval, že stěžovatel nerespektoval občanskoprávní rozhodnutí a zmařil i výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, neboť majetek firmy E. převedl na další firmu S., ve které byl v kritické době jediným jednatelem.

Krajský soud dovodil oprávněnost odvolání i tam, kde brojila proti chybějícímu výroku o náhradě škody. Dospěl k závěru, že vyřčení výroku nebrání zákonná překážka v podobě pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně (16. 10. 1997 č. j. 10 C 10/97-46), protože zde vystupovala na straně žalované E., s. r. o., (nikoli stěžovatel). Přitom z § 420 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá odpovědnost stěžovatele za porušení právní povinnosti, které je třeba spatřovat v tom, že svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu, a proto též sám odpovídal za škodu, kterou nevrácením neoprávněně přijatého plnění způsobil.

II. b)

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že popis skutku podaný okresním soudem neodpovídá výsledkům dokazování, jelikož nebylo prokázáno, že věděl o dvojím plnění, že nereagoval na výzvu k vrácení, že nerespektoval rozhodnutí soudu, že dosud za firmu peníze dluží a že částku použil nezjištěným způsobem. Průběh trestního řízení neobjasnil okamžik dokonání trestného činu, i když jde o klíčovou otázku z hlediska zavinění. Přitom stěžovatel od samotného počátku řízení namítá, že se o dvojím plnění jako jeden z jednatelů dozvěděl v okamžiku, kdy společnost uvedenou částkou nedisponovala a v důsledku činnosti druhého jednatele (svědek K.) nebyla objektivně schopna částku následně získat a vrátit. Vina je prokazována konstatováním, že se stěžovatel zajímal o účetnictví firmy a sledoval prostředky na účtu. Bylo však pominuto, že tato činnost nemohla být činností, která by měla nahrazovat plnění pracovních povinností osob zaměstnaných ve společnosti. Nebyl opatřen žádný důkaz, který by doložil, že stěžovatel byl na dvojí platbu upozorněn těmi, kdo to měli zjistit v rámci plnění svých pracovních povinností. Pozoruhodné je, že u druhého jednatele jeho tvrzení, že platbu nezjistil, naprosto postačovalo závěru o nezjištění trestní odpovědnosti. Výběry z účtu prováděly jiné osoby, které stěžovateli peníze nikdy nepředaly pro osobní potřebu, a proto nemůže obstát tvrzení, že si peníze ponechal a použil nezjištěným způsobem. Rovněž není zřejmé, jak lze za firmu dlužit poškozenému. Ze všech těchto důvodů stěžovatel namítl, že závěr o jeho zavinění logicky nevyplývá z provedených důkazů a není jimi prokázán. Stěžovatel nakonec upozornil, že rozsudek okresního soudu byl vydán výlučně na základě pokynu krajského soudu obsaženého v usnesení (1 T 120/2000-270) rušícím dřívější zprošťující rozsudek okresního soudu, které bylo vydáno bez doplnění dokazování a bez uvedení toho, v čem má doplnění dokazování spočívat. V tom stěžovatel spatřuje porušení zásady volného hodnocení důkazů, protože z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že krajský soud se neztotožnil s hodnocením důkazů a instanční cestou vnutil okresnímu soudu hodnocení vlastní. Oproti zprošťujícímu rozsudku byl odsuzující rozsudek okresním soudem vydán bez doplnění dokazování. K odsouzení tak došlo na základě překročení přezkumné pravomoci odvolacího soudu.

II. c)

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. P. D. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona), jenž odkázal na odůvodnění opakovaných rozhodnutí krajského soudu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, když poznamenal, že rozhodnutí byla v souladu s § 264 tr. ř., protože krajský soud uložil soudu okresnímu doplnění dokazování a vytkl mu, že vyvozené závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy, resp. že některé důkazy byly pominuty. Okresní soud ve Vsetíně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. K vyjádření byla vyzvána i vedlejší účastnice, která však přes výslovné poučení nepodala vyjádření prostřednictvím advokáta (§ 30 odst. 1 zákona), a proto k němu nemohlo být přihlíženo. Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně se vzdala postavení vedlejších účastníků (§ 28 odst. 2 zákona).

Ústavní stížnost byla shledána způsobilou meritorního projednání (§ 42 odst. 1 zákona) v části, ve které napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě.

III.

Podle § 48 odst. 1 zákona, provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Ústavní soud zkoumá, zda rozhodováním obecných soudů došlo k porušení některého ze základních práv či svobod garantovaných ústavním pořádkem. Naopak nezkoumá, zda bylo porušeno "jednoduché" právo. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem dokazujícím dotčení na základních právech a svobodách. Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 120/2000 (dále též "spis") a sp. zn. 10 C 10/97 (dále též "civilní spis"). Při posuzování projednávané věci Ústavní soud vycházel zejména z:

- usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dnů: 16. 3. 2001 (1 T 120/2000-200); 26. 11. 2001 (1 T 120/2000-270) a rozsudku téhož soudu ze dne 20. 11. 2002 (1 T 120/2000-334);

- protokolů o veřejném zasedání Krajského soudu v Ostravě ze dnů: 22. 10. 2002 (1 T 120/2000-308) a 20. 11. 2002 (1 T 120/2000-328);

- protokolu o neveřejném zasedání KS v Ostravě ze dne 26. 11. 2001 (1 T 120/2000-268);

- rozsudků Okresního soudu ve Vsetíně ze dnů: 12. 1. 2001 (1 T 120/2000-185); 19. 9. 2001 (1 T 120/2000-261); 20. 8. 2002 (1 T 120/2000-296);

- protokolů o hlavním líčení u Okresního soudu ve Vsetíně ze dnů: 7. 8. 2000 (1 T 120/2000-103); 30. 8. 2000 (1 T 120/2000-110); 11. 9. 2000 (1 T 120/2000-129), 18. 10. 2000 (1 T 120/2000-163); 10. 1. 2001 (1 T 120/2000-163); 20. 8. 2002 (1 T 120/2000-294);

- protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 25. 4. 2000 (1 T 120/2000-8);

- protokolu o výslechu Ing. J. P. ze dne 19. 4. 2000 (1 T 120/2000-13);

- protokolu o výslechu sv. Mgr. D. Č. ze dne 27. 4. 2000 (1 T 120/2000-18);

- dopisu pojišťovny adresovaném předsedovi senátu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 9. 2000 (1 T 120/2000-132);

- kopie usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 27. 12. 1999 (1 T 120/2000-318);

- obžaloby OSZ ve Vsetíně ze dne 11. 7. 2000 (1 T 120/2000-97);

- rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 10. 1997 (10 C 10/97-46);

- protokolu o jednání Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 10. 1997 (10 C 10/97-44).

Podle § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci pro tento případ souhlas dali. Od ústního jednání bylo posléze upuštěno.

IV. a)

Ústavní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Přehlédnutí vyzařování základních práv a svobod do právních norem jednoduchého práva při jejich aplikaci anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.

Ústavní soud posuzoval věc z hlediska dotčení práva na spravedlivý proces, tak jak je formulováno v čl. 36 odst. 1 Listiny a v judikatuře zabývající se porušením tohoto ustanovení. Naopak neshledal důvod posuzovat věc z hlediska porušení čl. 39 Listiny, podle kterého "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.". Jednání, které považovaly obecné soudy za prokázané, bylo podřaditelné pod ustanovení trestního zákona, za jehož porušení byl stěžovatel stíhán. Jiný směr porušení čl. 39 Listiny namítán nebyl a ani Ústavní soud sám nenalezl cestu k tomu, aby věc posuzoval z hlediska porušení tohoto článku.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu bylo posuzováno, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními, zda z nich vyplývají alespoň nějakou z možných interpretačních cest, resp. zda řetězec důkazů, tak jak vyplývá z odůvodnění, nevyvolává důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. Přitom Ústavní soud není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, ale je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 301/98, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV ÚS 78/02, sp. zn. I. ÚS 615/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 13, nález č. 45; svazek 3, nález č. 34, svazek 28, nález č. 129; svazek 25, nález č. 35; všechna vyhledatelná rovněž na www.concourt.cz]. Rovněž bylo zkoumáno, zda v případě vydání výroku o náhradě škody krajský soud respektoval zákonem předepsaný procesní postup, resp. zda nalézací soud změnil náhled na důkazy procedurou předvídanou trestním řádem.

IV. b)

Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel si ponechal zaslané prostředky, ačkoli musel vědět, že jde o dvojí plnění. Peníze dosud za obchodní společnost dluží, když nerespektoval rozhodnutí soudu a nereagoval na výzvu k vrácení peněz ze dne 13. 6. 1996. Ani jeden z těchto závěrů nevyplývá z provedeného dokazování, které nevyvrátilo obhajobu stěžovatele, že se o omylu poškozené dozvěděl v době, kdy už společnost nebyla s to poukázané prostředky vrátit. Poškozená přes svoje opakovaná tvrzení nebyla schopna prokázat doručení výzvy (1 T 120/2000-132). Není rovněž jasné, jak soudy dospěly k závěru, že stíhané jednání nelze přičítat druhému jednateli (svědek K.). Přitom o jeho svědectví opřely závěr, že se stěžovatel seznamoval s účetnictvím a tudíž o mylném poukázání peněz věděl. Krajský soud se domnívá, že takový závěr lze opřít též o svědectví účetní E., s. r. o., svědkyně P., avšak ze spisu vyplývá, že tato svědkyně naopak připouští, že stěžovatel o omylu pojišťovny nemusel vědět (1 T 120/2000-14). Skutečnost, že stěžovatel vyřizoval s poškozenou všechny záležitosti týkající se pojistné události, sama o sobě nemůže podložit závěr o vině stěžovatele ve smyslu trestního zákona (§ 3 odst. 3 a § 4 a 5 ve spojení s § 254).

Závěr o ponechání prostředků stěžovatelem soudy opřely o konstatování, že se zajímal o účetnictví a že v předmětné době podepisoval příkazy k úhradě. Ústavní soud nezpochybňuje, že trestní zákon umožňuje uvalení trestní odpovědnosti na fyzické osoby jednající jménem právnických osob. Avšak v daném případě důkazy nepochybně prokázaly, že věc se dostala do dispoziční sféry obchodní společnosti, za niž stěžovatel jednal, avšak nikoli to, že si je poté stěžovatel ponechal. Soudy zde vůbec nepřihlédly k dynamické povaze majetku obchodní společnosti, která zřídka dovoluje spojovat pohyb na účtech s konkrétními platbami (z důkazů nevyplývá, s jakým časovým odstupem bylo vůbec technicky možné sledovat průběh operací na účtu). Přitom o takový předpoklad, tedy že z navýšení disponibilních prostředků musel stěžovatel seznat omyl pojišťovny, opřely soudy svůj závěr o jeho zavinění. Ústavní soud za tohoto stavu nenašel výkladovou cestu ke konstatování, že stěžovatel dluží za obchodní společnost výše uvedenou částku. Provedené dokazování majetkových poměrů panujících uvnitř obchodní společnosti takový závěr neopodstatňuje. Stejné konstatování lze vztáhnout i na závěr, že stěžovatel si částku ponechal. Zde se krajský soud nevypořádal např. s tvrzením, že druhý společník zatížil společnost úvěrem, u něhož nebylo prokázáno využití získaných prostředků (viz rozsudek OS Vsetín, 1 T 120/2000-297 verte).

Zcela protismyslné je konstatování, že stěžovatel nerespektoval rozhodnutí civilního soudu, pokud se postaví vedle konstatování krajského soudu, že toto rozhodnutí se týká obchodní společnosti, a nikoli stěžovatele. V předmětném civilním sporu žalovala pojišťovna společnost E., s. r. o., o vydání bezdůvodného obohacení. Následné exekuční řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku (1 T 120/2000-318), takže není vůbec jasné, jak lze přičítat stěžovateli, že nerespektoval rozhodnutí soudu, a zároveň tvrdit, že toto rozhodnutí se netýká projednávané věci.

IV. c)

S tím souvisí i neobvyklý výkladový postup, jímž krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o náhradě škody zde nebrání překážka věci rozhodnuté. Zde soud přehlédl, že určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000 na www.nsoud.cz/rozhod.php nebo Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2., č. 38, 2001). Tento právní názor obecných soudů vyjadřuje promítnutí principu ultima ratio při posuzování souběhu trestního a civilního řízení a Ústavní soud se s ním ztotožňuje.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že: "Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které soud prvního stupně je povinen provést (§ 264 odst. 1 trestního řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity." (rozhodnutí ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 35, dostupné rovněž na www.concourt.cz). Krajský soud v předmětné věci evidentně změnil hodnocení důkazů provedené okresním soudem a tento postup v daném případě vedl k výše uvedenému pochybení v dokazování, a bylo proto nadbytečné zabývat se jím samostatně, což neznamená, že by tím Ústavní soud dával najevo, že krajský soud neporušil ustanovení § 259 trestního řádu. Postup krajského soudu se však promítl v tom, že jsou mu přičítána též důkazní pochybení okresního soudu.

V.

To vše vede Ústavnísoud k závěru, že z provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy není možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že stěžovatel se dopustil těch jednání, jež mu klade za vinu skutková věta rozsudku. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Odvolacísoud navíc nepostavil najisto, zda vůbec - na základě provedených důkazů a v daném řízení - může vydat výrok o náhradě škody, a tím porušil právo stěžovatele na zákonem stanovený postup (čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny), které je klíčové pro vyloučení libovůle v soudním postupu a pro zajištění předvídatelnosti soudního rozhodování, což jsou esenciální požadavky právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

VI.

S přihlédnutím k principům sebeomezení a minimalizace zásahů dosoudního rozhodování Ústavní soud zrušil pouze rozsudek Krajského soudu v Ostravě, neboť, jak vyplývá z výše uvedeného, především jeho postupem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny. Rozsudek byl zrušen podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].