I. ÚS 1756/20 #1Usnesení ÚS ze dne 14.08.2020

I.ÚS 1756/20 ze dne 14. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele I. N., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 17/2020-1495 ze dne 22. dubna 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "nalézací soud"), rozsudkem č. j. 56 T 1/2015-1449 ze dne 20. listopadu 2019 odsoudil fyzickou osobu za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) a d) trestního zákoníku, a právnickou osobu za zločin podílnictví ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1, § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) a d) trestního zákoníku. Současně byl stěžovatel podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu jako podané osobou neoprávněnou.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že s odsouzenou právnickou osobou, zastoupenou odsouzenou fyzickou osobou, uzavřel kupní smlouvu a zaplatil kupní cenu, ačkoliv žádný z odsouzených nebyl vlastníkem předmětu koupě, čímž mu vznikla škoda, která mu nebyla v trestním řízení nahrazena, a nadto odvolací soud vyloučil, že by stěžovatel byl trestnou činností poškozen.

3. Podle stěžovatele rozhodl odvolací soud nepředvídatelně a v rozporu se zákazem reformatio in peius, odňal-li mu postavení poškozeného. Stěžovatel uvádí, že svůj nárok řádně a včas uplatnil, nalézací soud s ním jednal jako s poškozeným, odkázal jej proto na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 trestního řádu. Zákaz reformace in peius zaručuje každému, kdo podá odvolání, že se jeho postavení nemůže zhoršit, což se v projednávaném případě stalo. Namísto přezkoumání oprávněnosti nároku na náhradu škody odvolací soud vyloučil, že by stěžovatel byl poškozeným v trestním řízení, a to přesto, že nalézací soud nevydal o stěžovateli rozhodnutí podle § 206 odst. 3 trestního řádu. Proto stěžovatel navrhuje zrušit napadené usnesení, neboť v něm spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

4. Stěžovatel založil svoji argumentaci v ústavní stížnosti na tvrzení, že ač v řízení před nalézacím soudem vystupoval v pozici poškozeného, odvolací soud mu toto postavení odebral; učinil tak v rozporu s principy spravedlivého soudního řízení a porušil jeho právo na projednání věci. Jak zjistil Ústavní soud z rozsudku nalézacího soudu, trestná činnost sestávala z několika složitě kombinovaných kroků; podle skutkové věty se stěžovatel smluvně zavázal uhradit kupní cenu, nebylo však na jisto uvedeno, jakou částku skutečně zaplatil, činil-li tak i prostřednictvím účtu své v zahraničí žijící známé, která nebyla pro soudní jednání kontaktní. Poté, co orgány činné v trestním řízení začaly ve věci konat, stěžovatel od smlouvy odstoupil. Z uvedených důvodů nalézací soud nepřiznal stěžovateli nic z nárokované škody, a jak je z rozsudku zjevné, stěžovatel není nikde označen jako poškozený, ale jen jako svědek.

5. Rozhodnutí o odvolání nelze podle Ústavního soudu označit za překvapivé, vychází-li odvolací soud ze svého předchozího procesního postupu: při rozhodování o stížnosti obžalované fyzické osoby proti usnesení nalézacího soudu č. j. 56 T 1/2009-1045 ze dne 26. března 2015, jímž byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, odvolací soud v odůvodnění usnesení č. j. 6 To 65/2015-1070 ze dne 20. srpna 2015 odkázal na zákonnou konstrukci tzv. základní skutkové podstaty trestného činu, podle které dojde k dokonání trestného činu podvodu okamžikem uvedení v omyl. Souzeným trestným jednáním tak není poškozen stěžovatel, ale jiné osoby, k jejichž škodě byla trestná činnost páchána; následné převody (i na stěžovatele) tak již nenaplňovaly znaky stíhaného trestného činu. Dále odvolací soud v usnesení z roku 2015 poučil nalézací soud, že nebude-li prokázána příčinná souvislost případné majetkové újmy stěžovatele se zločinem podvodu, musí nalézací soud podle § 206 odst. 3 trestního řádu usnesením nepřipustit stěžovatele jako poškozeného.

6. Odvolací soud v napadeném usnesení uvedl, že nalézací soud v řízení pokračoval a v rozporu se závazným právním názorem nerozhodl, jak měl. Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že účasti stěžovatele jako poškozeného v projednávané věci nadále brání absence příčinné souvislosti mezi podvodným jednáním pachatelů a vzniklou majetkovou škodou, a proto na něj nelze pohlížet jako na poškozeného.

7. Jestliže nesdílí obecné soudy subjektivní požadavek stěžovatele na náhradu škody v rámci trestního řízení a odkáží-li jej na řízení ve věcech občanskoprávních, respektive nepovažují-li jej za poškozeného v trestním řízení, není tím stěžovatel zbaven možnosti domáhat se náhrady škody ve skutečné a prokazatelné výši. K tvrzenému porušení zákazu reformace in peius v projednávané věci nedošlo; považoval-li nalézací soud stěžovatele za svědka a nikoliv poškozeného, nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a zhoršující jeho postavení. Nalézací soud pochybil, nerozhodl-li podle § 206 odst. 3 trestního řádu, a nadto stěžovatele odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 trestního řádu. Avšak ani taková situace "nebrání uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení před příslušným orgánem" (§ 206 odst. 3 věta druhá trestního řádu).

8. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení (včetně soudů) povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestněprávních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede i k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole; taková situace však v projednávaném případě nenastala. Rozhodnutí odvolacího soudu je srozumitelné, a byť je stěžovatel zcela neakceptoval, nebrání mu v uplatnění jeho nároků mimo trestní řízení.

9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu