I. ÚS 1744/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.09.2011

I.ÚS 1744/11 ze dne 1. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem se sídlem Liberec, Na Rybníčku 387/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2010, čj. 8 Tdo 1267/2010 - 25, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 To 267/2009, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2009, čj. 9 T 35/2008 - 863, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3, na rovné postavení v řízení podle čl. 37 odst. 3 a na spravedlivý proces podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nevytvořily spolehlivý a zákonný podklad pro odsuzující výrok a nesprávně reprodukovaly činnost tajných policistů, jež překročila meze infiltrovaných agentů a vyprovokovala jeho trestný čin. Policisté P. a P. (dále "policisté") při využití operativně technického prostředku vybočili z mezí zákona a ústavnosti, padělky peněz rozšiřoval na jejich žádost a byl odsouzen za jednání, při němž spolupůsobili, aniž by cokoliv nasvědčovalo tomu, že by se ho dopustil i bez jejich zásahu.

Výslech utajených svědků nebyl podle stěžovatele řádně zdůvodněn, čímž došlo k porušení kontradiktornosti procesu a principu rovnosti účastníků. Nic nebránilo výslechu pouze s utajením jména, stěžovatel se s nimi několikrát setkal, jejich podobu zná a nehrozí jim od něj nebezpečí. Policisté se formou předstíraného převodu na jedné straně přímo účastnili skutkového děje, na druhou stranu byly jejich výpovědi, jako utajených svědků, podkladem pro závěr o vině. Výslech svědka P. pod utajením nebyl kompenzován provedením důkazů navrhovaných obhajobou, tj. úředním záznamem M. Č., výslechy J. K., J. K., Z. Z., P. D. a V. V. Obecné soudy se snažily prokázat vinu, a nikoliv skutečný stav. Stěžovatel dále namítá, že ačkoliv Policie ČR monitorovala již předání 1 ks bankovky dne 20. července 2006 a 17 ks dne 16. září 2006, k zadržení došlo až dne 4. září 2007; navíc se nesnažila ani zjistit zdroj padělku. Stát tak prostřednictvím policejních orgánů, v rozporu s § 2 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"), zasáhl do jeho soukromí. Stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01, III. ÚS 291/03 a II. ÚS 597/99 a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") ve věcech Teixeira de Castro proti Portugalsku a Lüdi proti Švýcarsku.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále "soud prvního stupně") ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 9 T 35/2008, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 a § 143 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství s V. Ch., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") k odvolání Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 To 267/2009, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce čtyř let s výkonem ve věznici s ostrahou, odvolání obou obžalovaných zamítl. Jeho dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 11. 2010, čj. 8 Tdo 1267/2010 - 25, odmítl.

III.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy).

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a argumentů v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že stěžovatel jejím prostřednictvím pouze opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v podaném odvolání i dovolání. Omezuje se tak na nesouhlas s právními názory Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Jeho argumenty mají za cíl zpochybnit existenci subjektivní stránky trestného činu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu a přesvědčit, že jeho jednání bylo pouze důsledkem jeho spolupráce s policejními orgány. Jejich účast byla cílenou provokací, bez níž by k němu nedošlo.

Ústavní soud především nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že policejní orgány jej k jeho trestné činnosti vyprovokovaly, neboť z napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že se z jejich strany nejednalo o iniciování trestného činu, došlo pouze k poptávce eur, což vyvolalo nabídku jejich padělků stěžovatelem, respektive jeho spoluobžalovaným. Případný proto není ani jeho odkaz na rozhodnutí ESLP ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku, neboť zde, na rozdíl od projednávané věci, policisté jednali "na vlastní pěst".

K další stěžovatelově námitce, týkající se výpovědí utajených svědků, Ústavní soud podotýká, že již v minulosti konstatoval, že využití institutu utajeného svědka, ve smyslu § 55 odst. 2 trestního řádu, je přípustné, jsou-li splněny základní podmínky, minimalizující zásah do práva na obhajobu a zajišťující, alespoň v základní rovině, kontradiktornost procesu. V nálezu sp. zn. III. ÚS 210/98, ze dne 3. 3. 1999 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, nález č. 33, str. 241), pak konstruoval ústavní meze jeho použití. Za rozhodující kritéria označil jednak zásadu subsidiarity (ochranu svědka nelze spolehlivě zajistit jinak), jednak "nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné snaze ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé". Podle závěru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 499/04, ze dne 9. 2. 2006, pak k odsouzení nemůže dojít výlučně ani v převážné míře na základě výpovědí utajených svědků.

Důvody legitimující použití výpovědi policisty jako utajeného svědka, i otázku přiměřenosti vztahu mezi tímto důvodem a omezením práv obhajoby, je pak nutno posuzovat obezřetně tam, kde vyslýchaní utajení svědci se jako policisté účastnili na průběhu skutkového děje a může vzniknout pochybnost o tom, zda se jejich ingerence omezila pouze na odhalení trestné činnosti nebo šlo o provokaci, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud k této otázce judikoval (sp. zn. III. ÚS 323/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, usnesení č. 1, str. 741 a násl., sp. zn. III. 29/04, IV. ÚS 565/05 a III. ÚS 1285/07), že ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, které překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele) a na druhé straně negativně požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování a podněcování. Nepřípustná provokace by v případě stěžovatele spočívala až v tom, pokud by jej Policie ČR svedla k opatření si a přechovávání padělaných peněz, k čemuž však v jeho věci, jak shora uvedeno, nedošlo. Obecné soudy věnovaly jeho námitce, že byl k trestné činnosti vyprovokován, značnou pozornost, přičemž dospěly k závěru, že se tak nestalo, jeho trestné jednání nelze připisovat aktivitě policejních orgánů a proto ji, zcela ve shodě s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu, neshledaly důvodnou.

Ústavní soud v posuzované věci neshledal pochybení ani ve skutečnosti, že policisté byli vyslechnuti podle § 55 odst. 2 trestního řádu jako utajení svědci, neboť je možné, že odhalení jejich identity by znemožnilo jejich další nasazení (stěžovatelem citované rozhodnutí ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku), stěžovateli byla jejich podoba z dřívějška známa a mohl jim klást otázky. Samotná skutečnost, že neznal jejich pravou totožnost, nemohla způsobit zásah do jeho práva na obhajobu (sp. zn. III. ÚS 323/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, str. 741 a násl.).

K další námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jeho návrhu na doplnění dokazování nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů tak učinil, což se stalo i v posuzované věci. Lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z nějž vyplývá, že návrh na provedení výslechu svědků K., Z. a D. shledává nadbytečným, neboť by nemohli přispět k objasnění skutku, ale pouze zpochybnit charakter Ing. D., který se na jeho objasňování nepodílel.

Obecné soudy tak opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzovaném případě tvoří ucelenou soustavu, na jejímž základě mohly výrok o vině stěžovatele vyslovit. Jejich postupu v tomto směru nelze vyčítat neústavnost. Výpovědí M. Č. a dalších policistů bylo jednoznačně vyvráceno tvrzení stěžovatele, že o prodej padělků eurobankovek je požádal on. Usvědčily jej i záznamy telekomunikačního provozu a e-mailová korespondence mezi obžalovanými a svědkem P. Pokud stěžovatel namítá "nestandardní časovou osu" případu, lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, že odložení věci bylo způsobeno snahou Policie ČR zjistit padělatele jím nabízených bankovek, což se nezdařilo.

Ústavní soud uzavírá, že při přezkoumání rozhodnutí obecných soudů je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda jím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy, aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení shora uvedených stěžovatelových práv a mezi jejich skutkovým zjištěním a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu jeho ustálené judikatury.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2011

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu