I. ÚS 170/99Usnesení ÚS ze dne 26.03.2002

I.ÚS 170/99 ze dne 26. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. T. K., zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1999, čj. 22 Ca 308/98 - 28,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal Ústavnímu soudu včas návrh ústavní stížnosti, kterým napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1999, čj. 22 Ca 308/98 - 28, potvrzující rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 6. 1998, čj. PÚ 941/R-737/97-Ch-B, jímž bylo určeno v řízení o vydání nemovitosti podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., že navrhovateli - stěžovateli - se nevydávají do vlastnictví nemovitosti ve výroku přesně specifikované o výměře 1,4150 ha v katastrálním území D. T. Stěžovatel je toho názoru, že napadený rozsudek je v rozporu s články 11 odst. 1, 38 odst. 2 a s článkem 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že Krajský soud v Ostravě neobjektivně a nesprávně posoudil jeho námitky, týkající se toho, že prodávající straně - jeho rodičům - nebyla kupní cena dle kupní smlouvy ze dne 6. 5. 1958 vyplacena v plné výši a dále, že tato byla poukázána na vázaný a částečně bezúročný účet, čímž podle stěžovatele došlo k uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, při porušení ekvivalentu smluvených vzájemných plnění. Nadále ve své ústavní stížnosti stěžovatel vesměs opakuje argumenty, které uplatnil v odvolání do rozhodnutí správního orgánu ze dne 15. 6. 1998, se kterým se Krajský soud v Ostravě, v rámci přezkumného řízení, náležitě vyrovnal.

Ústavní soud při projednávání návrhu stěžovatele respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR) a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že tento článek chrání především vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení.

Postupoval-li obecný soud v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, která obsahuje právo na soudní a jinou právní ochranu, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.

Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 6. 1998, čj. PÚ 941/R-737/97-Ch-B, bylo v řízení o vydání nemovitostí podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. určeno, že navrhovateli - stěžovateli - se nevydávají do vlastnictví nemovitosti ve výroku přesně specifikované s odůvodněním, že původní spoluvlastníci - rodiče navrhovatele - uzavřeli dne 6. 5. 1958 kupní smlouvou, jíž prodali čs. státu, zastoupenému Vodohospodářským rozvojem a investičním střediskem v Praze, pozemky parc. č. 2763, 2760/2 a 323/1 v katastrálním území D. T. za finanční náhradu Kč 8 412,80. Výše náhrady byla stanovena rozhodnutím Rady ONV v Českém Těšíně, odboru pro výstavbu, ze dne 4. 3. 1958, čj. Výst.1956/58, a současně bylo konstatováno, že u vykupovaných nemovitostí jsou splněny podmínky pro vyvlastnění. Citovanou smlouvou byly rovněž prodány obytné a hospodářské budovy, ovocné stromoví a meliorace. Celková náhrada za usedlost činila Kč 225 330,09. Správní orgán současně vyslovil názor, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, když v tomto konkrétním případě nebyl porušen ekvivalent vzájemných plnění.

Krajský soud v Ostravě, na základě podaného opravného prostředku navrhovatelem, přezkoumal napadené rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 244 odst. 1, ve spojení s § 250l odst. 2 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že není důvodný. Má za to, že správní orgán rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného stavu věci, v souladu s ustanovením § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb. a svá zjištění také posoudil v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud se ztotožnil se závěrem odpůrce, vysloveným v jeho rozhodnutí, že kupní smlouva ze dne 6. 5. 1958 byla uzavřena v tísni. Neshledal však důvod, aby tento závěr zpochybnil, když také navrhovatel se s ním ztotožnil a v opravném prostředku proti tomuto závěru nic nenamítal. Proto se krajský soud zabýval pouze otázkou, zda kupní smlouva byla současně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Vyslovil, že pokud byla kupní cena dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, což se stalo v tomto případě, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy, a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností podle krajského soudu by mohly být pro prodávající značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by je ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly ve srovnání s předsmluvním stavem. Krajský soud ve svém rozsudku poukázal na to, že žádným z provedených důkazů nápadně nevýhodné podmínky, ve výše uvedeném smyslu, prokázány nebyly.

Navrhovatelem tvrzenou hrozbu vyvlastnění bez náhrady nelze podle krajského soudu podřadit pod nápadně nevýhodné podmínky, neboť tato se vztahuje k tísni. Krajský soud neshledal právně významnou další námitku navrhovatele, týkající se uložení kupní ceny na vázaný účet a nesprávnou výši této částky. Poukázal na ustanovení § 5 a § 6 vyhlášky č. 231/1956 Ú. l., a pokud kupující při vyplacení kupní ceny postupoval v souladu s touto vyhláškou, jak tomu bylo v tomto případě, nelze v tom spatřovat nápadně nevýhodné podmínky.

Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 6. 1. 1999, čj. 22 Ca 308/98 - 28, rozhodnutí správního orgánu jako zákonné potvrdil (§ 250q odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí nebyl další opravný prostředek přípustný.

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, spisů Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 841/R-737/97-Ch-B, a Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 308/98, dospěl k závěru, že soud, který přezkoumával rozhodnutí správního orgánu, postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy, upravené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Svůj postup řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v předmětné věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud zaujal shodné stanovisko, které vyslovil ve svém rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, že předpokladem úspěšného uplatnění nároku na vydání nemovitého majetku podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přešel-li tento na stát v důsledku kupní smlouvy, je, že tato byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Každý z těchto předpokladů, jak tíseň, tak i nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat odděleně, i když spolu věcně, resp. skutkově, souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době, kdy byl úkon učiněn (v daném případě dne 6. 5. 1958), nelze úspěšně nárok uplatnit.

Ústavní soud přisvědčil správnosti závěrů krajského soudu i správního orgánu v tom, že tíseň při uzavírání kupní smlouvy ze dne 6. 5. 1958 na straně původních vlastníků nemovitostí prokázána byla, nápadně nevýhodné podmínky však nikoli. V tomto Ústavní soud odkazuje na výstižné a podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, které problematiku předmětné věci podalo zcela vyčerpávajícím způsobem.

Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že krajským soudem, v rámci jeho přezkumného správního řízení, by nebyly respektovány zásady, týkající se práva na soudní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady obsažené v článcích 3 a 11 citované Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu než stížnost stěžovatele považovat za zjevně neopodstatněnou.

Senát Ústavníhosoudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2002JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu