I. ÚS 1619/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2010

I.ÚS 1619/10 ze dne 10. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2010 v senátu složeném z předsedkyně senátu Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Landštejn s. r. o., se sídlem Zarybník 516, 594 42 Měřín, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 10. 2007 č.j. 6 C 259/2007-272, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008 č.j. 7 Co 108/2008-321 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010 č.j. 28 Cdo 3377/2008-374, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základních principů demokratického státu, zejména principu rovnosti práv, principu právní jistoty a principu ochrany legitimního očekávání.

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond ČR (dále jen "Fond") správcem předmětných nemovitostí v katastrálním území Dětřiš, Košlak, Košťálkov, Kuní pod Landštejnem a Pernárec v obci Staré Město pod Landštejnem. Okresní soud přitom vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 11. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), podle něhož byl předpokladem pro převod pozemků dle ust. § 11 odst. 2 zákona o půdě postup dle ust. § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb.). Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle ust. § 243b odst. 5 věta první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř.

Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, k porušení jeho ústavně garantovaných práv mělo dojít nesprávným závěrem obecných soudů, podle nichž byl převod předmětných pozemků na stěžovatele, jakožto nástupce oprávněné osoby, absolutně neplatný pro rozpor s ust. § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. Tento zákon se podle jeho názoru neměl na daný převod vůbec vztahovat, neboť v době uzavření předmětné smlouvy bylo jediným platným zákonným ustanovením, které se týkalo převodu náhradních pozemků, ust. § 11 odst. 2 zákona o půdě. Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že uzavřením předmětné smlouvy nedošlo bez právního důvodu k zásahu do rovného postavení účastníků občanskoprávních vztahů a postup Fondu neodporoval dobrým mravům.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Předně je možno ústavně aprobovat právní závěr obecných soudů, že smlouva o převodu předmětných pozemků byla absolutně neplatná, neboť nebylo vyhověno podmínkám veřejné publicity podle ust. § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. Jak případně konstatoval odvolací soud, veřejná nabídka je nástrojem toho, aby v rámci řady oprávněných osob podle zákona o půdě nemohla být jen jedna upřednostněna při převodu konkrétních pozemků, ale aby všem takovým oprávněným osobám byla dána stejná možnost se o uvedené pozemky přihlásit (str. 6 rozhodnutí odvolacího soudu). Závěr obecných soudů, podle nichž byla předmětná smlouva uzavřena s opomenutím zákonem stanoveného postupu, je přesvědčivý a logicky odůvodněný, a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2943/08, usnesení ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1963/09, usnesení ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2877/09).

Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecných soudů nenalezl žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele, a tak nebyl shledán důvod, pro který by bylo třeba napadená rozhodnutí zrušit. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2010

Eliška Wagnerová

předsedkyně senátu