I. ÚS 1590/08 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2008

I.ÚS 1590/08 ze dne 18. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Klárou Zábrodskou, advokátkou, se sídlem Laubova 8, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, sp. zn. 23 Co 156/2008, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. ledna 2008, č. j. 9 P 23/2003-196, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. května 2005, č. j. 9 P 23/2003-168, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a spisu sp. zn. 9 P 23/2003 zjistil Ústavní soudu následující:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 9 P 23/2003-168, o zrušení ústavní výchovy nezletilých dětí stěžovatele, o jejich svěření do výchovy matky a o vyživovací povinnosti stěžovatele. Vzhledem k tomu, že obvodní soud adresu pobytu stěžovatele nezjistil, ustanovil stěžovateli pro dané řízení svým usnesením ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka z řad zaměstnanců soudu, kterému rozsudek dne 9. listopadu 2005 osobně doručil. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal dne 7. 11. 2007 odvolání, které obvodní soud odmítl dle § 208 o. s. ř. jako opožděné. O stížnosti rozhodl Městský soud v Praze dne 9. dubna 2008 pod sp. zn. 23 Co 156/2008, tak, že se usnesení soudu I. stupně potvrzuje.

Všechna jmenovaná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel navrhuje zrušit. Je přesvědčen, že obvodní soud "ne zcela dostatečným způsobem" zjišťoval jako faktický pobyt stěžovatele. Spokojil se pouze s tím, že dle doručujícího orgánu byl adresát neznámého pobytu, a dle sdělení Vězeňské služby ČR nebyl stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody ani ve vazbě. Stěžovatel se domnívá, že ke zjištění jeho faktického pobytu mohla dále přispět součinnost s Policií ČR v místě evidenčního bydliště, která by přinesla informace od sousedů, příbuzných či (bývalého) zaměstnavatele stěžovatele. Rovněž se stěžovatel domnívá, že by bylo možné zjistit jeho faktický pobyt v součinnosti s orgánem sociálního zabezpečení, který "případně" stěžovateli vyplácel některou z dávek sociálního zabezpečení.

Proto je stěžovatel názoru, že obvodní soud nevyčerpal všechny dostupné prostředky směřující ke zjištění faktického pobytu stěžovatele, který "byl toho času osobou celostátně hledanou a následně dohledanou." V rozhodné době tak o probíhajícím řízení nevěděl a nemohl podat opravné prostředky. Poukazuje na dřívější nálezy Ústavního soudu týkající se ústavních mezí pro ustanovování opatrovníka v civilních řízeních, zejména nález ze dne 30. září 1999, sp. zn. IV. ÚS 155/99). Dále je stěžovatel přesvědčen, že opatrovník ustanovený z řad zaměstnanců soudu vůbec nehájil jeho zájmy, nepodával vyjádření ani opravné prostředky. Jeho ustanovení mělo být pouze formální. Protože stěžovateli byla odňata možnost jednat před soudem, požaduje zrušení všech výše uvedených rozhodnutí. Odvolání proti napadenému rozsudku podal ve lhůtě, kterou odvíjí ode dne 6. listopadu 2007, kdy teprve na základě své žádosti obdržel rozsudek.

Účastníci řízení, Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze, kterým byla dána možnost vyjádřit se k ústavní stížnosti, odkázali toliko na ústavní stížností napadená rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to především vzhledem k odlišné interpretaci skutkového stavu (průběhu řízení před obecnými soudy) než jak v ústavní stížnosti stěžovatelem popsán a interpretován.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v obecné rovině nadále trvá na právních závěrech vyslovených ve vztahu k praxi obecných soudů při ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám.

V různé míře se problematiky dotýkají nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II. ÚS 565/03, sp. zn. II. ÚS 351/04, sp. zn. II. ÚS 629/04, sp. zn. I. ÚS 572/05, sp. zn. IV. ÚS 811/05; sp. zn. II. ÚS 171/06; sp. zn. I. ÚS 264/06; sp. zn. IV. ÚS 369/06; sp. zn. II. ÚS 1090/07; sp. zn. II. ÚS 2704/07; rozhodnutí jsou přístupná v elektronické databázi http://nalus.usoud.cz. V jejich právních větách byla opakovaně formulována ústavně konformní interpretace a aplikace institutu opatrovníka ustanovovaného podle v § 29 odst. 3 o. s. ř. Z nosných právních závěrů považuje Ústavní soud za vhodné k nyní posuzované věci uvést, že šetření, jež má předcházet ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, musí být dostatečně důkladné a aktuální, aby mohlo být oporou pro závěr, že jsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka. Ustanovení opatrovníka nemůže být toliko formálním úkonem, jenž by měl pouze urychlit soudní řízení, a to v podstatě pouhým zřízením doručovacího místa. I nepřítomnému účastníkovi řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka byla vytvořena právě proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření, a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Z těchto důvodů je třeba vhodnou osobu hledat v okruhu osob blízkých, případně těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat jeho zájmy, pokud možno nikoliv v řadách pracovníků justice.

Pokud soud vede řízení s ustanoveným opatrovníkem, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady, odnímá tím účastníku možnost jednat před soudem, čímž porušuje (podle okolností) nejen článek 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale v konečném důsledku i článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu.

Od situací, z nichž Ústavní soud vycházel při formulaci výše uvedených nálezů, se situace stěžovatele liší ve dvou aspektech: problematice včasnosti a účinnosti uplatňovaných námitek a opravných prostředků a okolnostech ustanovení opatrovníka.

K první rovině, kterou lze označit jako otázku naplnění principu, že každý je primárně povinen si bránit svá práva sám účinně a dostupnými prostředky, konstatuje Ústavní soud, že nemůže být úspěšný stěžovatel, který si svá práva včas a dostatečně již v řízení před obecnými soudy důkladně nestřežil. Tento přístup pramení z principu subsidiarity, který je vlastní koncepci ústavního soudnictví.

Ústavní soud si i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 9 P 23/2003 v zásadě ověřil, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto dne 19. května 2005, načež byl doručen opatrovníkovi (právní moc nastala 25. listopadu 2005). Na vyžádání stěžovatele mu byl (pravomocný) rozsudek zaslán dne 6. listopadu 2007 do místa výkonu trestu odnětí svobody. Od tohoto data stěžovatel dle ústavní stížnosti odvozuje počátek běhu lhůt pro podání opravných prostředků a pokračování v řízení sp. zn. 9 P 23/2003.

Ústavní soud však dále zjistil, že po vydání napadeného rozsudku byl stěžovatel dále obviněn z trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 3 trestního zákona, pro který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 1 T 7/2007, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně. Stěžovatel se práva podat odvolání výslovně vzdal. Souzeným skutkem bylo jednání stěžovatele, kdy nepřispíval v rozhodné době na výživu svých nezletilých dětí, ač mu tato povinnost plynula ze zákona o rodině a právě z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. května 2005, sp. zn. 9 P 23/2003.

Z uvedeného plyne, že stěžovatel byl nejpozději v průběhu trestního řízení sp. zn. 1 T 7/2007, které skončilo dne 30. dubna 2007, podrobně seznámen s napadeným rozsudkem obvodního soudu. Nejpozději v této době stěžovatel mohl a měl uplatňovat nyní předkládané námitky, jak v trestním řízení, které úzce vycházelo z předchozího pravomocného rozsudku obvodního soudu, tak především ve vztahu k samotnému řízení sp. zn. 9 P 23/2003, a to včetně případného podání ústavní stížnosti. Ústavní soud ustáleně judikuje, že včasnost ústavní stížnosti je dána i v situacích, když stěžovatel podá ústavní stížnost v zákonné lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se o existenci rozhodnutí, které mu nebylo doručeno, dozvěděl. Toho však stěžovatel nevyužil. V nyní posuzované věci je zjevné, že stěžovatel ve vztahu k ochraně svých základních práv zůstal zcela nečinný, ačkoliv z podstaty trestního obvinění o obsahu napadeného rozsudku obvodního soudu nepochybně věděl a přímo pro jeho nerespektování byl dokonce odsouzen.

Pokud si stěžovatel po dlouhé době nečinnosti vyžádal zaslání ústavní stížností napadeného rozsudku, který obdržel dne 6. listopadu 2007, hodnotí to Ústavní soud jako účelový pokus o nápravu situace, do které se stěžovatel vědomě dostal a jejíž nápravu svou nečinností zanedbal. Z podání, která stěžovatel přímo (nikoliv prostřednictvím právního zástupce) směřoval Ústavnímu soudu, plyne, že se takto snaží zvrátit nepříznivé důsledky, které přináší výkon trestu odnětí svobody.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel své nyní předkládané námitky účinně nevyužil v opravných prostředcích ani proti trestnímu rozsudku ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 1 T 7/2007, vůči kterému se výslovně vzdal práva odvolání, ani proti ústavní stížností napadenému rozsudku obvodního soudu, vůči němuž mu lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet v návaznosti na den, kdy se o tomto rozsudku dozvěděl. Tento den nastal nejpozději dne 30. dubna 2007, pravděpodobně však dříve v průběhu trestního řízení, což však nyní již Ústavní soud nevidí jako potřebné upřesňovat. Tato skutečnost plyne nepochybně (kromě obsahu samotného trestního rozsudku) z výpovědi stěžovatele dne 30. dubna 2007 před soudem dle Protokolu o hlavním líčení ve věci sp. zn. 1 T 7/2007.

V návaznosti na tuto situaci, kdy uvedené lhůty uplynuly marně, Ústavní soud shledal, že následně podané odvolání bylo snahou o pozdní nápravu dříve zanedbaného a účelovým pokusem získat novou lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Pro výše uvedené však závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti dopadá na návrh stěžovatele v celém rozsahu. Pokud by snad Ústavní soud přistoupil na logiku stěžovatele, zcela by rezignoval na princip subsidiarity ústavní stížnosti v materiálním smyslu a princip, že každý si především sám chrání svá práva. Taková konstrukce by mimo jiné znamenala, že by stěžovatelé v obdobných situacích mohli libovolně disponovat se lhůtou pro běh opravných prostředků (příp. ústavní stížnosti), tím, že ačkoliv by o existenci a obsahu rozhodnutí plně věděli, "nechali by si jej doručit" po dlouhé době, zpravidla tehdy, až by pro ně rozhodnutí znamenalo přímý nepříznivý následek (např. výkon trestu).

Kromě uvedených důvodů pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, z věci plyne i další aspekt, kterým se věc stěžovatele odlišuje od situace stěžovatelů, kterým Ústavní soud předešlými nálezy vyhověl.

Hodnocení toho, zda došlo či nedošlo k vyčerpání způsobů, jak zjistit pobyt účastníka, kterému se v řízení nedaří doručovat, se odvíjí individuálně z konkrétních okolností případu. Takové hodnocení, protože probíhá zpětně, zohledňuje v sobě i námitky, které sice soudu v daném čase před volbou vhodných prostředků objektivně nemohly být známy, ovšem zároveň je zjištěno, že takové soudu dostupné postupy vedoucí ke zjištění pobytu konkrétního účastníka objektivně existovaly. Jinými slovy, na úspěch stěžovatele před Ústavním soudem může mít vliv, zda takový stěžovatel prokáže, že existoval takový standardní postup, kterým jej bylo možné pro účely doručení reálně dohledat na konkrétní adrese, ale soud jej svým pochybením nebo liknavostí nevyužil.

V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel pouze toliko formálně tvrdí, že soud nevyčerpal dostupné prostředky ke zjištění jeho pobytu, ovšem ani nenaznačuje, kterými konkrétními prostředky by se soudu skutečně podařilo v konkrétním případě stěžovatele kontaktovat. Soud ve věci se stěžovateli opakovaně pokoušel doručovat na známé adresy, pobyt stěžovatele v zařízeních Vězeňské služby ČR ověřoval standardním způsobem. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, ani v řízení před obecnými soudy neuváděl, kde se v době doručování měl nacházet, aby dal prostor hodnocení, zda soudem nevyužité prostředky mohly být skutečně účinné. Není smyslem ústavního přezkumu zcela formalisticky požadovat po obecném soudu takový postup, který by se nejevil jako účinný.

Pokud totiž stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že doručování probíhalo v době, kdy byl "osobou celostátně hledanou a následně dohledanou," není zřejmé, jaké závěry z uvedeného faktu dovozuje. Naznačuje tak patrně interpretaci, že pokud se jej podařilo dohledat Policii ČR, měl tak učinit i soud. K tomu Ústavní soud dodává, že není v moci obecných soudů po účastnících řízení vyhlašovat celostátní pátrání pokaždé, kdy se jim nedaří doručovat písemnosti v civilním řízení. Skutečnost, že po stěžovateli bylo vyhlášeno celostátní pátrání v souvislosti s majetkovou a jinou trestnou činností, a to dne 7. září 2005, dále pak nejméně ještě dne 9. března 2006, dne 4. července 2006 a dne 14. prosince 2006, naopak svědčí spíše pro závěr, že se stěžovatel znemožňuje plynulý kontakt s veřejnou mocí zcela systematicky. Uvedené data Ústavní soud získal dotazem na odbor pátrání Policejního prezidia. Nemůže jít proto k tíži obecným soudům, že se jim nedaří doručovat účastníkům řízení v situaci, kdy se tito cíleně takové komunikaci vyhýbají. Ve věci nezletilých dětí stěžovatele sp. zn. 9 P 23/2003 navíc stěžovatel v dřívějších fázích řízení se soudem komunikoval, od určité doby se však přestal na dosavadní adrese zdržovat, přesto však soudu nové kontaktní údaje nenahlásil, ačkoliv z předchozího řízení musel vědět, že situace jeho nezletilých dětí není právně jednoduchá (rozhodování o ústavní výchově) a že ve věci bude dále rozhodováno.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2008

Ivana Janů,

předsedkyně senátu