I. ÚS 1505/07 #1Usnesení ÚS ze dne 01.10.2007

I.ÚS 1505/07 ze dne 1. 10. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Ing. M. F., zast. JUDr. Taťanou Majerovou, advokátkou, sídlem Talafúsova 1, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.3.2007, č.j. 30 Co 13/2007-211, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.6.2006, č.j. 27 C 94/2002-165, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel, s odvoláním na porušení jeho základních práv, podal ústavní stížnost proti shora uvedeným rozsudkům vydanými ve sporu o zaplacení částky 400 000,- Kč. V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že ve věci podal stěžovatel dovolání.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.

Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nezabýval posouzením, zda jsou splněny další náležitosti pro podání ústavní stížnosti, byť by bylo možné (pokud je správné stěžovatelovo tvrzení o tom, že rozsudek Městského soudu v Praze obdržel dne 13.4.2007), ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost, protože ji předal k poštovní přepravě až 13.6.2007, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2007

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj