I. ÚS 1500/10 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

I.ÚS 1500/10 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti R. L., zast. JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou, sídlem Vlastina 23, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2010, č.j. 25 Cdo 4235/2008-237, ve znění usnesení ze dne 23.2.2010, č.j. 25 Cdo 4235/2008-249, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.4.2008, č.j. 11 Co 687/2006-217, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a společnosti Krajská zdravotní, a.s., sídlem Sociální péče 3316/12A, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že byla porušena jeho základní práva daná v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na spravedlivý soudní proces. K průběhu sporu stručně uvedl, že o jeho žalobě rozhodl zamítnutím Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud"), po odvolání krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením jeho dovolání odmítl. K meritu sporu dodal, že utrpěl úraz při hokejovém zápase a kvůli nesprávnému postupu vedlejší účastnice způsobujícím následnou dlouho léčbu ztratil možnost věnovat se aktivně hokeji a zopakoval výsledek rozhodnutí obecných soudů. K usnesení Nejvyššího soudu doplnil, že jedním z důvodů odmítnutí jeho dovolání bylo to, že jednotlivé nároky v rámci uplatněné náhrady škody nesplňují zákonný limit pro peněžité plnění pro podání dovolání. Na příkladu bolestného a jeho výše demonstroval, že vyčlenění tohoto nároku v rámci celkové náhrady škody by v podstatě znemožnilo ve většině případů uplatnění práva na dovolání. Dále upozornil, že konstatováním Nejvyššího soudu, dle nějž lze důvody dovolání podle § 241a obč. soudního řádu vztáhnout pouze na případy uvedené v § 237 odst. 1 písm. a) a b) obč. soudního řádu, je omezeno Ústavou chráněné právo na spravedlivý proces. Shodná pochybení soudů první a druhé instance, konkrétně nesprávné hodnocení důkazu v rozporu s § 132 obč. soudního řádu, jsou nepostižitelná dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Ze spisu okresního soudu sp.zn. 19 C 429/2011 zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Okresní soud rozsudkem ze dne 28.6.2006, č.j. 19 C 429/2001-137, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 397 060,- Kč jako náhrady škody vzniklé zanedbáním odborné péče ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice v souvislosti s úrazem, jejž utrpěl jako hráč při hokejovém zápasu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovateli bylo v zařízení vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdkyně) poskytnuto základní potřebné ošetření, nebylo shledáno porušení právní povinnosti, tudíž nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zákoníku. Krajský soud na základě stěžovatelova odvolání prvostupňový rozsudek potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil jako nepřípustné. Zdůraznil, že odvolací soud rozhodl sice o potvrzení rozsudku soudu I. stupně jedním výrokem, ale rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (požadovaná částka zahrnovala bolestné ve výši 6 600,- Kč, náklady na upravenou stravu 12 960,- Kč, školné 17 5000,- a ušlý zisk 360 000,- Kč. Přípustnost dovolání ohledně prvních tří nároků považoval za vyloučené podle § 237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, ohledně zbylé části nároku posuzoval v souladu s podmínkami tzv. nenárokového dovolání a zjistil, uzavřel, že vytýkané hodnocení důkazů v rozporu s § 132 obč. soudního řádu lze uplatnit pouze v případě otevřené nebo skryté diformity.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý soudní proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným usnesením Nejvyššího soudu, ani v řízení předcházejícím jeho vydání, nedošlo.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. též dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se tvrzeného majetkového nároku vyplývajícího z odpovědnosti za škodu. Stěžovatel však musí respektovat, že nezbytnou podmínkou úspěchu ve sporu je existence hmotněprávních předpokladů odpovědnosti za škodu a aplikace adekvátních procesních instrumentů. Je patrné, že podstatu ústavní stížnosti, resp. její první části, tvoří předpoklady pro použití mimořádného opravného prostředku - dovolání, a to v situaci, kdy v předchozích dvou stupních obecné soudy žalobě z důvodů neexistence příslušného nároku nevyhověly. Námitky stěžovatele proto směřují vůči právní regulaci přípustnosti dovolání v tzv. bagatelních sporech. Ústavní soud předně upozorňuje, že ze žádného ústavního předpisu, příp. z mezinárodní úmluvy, neplyne základní právo na trojinstančnost občanského soudního řízení, tudíž ani právo na podání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání. K tomu např. ve věci sp.zn. IV. ÚS 681/09 Ústavní soud uvedl, že "Mimořádný opravný prostředek je svojí povahou výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstační proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání stanoven rozdílně pro věci obchodní a pro věci ostatní a je primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v právních vztazích v řízení vystupujících stran." Z těchto hledisek proto posuzoval Ústavní soud též námitky stěžovatele vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu a shledal, že jsou neopodstatněné, neboť Nejvyšší soud v souladu s dikcí obč. soudního řádu jejích dovolání odmítl. Ve druhé části se ústavní stížnost zaměřuje na stručnou polemiku ohledně využití dovolacích důvodů zakotvených v § 241a obč. soudního řádu u tzv. nenárokového dovolání. Také tato stěžovatelova námitka je zjevně neopodstatněná, protože nerozlišuje jednotlivé důvody a jejich význam. Nejvyšší soud totiž - v souladu s § 241a odst. 3 obč. soudního řádu - správně posoudil, že argumenty stěžovatele zařazené do dovolání jsou zaměřeny na hodnocení důkazů, jde tudíž o důvod subsumovatelný pod § 241 odst. 3 obč. soudního řádu, z jehož dikce naprosto jednoznačně vyplývá využitelnost tohoto důvodu u otevřené nebo u skryté diformity.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. s příslušného spisového materiálu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu