I. ÚS 1495/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2011

I.ÚS 1495/11 ze dne 26. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky O. N., zastoupené JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Purkyňova 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 30 Cdo 4996/2009-157, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), a to zejména právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 90 a čl. 95 Ústavy (vázanost soudce zákonem, povinnost soudů poskytovat ochranu právům).

Výrok napadeného rozhodnutí zní takto: "Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č.j. 11 C 584/2008-138, v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. února 2008, č.j. 47 C 250/2004-122, v části výroku I. jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalobce k ideální jedné třetině bytové jednotky č. 1256/12 v domě čp. 1256 v Praze 7 na pozemku st. p. č. 1350 v katastrálním území Holešovice, se spoluvlastnickým podílem 10973/218032 na společných částech domu a pozemku st. p. č. 1350, a v nákladovém výroku II., jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. února 2008, č.j. 47 C 250/2004-122, v části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalobce k ideální jedné třetině bytové jednotky č. 1256/12 v domě čp. 1256 v Praze 7 na pozemku st. p. č. 1350 v katastrálním území Holešovice, se spoluvlastnickým podílem 10973/218032 na společných částech domu a pozemku st. p. č. 1350, a dále v nákladovém výroku II., se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení."

II.

Ústavní soud - předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda táž splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, jež vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v platném znění ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Obvodní soud pro Prahu 7), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.

Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity, musí nyní věc projednat Obvodní soud pro Prahu 7. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatelka případně využít další opravné prostředky v rámci obecného soudnictví, kupříkladu odvolání nebo dovolání. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo porušeno její základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát teprve tehdy, až stěžovatelka vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté ji k ochraně jejího práva, takže již nebude zákonem povolán k posouzení její věci státní orgán jiný.

Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2011

Vojen Güttler, v. r.

soudce zpravodaj