I. ÚS 149/03Nález ÚS ze dne 14.07.2005 Výzva povinné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů těmito soudy, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod (stěžovatelky), zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky; podrobněji srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Současně a pro úplnost je nutno uvést, že v zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). To však platí jen potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, str. 87).

Ústavní soud v prvé řadě připomíná vlastní judikaturu [a to také v ústavní stížnosti uvedený judikát sp. zn. I. ÚS 177/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 115, str. 329)], v níž již dříve dovodil, že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, drží (stát nebo jinou právnickou osobu). Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu.

Ústavní soud uznává, že důsledná identifikace nemovitostí obsažených ve výzvě k vydání věci (a označených jako nemovitosti zapsané na listu vlastnictví) je nepochybně velmi důležitým důkazním prostředkem. Ústavní soud však současně zdůrazňuje - i se zřetelem na výše uvedená zjištění - že nelze nedbat ústavního principu rovnosti zbraní a upřít tak stěžovatelce možnost, aby s úspěchem nabídla důkazy, které specifikují (konkretizují) nemovitosti obsažené v takové výzvě.

I.ÚS 149/03 ze dne 14. 7. 2005

N 141/38 SbNU 97

Výzva povinné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 14. července 2005 sp. zn. I. ÚS 149/03 ve věci ústavní stížnosti R. R. proti výrokovým částem II., III. a VI. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. 37 Co 75/2000, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi B. uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání věci.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002 č. j. 37 Co 75/2000 se ve výrokových částech II., III. a VI. zrušuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 11. 1999 č. j. 12 C 139/92-85 zamítl návrh, aby odpůrci 1. D., nábytkářskému družstvu (dále jen "D."), 2. S., s. p., v likvidaci (dále jen "S.") a 3. město B. (dále též jen "B.") byli zavázáni povinností uzavřít s navrhovatelkou R. R. (dále jen "stěžovatelka") dohodu o vydání nemovitostí - stavební parcely č. 96 s obytnou budovou (dům č. p. 837, orientační č. 37, B... ulice) a pozemkové parcely č. 128/2, zahrada, zapsané v knihovní vložce č.179 pozemkové knihy katastrálního území Horní a Dolní C., stavební parcely č. 97 s obytnou budovou (dům č. p. 829, orientační č. 35, B... ulice) a pozemkové parcely č. 129/2, zahrada, zapsané v knihovní vložce č. 180 pozemkové knihy katastrálního území Horní a Dolní C., stavební parcely č. 424 se stolařskou dílnou, zapsané v knihovní vložce č. 598 pozemkové knihy katastrálního území Horní a Dolní C., které jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro obec B. a katastrální území Z. (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku uhradit odpůrci D. na nákladech řízení 3 225 Kč (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku uhradit odpůrci S. na nákladech řízení 460 Kč (výrok III.) a dále uložil stěžovatelce povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku uhradit odpůrci B. na nákladech řízení 3.225,- Kč (výrok IV.).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. 37 Co 75/2000 ve výrokové části I. změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1999 č. j. 12 C 139/92-85 tak, že odpůrce D. a odpůrce S. jsou povinni uzavřít se stěžovatelkou dohodu obsahu uvedeného dále ve výrokové části I., ve výrokové části II. zamítl návrh, aby odpůrce B. byl povinen uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání ideálních 2/3 nemovitostí - občanská vybavenost č. p. 851 na pozemku parcelní č. 174, pozemek parcelní č. 174, pozemek parcelní č. 173, ostatní plocha, jiná plocha, to vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a katastrální území Z. (dále jen "nemovitosti"), ve výrokové části III. určil, že stěžovatelka je povinna zaplatit odpůrci B. na náhradě nákladů řízení 3 225 Kč a ve výrokové části VI. určil, že stěžovatelka je povinna zaplatit odpůrci B. na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 075 Kč (poznámka: ve výrokových částech IV. a VII. určil povinnost odpůrců D. a S. zaplatit stěžovatelce náklady řízení a ve výrokové části V. určil povinnost odpůrců D. a S. zaplatit ČR - Městskému soudu v Brně soudní poplatek).

V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Brně v prvé řadě shledal, že návrh stěžovatelky (poznámka: která byla procesní nástupkyní po zemřelé oprávněné osobě V. B. - synovi původního vlastníka, jehož majetek přešel do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) je vůči odpůrcům D. a S. důvodný. Stěžovatelka prokázala, že výzvou doručenou dne 26. 9. 1991 vyzvala v zákonem stanovené lhůtě D. a S. k vydání nemovitostí (§ 5 odst. 2 citovaného zákona) a stejně tak splnila podmínku včasného uplatnění nároku žalobou u soudu (§ 5 odst. 4 citovaného zákona)]. Po věcné stránce se soud opřel o ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., neboť k přechodu majetku na stát došlo znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Krajský soud však dovodil, že vůči odpůrci B. nelze žalobě vyhovět, neboť stěžovatelka neprokázala splnění jedné ze zákonných podmínek, a to, že by tohoto odpůrce ve lhůtě dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vyzvala k vydání nemovitostí. Pokud stěžovatelka navrhovala provedení důkazu směřujícího k prokázání, že nemovitosti, jejichž vydání se vůči B. domáhá, měla v držení S. (kterou vyzvala k vydání nemovitostí), odvolací soud takový důkaz neprovedl, neboť za situace, kdy má nemovitosti dle žalobního návrhu vydat B., by byl takový důkaz směřující k S. bezvýznamný.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadla stěžovatelka ve výrokových částech II., III. a VI. ústavní stížností.

Stěžovatelka především poukázala na to, že postupem soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť byl odmítnut její návrh na provedení dokazování k prokázání pasivní legitimace S. i ohledně nemovitostí zapsaných původně ve vložce č. 598 pro katastrální území Horní a Dolní C. Právní předchůdce stěžovatelky vyzval osobu nyní označenou jako S. k vydání všech nemovitostí (poznámka: tj. nejen nemovitostí zapsaných v pozemkové knize ve vložkách č. 179 a č. 189, ale i ve vložce č. 598 pro katastrální území Horní a Dolní C.), protože se domníval, že je správcem, a tedy i držitelem všech těchto nemovitostí; to bylo odůvodněno zejména praxí, "která tehdy v městě B. panovala, že město B. uvedené nemovitosti samo nespravovalo a tuto činnost za něj vykonávala právnická osoba nyní označovaná jako S.". Stěžovatelka tvrdila, že neprovedením takového důkazu porušil obecný soud nejen její právo na spravedlivý proces, ale i její právo na ochranu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem (čl. 11 Listiny).

Stěžovatelka se dále domnívá, že pokud soud takto nepostupoval, pak nesprávně vyhodnotil předložené důkazy, neboť neprovedl ústavně konformní výklad § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelka má na zřeteli zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 177/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 115, str. 329), podle něhož za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat řádnou výzvu.

Stěžovatelka poukázala na to, že nemovitosti původně zapsané v pozemkové knize ve vložce č. 598 pro katastrální území Horní a Dolní C. měly být ve vlastnictví státu - města B., s adresou B., B... ulice 70 (viz výpis z evidence nemovitostí ze dne 27. 6. 1991). Právní předchůdce stěžovatelky i jeho právní zástupce (jako osoby v městě B. usedlé) adresovali výzvu k vydání nemovitostí orgánu, který se na uvedené adrese nacházel, jímž byl Úřad městské části B. - sever (resp. městská část B. - sever)]. Město B. na uvedené adrese nikdy nesídlilo, neboť jeho orgány sídlí na M... náměstí. Právní předchůdce stěžovatelky byl tedy veden úvahou, že pokud by vlastníkem nemovitostí bylo město B., musela by být jeho adresa odlišná od údajů zapsaných v evidenci nemovitostí. Proto právní předchůdce stěžovatelky (prostřednictvím svého právního zástupce) vyzval k vydání nemovitostí dopisem ze dne 30. 9. 1991 i Úřad městské části B. - sever, který tento dopis obdržel dne 1. 10. 1991. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že "na správnosti této výzvy neubírá nic i ten fakt, že byl vyzván úřad, nikoliv městská část" (opírá se o ustálenou judikaturu Ústavního soudu). O správnosti osoby, které byla výzva adresována, svědčí i postup Úřadu městské části B. - střed, kterému byla výzva postoupena, neboť požádal právního předchůdce stěžovatelky v souvislosti s předmětnou výzvou o doplnění podkladů. Stěžovatelka uzavřela s tím, že z údajů (z katastru nemovitostí), které měla k dispozici před odvolacím jednáním, vyplývalo, že vlastníkem nemovitostí (zapsaných původně v pozemkové knize, vložka č. 598) je B., a proto upravila označení třetího vedlejšího účastníka tak, aby zněl stejně, jak je zapsán v katastru nemovitostí.

Stěžovatelka se dále domnívá (aniž by to odůvodnila), že obecné soudy porušily i ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 5, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, jímž pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002 č. j. 37 Co 75/2000 ve výrocích II., III. a VI. zruší a věc v tomto rozsahu vrátí Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Stěžovatelka prohlásila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Brně a dále Městský soud v Brně a vedlejší účastníci - B. a D. Odpůrce S. se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření sdělil, že se zcela ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Městský soud v Brně současně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Vedlejší účastník, město B., ve svém vyjádření v prvé řadě uvedlo, že stěžovatelka (která vyzvala k vydání nemovitosti podáním ze dne 30. 9. 1991, doručeným dne 1. 10. 1991) nevyzvala Úřad městské části B. - sever v zákonem stanovené lhůtě dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ve lhůtě od 1. 4. 1991 do 30. 9. 1991) a tím její nárok zanikl. Vedlejší účastník dále uvedl, že obecní úřad, kterým je v souzené věci Úřad městské části B.-sever, je orgánem obce, kterému zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, nepřiznával způsobilost nabývat práva z právních vztahů a nést z nich odpovědnost; nemá tedy právní subjektivitu. B. dále poukázalo na to, že stěžovatelčina citace z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 177/95 (viz výše), podle něhož "v případě, že oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je třeba takovou výzvu považovat za řádnou", je pouze kusá a nevystihuje podstatu judikátu. B. z uvedeného dovodilo závěr, že výzva k vydání věci dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se vůči němu "stala účinnou až doručením žaloby o vydání věci". Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatelky, že na správnosti výzvy nic nemění skutečnost, že byl vyzván úřad městské části, nikoliv městská část. Vedlejší účastník konečně uvedl, že nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelka vůči němu domáhá, byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve vlastnictví České republiky a v právu hospodaření státní organizace uvedené v § 3 odst. 1 citovaného zákona. V souladu s ustanovením § 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešly nemovitosti do vlastnictví obce - města B. k 24. 5. 1991, neboť na ně nebyl oprávněnou osobou uplatněn nárok. Z této skutečnosti měla stěžovatelka při uplatnění výzvy vycházet. Pokud však stěžovatelka vycházela z údajů z evidence nemovitostí ("které však měly pouze evidenční význam"), měla být výzva k vydání věci adresována buď státu, nebo obci.

Vedlejší účastník B. proto vyslovil přesvědčení, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím obsaženým v rozsudku Krajského soudu nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, a sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Vedlejší účastník D. ve svém vyjádření prohlásil, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně obsažené v rozsudku ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. 37 Co 75/2000 je v ústavní stížností napadené části správné a současně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka v podstatě namítá, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.

Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 90 Ústavy), lze konstatovat, že stěžovatelce - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Městského soudu v Brně a následně u Krajského soudu v Brně domáhala. V tomto směru tedy ústavní stížnosti přisvědčit nelze.

Z téhož spisu však současně vyplývá, že postupem samotných soudů jako orgánů aplikujících právo - pokud jde o otázku naprosto spolehlivého zjištění toho, zda stěžovatelka vyzvala všechny povinné subjekty řádně a včas - nebylo využito všech možností k zajištění spravedlivé ochrany jejích práv a oprávněných zájmů jako účastníka řízení před soudem.

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů těmito soudy, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod (stěžovatelky), zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy; podrobněji srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Současně - a pro úplnost - je nutno uvést, že v zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). To však platí jen potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, str. 87).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná vlastní judikaturu (a to také v ústavní stížnosti uvedený judikát sp. zn. I. ÚS 177/95), v níž již dříve dovodil, že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží (stát nebo jinou právnickou osobu). Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu.

Z obsahu soudního spisu (jeho příloh) vyplývá, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdce) ve výzvě P. B. H., na adrese ... (poznámka: následně a dále S.) ze dne 25. 9. 1991 (doručené dne 26. 9. 1991) žádala "o vydání nemovitostí - a to domu v B., B... ulice č. 35-37 s přilehlými pozemky a nemovitostmi, tak jak je patrno z připojených částečných výpisů z evidence nemovitostí pro obec B., katastrální území Z., zapsaných na listu vlastnictví č. 10 a č. 1, které jsou nedílnou součástí této výzvy". Z obsahu spisu (viz částečný výpis z evidence nemovitostí ze dne 27. 6. 1991) dále plyne, že na listu vlastnictví je jako vlastník pozemku parcelní č. 173 (ostatní plocha) a parcelní č. 174 (objekt bydlení, zastavěná plocha) zapsán stát - město B., B... ulice 70. Z poznámky ve výpisu z evidence nemovitostí vyplývá stav v pozemkové knize v katastrálním území Dolní a Horní C., podle něhož se v případě obou pozemků jedná o část stavební parcely č. 424. Ze sdělení Katastrálního úřadu Brno - město ze dne 26. 11. 2002 (ve spisu na č. l. 120) plyne, že ke dni 1. 4. 1991 je jako vlastník pozemku parcelní č. 173 uveden československý stát - P. B. H. ONV B. III a jako vlastník pozemku parcelní č. 174 československý stát ONV III B. - pouze pozemek (bez č. p.). V žalobě podané stěžovatelkou (jejím právním předchůdcem) Městskému soudu v Brně dne 27. 3. 1992 sp. zn. 12 C 139/92 je mezi žalovanými uveden nejen P. B. H., B. III, B... ulice č. 21 (tj. S.), ale také město B. - Úřad městské části B. - sever. Stěžovatelka tuto žalobu doplnila podáním doručeným dne 24. 2. 1999 (č. l. 36), v němž poukázala na znárodňovací výměr ministerstva průmyslu ze dne 20. 12. 1950 č. j. 158531/50-V-IV-2 (ve spisu na č. l. 61 a násl.), na jehož základě přešlo vlastnické právo k v něm uvedeným nemovitostem, mezi nimiž pod bodem 3. je uvedena stavební parcela č. 424 se stolařskou dílnou, zapsaná v knihovní vložce č. 598 pozemkové knihy katastrálního území Horní a Dolní C. Stěžovatelka uvedla, že nyní jsou pozemky parcelní č. 173, ostatní plocha, objekt bydlení na pozemku parcelní č. 174, pozemek parcelní č. 174, zastavěná plocha, zapsány na listu vlastnictví č. 1 pro obec B. Stěžovatelka současně odkázala na výše uvedený výpis z katastru nemovitostí ze dne 27. 6. 1991 a zdůraznila, že z důvodu procesní opatrnosti označila všechny tři žalované, tj. stát - město B., československý stát - P. B. H. Brno III (SN) a D.

Ústavní soud uznává, že důsledná identifikace nemovitostí obsažených ve výše citované výzvě S. (a označených jako nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 1) je nepochybně velmi důležitým důkazním prostředkem. Ústavní soud však současně zdůrazňuje - i se zřetelem na výše uvedená zjištění - že nelze nedbat ústavního principu rovnosti zbraní a upřít tak stěžovateli možnost, aby s úspěchem nabídl důkazy, které specifikují (konkretizují) nemovitosti obsažené v uvedené výzvě, učiněné vůči S.

Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku [kterým ostatně žalobě stěžovatelky v případě nemovitostí obsažených ve výzvě vůči D. a jiných (zbývajících) nemovitostí obsažených ve výzvě učiněné vůči S. z důvodů v rozsudku uvedených vyhověl] uvedl, že vůči odpůrci 3) (tj. B.) nemohlo být žalobě vyhověno, a to především proto, že za situace, kdy nemovitosti dle žalobního návrhu má vydat odpůrce 3) (B.) by takový důkaz směřující k odpůrci 2) (tj. vůči S.) byl bezvýznamný.

Ústavní soud je však přesvědčen, že z dosud provedeného dokazování nelze bezpečně usoudit na takový stav, s nímž by byly právní závěry krajského soudu v souladu. Proto je z hlediska spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a provést důkaz o tom, zda za situace, kdy stěžovatelka vyzvala S. (resp. P. B. H.) k vydání nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1, nelze tuto výzvu kvalifikovat jako výzvu zákonnou, v níž byly uvedené nemovitosti obsaženy. Ústavní soud dodává, že v uvedených souvislostech je také nutno posoudit otázku (údajného nedostatku) pasivní legitimace v intencích citovaného judikátu ÚS sp. zn. I. ÚS 177/95.

Za tohoto stavu Ústavnísoud usuzuje, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002 č. j. 37 Co 75/2000, a to ve výrokových částech II., III. a VI., bylo právo stěžovatelky na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 90 Ústavy) porušeno.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. 37 Co 75/2000 ve výrokových částech II., III. a VI. zrušil.

Za této situace se Ústavnísoud dále nezabýval stěžovatelčiným tvrzením, že obecný soud porušil i její právo na ochranu vlastnictví, neboť by to bylo nadbytečné. Ústavní soud mimo to připomíná svou dostatečně známou judikaturu k čl. 11 odst. 1 Listiny, na niž z důvodu stručnosti odkazuje.

Ústavnísoud se nezabýval ani stěžovatelčiným tvrzením, že obecné soudy porušily ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, které ostatně ani sama stěžovatelka dále neodůvodnila a nerozvedla. Bylo by to rovněž nadbytečné.