I. ÚS 141/95Usnesení ÚS ze dne 03.12.1996

I.ÚS 141/95 ze dne 3. 12. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 141/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESE NÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A.F. a J.F., obou zastoupených advokátem JUDr. E.O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, sp. zn. 12 Co 20/94, ze dne 17. 2. 1994, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cdo 172/94, ze dne 17. 3. 1995, ve věci zrušení části smlouvy podle § 8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., za účasti Krajského soudu v Ostravě pobočka Olomouc a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků E.H., zastoupené advokátem JUDr. M.V. a M.V., takto:

Návrh seodmítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností napadají navrhovatelé rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, sp. zn. 12 Co 20/94 ze dne 17. 2. 1994, vydaný na

I. ÚS 141/95

základě ustanovení § 8 odst. 31písm. a) zákona o půdě v platném znění (zák. č. 229/1991 Sb., poslední publikované úplné znění pod č. 195/1993 Sb.), jakož i na něj navazující usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cdo 172/94, ze dne 17. 3. 1995. Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů z hlediska svých meritorních výroků jsou zásahem do základního práva navrhovatelů, zakotveného v článku 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), tedy do práva vlastnit majetek.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu, tj. Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, sice změnilo prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu Olomouc, sp. zn. 13 C 138/93, ze dne 18. 11. 1993, avšak z hlediska svého obsahu vlastně potvrdilo správnost závěrů soudu prvního stupně. Otázka změny v odvolacím řízení byla reakcí na změnu žalobního petitu, kterou vedlejší účastnice této ústavní stížnosti uplatnily v odvolacím řízení. Odvolací soud tuto změnu žalobního petitu připustil a rozhodl o ní tak, že změněnému žalobnímu petitu vyhověl. Svou podstatou pak toto odvolací rozhodnutí je souhlasné s rozhodnutím soudu prvního stupně, pouze formulačně akceptuje zpřesnění žalobního petitu obsažené v připuštěné změně žalobního petitu. Nejde tedy o klasické nesouhlasné rozhodnutí na odvolání, ačkoliv formálně je výrok odvolacího rozhodnutí uvozen tak, že se mění prvostupňové rozhodnutí.

Tímto rozhodnutím odvolacího soudu byla zrušena kupní smlouva ze dne 11. 6. 1976 ve znění dodatku ze dne 9. 7. 1976, registrovaná SN v O., dne 9. 7. 1976, pod č. reg. 5 RI 528/76, v části týkající se převodu pozemků, a to částí par. č. 2674 role v katastru nemovitostí rozdělené a nové označené jako par. č. 2674/1, par. č. 2674/13, dále par. č. 2718 role v katastru nemovitostí sloučené do par. č. 2720 orná, par. č. 2733 role v katastru nemovitostí sloučené do par. č. 2731 orná a par. č. 2759 role v katastru nemovitostí sloučené do par. č. 2763 orná, vše v k. ú. L.

2

I. ÚS 141/95

Stěžovatelé uplatnili mimořádný opravný prostředek proti citovanému odvolacímu rozhodnutí. Jejich dovolání bylo Vrchním soudem v Praze odmítnuto s poukazem na ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud dovodil, že dovolání je v daném případě nepřípustné, neboť odvolací rozhodnutí, které je dovoláním napadeno, je z hlediska svého obsahu potvrzujícím rozhodnutím, přičemž proti potvrzujícímu rozsudku ve smyslu ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. podmínky přípustnosti dány nejsou a přípustnost z důvodu zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. shledána rovněž nebyla. Ve vztahu k formulaci odvolacího rozhodnutí, jímž ve výroku odvolací soud mění prvostupňové rozhodnutí, pak dovodil dovolací soud, že přípustnost dovolání pro nesouhlasnost druhostupňového rozhodnutí s prvostupňovým rozhodnutím (zásada diformity) nelze dovodit jen na základě formálního označení výroku. Je nutné v tomto směru přihlížet k věcnému obsahu odvolacího rozhodnutí a porovnat jej s věcným obsahem rozhodnutí soudu prvého stupně.

Právní podstata ústavní stížnosti spočívá v aplikaci ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) zák. o půdě, tedy zák. č. 229/1991 Sb., ve znění zák. č. 42/1992 Sb., zák. č. 93/1992 Sb., zák. č. 39/1993 Sb. a zák. č. 183/1993 Sb. (dále jen zákon o půdě). Stěžovatelé poukazují na fakt, že výkladová praxe obecných soudů není v této oblasti jednotná, a proto jejich ústavní stížnost přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatelů.

Stěžovatelé vytýkají obecným soudům nesprávné právní závěry, vyplývající z neúplných skutkových zjištění. Poukazují na to, že znak protiprávnosti a tedy důvod k restituci ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o půdě lze spatřovat pouze tam, kde při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak, aby spolu s prodejem takovýchto budov darovali (bezúplatně převedli) pozemky, které k budovám patřily. Přitom navrhovatelé dovozují, že v řízení před obecnými soudy

3

I. ÚS 141/95

prokázali a i dalšími svědeckými důkazy chtěli prokázat, že nad částku uvedenou v písemné kupní smlouvě byla jimi uhrazena ještě částka 20 000,- Kčs, jež odpovídala ceně sporných pozemků. V tomto směru konkrétně nabízeli navrhovatelé výslech svědků V.A., J.P. a L.V. Rovněž poukazovali na postoje vedlejších účastnic v řízení, které probíhalo u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 13 C 184/92. Ze všech těchto skutečností stěžovatelé dovozují, že závěry obecných soudů, na jejichž základu paušálně každý převod nemovitostí, označený v písemné smlouvě o převodu nemovitosti jako bezúplatný, skutečně za bezúplatný považují, a to aniž by blíže zkoumaly podmínky a okolnosti takového převodu, jsou v rozporu se základním ústavním právem zakotveným v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Obecné soudy ve svém písemném vyjádření navrhly zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na obsah svých rozhodnutí. Stejný postoj zaujaly i obě vedlejší účastnice.

II.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelů s právními závěry meritorních rozhodnutí obecných soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc a Vrchního soudu v Praze). Jde o námitky, jimiž se obecné soudy, zejména pak odvolací soud, řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také vypořádaly.

Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) zákona o půdě bylo naplněno. Vlastník pozemku své pozemky

4

I. ÚS 141/95

bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Přitom v roce 1976, kdy kupní smlouva ohledně prodeje zemědělské usedlosti s rodinným domem byla uzavírána, nenabízela právní praxe s poukazem na "Směrnici o postupu při registraci smluv u SN a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí ONV" (č. j. 61 516/64-MZ-práv.) jinou možnost. V dodatku ke kupní smlouvě byla uvedena darovací doložka na zemědělské pozemky. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo navrhovatelům prokázat, že by částka 20 000,Kčs byla určena na základě dohody k úhradě kupní ceny za předmětné pozemky, nýbrž jak uvedl sám navrhovatel F. ve své účastnické výpovědi, tyto peníze byly určeny k úhradě nedoplatku přídělové ceny za pozemky, jenž je specifikován v bodě VI. kupní smlouvy ze dne 11. 6. 1976, nemohlo obstát tvrzení navrhovatelů, že se nejednalo o bezúplatný převod pozemků.

Ústavní soud poukazuje v této souvislosti zejména na svůj nález publikovaný pod č. 131/1994 Sb., který se mimo jiné týkal i ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě. V tomto směru dovodil Ústavní soud, že citované ustanovení zákona o půdě má povahu ustanovení speciálního. Tímto ustanovením byla rozšířena koncepce restitučních zákonů, a to novelou zákona o půdě v podobě zák. č. 183/1993 Sb. Právě tato novela zákona o půdě přinesla řešení právního problému bezúplatného převodu pozemků z jedné fyzické osoby na druhou v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Fyzické osoby, které koupily budovu, měly v kupní smlouvě nevyhnutelně uvedenu darovací doložku na zemědělské pozemky. Je tedy namístě spravedlivě požadovat, aby ten, kdo přijal pozemky, které jiný musel darovat na základě donucení reprezentovaného tehdejší politickou a právní praxí, tyto pozemky vrátil původnímu vlastníkovi. Přitom z hlediska shora citované směrnice č. j., 61 516/64-MZ-práv., vyplývá, že při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí nezaregistrování

5

I. ÚS 141/95

kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemků, které k budovám patřily. Je proto zcela namístě, pokud soudy s poukazem na takové zjištění vyhověly žalobě na zrušení té části smlouvy, kterou byly pozemky darovány. Z tohoto stanoviska vychází Ústavní soud i v dalších obdobných případech.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s touto právní úpravou zakotvenou v ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) zákona o půdě, respektovaly restituční nárok vedlejších účastnic řízení, přičemž tato restituce odstraňuje ve svém důsledku protiprávnost při převodu vlastnictví. Proto nelze dovozovat ze závěrů obecných soudů rozpor s čl. 11 Listiny.

Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že není oprávněn zasahovat generelně do jurisdikční činnosti obecných soudů, není totiž vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu Olomouc, sp. zn. 13 C 138/93, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu na základě zákona o půdě respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.

Z uvedených důvodů nelze než ústavní stížnost odmítnout, protože jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 3. prosince 1996JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu ČR