I. ÚS 1407/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

I.ÚS 1407/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Nové Bělé, Ovesná 7, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2014 č. j. 11 T 10/2012-603, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2014 č. j. 5 To 276/2014-634 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015 č. j. 6 Tdo 160/2015-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, obdobně jako v opravných prostředcích, tvrdila, že trestní soudy v řízení postupovaly formalisticky a v rozporu se zásadou in dubio pro reo ji odsoudily za trestný čin podvodu, aniž by byla její vina řádné prokázána. Trestní soudy při dokazování nerespektovaly ustanovení trestního řádu o hodnocení důkazů a jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Řízení je zatíženo celou řadou procesních pochybení, kdy soud prvního stupně nevzal v úvahu zdravotní stav stěžovatelky, sociální a finanční situaci a ustanovil jí obhájce až na samém konci řízení (5. 4. 2014). Tato skutečnost je též stěžejním důvodem, proč bylo zásadním způsobem porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces.

3. Pochybení Nejvyššího soudu stěžovatelka spatřovala v tom, že se náležitě nevypořádal s dovolacími námitkami a restriktivním výkladem ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jí odepřel poskytnout ochranu. Pominul například, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku a dovolání odmítl.

4. Stěžovatelka tvrdila, že právní závěry trestních soudů o vině stěžovatelky ze spáchání trestného činu podvodu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, dále argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

5. Z ústavní stížnosti, rozhodnutí napadených ústavní stížností a připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 11 T 10/2012 se podává, že rozsudkem (11 T 10/2012-603) byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění novel účinných do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), blíže popsaným jednáním. Stěžovatelka (stručně řečeno) podvodným způsobem dosáhla ukončení smlouvy o stavebním spoření své tchyně a převedla naspořenou částku na účet, k němuž měla dispoziční oprávnění. Stěžovatelka následně převedenou finanční částku 76 373,60 Kč vybrala a použila k vlastnímu prospěchu, vše ke škodě obou poškozených V. H. a zemřelé Marie Macečkové (pracovnice spořitelny), která po zjištění svého pracovního pochybení stěžovatelkou vybranou částku uhradila z vlastních finančních prostředků poškozené V. H. Za uvedený trestný čin byla stěžovatelka odsouzena podle § 250 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců; podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací na základě odvolání podaného stěžovatelkou usnesením ze dne 27 8. 2014 č. j. 5 To 276/2014-634 odvolání stěžovatelky zamítl.

7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 17. 2. 2015 č. j. 6 Tdo 160/2015-31, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

8. Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání ústavní stížnosti a shledal ji zjevně neopodstatněnou.

9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.

10. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], event. mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

11. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce její viny, přijatými právními závěry. Jedná se v zásadě o totožnou argumentaci, jíž se, z podnětu stěžovatelkou podaných opravných prostředků, zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatelka je nadále přesvědčena o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

12. Navzdory opakujícím se výhradám stěžovatelky Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 a § 134 trestního řádu poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatelky a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelkou.

13. Patřičné pozornosti ze strany trestních soudů se tak mimo jiné dostalo hodnocení věrohodnosti stěžovatelkou zpochybněného dokazování. Odvolací soud se v rámci odvolacího řízení vypořádal s obhajobou stěžovatelky a mimo jiné vyložil, že není stěžovatelce vytýkáno, že sama zfalšovala podpis na návrhu dohody o ukončení stavebního spoření. Jak vyplynulo z provedených důkazů, předložila listinu se zfalšovaným podpisem poškozené V. H., a to s vědomím, že se nejedná o pravý podpis této osoby, a po převedení peněz na účet, k němuž měla dispoziční oprávnění, tyto z účtu vybrala a použila k vlastnímu prospěchu.

14. K námitkám stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na obhajobu z důvodu nerespektování jejího špatného zdravotního stavu Ústavní soud poukazuje na řízení před trestním soudem I. stupně, který se s tvrzeními stěžovatelky řádně vypořádal. Dle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 183-193), který byl zpracován v průběhu přípravného řízení a čten u hlavního líčení za splnění zákonných podmínek dle § 211 odstavec 5 trestního řádu, soud zjistil, že obžalovaná netrpí žádnou duševní poruchou či chorobou; v době spáchání inkriminovaného protiprávního jednání byla schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání a své jednání byla schopna plně ovládat. V době páchání trestného činu byly její schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání a své jednání ovládat plně zachovány, nebyly u ní tedy zjištěny žádné známky duševní choroby či poruchy, nebylo navrhováno uložení ochranného psychiatrického léčení, ať již ve formě ambulantní či ústavní.

15. Lze tedy konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a úplná, neboť mají oporu ve výsledcích dokazování, přičemž se to týká nejen skutečností charakterizujících objektivní stránku trestného činu, zejména místa, času a způsobu provedení, ale i skutečností charakterizujících stránku subjektivní, tj. zavinění obžalované vše ke škodě obou poškozených, přičemž způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli malou ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 trestního zákona. Míra společenské škodlivosti vytýkaného jednání je v daném případě podstatně zvyšována nejen výší způsobené škody, ale zejména pak okolnostmi a způsobem realizace podvodného jednání ze strany obžalované.

16. Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím Nejvyššího soudu, k tomu je nutno uvést, že pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v jeho postupu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Ústavní soud připomíná, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva a sjednocování judikatury nižších soudů (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).

17. Ústavní soud v mezích ústavněprávního přezkumu zvažuje pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Ústavě, Listině či Úmluvě. Nic takového však zjištěno nebylo. Rozhodnutí obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů o naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Tento závěr lze označit za průmět nezávislého, logického a přesvědčivého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy, do něhož Ústavní soud zasahovat nemíní.

18. Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že stěžovatelka svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny. Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů v trestním řízení došlo k namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu