I. ÚS 14/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.09.2015

I.ÚS 14/15 ze dne 29. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Vladimíra Waise, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014 č. j. 30 Cdo 1689/2014-52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013 č. j. 29 Co 290/2013-41 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. února 2013 č. j. 10 C 114/2012-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základního práva na spravedlivý proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), základního práva na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny a dále nároku na přiměřené odškodnění, resp. zadostiučinění, podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 114/2012 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 7. června 2012 domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti konstatování, že opožděným zápisem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 do Rejstříku trestů došlo k nesprávnému úřednímu postupu a tím i k porušení práva stěžovatele na vyřízení věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 Úmluvy. Současně se stěžovatel domáhal zaplacení částky 127 500 Kč z titulu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že v daném případě sice došlo ze strany státních orgánů k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., avšak stěžovateli v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem nevznikla žádná nemajetková újma, neboť o tom, že záznam v Rejstříku trestů nebyl vymazán, vůbec nevěděl. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s jeho judikaturou.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že byl po dobu osmi a půl roku po vydání zprošťujícího rozsudku evidován v Rejstříku trestů jako pravomocně odsouzený. Podle jeho názoru se jedná o netolerovatelné pochybení soudu, které by mělo být přiměřeným způsobem finančně kompenzováno. Stěžovatel má za to, že v případě průtahů není třeba vznik nemateriální újmy nijak zvlášť prokazovat a tato zásada by se neměla omezovat jen na předrozsudkovou agendu, ale je třeba ji vztáhnout i na tzv. postagendu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2006 ve věci Apicella proti Itálii.

5. Z odůvodnění napadených rozsudků plyne, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 7. ledna 1954 sp. zn. T 2 2/54 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku nepodmíněně. Rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 byl uvedený rozsudek zrušen a stěžovatel byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Dne 17. října 2011 zaslal stěžovatel předsedkyni Nejvyššího soudu stížnost, že Rejstříku trestů nebyl dán pokyn k záznamu, že odsuzující rozsudek byl zrušen. Předsedkyně Nejvyššího soudu odpověděla dopisem ze dne 8. listopadu 2011, že záležitost byla prověřena a že ve věci stěžovatele a dalších zbylých věcech soudce pokyn k zaslání oznámení Rejstříku trestů nedal, vycházeje zřejmě z předpokladu (správného), že se jedná o povinnost soudu prvního stupně. V zájmu zrychlení celé procedury dal předseda kolegia pokyn kanceláři, aby i v těchto věcech zaslala Rejstříku trestů příslušné oznámení. Při aktualizaci záznamu v Rejstříku trestů došlo k velkému zpoždění, proto stěžovatel žádal o zadostiučinění ve výši 127 500 Kč. Bezprostředně po zjištění předmětného nedopatření byla náprava zajištěna, přičemž stěžovatel ani nikdo jiný nebyl o trvajícím zápisu v Rejstříku trestů informován. Zásah do osobní sféry stěžovatele byl jen hypotetický či minimální.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal okolnosti, pro které by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů (srov. usnesení ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).

11. K poukazu stěžovatele na závěry uvedené v rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006 (stížnost č. 648990/01), je třeba konstatovat, že ve věci rozhodující soudy ze zásad, vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, vycházely a zcela přiměřeným způsobem je aplikovaly. K tomu lze poukázat na připomínky tohoto soudu v citovaném rozhodnutí velkého senátu, že je v prvé řadě na vnitrostátních orgánech, aby zjednaly nápravu tvrzeného porušení Úmluvy, přičemž otázka, zda se stěžovatel může považovat za poškozeného v důsledku tvrzeného porušení, v tomto ohledu vyvstává z hlediska Úmluvy ve všech fázích řízení (bod 68). Pokud jde o morální újmu, Evropský soud pro lidská práva připouští, že východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Dále připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje jen nepatrnou, či dokonce nulovou morální újmu. Vnitrostátní soud pak musí své rozhodnutí podložit dostatečným odůvodněním (bod 93). Úroveň náhrady přitom závisí na charakteristikách a na účinnosti vnitrostátního právního prostředku nápravy (bod 94). Ústavní soud považuje za přiléhavé dodat, že v posuzované věci se nejedná o posouzení nepřiměřené délky řízení jako v jiných věcech, ale o přetrvávající situaci, kdy nebyl vymazán zápis z Rejstříku trestů.

12. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci se stěžovateli porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky doložit nezdařilo.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu