I. ÚS 1364/08 #1Usnesení ÚS ze dne 17.05.2010

I.ÚS 1364/08 ze dne 17. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1205/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 9 To 127/2007, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 2 T 93/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1205/2007, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 9 To 127/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 2 T 93/20.

Uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným, že dne 21. 6. 2006 v Praze 8, Ústecká 7, v obchodním domě Bauhaus, v části venkovní prodejny zahrady v regálu s filtry a čerpadly, strhl z obalu kartušové filtrace A 42850 v ceně 449,- Kč kód, který určuje cenu zboží a tento poté přelepil přes původní kód, který byl na krabici s pískovou filtraci SWIMMING POOL SF 130 v ceně 8.490,- Kč a s takto upraveným zbožím odjel k pokladně, kde uhradil pouze částku 449,- Kč a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti OD Bauhaus škodu ve výši 8.041,-Kč.

Takto popsané jednání soud kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona a obviněného odsoudil podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zákona byla stanovena zvláštní podmínka osvědčení, spočívající v povinnosti obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení zaplatit poškozené společnosti OD Bauhaus, škodu ve výši 8.041,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 9 To 127/2007, byl napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku, jímž byla stanovena zvláštní podmínka osvědčení spočívající v povinnosti obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení zaplatit škodu ve výši 8.041,- Kč a ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1205/2007, jako zjevně neopodstatněné, odmítnuto.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že svědku K. byl v průběhu jeho výpovědi při hlavním líčení před soudem prvního stupně přečten úřední záznam o podaném vysvětlení učiněný v přípravném řízení podle § 158 odst. 5 tr. ř.; trestní řád však připouští přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby se souhlasem stran podle § 314d odst. 2. Žádná ze stran trestního řízení prý souhlas s přečtením úředního záznamu nedala. Dále namítl, že výslech svědků neměl být samosoudkyní v řízení před soudem prvního stupně diktován, ale části protokolu o hlavním líčení zachycující průběh výslechu svědků měly být ve smyslu ustanovení § 55b odst. 2 tr. ř. pořízeny přibraným protokolujícím úředníkem podle zvukového záznamu. Napadeným rozhodnutím stěžovatel dále vytkl i nezákonnost a neústavnost údajně způsobenou tzv. opomenutými důkazy. Uvedl, že při hlavním líčení dne 13. 10. 2006 předložil k důkazu fotografie různého zboží včetně kartušové filtrace prodávaného v prodejně poškozené společnosti; z nich je prý patrno, že přelepování kódů na zboží zaměstnanci bylo v tělo prodejně zcela běžné. Soudy obou stupňů však tyto předložené důkazy ve svém rozhodnutí opomenuly.

Stěžovatel rovněž zpochybňuje i to, že svědci K. a F. - jako jediní přímí účastníci jeho údajně podvodného jednání - vypovídali v přípravném řízení ve své výpovědi na úřední záznam zcela identicky, slovo od slova totéž. K těmto námitkám odvolací soud sice konstatoval, že doslovnost výpovědi obou svědků pouze dokumentuje, že oba popsali to, co viděli, leč s tím stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel dále vyslovil podezření, že pravděpodobně došlo k nezákonné manipulaci s písemným vyhotovením protokolu o hlavním líčení. V další části vyjádřil pochybnosti o správnosti skutkových zjištění vůbec a napadl jejich nejasnost i neúplnost. Namítl, že prvostupňový soud při svých skutkových zjištěních vyšel pouze (pokud jde o důkaz viny) z výpovědi svědka K.; odvolací soud však vyšel ze dvou přímých důkazů, tedy i z výpovědi svědka F. Ostatní vyslechnutí svědci P. a G. byli svědky pouze nepřímými. Dále podrobně poukázal na údajné rozpory ve výpovědích svědků K., P., F., G. Nesouhlasí tedy se závěry soudů, které výpovědi svědků považují za věrohodné, neboť podle soudů vypovídali přesvědčivě a v jejich výpovědích nebyly shledány rozpory, pro které by soudy jejich výpovědím neuvěřily. Závěrem stěžovatel označil i dovolací řízení za neústavní a předestřel Ústavnímu soudu svoji verzi celé události, podle níž nic nespáchal a byl při placení jen překvapen nízkou částkou, kterou mu účtovala pokladní; skutečnost, že tuto částku zaplatil a neohradil se nelze prý přičítat k jeho tíži.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání věci především neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní trest.

Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím - jak již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, ač mu podle Ústavy nepřísluší (čl. 83 Ústavy).

Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání, resp. dovolání a na které soudy dostatečným způsobem reagovaly; Ústavní soud neshledává důvodu, aby jen poněkud jinými slovy vlastně opakoval totéž. K těmto námitkám uvedl Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení mj., že stížnost obžalovaného proti usnesení soudu prvního stupně ohledně námitek proti protokolu o hlavním líčení byla projednána odděleně a byla zamítnuta. Soud prvního stupně vyslechl v hlavním líčení jako svědky J. K., který chování obžalovaného pozoroval a popsal ho, přičemž jeho výpověď učiněná v hlavním líčení je procesně použitelná, a dále M. P., kterého o celé události svědek K. informoval. Podle odvolacího soudu nelze souhlasit ani s námitkami obhajoby, že důkaz výpovědí svědka K. byl proveden nezákonným způsobem. Tento svědek byl v hlavním líčení po řádném zákonném poučení svědka vyslechnut a podrobně popsal, kdy si obžalovaného společně se svědkem F. všimli, že sledovali jeho chování a že viděl, jak obžalovaný přelepil kód z pískové filtrace. Obhájce i stěžovatel měli možnost svědkovi K. klást při jeho výslechu otázky, což také činili; namítá-li obhajoba rozpory ve výpovědi tohoto přímého svědka, jde o rozpory nepodstatné, které věrohodnost jeho výpovědi nesnižují. K námitce, že svědkovi K. nebylo namístě v hlavním líčení předestřít úřední záznam o jeho výpovědi učiněný dle § 158 odst. 5 tr. ř. v řízení přípravném, soud uvedl, že se ve věci konalo zkrácené přípravné řízení, přičemž v případě rozporů mezi svědeckou výpovědí a takovým úředním záznamem lze ve zjednodušeném řízení úřední záznam o výpovědi předestřít. Vzhledem k námitkám obhajoby odvolací soud doplnil dokazování i výpovědí svědka F., který při veřejném zasedání podrobně popsal, kdy si povšiml společně s druhým detektivem počínání stěžovatele; uvedl, jak ho sledovali a že viděl, jak týž z kartušové filtrace odlepil kód, následně ho nalepil na dražší pískovou filtraci a kartušovou filtraci vrátil zpět k příslušnému regálu s tímto druhem zboží. Svědek také podrobně vysvětlil, kudy se stěžovatel v prodejně s nákupním vozíkem pohyboval a že kód přelepil v místě, které kamera nezabírá. Této skutečnosti si stěžovatel musel být nepochybně vědom. Vzhledem k tomu, že provedenými důkazy byla jeho vina prokázána a ani odvolací soud o jeho vině neměl žádné pochybnosti, byl výrok o vině v napadeném rozsudku obvodního soudu shledán správným; to se týkalo právní kvalifikace stěžovatelova jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., neboť týž svým jednáním skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení - podle názoru Ústavního soudu - podrobně a dostatečně, se zřetelem ke konkrétnímu řešenému případu, vyložil, proč nezbylo než stěžovatelovo dovolání odmítnout. Podle názoru Nejvyššího soudu stěžovatel v mimořádném opravném prostředku vznesl výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání obsahově nenaplňují.

S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav, vyvodily z něj odpovídající právní závěry a ani Nejvyšší soud se nedopustil žádného protiústavního pochybení. Lze tedy uzavřít, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu a znaky protiústavnosti nevykazují.

Ani další stěžovatelovy námitky neshledal Ústavní soud důvodnými. V tomto směru se mu zejména nejeví, že by ve věci mohlo dojít k nezákonné manipulaci s protokolem o hlavním líčení a dále že by došlo k zásadnímu opomenutí důkazů (stěžovatelem předložené fotografie různého zboží, srov. výše). Zde nelze než připomenout, že existenci tzv. opomenutých důkazů není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je totiž třeba zvažovat v souladu s principem materiálního nahlížení na právo, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější; to by však v daném případě, podle přesvědčení Ústavního soudu, jak je i z výše uvedeného zřejmé, bylo značně nepravděpodobné.

O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejním námitkám stěžovatele je nutno především konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy i o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu řádnými skutkovými zjištěními podložen dostatečně.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze znovu jen připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva. To by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v obecném soudním systému; taková role mu ovšem, jak již bylo shora vyloženo, ústavněprávně nepřísluší.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu