I. ÚS 129/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2014

I.ÚS 129/14 ze dne 20. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Jarošové, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem, Advokátní kancelář Bouček & Jandura, sdružení advokátů, se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 29 NSČR 75/2013-P4-21, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2013 č. j. 1 VSPH 386/2013-P4-13 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2012 č. j. KSHK 41 INS 22477/2011-P-4/celk.2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví označená usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové tvrzením, že stát je povinen nejen formálně právem deklarovat, ale i fakticky zajistit, aby adresáti právních norem nebyli v individuální aplikaci práva znevýhodněni svým zdravotním handicapem. Pokud se stát rozhodl, že bude pod hrozbou propadné lhůty komunikovat výzvu k přihlášce pohledávky pouze elektronicky, nemůže taková právní úprava fakticky vyloučit z uplatnění práva osoby, které adresátem takového způsobu komunikace z důvodu svého zdravotního stavu nemohou být. Jako přiléhavá právní ustanovení poté uvedla mj. ustanovení Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením [čl. 3 písm. d), čl. 4, čl. 5, čl. 9, čl. 12, čl. 13 a čl. 21] a na závěr ústavní stížnosti shrnula, že obecné soudy věc nesprávně posoudily zejména s ohledem na ústavní konformnost aplikace podústavní normy za specifických okolností jejího zdravotního stavu. Proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla přihláška pohledávky stěžovatelky v postavení věřitelky dlužnice Mg. Lenky Syrové. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byl dne 3. 2. 2012 zjištěn úpadek dlužnice a zároveň bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Soud vyzval věřitele k přihlášení pohledávek do 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 3. 2. 2012. Lhůta pro uplatnění práva počala běžet dne 4. 2. 2012 a její konec připadl na 6. 3. 2012. Stěžovatelka svou pohledávku ve výši 783 000 Kč přihlásila dne 28. 5. 2012 (podáním osobně).

3. Soud prvního stupně přihlášku odmítl jako podanou opožděně a ukončil účast stěžovatelky v insolvenčním řízení. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud nedoručuje známým tuzemským věřitelům oznámení o zahájení insolvenčního řízení ani usnesení o úpadku s výzvou k přihlášení pohledávek jinak, než jejich zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Proto na opožděné podání přihlášky nemohlo mít vliv neuvedení pohledávky stěžovatelky v seznamu závazků dlužnice. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže o přihlášce stěžovatelky rozhodl tak, jak se výše uvedeno.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že dovolání stěžovatelky neobsahuje vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

II.

5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.

6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

7. Ústavní soud při svém rozhodování zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Insolvenční řízení je specifická oblast práva s mnoha odchylkami od běžných postupů v civilním soudním procesu. Odlišnost insolvenčního řízení je usměrňována zásadami insolvenčního řízení. Na jejich základě je možno v kterémkoliv okamžiku insolvenčního řízení posoudit, zda prováděný úkon svým obsahem a povahou odpovídá cílům a smyslu insolvenčního řízení. Ustanovení § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) tyto základní zásady insolvenčního řízení formuluje. Zásada § 5 písm. a) zákona říká, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Zásada vyjadřuje Ústavou a dalšími ústavními zákony zajištěnou rovnost účastníků každého civilního soudního řízení. Při respektování této zásady musí insolvenční soud, insolvenční správce a další subjekty zúčastněné na průběhu insolvenčního řízení postupovat tak, aby co nejvyššího uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů bylo dosaženo v nejkratším možném čase. Důraz na rychlost insolvenčního řízení se odráží také v systematice celého procesu insolvenčního řízení. Tímto způsobem právní úprava zkouší zamezit nadměrnému prodlužování insolvenčního řízení. Důraz na rychlost insolvenčního řízení se dále projevuje v množství lhůt, které jsou v právní úpravě dány pro jednotlivé procesní postupy, a to jak ze strany insolvenčního soudu, tak ze strany dalších procesních subjektů [blíže srov. Kotoučková, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 19n. či Kozák, J., Budín, P., Dadam, A., Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2013, s. 21n.].

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje postup obecných soudů, spočívající de facto v tvrzené diskriminaci její osoby v postavení věřitelky, jež je stižena zdravotním postižením a jako taková nebyla podle svých tvrzení schopna dozvědět se včas o usnesení o zjištění úpadku dlužnice. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, které se stěžovatelka dovolává, obsahuje zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení a zakotvuje mimo jiné povinnost států přijmout veškerá příslušná opatření pro zajištění poskytování přiměřené úpravy (čl. 5 odst. 3). Přiměřenými úpravami se myslí "nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení, a které jsou prováděny, pokud to konkrétní případ vyžaduje, s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními" (čl. 2). Ústavní soud nevylučuje, že nesplnění tohoto pozitivního závazku státu může v konkrétním případě porušit právo jednotlivce nebýt diskriminován na základě svého zdravotního postižení. Domnívá se však, že k tomu v nyní posuzovaném případě nedošlo.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na své těžké zdravotní postižení, které má spočívat v tom, že po úrazu levého oka ve třech letech na toto oko nevidí a má na jeho místě oční protézu. Nijak však již nekonkretizuje, proč by jí toto konkrétní zdravotní postižení mělo "objektivně znemožnit" seznámit se s výzvou soudu věřitelům k přihlášení pohledávek, která byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku, a proč právě v tomto případě bylo povinností státu přijmout vůči ní nějaké zvláštní úpravy. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů tak Ústavní soud může pouze dovodit, že stěžovatelka nevidí na jedno oko. Jiné zdravotní postižení stěžovatelka neuvádí. Zrak pouze na jedno oko však nevylučuje, aby mohl člověk používat internet a měl možnost nahlédnout do insolvenčního rejstříku. Takové zdravotní postižení tedy v důsledku v této konkrétní situaci nevede k objektivní nemožnosti stěžovatelky realizovat svá práva a proto skutečnost, že stát zde nepřijal žádné přiměřené úpravy, neporušila právo stěžovatelky na rovné zacházení.

11. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu