I. ÚS 127/96Nález ÚS ze dne 28.05.1996 K pojmu "koalice" podle z.č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, v souvislosti s volbami do PS

Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, neupravuje veřejnoprávní podmínky pro vznik a činnost koalice a nestanoví pravomoc žádného orgánu rozhodovat o tom, že určitá politická strana nebo seskupení politických stran či hnutí má být považována za koalici účastnící se voleb. Není tedy dáno žádné oprávnění státního či výkonem veřejné moci pověřeného orgánu zasahovat svým rozhodnutím do předvolebních aktivit politických subjektů a zákonodárce neměl zřejmě v úmyslu do vytváření (volebních) koalic veřejnoprávně zasahovat.

Z daného právního stavu lze dovodit, že jen sám politický subjekt dobrovolně rozhoduje, zda se chce voleb účastnit jako (volební) subjekt samostatný nebo jako (volební) koalice. Při nedostatku jiné právní regulace je tedy relevantní jedině to, jakým způsobem takový subjekt své kandidátní listiny zaregistroval. Vyplývá to i z toho, že citovaný zákon ve výčtu subjektů oprávněných podávat kandidátní listiny pro volby uvádí vedle politických stran i koalice bez jakéhokoliv dalšího určení či charakteristiky. Utváření (volebních) koalic tak podléhá dohodě stran, která není nijak veřejnoprávně regulována, resp. zakázána. Uvedený zákon nespojuje s takovým jednáním žádné právní důsledky pro kandidující stranu, není ani stanoveno, že na kandidátní listiny se zapisují pouze členové kandidující strany. Vytvoření koalice je - za současné právní úpravy - volní akt, tj. projev vůle dvou či více politických stran či hnutí vytvořit volební koalici, což nepodléhá žádnému dalšímu schvalovacímu aktu či přezkumu státních orgánů.

I.ÚS 127/96 ze dne 28. 5. 1996

N 41/5 SbNU 349

K pojmu "koalice" podle z.č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, v souvislosti s volbami do PS

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele politické strany Svobodní demokraté

- Liberální strana národně sociální (SD - LSNS), zastoupeného

JUDr. T. S., advokátem, proti rozhodnutí Ústřední volební komise

ze dne 27. 4. 1996, že stěžovatel bude ve volbách do Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky posuzován jako koalice,

takto:

Ústavní soud zakazuje Ústřední volební komisi, aby se

vyjadřovala k otázce, zda kandidátní listina stěžovatele je

kandidátní listinou koalice či nikoliv, nebo se na tom usnášela.

Ústavní soud dále přikazuje Ústřední volební komisi,

aby obnovila postavení stěžovatele ve volbách do Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky tak, jak odpovídá stavu před

usnesením této volební komise ze dne 27. 4. 1996, po registraci

kandidátní listiny stěžovatele a ke svému usnesení ze dne 27. 4.

1996 v bodu 9 konstatujícímu, že SD - LSNS je koalicí, při výkonu

své působnosti nepřihlížela; dále aby v souvislosti s obnovením

postavení stěžovatele zaslala ve lhůtě 24 hodin od doručení tohoto

nálezu tiskové agentuře ČTK prohlášení, že kandidátka stěžovatele

bude v parlamentních volbách 1996 posuzována jako kandidátní

listina jedné politické strany.

Pokud jde o ostatní návrhy stěžovatele, ústavní stížnost se

zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 3. 5. 1996 navrhl stěžovatel

- politická strana Svobodní demokraté - Liberální strana národně

sociální (SD - LSNS), aby Ústavní soud rozhodl, že usnesením

Ústřední volební komise ze dne 27. 4. 1996 o tom, že politická

strana SD - LSNS bude v parlamentních volbách v roce 1996

posuzována jako koalice, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených

práv a svobod.

Stěžovatel, aniž to blíže rozvádí, spatřuje v postupu, který

byl vůči němu uplatněn, porušení níže uvedených článků Listiny

základních práv a svobod. Podle čl. 2 odst. 3 může každý činit, co

není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon

neukládá. Podle čl. 3 odst. 1 jsou základní práva a svobody

zaručeny všem bez rozdílu m. j. politického či jiného smýšlení.

Podle čl. 4 odst. 3 musí zákonná omezení základních práv a svobod

platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené

podmínky. Podle čl. 21 odst. 4 mají občané za daných podmínek

přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Podle čl. 22 zákonná

úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání

musí umožnit a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil

v demokratické společnosti.

Na podporu své stížnosti uvádí stěžovatel některé další

skutečnosti, které mají charakterizovat důsledky (podle něho

nesprávného) postupu Ústřední volební komise.

Proti rozhodnutí samému stěžovatel namítá, že je v naprostém

rozporu s právní úpravou, obsaženou v zákoně č. 247/1995 Sb.,

o volbách do Parlamentu České republiky a se smyslem tohoto

zákona. Je současně zásahem do ústavních práv politické strany

a přeneseně i do ústavních práv občanů, kteří se v této politické

straně sdružili. Bylo by dokonce zásahem i za situace, kdyby bylo

jen deklarací právního názoru žalovaného bez jakékoliv právní

konsekvence či důsledků. I v této pouze deklaratorní formě je

způsobilé vyvolat u voličů mylný dojem o tom, že žalobce musí pro

postup do prvého skrutinia získat 7% hlasů. To může výrazně

ovlivnit rozhodnutí těch voličů, kteří se domnívají, že překročení

sedmi procent získaných hlasů je vyloučeno.

Stěžovatel podotýká, že splnil všechny podmínky určené

zákonem pro registraci kandidátních listin a tyto listiny také

byly registrovány. Poté bylo Ústřední volební komisí stěžovateli

určeno losem číslo, kterým bude pro volby do Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky označovat své kandidátní listiny,

a stěžovatel také jako politická strana složil příslušné kauce

podle zákona. K rozhodnutí Ústřední volební komise, které je touto

ústavní stížností napadáno, došlo až po splnění všech uvedených

formalit. Toto rozhodnutí, že stěžovatel bude ve volbách do

Parlamentu České republiky v roce 1996 posuzován jako koalice,

bylo přijato přesto, že na předchozích jednáních Ústřední volební

komise ve dnech 10. 4. a 11. 4. 1996 bylo usneseno, že stěžovatel

nebude považován za koalici.

Stěžovatel vznesl dále také námitku, že došlo k porušení

svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti ve

smyslu čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Souhlasí s tím, že

volby do Parlamentu ČR, jakkoliv jsou projevem ústavního práva

svobodně volit, se rozhodně nemohou vyhnout určitým formalitám,

které je nutno splnit jako podmínku pro připuštění k volbám. Zcela

evidentně jde o formality, jejichž splnění zaručuje, že ve volbách

kandiduje politická strana, která je řádně registrována, že bude

zajištěna jednoznačná identita kandidátů, bude vyloučena

duplicita, spočívající v tom, že by některý kandidát kandidoval ve

více volebních krajích, že bude zjevné pořadí kandidáta na

kandidátní listině a bude též zřejmé, že jde o kandidáta, který je

občanem České republiky. Ve všech těchto případech jde

o formality, na které je jednoznačná odpověď ano nebo ne.

Rozhodování o tom, zdali tyto formality byly nebo nebyly splněny,

vylučuje možnost jakékoliv volné úvahy. Proti veškerým zásahům,

vylučujícím politickou stranu nebo jejího kandidáta ať již

z rozhodnutí Krajské volební komise nebo Ústřední volební komise

je možné se odvolat k soudu, který je povinen ve velmi krátké

lhůtě rozhodnout, zdali při posuzování uvedených formalit

a příslušném vymezení důsledků byla či nebyla učiněna chyba. Ani

zde nejde o volnou úvahu, ale o srovnání podmínek, stanovených

zákonem, se skutečností. Pokud však Ústřední volební komise

rozhodla, že stěžovatel, posuzovaný doposud jako politická strana,

bude nadále posuzován jako koalice, dává tím najevo úmysl

požadovat pro jeho vstup do prvého skrutinia odevzdání 7% hlasů.

Tato podmínka je ztížením běžného standardního přístupu

podmíněného 5% hlasů. O této podmínce rozhodovala Ústřední volební

komise, ačkoliv ji k tomu žádné ustanovení zákona o volbách

neopravňuje a rozhodovala volnou úvahou. Tato komise je fakticky

sestavena ze zástupců všech politických stran a rozhoduje

hlasováním. Lze tedy říci, že zástupci politických stran rozhodli

zcela mimo prostor daný zákonem o ztížení podmínek jinému

politickému subjektu pro přístup do Parlamentu ČR. Nesprávnost

tohoto postupu je zjevná, má-li se na mysli, že svobodná soutěž

politických sil nemůže být zrušena ani rozhodnutím většiny občanů.

Tím spíše pak nemůže být zrušena ani ovlivněna svobodná soutěž

politických sil rozhodnutím většiny politických stran, tedy

přímých konkurentů.

Z uvedeného vyplývá, že mnohem menší zásahy do svobodné

soutěže politických sil, které Ústřední volební komise provádí při

kontrole formálních náležitostí kandidátních listin, podléhají

přezkumu soudem. Zjevně tedy zákonodárce ani neuvažoval

o možnosti, že by Ústřední volební komise byla oprávněna zasahovat

do soutěže jinými způsoby, které by soudní kontrole nebyly

podřízeny. Zcela určitě pak nemůže jít o zásahy, v nichž je

rozhodování o tom, zdali zásah bude či nebude proveden, jen

otázkou volné úvahy bez jakýchkoliv pevných regulí.

Stěžovatel současně připomíná, že zákon č. 247/1995 Sb.,

o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění

některých dalších zákonů, nedefinuje, co je koalice a nedefinuje

to ani žádný jiný zákon přijatý na území tohoto státu od roku

1918. Nelze tedy při definování koalice postupovat ani pomocí

analogie legis ani analogie iuris. Zákonodárce zjevně nechtěl

žádným způsobem koalici definovat, aby nevyvolal nutnost

rozhodovat o tom, co koalice je a co koalice není. Za daného stavu

věci je tedy koalicí de iure pouze ten subjekt, který se tak sám

na kandidátní listině označí. Základní zaměření činnosti Ústřední

volební komise, respektive krajských volebních komisí, a možnost

jejich rozhodování, jde zcela jiným směrem.

Podáním ze dne 22. 5. 1996 doplnil stěžovatel ústavní

stížnost tak, že navrhl,

1) aby Ústavní soud, pokud bude usnesení odpůrce (Ústřední

volební komise) ze dne 27. 4. 1996 kvalifikovat jako

rozhodnutí, toto usnesení zrušil,

2) jinak, aby Ústavní soud odpůrci zakázal pokračovat

v porušování práv a svobod stěžovatele formou jakýchkoli

veřejných prohlášení posuzujících stěžovatele v rámci

parlamentních voleb 1996 jako koalici,

3) aby Ústavní soud uložil odpůrci

a) zaslat tiskové agentuře ČTK prohlášení (ve stížnosti

specifikované), v němž se zejména uvádí, že kandidátka

stěžovatele bude v parlamentních volbách 1996 posuzována

jako kandidátní listina jedné politické strany a že se

odpůrce stěžovateli omlouvá,

b) zajistit, aby před každou volební místností bylo vyvěšeno

prohlášení uvedené v předchozím bodu.

Soudce zpravodaj přezkoumal ústavní stížnost SD - LSNS

i z formálních hledisek. Důvody pro odmítnutí stížnosti ve smyslu

§ 43 zákona č. 182/1993 Sb. nebyly shledány. Oprávnění politické

strany k podání ústavní stížnosti může totiž vycházet v tomto

případě z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72

odst. 1 a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť podmínky

těchto ustanovení jsou v souzené věci splněny. Za této situace

nebylo nutno uvažovat o aplikaci ustanovení čl. 87 odst. 1 písm.

j) Ústavy ČR, respektive § 73 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Soudce zpravodaj rovněž nezjistil jiné důvody pro odmítnutí

ústavní stížnosti. Ze spisu je patrno, že stěžovatel je politickou

stranou ve smyslu zákona č. 424/1991 Sb., v úplném znění,

o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, která

vznikla sloučením bývalé Liberální strany národně sociální

a bývalé strany Svobodných demokratů. Jde tedy o právnickou osobu

ve smyslu § 3 odst. 1 citovaného zákona. Její stanovy byly

registrovány Ministerstvem vnitra ČR dne 29. 1. 1996. Rovněž není

pochyb o tom, že Ústřední volební komise je veřejnoprávním orgánem

zřízeným ad hoc podle zákona č. 247/1995 Sb. a jejím úkolem je

řídit volby do Parlamentu České republiky.

Ústavní soud ve smyslu § 42 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, zaslal návrh druhému účastníku, tj. Ústřední

volební komisi, s výzvou, aby se k němu písemně vyjádřil. Ústřední

volební komise své vyjádření Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě

nepředložila.

II.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval zápisem z jednání

Ústřední volební komise ze dne 27. 4. 1996, na němž bylo přijato

"usnesení", jež bylo napadeno ústavní stížností. Z tohoto zápisu

Ústavní soud zjistil, že závěrečné usnesení, přijaté 20 členy (7

členů proti, 9 členů se zdrželo) Ústřední volební komise znělo:

"Ústřední volební komise konstatovala, že SD - LSNS je kandidátní

listinou koalice." Dále Ústavní soud zjistil, že nebylo přijato

řešení, které by se vypořádalo se skutečností, že kandidátní

listiny SD - LSNS byly již projednány Ústřední volební komisí jako

kandidátní listiny politické strany a stejně tak byly registrovány

krajskými volebními komisemi. Z citovaného zápisu pak vyplynulo,

že pracovní skupina pro právní otázky předložila Ústřední volební

komisi návrh na stanovisko k registraci kandidátní listiny SD

- LSNS s tím, že zákon sice výslovně koalici nedefinuje, ale

z teoretického hlediska lze konstatovat, že SD - LSNS vykazuje

znaky koalice. Je však prý nutno vzít v úvahu, že zákonem není

přesně definován pojem koalice a že kandidátní listina SD - LSNS

je již registrována jako kandidátní listina politické strany.

Proto bylo doporučeno původní stanovisko Ústřední volební komise

neměnit s tím, že každý občan, politická strana nebo politické

hnutí může podle § 88 zákona č. 247/1995 Sb. podat soudu stížnost

proti vydání osvědčení o zvolení poslancem této politické strany,

pokud by se domníval, že se o koalici jedná. Proti tomuto návrhu

na stanovisko Ústřední volební komise vystoupil ing. S., který

citoval prohlášení představitelů SD - LSNS a Strany podnikatelů,

živnostníků a rolníků České republiky v tisku a televizi, která

nasvědčují tomu, že Ústřední volební komise byla zástupci SD

- LSNS uvedena v omyl. Na základě těchto nových informací podal

návrh na usnesení Ústřední volební komise, že zaregistrovaná

kandidátní listina politické strany SD - LSNS je kandidátní

listinou koalice SD - LSNS a SPRŽ.

III.

Ústavní soud vyšel z podané ústavní stížnosti a vyjádření

účastníků a vzhledem ke svému postavení soudního orgánu ochrany

ústavnosti se zabýval tím, zda jednáním Ústřední volební komise

byla či nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody

stěžovatele.

Dříve než Ústavní soud přikročil k vyhodnocení věci samé,

bylo nutno si povšimnout, jak byl v průběhu jednání Ústřední

volební komise chápán pojem koalice. Názorové rozdíly v tom směru

nepochybně vedly k podání této ústavní stížnosti. Ústavní soud

konstatuje, že pojem koalice nebyl definován zákonem o volbách ani

v jiných právních předpisech (§ 200 m odst. 1 písm.

a), b) o. s. ř. hovoří o volební koalici); ani účastníci sami

v zápise Ústřední volební komise ze dne 27. 4. 1996 nedefinovali

obsah pojmu koalice ani podrobnosti svých názorových rozdílů.

Pojem koalice je znám z politické praxe, nejvíce z oblasti

součinnosti tzv. vládní koalice, kde má svůj již léta ustálený

význam. Tam, kde tomu tak není, může pojem koalice označovat různé

stupně vztahů od pouhé spolupráce mezi libovolnými stranami, přes

užší či volnější propojení až k stupni spolupráce, který předchází

sloučení takových stran.

Zákon č. 247/1995 Sb. v žádném svém ustanovení neupravuje

veřejnoprávní podmínky pro vznik a činnost koalice, nezakotvuje

pravomoc žádného orgánu rozhodovat o tom, že určitý politický

subjekt (politická strana nebo deklarované či nedeklarované

seskupení politických stran nebo hnutí) účastnící se voleb (např.

jako strana) nutno chápat jako koalici, není tedy dáno žádné

oprávnění státního či výkonem veřejné moci pověřeného orgánu

zasahovat svým rozhodováním do (před)volebních aktivit politických

subjektů. To ostatně potvrzuje i zákon č. 424/1991 Sb.,

o sdružování v politických stranách a politických hnutích, když

explicitně stanoví, že státní orgány mohou do jejich postavení

a činnosti zasahovat jen na základě zákona a v jeho mezích (§ 3

odst. 1). Je zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu do vytváření

koalic (veřejnoprávně) zasahovat. Pokud by takové otázky

ovlivňovat chtěl, musel by volební koalici přesně definovat a také

reglementovat mechanismus přezkoumávání (zřejmě soudního), zda

politický subjekt je stranou či koalicí. Z toho lze dovodit,

v souladu s ustanovením čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv

a svobod, respektive čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR (zejména arg.

"každý občan může činit co není zákonem zakázáno"), že za daného

právního stavu jen sám politický subjekt dobrovolně rozhoduje, zda

se chce voleb účastnit jako (volební) subjekt samostatný nebo jako

(volební) koalice. Při nedostatku právní regulace vytváření

koalicí tedy může být relevantní jedině to, jakým způsobem subjekt

své kandidátní listiny zaregistroval. Jistou podporu takovému

závěru poskytuje sám zákon č. 247/1995 Sb. v ustanovení § 31 odst.

1, když ve výčtu subjektů oprávněných podávat kandidátní listiny

pro volby se vedle politických stran uvádí i (bez dalšího)

koalice. Utváření (volebních) koalic tak podléhá dohodě stran,

která není nijak veřejnoprávně regulována, resp. zakázána. Zákon

č. 247/1995 Sb. s takovým jednáním nespojuje žádné právní důsledky

pro kandidující stranu. Není ani předepsáno, že na kandidátní

listiny se zapisují pouze členové kandidující strany, je možné

zapsat každou fyzickou osobu, která má pasivní volební právo

(srov. zejména § 25 zákona č. 247/1995 Sb.). Vytvoření koalice je

- za současné právní úpravy - volní akt, tj. projev vůle dvou či

více politických stran či hnutí vytvořit (volební) koalici, jenž

nepodléhá žádnému dalšímu schvalovacímu aktu či přezkumu státních

orgánů.

Ostatně obdobnou konstrukci, ovšem vyjádřenou přesněji,

přijal např. zákon č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního

shromáždění, ve znění zákona č. 59/1992 Sb., v ustanovení § 18

odst. 10, když stanovil, že "politické strany se mohou dohodnout

na podání společné kandidátní listiny. Na koalici takto vzniklou

se použijí přiměřeně ustanovení tohoto zákona, týkající se

politické strany...". Totožné ustanovení zahrnoval i zákon č.

54/1990 Sb., o volbách do České národní rady, ve znění zákona č.

94/1992 Sb. (§ 18 odst. 10). Pro úplnost je třeba poznamenat, že

v prvních volbách do nejvyšších zastupitelských sborů v roce 1990

byla stanovena toliko minimální hranice zisku hlasů potřebných pro

postup do prvního skrutinia, vztahující se na politické strany

i koalice, a tak nebylo nutné mezi oběma politickými subjekty

rozlišovat. Diferenciační hranici přinesly až novely volebních

zákonů v roce 1992.

Ústavní soud si musel dále vyjasnit, jaké bylo postavení

Ústřední volební komise při řešení rozporu, zda kandidátní listina

SD - LSNS je kandidátní listinou politické strany či kandidátní

listinou koalice ve smyslu § 31 zákona č. 247/1995 Sb. Odpověď na

to dává § 7 odst. 1 citovaného zákona o volbách do Parlamentu

České republiky, který stanoví, že volby do Parlamentu řídí

Ústřední volební komise. Její kompetence je rozvedena v § 12 odst.

6, podle něhož Ústřední volební komise

a) dozírá na dodržování zákonů a jiných právních předpisů

o volbách,

b) rozhoduje o stížnostech na postup krajských a obvodních

volebních komisí a o odvoláních proti jejich rozhodnutím;

rozhodnutí Ústřední volební komise je pro všechny volební

komise závazné,

c) zjišťuje a uveřejňuje výsledky voleb,

d) odevzdá zápis o výsledku voleb do Parlamentu České republiky

příslušné komoře Parlamentu,

e) vydá zvoleným kandidátům osvědčení o zvolení,

f) plní další úkoly podle tohoto zákona a jiných právních

předpisů.

Jinými úkoly je rozumět zejména projednávání kandidátních

listin Ústřední volební komisí podle § 33 a její účast na

registraci kandidátních listin ve smyslu § 34 a řešení sporů

o odmítnutí kandidátní listiny podle § 32 odst. 3 v období před

její registrací. Kompetence Ústřední volební komise po registraci

kandidátní listiny je blíže určena v § 34 odst. 2, kde se uvádí:

"Jestliže Ústřední volební komise po registraci podle odstavce 1

zjistí, že politická strana, která podala kandidátní listinu, byla

zrušena nebo její činnost byla pozastavena, registraci zruší

a písemně to oznámí zmocněnci politické strany (§ 31 odst. 4)."

Pokud tedy v tomto případě Ústřední volební komise

rozhodovala o tom, že již registrovaná kandidátní listina

politické strany je kandidátní listinou koalice, překročila svou

pravomoc, protože takové oprávnění pro ni ze zákona nevyplývá.

Otázka, zda v tomto případě jde o politickou stranu či koalici ve

smyslu zákona o volbách, souvisela časově především s podáváním

a projednáváním kandidátních listin podle § 31 až § 33 tohoto

zákona.

Pro posouzení tohoto případu je dále třeba konstatovat, že

nebyl popřen údaj pracovní skupiny pro právní otázky Ústřední

volební komise, že stěžovatel jako politická strana byl již

registrován, ani údaj stěžovatele, že Ústřední volební komisí mu

bylo určeno losem číslo pro volby do Poslanecké sněmovny a že

složil též zákonem předepsanou kauci. Pokud v této fázi přípravy

voleb nebyly zjištěny nedostatky v kandidátní listině, nelze již

odvodit ze znění zákona rozhodovací pravomoc Ústřední volební

komise v předmětné věci po registraci kandidátních listin.

Po vyjasnění předchozích dvou otázek dospěl Ústavní soud ČR

k závěru, že postup Ústřední volební komise byl zásahem orgánu

veřejné moci do ústavně zaručeného základního práva a svobody

politické strany, tj. stěžovatele. Postup Ústřední volební komise

byl nejen porušením zákona o volbách, jak o tom byla řeč výše, ale

je i porušením čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle jehož

odst. 1 mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona

a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tomu

svým smyslem odpovídá i čl. 20 Ústavy ČR, podle něhož další

podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah

soudního přezkumu stanoví zákon.

Uvedené ustanovení Listiny základních práv a svobod bylo

porušeno tím, že usnesení Ústřední volební komise se neopíralo

o ustanovení či zmocnění zákona a pouze na základě volné úvahy,

nad rámec svých pravomocí, ukládalo právnické osobě, v tomto

případě politické straně, povinnost strpět, že na rozdíl od

ostatních stran pro její vstup do Parlamentu České republiky

nebude platit podmínka získání alespoň 5 procent hlasů, nýbrž

nutnost získat alespoň 7 procent hlasů ve smyslu § 49 odst. 2

písm. b) zákona o volbách. Proto také toto "usnesení", i když se

o něm např. v ústavní stížnosti hovoří jako o "rozhodnutí", je

třeba považovat za zásah orgánu veřejné moci do základních práv

a svobod stěžovatele v širším slova smyslu podle § 72 odst. 1

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. a vyvodit z toho důsledky, které

jsou ve výroku tohoto nálezu uvedeny.

Pokud Ústřední volební komise poukázala při ústním jednání na

ustanovení § 49 odst. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb. a z něho

dovozovala svoji pravomoc rozhodnout o tom, zda stěžovatel je či

není koalicí, má Ústavní soud za to, že v souzené věci k tomuto

ustanovení přihlédnout nelze. Citované ustanovení upravuje pouze

sčítání platných hlasů, odevzdaných pro politické strany a pro

volební koalice a nedává ex post, tj. po provedeném hlasování,

právo Ústřední volební komisi dodatečně změnit statut stran či

koalicí, pro účast ve volbách řádně registrovaných.

Ústavní soud neshledal nutným zabývat se všemi námitkami

stěžovatele, ani vypořádat se s jeho názory, zda byla všechna jím

uvedená ustanovení Listiny základních práv a svobod porušena. Pro

nález Ústavního soudu je i jen jediné porušení některého ze

základních práv a svobod postačující; navíc některá porušení

článků uvedených v ústavní stížnosti nelze ani pokládat za

prokázaná.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud, s použitím ustanovení

§ 72 odst. 1 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, rozhodl tak, že zakázal Ústřední volební

komisi, aby pokračovala v porušování práva a svobody stěžovatele

a přikázal jí, aby obnovila stav před porušením. V rámci toho

přikázal Ústavní soud Ústřední volební komisi, aby zaslala tiskové

agentuře ČTK prohlášení, které je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.

Ústavní soud vychází z úvahy, že před zásahem ÚVK ze dne 27. 4.

1996 byla kandidátní listina politické strany SD - LSNS Ústřední

volební komisí bez námitek projednána se všemi formalitami, takže

voliči byli tímto způsobem ujištěni, že stěžovatel je jedinou

politickou stranou (a nikoli koalicí), k níž se při zjišťování

volebních výsledků a přidělování mandátů přihlíží, jestliže získá

nikoli méně než 5% z celkového počtu platných hlasů. K obnovení

tohoto stavu, tedy k náležité informovanosti voličů, je proto

třeba i aktivního kroku ÚVK ve formě prohlášení pro tiskovou

agenturu ČTK.

Bližší obsah tohoto zákazu a příkazu je uveden ve výroku

tohoto nálezu.

Podle názoru Ústavního soudu je pro ochranu základního práva

a svobod stěžovatele obsah výroku tohoto nálezu dostačující. Proto

Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jen potud, pokud se jí

stěžovatel domáhal uložení povinnosti odpůrci se stěžovateli

omluvit a zajistit vyvěšení prohlášení pro tiskovou agenturu ČTK

před každou volební místnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 28. května 1996