I. ÚS 126/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2015

I.ÚS 126/15 ze dne 23. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci stěžovatelky CARS BAD, s. r. o., se sídlem Jáchymovská 53, Karlovy Vary, právně zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem nám. Republiky 108, Horšovský Týn, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014 č. j. 1 VSPH 487/2014-B-39 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 29 NSČR 113/2014-B-50 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení obou výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1, právo podnikat, zaručené čl. 26 odst. 1, 3 a právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka (dlužník) se domáhala zrušení konkursu na svůj majetek s odůvodněním, že insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele nebyl opatřen elektronicky uznávaným podpisem osoby, která návrh podala. Usnesením ze dne 20. 1. 2014 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011-B-30 Krajský soud v Plzni návrh dlužníka zamítl.

Uzavřel, že pravomocná a vykonatelná rozhodnutí místně i věcně příslušného insolvenčního soudu nelze považovat za nicotné akty jen proto, že soud vycházel z návrhu, který nesplňoval všechny zákonem stanovené náležitosti. Taková rozhodnutí lze odstranit pouze způsobem stanoveným zákonem. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel z ustanovení § 141 a § 308 odst. 1 insolvenčního zákona a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1. 3. 2010.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud dovolání považoval za přípustné, neboť otázka, jaký vliv má vada insolvenčního návrhu spočívající v nedostatku řádného podpisu insolvenčního navrhovatele (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona) z hlediska splnění předpokladů pro zrušení konkursu na majetek dlužníka, nebyla dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku zodpovězena. Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí o úpadku vydané insolvenčním soudem na základě insolvenčního návrhu, k němuž se nepřihlíží, jelikož nebyl řádně podepsán (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona), je postiženo tzv. zmatečností. V intencích ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. jde totiž o meritorní rozhodnutí vydané v řízení (v insolvenčním řízení), v němž nebyl podán návrh na zahájení řízení (insolvenční návrh), ačkoliv podle zákona ho bylo třeba. I soudní rozhodnutí postižené tzv. zmatečnostní vadou řízení má ovšem až do doby svého zrušení stejné účinky jako rozhodnutí, jež takovou vadou netrpí a není jen proto rozhodnutím nicotným. Není-li ovšem takový opravný prostředek (včas nebo vůbec) podán, stává se rozhodnutí o úpadku nezměnitelným a tvrzení účastníka, že je řízení postiženo kteroukoli z možných zmatečnostních vad [včetně vady ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] právně bezvýznamným (z hlediska účinku pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, jehož vady již nemohou být zhojeny k tomu předepsaným opravným prostředkem, je tvrzení, že takové rozhodnutí je postiženo zmatečnostní vadou řízení, právně bezcenné). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neměly hodnotit její návrh formalisticky, a pokud měly pochybnosti o důvodech návrhu, mohly stěžovatelku vyzvat k jeho doplnění. Toto pochybení soudů v rovině jednoduchého práva má pak důsledky i v rovině ústavněprávní - soudy v důsledku tohoto nesprávného postupu pokračují v nezákonném insolvenčním řízení proti stěžovatelce, které navíc nemělo být vůbec zahájeno a porušují napadenými nesprávnými rozhodnutími práva stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že soudy její podání měly dle obsahu hodnotit ústavně konformně v širších souvislostech, a to i z pohledu příslušných ustanovení o. s. ř. Konkrétně pak měly soudy návrh zhodnotit v rovině jednoduchého práva podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř., přičemž při takovém hodnocení věci by musely dospět k závěru, že nebyla od počátku řízení a dosud není splněna neodstranitelná podmínka zahájení a vedení insolvenčního řízení, jelikož nebyla postavena najisto aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele. Tento závažný nedostatek nelze dle stěžovatelky nijak v řízení zhojit, neboť jde o neodstranitelnou podmínku řízení.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

7. To se však v projednávané věci nestalo. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická a z hlediska rozsahu vyčerpávající, přičemž zejména z usnesení Nejvyššího soudu jasně vyplývá, na základě jakých úvah tento soud dospěl k závěru, že namítaný nedostatek insolvenčního návrhu nelze považovat za důvod pro zrušení konkursu na majetek stěžovatelky.

8. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti tak lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.

9. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu