I. ÚS 1138/08 #1Nález ÚS ze dne 31.03.2009 Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

Též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně.

I.ÚS 1138/08 ze dne 31. 3. 2009

N 77/52 SbNU 729

Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 31. března 2009 sp. zn. I. ÚS 1138/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 1 Afs 43/2006-102 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 6 Ca 247/2004-48 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11785/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55218/02/057921/1555, jímž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2008 č. j. 1 Afs 43/2006-102 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se tento rozsudek ruší.

II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci vydaných v daňovém řízení. Podle jejího tvrzení dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, vydaný Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi dne 18. prosince 2002, nabyl právní moci až 31. prosince 2003, tedy rok po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o správě daní a poplatků"). Daň tak byla stěžovatelce pravomocně doměřena až po uplynutí zmíněné prekluzivní lhůty, čímž došlo k zásahu do jejího práva na projednání věci v přiměřené době podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dále stěžovatelka namítá použití nepřiměřeně extenzivního výkladu jejího důkazního břemene ohledně zdanitelného plnění od společnosti ŠIGSTAV, spol. s. r. o. Z toho dovodila porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť správce daně na ni přenesl povinnost prokázat legalitu provedení jí navrženého důkazu, ačkoliv k tomu byl povinen sám. Stěžovatelka dále poukázala na nepřiměřený formalismus v rozhodování kasačního soudu, který s odkazem na zákonné ustanovení o koncentraci řízení její argumentaci paušálně odmítl. Má za to, že tak došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, jakož i čl. 36 Listiny zakotvujícího právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona o Ústavním soudu podali účastníci řízení svá vyjádření. Městský soud v Praze poukázal na to, že námitka prekluze nebyla stěžovatelkou v žalobě vznesena, v důsledku čehož se předmětnou otázkou nezabýval.

Finanční ředitelství v Praze ve svém vyjádření označilo názor soudů vyslovený v dotčených rozsudcích za ústavně konformní.

Nejvyšší správní soud poukázal na rozhodnutí svého rozšířeného senátu ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, kde vyslovil právní názor, podle kterého: "Vyměření daně, nebo doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu citovaného ustanovení téhož zákona soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení.". Vázán tímto právním názorem odkázal na odůvodnění svého shora označeného rozsudku.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že u stěžovatelky byla provedena daňová kontrola, z jejíchž výsledků vyplynulo, že dostatečně neprokázala poskytnutí služby podle "smlouvy o zprostředkování zajištění dokumentace a projektové dokumentace" se společností ŠIGSTAV, spol. s r. o. Dne 18. prosince 2002 byl Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi vydán dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, v němž správce daně na základě neprokázání zdanitelného plnění od zmíněné společnosti konstatoval neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Praze zamítlo. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky proti Finančnímu ředitelství v Praze zamítl. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou doplnila dne 24. 11. 2006 o námitku uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně správcem daně. Nejvyšší správní soud se ve svém zamítavém rozsudku touto námitkou nezabýval.

III.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Výklad a aplikaci předpisů obecného práva obecnými soudy však lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud takový nepřípustný interpretační exces, zakládající zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, shledal.

Předmětem ústavní stížnosti je otázka, zda došlo k doměření daně jejím správcem po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty a zda výkladem rozsahu důkazního břemene stěžovatelky bylo zasaženo do jejích výše uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka namítala uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně v doplnění kasační stížnosti dne 24. 11. 2006. Nejvyšší správnísoud v odůvodnění svého rozhodnutí tuto námitku označil za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s."), neboť ji stěžovatelka neuvedla již v žalobním návrhu. Nešlo tedy podle jeho názoru o doplnění stávajících bodů žaloby, ale o body nově doplněné. Tato námitka tak nemohla být předmětem rozhodnutí prvostupňového soudu, a tedy podkladem pro jeho kasační přezkum. Nejvyšší správní soud z důvodu koncentrace řízení námitku vztahující se k stěžovatelkou tvrzené prekluzi práva kasačnímu přezkumu nepodrobil.

První senát Ústavníhosoudu projednává několik ústavních stížností téže stěžovatelky se stejným skutkovým i právním základem. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387), na který lze v podrobnostech odkázat, mj. konstatoval, že uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení s. ř. s., v nichž se dispoziční zásada promítá. Lze proto uzavřít, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.

V souzené věci se Nejvyšší správnísoud odmítl zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň. Jeho rozhodnutí tak neodpovídá shora vyloženým závěrům Ústavního soudu o podstatě prekluze a o způsobu, jakým má být i v řízení před správními soudy zkoumána. Tím porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Bude nyní na Nejvyšším správním soudu, aby se v dalším řízení otázkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabýval a podle toho o kasační stížnosti rozhodl.

S ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavníhosoudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proti nim směřující odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To za situace, kdy se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.