I. ÚS 1095/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2021

I.ÚS 1095/20 ze dne 19. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Wolfganga Hermanna Schlägera, zastoupeného Dr. Alexandrem Bělohlávkem, advokátem se sídlem Havanská 857/20, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 27 Cdo 3863/2018, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 7 Cmo 113/2017 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2017 sp. zn. C 2637/RD38/KSPL, Fj 5527/2017/KSPL, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení ústavního zákazu diskriminace, čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Plzni napadeným usnesením v právní věci navrhovatele Wolfganga Hermanna Schlägera (dále jen "stěžovatel") o návrhu podle § 101 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen "zákon o veřejných rejstřících"), za účasti společnosti Motor-servis, s.r.o., se sídlem Hedvábnická 1259, Aš, (dále jen "společnost") zastavil řízení o zápisu změn ze dne 4. 2. 2017 pod Fj 5527/2017/KSPL (výrok I.), dále rozhodl, že se stěžovateli po právní moci tohoto usnesení vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok II.) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, neboť nebyla naplněna ani jedna z podmínek umožňujících rozhodnout o návrhu podle § 101 zákona o veřejných rejstřících, když nedošlo k zápisu podle § 98 citovaného zákona, ani nedošlo k výmazu stěžovatele z obchodního rejstříku a stěžovatel tak nebyl osobou oprávněnou podat takový návrh.

Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně: ve výroku I tak, že "návrh na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 3. 2. 2017, došlý soudu prvního stupně dne 4. 2. 2017 pod Fj 5527/2017/KSPL", odmítl [výrok I, písm. a)], ve výroku II tak, že stěžovateli vrátil celý soudní poplatek [výrok I, písm. b)], ve výroku III usnesení soudu prvního stupně potvrdil [výrok I, písm. c)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných, než stěžovatelem namítaných důvodů, neboť podle obsahu předloženého rejstříkového spisu se stěžovatel coby společník společnosti svým návrhem, který označil jako "návrh dle ust. § 101 z.v.r.", domáhá výmazu zápisu změn do obchodního rejstříku, jež byly do obchodního rejstříku zapsány na základě usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. C 2637/RD23/KSPL Fj 68356/2016/KSPL ze dne 2. 2. 2017, které nabylo právní moci dne 4. 1. 2017 (dále jen "usnesení o zvýšení základního kapitálu"). Tímto usnesením rejstříkový soud rozhodl o zápisu nové výše základního kapitálu předmětné společnosti a s tím souvisejících navýšení vkladů u společníků, tedy i u stěžovatele, a s tím spojené změny výše podílů všech společníků společnosti. Stěžovatel se tedy domáhá svým návrhem zápisu stavu, který byl v obchodním rejstříku zapsán před zápisem skutečností na základě usnesení o zvýšení základního kapitálu. To znamená, že stěžovatel, který nebyl z obchodního rejstříku (coby společník jsoucí zapisovanou osobou v rámci zapsané osoby, tj. společnosti) ve smyslu § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících vymazán, nebyl tudíž ani aktivně věcně legitimován k podání předmětného návrhu. Soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, když řízení v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, neboť zákonné předpoklady pro zastavení řízení nebyly dány. Z tohoto vyplývá další pochybení soudu prvního stupně, neboť aplikoval i nesprávné zákonné ustanovení týkající se poplatkové povinnosti (§ 10 odst. 3 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích - dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že předmětný návrh odmítl a stěžovateli vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč z účtu Krajského soudu v Plzni (§ 10 odst. 3 věta třetí zákona o soudních poplatcích).

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud, který připomněl, že stěžovatel mu předkládá k řešení otázku, zda jako společník společnosti s ručením omezeným, jehož podíl ve společnosti poklesl v důsledku rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu společnosti, může brojit proti zápisu snížení základního kapitálu společnosti a z něj plynoucích změn ve výši podílů všech jejích společníků provedenému podle § 96 zákona o veřejných rejstřících návrhem podle § 101 odst. 2 téhož zákona. Dovolací soud však poukázal na to, že skutečnost, že se mohou osoby zapisované podle jiného zákona do veřejného rejstříku v rámci zápisu zapsané osoby domáhat změny zápisu (jen) tehdy, byl-li proveden jinak než podle § 98 zákona o veřejných rejstřících, pouze v případě svého výmazu z veřejného rejstříku, plyne zcela jasně a bez jakýchkoli pochybností přímo z dikce § 101 odst. 2 tohoto zákona. Současně připomněl, že pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud konečně dodal, že v usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 27 Cdo 3796/2017 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož domáhá-li se osoba uvedená v § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících změny zápisu provedeného na základě usnesení rejstříkového soudu o návrhu zapsané osoby, může proti zápisu uplatnit zásadně pouze námitky spočívající v tom, že návrh na zápis měl být rejstříkovým soudem odmítnut z důvodů uvedených v § 86 zákona o veřejných rejstřících, nebo v tom, že návrh na zápis měl být zamítnut, neboť údaje o skutečnostech zapisovaných na návrh zapsané osoby do obchodního rejstříku nevyplývají z listin, které zapsaná osoba k návrhu doložila (srov. § 90 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících). V řízení podle § 101 zákona o veřejných rejstřících rejstříkový soud nemůže posuzovat platnost usnesení členské schůze, která byla podkladem pro zápis, jehož změny se stěžovatel domáhá (§ 663 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, dále jen "zákon o obchodních korporacích"). Nejvyšší soud připomněl, že tento citovaný judikatorní závěr se obdobně prosadí i ve vztahu k (ne)možnosti přezkumu platnosti rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným přijatého mimo zasedání valné hromady (per rollam) postupem podle § 175 zákon o obchodních korporacích. Dovolací soud proto uzavřel, že i v případě, kdyby stěžovatel byl osobou uvedenou v § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících, by nemohl být se svým návrhem na zahájení řízení úspěšný. Neplatnost předmětného rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu (dosud) nebyla vyslovena pravomocným soudním rozhodnutím a v řízení podle § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících ji přezkoumávat nelze.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle shrnul skutkové okolnosti souzené věci, dosavadní procesní vývoj, jakož i historický vývoj právní úpravy obrany osob zapisovaných do rejstříku. Zdůraznil, že pochybení civilních soudů spatřuje v chybné (izolované a nekonceptuální) interpretaci a aplikaci "jednoduchých" norem ústavního práva, která vedla k tomu, že mu ze strany těchto soudů nebyla poskytnuta jakákoli ochrana, když v důsledku formalistického výkladu § 101 zákona o veřejných rejstřících byla odmítnuta jeho aktivní legitimace v řízení o návrhu podle citovaného ustanovení.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud připomíná, že především vrchní soud a Nejvyšší soud se adekvátně vypořádaly s relevantními tvrzeními stěžovatele, poukázaly na povahu ustanovení § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících a na jeho důsledky pro souzenou věc. Vrchní soud jednoznačně dovodil, že stěžovatel, který nebyl z obchodního rejstříku ve smyslu § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících vymazán, nebyl tudíž ani aktivně věcně legitimován k podání předmětného návrhu. Ústavní soud konstatuje, že argumentace odvolacího soudu je ve vztahu k přijatým závěrům jasná a úplná. Tentýž závěr lze vztáhnout také k argumentaci Nejvyššího soudu, u níž Ústavní soud navíc připomíná část, která vypovídá o tom, že znění právní úpravy je zcela jasné a nepřináší žádné výkladové obtíže a nelze jej ani považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva.

Ústavní soud za této situace usuzuje, že se mu stěžovatel snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat. Akceptovatelný je také přiléhavý odkaz Nejvyššího soudu na judikatorní závěr plynoucí z jeho usnesení sp. zn. 27 Cdo 3796/2017 a na důsledky, jež by se vztahovaly na souzenou věc za v odůvodnění uvedené hypotetické situace (tj. v případě, že by stěžovatel byl osobou uvedenou v § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících).

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel uvádí v podstatě totožné námitky, které uplatnil ve svých předchozích podáních, jimiž se soudy podrobně zabývaly. Argumentace stěžovatele však obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelenou a přiléhavou argumentaci dovolacího soudu a jim uváděnou judikaturu považuje za adekvátní dané věci.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu