I. ÚS 1059/19 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2020

I.ÚS 1059/19 ze dne 10. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CS-COM, s. r. o., sídlem Jana Uhra 4, Brno, zastoupené Mgr. Vladimírem Hamplem, advokátem, sídlem Mendlovo náměstí 1a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 23 Cdo 4774/2018-250 a proti výroku I. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. června 2018 č. j. 36 Co 249/2017-218, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a ústavní stížnost

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Podle stěžovatelky nebylo na místě odmítnout její dovolání pro bagatelnost na základě štěpení nároků z jednotlivých přepravních smluv - ty společně naopak částku 50 000 Kč překračují. Rozsudek okresního soudu porušil legitimní očekávání stěžovatelky. Rozsudek soudu odvolacího byl pak pro stěžovatelku překvapivý.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 5. 2017 č. j. 22 C 106/2013-172 bylo vedlejší účastnici (jako žalované) uloženo zaplatit stěžovatelce (jako žalobkyni) částku 26 180 Kč s úrokem z prodlení od 26. 1. 2009, částku 26 180 Kč s úrokem z prodlení od 22. 2. 2009, částku 24 990 Kč s úrokem z prodlení od 19. 5. 2009 a částku 24 990 Kč s úrokem z prodlení od 2. 6. 2009 vše do zaplacení (výrok I.) a dále nahradit náklady řízení ve výši 67 612 Kč (výrok II.).

4. K odvolání vedlejší účastnice byl výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se částky 26 180 Kč s úrokem z prodlení od 26. 1. 2009 a částky 24 076 Kč s úrokem z prodlení od 22. 2. 2009 do zaplacení změněn tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), ve zbývající části výroku I. byl tento rozsudek potvrzen (výrok II.) a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

5. Rovněž Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky nevyhověl, když jej odmítl pro jeho bagatelnost podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

II. Formální předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný. Jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího soudu.

7. Rozhodujícímu senátu je patrné, že stěžovatelka již v minulosti podala ústavní stížnosti a současně s tím (patrně z procesní opatrosti) i dovolání k Nejvyššímu soudu. V někdejší ústavní stížnosti stěžovatelka mj. uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala dovolání, současně však s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřila obavu, že by toto dovolání mohlo být dovolacím soudem považováno za nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Měla nicméně za to, že o takový případ nejde, neboť nárok uplatnila na základě čtyř přepravních smluv, kdy plnění žádné z nich sice nepřekročilo částku 50 000 Kč, ale tato spolu úzce souvisí časově i co do svého předmětu, a její nárok má tak totožný skutkový základ s jednotnou právní kvalifikací.

8. Ústavní soud o předchozí ústavní stížnosti rozhodl usnesením sp. zn. IV. ÚS 2878/18 ze dne 13. 9. 2018 tak, že je stížnost předčasná, proto ji zpravodajským usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud následně argumentaci stěžovatelky stran přípustnosti dovolání skutečně nepřisvědčil s tím, že jednotlivé dílčí nároky na zaplacení částek 26 180 Kč a 24 076 Kč v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50 000 Kč, a proto je přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek vyloučena § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

9. S ohledem na shora uvedené rozhodující senát Ústavního soudu konstatuje, že lhůta pro podání ústavní stížnosti byla zachována. Opačný přístup by představoval odepření spravedlnosti, neboť již jednou podaná ústavní stížnost (ve světle závěrů Nejvyššího soudu v nyní napadeném usnesení) tehdy skutečně mohla být přijata ke (kvazi)meritornímu přezkumu. Nyní podaný návrh je rovněž procesně bezvadný a byl podán oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

III. Posouzení návrhu Ústavním soudem

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.

12. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatelka nyní požaduje po Ústavním soudu.

13. Ústavní soud neshledal pochybení Nejvyššího soudu stran toho, že z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není pro závěr o tom, že se nejedná o dva samostatné nároky, samo o sobě postačující, zda byly oba posouzeny podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření předmětných smluv a podle vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Procesně nezávislý nárok by se totiž musel odlišovat od ostatních předmětem [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/109, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15]. Uvedené Nejvyšší soud rovněž podepřel argumentací vlastní judikaturou, důvodovou zprávou stran přípustnosti dovolání i doktrínou.

14. Ani rozhodnutí krajského soudu, které svým výsledkem část nároku stěžovatelky neuznalo, neobsahuje žádné pochybení ústavní relevance. Odvolací soud zopakoval listinné důkazy provedené okresním soudem k tvrzení žalované, že započítané pohledávky existovaly ke dni započtení. Předtím okresní soud z těchto listin (veden jiným, vlastním právním názorem) nezjistil žádné rozhodné skutečnosti. Krajský soud však tyto skutečnosti posléze kvalifikoval tak, že svědčí ve prospěch odvolací argumentace žalované a prvostupňové rozhodnutí změnil. Jestliže stěžovatelka nyní očekává, že Ústavní soud de facto opětovně zhodnotí důkazy, tato role tomuto soudu nepřísluší. Ústavní soud také již v minulosti opakovaně zdůraznil, že není "čtvrtou instancí" soustavy obecných soudů. Jako soud, jehož rolí je ochrana ústavnosti (již zmiňovaný čl. 83 Ústavy České republiky), není oprávněn zasáhnout do procesu získávání, provádění a hodnocení důkazů, realizovaného před obecnými soudy [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41) a celá doktrína vyjádřená v rozhodnutích věcně navazujících], leda že by se jednalo například o důkazy opomenuté. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší provádět znovu posuzování stěžovatelkou namítaných skutkových okolností. Ze spisového materiálu, s nímž se Ústavní soud seznámil, vybočení z výše vymezených ústavněprávních mantinelů neplyne.

15. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 Listiny či čl. 6 Úmluvy.

16. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu