I. ÚS 1052/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2011

I.ÚS 1052/11 ze dne 3. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. J., zastoupeného JUDr. Hanou Kukrálovou, advokátkou se sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 690/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel v bodě 1. výroku o vině uznán vinným tím, že společně s dalšími obžalovanými P. B., K. B., D. B., F. C., P. H., M. H., J. H., A. K., Ing. J. K., Z. M., RNDr. K. Š., A. Z., F. Z. a L. Ž., v úmyslu soustavně se obohacovat neodváděním cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty při dovozu pohonných hmot do České republiky, P. H., J. H., Ing. J. K., F. Z. a L. Ž. v úmyslu a s vědomím a P. B., K. B., D. B., F. C., M. H., stěžovatel, A. K., Z. M., RNDr. K. Š. a A. Z. s vědomím, že spolčení, na jehož činnosti se účastní, je spolčením více osob s vnitřní průběžně optimalizovanou organizační strukturou, rozdělením funkcí, se vztahy faktické podřízenosti a nadřízenosti v rámci plnění dílčích úkolů a dělbou činností, zaměřené na soustavné páchání trestně činností, s čímž byli srozuměni, společně způsobili, že při dovozech pohonných hmot - benzinu automobilového a nafty motorové - ze Slovenské republiky do České republiky přes hraniční přechod Břeclav - dálnice od dodavatele společnosti DUNAJ PETROL TRADE, a. s., se sídlem Komárno, Záhradnícka 16, Slovenská republika, v době od 26. července 2003 do 14. listopadu 2003 pro odběratele společnost Cadi - Arb spol. s r. o., se sídlem Brno, třída Generála Píky 9, IČ: 63074079, v celkovém množství 3.564.000 litrů benzinu automobilového při 15 stupních Celsia, a v době od 14. listopadu 2003 do 3. února 2004 pro odběratele společnost PITRE, s. r. o., se sídlem Brno, Tábor 21, IČ: 25871633, v celkovém množství 7.530.538 litrů benzinu automobilového při 15 stupních Celsia a 638.229 litrů nafty motorové při 15 stupních Celsia, nebyly tyto pohonné hmoty, zavedeny do evidence Celní správy ČR a nebylo z nich tak vyměřeno a vybráno clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty, neboť příslušné celní a dovozní doklady k těmto dovozům pohonných hmot - kontrolní listy - kolonka 3.2, faktury, mezinárodní nákladní listy CMR - byly opatřeny padělanými či neoprávněně užitými pravými celními razítky, přičemž za výše uvedené období se jednalo o celkem 400 dovozů pohonných hmot realizovaných automobilovými cisternami. Průjezd jednotlivých cisteren je s uvedením data a hodiny a počtu cisteren uveden ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

Dále je ve výroku tohoto rozsudku popsáno jednání každého z obžalovaných s tím, že stěžovatel:

- jako jednatel a společník společnosti GLOBAL SYSTEM CZECHIA, s. r. o., po předchozí dohodě s organizátory dovozů neproclených a nezdaněných pohonných hmot, byl obeznámen s jejich mechanismem a jednal s vědomím, že se jedná o tyto dovozy, poskytl po celé období realizace těchto přeprav na základě "Smlouvy o poskytování služeb" uzavřené dne 22. 7. 2003 v Uherském Brodě mezi společností GLOBAL SYSTEM CZECHIA, s. r. o., zastoupenou jím na straně poskytovatele a společnosti Cadi - Arb, spol. s r. o., zastoupenou RNDr. K. Š. na straně příjemce, skladovací nádrže na pohonné hmoty nacházející se ve skladu pohonných hmot ve vlastnictví jeho další společnosti KIMO, spol. s r. o., se sídlem Šumice 497, IČ: 00568309, do těchto skladovacích prostor byly průběžně naváženy ve velkém množství pohonné hmoty pocházející z předmětných dovozů, které si dílem v množství minimálně za 34.151.199,61 Kč odebrala na základě smluv uzavřených dne 1. 8. 2003 v Uherském Brodě se společností DDP TRANS, spol. s r. o. zastoupenou jednatelem P., B., přímo společnost GLOBAL SYSTEM CZECHIA, s. r. o., a dílem byly tyto pohonné hmoty naváženy dalším odběratelům, přičemž za své služby související se skladováním pohonných hmot dostával od organizátorů nejen úplatu dle uzavřené smlouvy, ale i další peníze;

- v postavení jednatele a společníka společnosti KIMO, spol. s r. o., po předchozí dohodě s organizátory dovozů neproclených a nezdaněných pohonných hmot, byl obeznámen s jejich mechanismem, jednal s vědomím, že se jedná o tyto dovozy, poskytl po celé období realizace těchto přeprav na základě "Smlouvy o přepravě věcí č. 2003/001" uzavřené dně 22. 7. 2003 v Uherském Brodě mezi společností KIMO, spol. s r. o., zastoupenou jím na straně dopravce a společností Cardi - Arb, spol. s r. o., zastoupenou jednatelem RNDr. K. Š. na straně objednatele a dále na základě "Smlouvy o nájmu dopravního prostředku" uzavřené dne 25. 8. 2003 v Uherském Brodě mezi společností KIMO, spol. s r. o., a společností CESAMO, s. r. o., se sídlem Praha 3, Koněvova 232, IČ: 61459950, cisternové soupravy s řidiči realizujícími předmětné přepravy pohonných hmot z celního skladu společnosti DUNAJ PETROL TRADE, a. s., v Komárně, ve Slovenské republice do různých míst konečných stáčišť pohonných hmot na území ČR, celkem bylo takto realizováno společností KIMO, spol. s r. o., 49 přeprav a společností CESAMO, s. r. o., 67 přeprav, přičemž za své služby související s přepravou pohonných hmot dostával od organizátorů nejen úplatu dle uzavřené smlouvy, ale i další peníze.

Dle rozhodnutí soudu prvního stupně tak obžalovaní společně způsobili zkrácením daně z přidané hodnoty ve výši 50.079.255,- Kč, zkrácením spotřební daně ve výši 133.009.170,- Kč a cla ve výši 5.104.024,- Kč celkovou škodu České republice ve výši 188.192.449,- Kč.

Tímto jednáním tedy - podle uvedeného rozsudku - stěžovatel a obžalovaní P. B., K. B., D. B., F. C., M. H., A. K., RNDr. K. Š. a A. Z. ve větším rozsahu zkrátili daň a clo a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu a účastnili se na zločinném spolčení. Tím spáchali trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona v bodě 1. a trestný čin účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona v bodě 1.

Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a devíti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušen, leč ohledně stěžovatele a některých další odsouzených v celém rozsahu. Stěžovatel byl odvolacím soudem uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. l, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona a byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona.

Odvolací soud upravil skutkovou větu, pokud jde o popis jednání obžalovaných jako členů zločinného spolčení, neboť dospěl v tomto směru k odlišným závěrům než soudy prvého stupně. Odvolací soud má za to (str. 85), že společenství jednotlivých obžalovaných v této trestní věci vykazuje znaky organizované skupiny, neboť šlo právě o spojení více osob s dělbou činností a úkolů mezi jednotlivými členy, přičemž tato činnost byla plánována a koordinována, nebyly zde však dány znaky, přísné hierarchie a určitých úkonů nutných pro přijetí za člena této skupiny, absentuje trestání členů skupiny při důsledném nedodržování všech pravidel a šlo tedy v tomto směru o jakési volnější spojení osob pouze za účelem páchání konkrétní trestné činnosti se zištným záměrem, byť po delší časové období. Odvolací soud má za to, že nelze takovéto společenství podřadit pod pojem zločinného spolčení se všemi znaky ve smyslu § 89 odst. 17 a následně § 163a odst. 1 tr. zákona.

Napadeným usnesení Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a že byla porušena zásada presumpce neviny. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Konkrétní námitky ústavní stížnosti budou uvedeny a vypořádány v textu tohoto usnesení Ústavního soudu níže.

II.

Podstatu ústavní stížnost tvoří námitky, které směřují do skutkové roviny dané věci.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníků řízení.

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá i požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny Ústavní soud v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Je třeba - z hlediska ústavněprávního - uvést, že nalézací soud i odvolací soud ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze ani soudu druhého stupně (který poněkud pozměnil právní kvalifikaci učiněnou soudem prvního stupně) - i pokud jde o právního posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Napadená rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

III.

Nad rámec toho lze ke konkrétním námitkám stěžovatele uvést následující.

1) Stěžovatel namítl, že obecné soudy neuvedly - kromě výpovědi obžalovaného Z. - z jakých důkazů plyne, že věděl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že se podílí na nelegálních dovozech pohonných hmot (že není placeno clo a daně). Posléze stěžovatel věrohodnost výpovědi Z. zpochybňuje. Konkrétně uvádí, že po své výpovědi Z. uprchl a nadále byl v řízení stíhán jako uprchlý. V průběhu řízení, kdy byl stíhán jako uprchlý, napsal dopis adresovaný svému obhájci, který je obsahem spisu a ve kterém uvádí, že jeho výpověď v přípravném řízení nebyla pravdivá a že uvedl úmyslně nepravdu, aby se vyhnul vazbě a vysokému trestu. V protokolu o pokračování výslechu Z. na otázku, zda mu byla slíbena výhoda nebo kladný výsledek v případě, že učiní výpověď v rozsahu, ve kterém ji již dříve učinil, odpověděl dle stěžovatele, že mu nebylo slíbeno nic, že spíše počítá s tím, že mu bude uložen mírnější trest, což se také nakonec stalo.

Ústavní soud k tomu uvádí, že obdobná obhajoba (nejen stěžovatele) - tedy zpochybňující věrohodnost usvědčující výpovědi Z. - byla uplatněna již před nalézacím soudem a týž se s ní racionálně logicky obhajitelně vypořádal (srov. str. 140-2 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Proto na příslušnou pasáž napadeného rozsudku Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Rovněž vrchní soud racionálně zhodnotil, že výpověď Z., v níž rozsáhle a podrobně popsal jednání své i činnosti ostatní obžalovaných, odpovídá i v jednotlivostech dalším důkazům, či přinejmenším s nimi koresponduje (srov. str. 81 napadeného rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti lze - v konkrétnostech - poukázat například na spontánnost stěžovatelovy reakce na kladené otázky, na jeho rozpoložení, že Z. hovořil nenaučeně (srov. str. 141, 142 napadeného rozsudku nalézacího soudu).

Ústavní soud zde dodává, že nelze výpověď Z. v části usvědčující stěžovatele izolovat od jeho výpovědi v částech usvědčujících další odsouzené. Nalézací soud na mnoha místech napadeného rozhodnutí racionálně argumentuje, jakými dalšími důkazy je podpořena výpověď Z. v části usvědčující jiné odsouzené (než stěžovatele). Přitom nelze rozumně vysvětlit pouhou hypotézu, že by snad Z. křivě vypovídal jen ve vztahu ke stěžovateli. Ostatně, ani stěžovatel nepředkládá rozumné zdůvodnění této hypotézy, případný motiv Z. zaměřený výlučně proti němu. Jinými slovy, věrohodnost výpovědi Z. v částech usvědčujících jiné odsouzené (než stěžovatele) ve svých důsledcích posiluje věrohodnost výpovědi Z. i v části, která usvědčuje stěžovatele.

Pokud jde o stěžovatelem zmíněný dopis Z., nalézací soud dostatečně vysvětlil, že se netýká stěžovatele, ale jiných osob, s nimiž byl v kontaktu i mimo trestnou činnost. Soud rozumně vyložil, že si Z. uvědomil vážnost situace a jemu blízké osoby se snažil vyvinit; z dopisu je zřejmé, že ví o činnosti ostatních (str. 142 p.v. napadeného rozsudku nalézacího soudu). Jinými slovy, z předmětného dopisu nelze pro stěžovatele v zásadě nic v jeho prospěch dovozovat.

2) Podle obsahu spisu byla výpověď Z. ve vztahu k usvědčení stěžovatele i ostatních odsouzených důležitá. Proto, pokud Ústavní soud odmítl námitku stěžovatele zpochybňující věrohodnost výpovědi Z., je tak - důsledně vzato - nepřesvědčivá i další argumentace stěžovatele, polemizující (zpochybňující) - pouze některá - slova ve výpovědi Z., která navíc izoluje od ostatních důkazů i dalších částí jeho výpovědi. Ostatně, pokud stěžovatel konkrétně namítá, že výpověď Z. obsahuje rozpory, které pak cituje (na str. 11 úst. stížnosti), pak přehlíží, že případné zjevně dílčí (drobné) stěžovatelem namítané rozpory ve výpovědi nejsou způsobilé posunout skutkovou věc roviny do ústavněprávní.

Mnohdy dokonce o skutečné rozpory ve výpovědi Z. ani nejde.

Tak například stěžovatel namítá, že Z. nejdřív hovoří o tom, že předával společně s H. stěžovateli měsíčně 200.000,- Kč, pak uvádí pouze jeden případ, který se měl týkat předání peněz ne stěžovateli, ale jeho synovi. V tom však skutečný rozpor být nemusí. Z. totiž nejdříve uvedl: "Peníze jsem mu většinou vyplácel já společně s H., na částkách se domlouval s H." (č. l. 1980). Pak na otázku obhájce "Vy osobně jste předával panu J. někdy nějaké peníze v hotovosti či v jiné formě?" stěžovatel odpovídá: "Teď si vzpomínám, že jsme (poznámka: jde o doslovný přepis) nepředával J., ale jeho synovi, když byl J. někde na horách, šlo o částku kolem 200.000,- Kč." (č. l. 1995). Z. následnou odpovědí jen upřesňuje jeden případ; především zde není rozpor s původním vyjádřením, neboť peníze měl dát synovi stěžovatele právě - jak je zřejmé - pro stěžovatele.

Stěžovatel dále např. tvrdí, že "Další rozpor ve výpovědi je na str. 23 téhož protokolu ohledně tvrzené fiktivnosti smluv, kde obž. Z. uvádí, že se jednalo o krycí smlouvy, ale nebylo to zcela fiktivní, smlouvy byly samozřejmě reálné.". Ani zde o rozpor nejde; Z. ve své výpovědi předtím vysvětlil, že smlouvy byly koncipovány jen na určitou část služeb (aby nebylo vše tzv. na černo) a tyto služby též byly splněny, a zbytek byl činěn tzv. bokem (srov. např. č. l. 1969 či 1995).

3) Stěžovatel rovněž namítá, že veškeré celní dokumenty, s nimiž přišel do styku, se jevily jako bezvadné, takže neměl důvod se domnívat, že pohonné hmoty nejsou řádně procleny; tuto otázku prý nebyl povinen zkoumat; z celních dokumentů tedy nemohl dovodit, že docházelo k nelegálním dovozům pohonných hmot apod.

Tu však stěžovatel napadená rozhodnutí chybně interpretuje, neboť soudy nedovodily, že stěžovatel musel z celních dokumentů seznat nelegálnost dovozu pohonných hmot; tento závěr vyvodily z jiných skutečností a důkazů, například z výpovědi Z. (aj.), dle nichž stěžovatel o všem již od počátku věděl (tedy i o nelegálnosti dovozu pohonných hmot). Proto poukaz na formální správnost celních dokumentů je argumentem nevýznamným.

4) Obecně lze ústavní stížnost zhodnotit tak, že stěžovatel z napadeného rozsudku nalézacího soudu izolovaně vytrhuje jednotlivá slova či slovní spojení, a posléze je rozporuje. Tím však opomíjí roli Ústavního soudu, který - jak již bylo uvedeno - není obecným soudům nadřízen, není další opravnou instancí v rámci obecného soudnictví; je toliko ochráncem ústavnosti. Rovinu ústavnosti však nedosahuje jakákoli námitka skutková, nýbrž jen námitka odůvodňující pochybení soudů ve skutkové rovině v intenzitě extrémnosti, excesu. Takovou povahu však námitky stěžovatele - izolovaně polemizující s jednotlivými souslovími napadených rozsudků, nepřihlížející ke kontextu celé věcí - mít nemohou. Není totiž úkolem Ústavního soudu zabývat se perfektcionalisticky každou takovou námitkou, která svým charakterem povahy ústavnosti zjevně nedosahuje.

K některým takovým námitkám stěžovatele lze nadto uvést zejména následující.

5) Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že si "nechával něco podepisovat dodatečně". Tvrdí, že tento závěr není ničím podložen, mimo výpovědi Z.

Zde však stěžovatel přehlíží, že kritizovaný závěr soudů je opřen i o výpověď odsouzeného Š. (srov. ostatně též str. 151 dole napadeného rozsudku nalézacího soudu, výpověď Š. na č. l. 1831, 1850-1, č. l. 7999 a násl. nebo její reprodukci na str. 47-48 napadeného rozsudku nalézacího soudu aj.).

6) Stěžovatel dále zpochybňuje tvrzení Z., že "oni ho potřebovali", "kdyby nebylo J., tak tento systém nemohl fungovat...". Stěžovatel tedy bagatelizuje důležitost své osoby pro existenci nelegálního obchodu, přičemž argumentuje tím, že z celkového počtu nelegálního dovozu pohonných hmot do České republiky bylo údajně pouze 9,5% uskladněno ve skladech společnosti GLOBAL SYSTEM CZECHIA, s.r.o., tedy u stěžovatele. Proto prý jiní odsouzení neměli motiv do všeho stěžovatele zasvětit (tedy i do nelegálnosti dovozů pohonných hmot).

K tomu lze uvést, že i kdyby byla stěžovatelem předložená čísla pravdivá, nemění to nic na tom, že odsouzení tato čísla při dohadování podmínek celého nelegálního dovozu a jeho organizaci k dispozici mít nemohli. Tudíž, minimálně na počátku vycházeli z premisy o nezbytnosti stěžovatele pro úspěšnost nelegálního obchodu, a to tím spíše, jestliže racionálně usuzovali, že nebyl stabilní odbyt pohonných hmot (srov. str. 152 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Nadto stěžovatel ignoruje fakt, že hodnocení nezbytnosti jeho osoby pro úspěšnost nelegálních dovozů plyne nejen z výpovědi Z., ale i z výpovědi Š. (srov. např. č. l. 1821).

Tu lze dodat, že stěžovatel hovoří v absolutních číslech jen o uskladnění cisteren u své společnosti GLOBAL SYSTEM CZECHIA, s. r. o.; rozsudek nalézacího soudu - vycházející z např. výpovědi Z. a Š. - je však postaven na tom, že stěžovatele potřebovali ostatní odsouzení nejen pro uskladnění cisteren, ale i pro jejich dopravu (tedy pro stěžovatelovy řidiče s cisternami) a pro jeho peníze. Tedy, stěžovatel již například opomíjí, kolik jeho řidičů s jeho cisternami vezlo pohonné hmoty do jiných míst než do skladů společnosti GLOBAL SYSTEM CZECHIA, s. r. o. Toho si přitom stěžovatel musí být vědom, neboť například před nalézacím soudem uvedl: "upozorňuji, že je mi kladeno v obžalobě, bez skladu PHM v Uherském Brodě nemohly být tyto dopravy uskutečňovány a z těchto listin vyplývá, že sklad v Uherském Brodě nebyl až takovou podmínkou, jak jsem již uvedl, většina doprav byla uskutečňována zákazníkovi napřímo tak, jak se jednalo o tuto firmu ve Slušovicích. Z tohoto vyplývá, že většina doprav byla dělána zákazníkovi přímo." (č. l. 8086).

Tím se však Ústavní soud právě dostává i k podstatné, stěžovatelem opomíjené skutečnosti. Totiž, jak uvádí např. napadený rozsudek odvolacího soudu (str. 22-23), stěžovatel poskytl nejen prostory k uskladnění pohonných hmot, ale i cisternové soupravy s řidiči realizujícími přepravy pohonných hmot z celního skladu na Slovensku do různých míst konečných stáčišť pohonných hmot na území České republiky. To stěžovatel ve svých výpočtech ignoruje a vychází tak z fiktivní premisy, že snad byl odsouzen jen za poskytování skladišť pohonných hmot. Ostatně, pokud bagatelizuje množství uskladněných pohonných hmot ve svém skladišti, postačí odkázat na příslušné pasáže rozsudků, ze kterých plyne, že u stěžovatele byly uskladněny pohonné hmoty v ceně řádů desítek miliónů Kč (srov. např. str. 22 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

7) Stěžovatel dále uvádí, že nalézací soud (na str. 152 nahoře napadeného rozsudku) argumentuje tím, že byl v restauraci nedaleko Břeclavi, kde byli přítomni i Z. a K. Stěžovatel brojí proti tomu, že se soud nezabýval účelem toho setkání, neboť z jeho přítomnosti v uvedené restauraci s těmito osobami neplyne jeho domluva na předmětném nelegálním dovozu pohonných hmot.

Je pravdou, že nalézací soud v příslušné pasáží nevysvětluje účel onoho setkání (srov. str. 152 nahoře napadeného rozsudku nalézacího soudu), a že pouze z něho samotného vědomí či srozumění stěžovatele o nelegálnosti dovozu pohonných hmot neplyne. Nicméně jednotlivé části rozhodnutí obecných soudů a jednotlivé důkazy nelze posuzovat izolovaně, jak bylo již uvedeno shora. Tedy, nalézací soud zde reflektoval mimo jiné výpověď Z.; z ní vyplynulo, že stěžovatel již od počátku vše podstatné o nelegálnosti dovozu pohonných hmot věděl a byl o tom informován právě mimo jiné - logicky - na příslušných schůzkách s jinými odsouzenými (srov. např. č. l. 1968, 1979, 1980), a též výpověď Š., z níž vyplynulo obdobné (srov. např. č. l. 7997). Tudíž, nalézací soud zhodnotil stěžovatelovu přítomnost v předmětné restauraci nikoli neracionálně jako potvrzení vědomí stěžovatele o nelegálnosti dovozu pohonných hmot, a to v souvislosti s ostatními důkazy.

8) Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že měl dostávat peníze tzv. "bokem". Prohlašuje, že cena za uskladnění i dopravu, kterou obdržel, byla běžná v daném místě a čase, takže vyplácení dalších peněz nad rámec fakturovaných cen by postrádalo logiku. K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy dovodily (i) vyplácení peněz tzv. "bokem" především z výpovědi Z. a současně racionálně obhajitelně vysvětlily, proč tuto výpověď jako celek považují za věrohodnou. Ostatně, s tím koresponduje i odposlech rozhovoru mezi Ž. a H.

9) Stěžovatel namítá, že podle soudu prvního stupně "obžalovaný J. - stěžovatel se také zúčastnil dohody o Z., obžalovaný řekl, že ho informoval obžalovaný Š. o tom, že je jeho zmocněncem, tvrzení o Z. je vyvráceno, na to soud již poukázal." (viz dále níže.). Dále (dle stěžovatele) soud už neuvádí, jak dospěl k závěru o účasti stěžovatele na této dohodě, o jaké důkazy tento závěr opírá. Nezabývá se podrobnostmi ohledně uzavření této dohody, s kým a kdy se měl stěžovatel zúčastnit dohody o Z. Stěžovatel se prý žádné takové dohody neúčastnil a soud neprokázal opak; stěžovatel byl pouze informován o existenci zmocněnce společnosti Cadi - Arb. To však nedokládá, že se účastnil dohody o tom, že případnou trestní odpovědnost za páchání trestné činnosti spočívající v nelegálních dovozech PHM ponese osoba jménem Z.

Ani této námitce však nelze přisvědčit. Totiž, nalézací soud ihned po stěžovatelem citované části napadeného rozsudku argumentuje (na str. 152), což stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí, že právě Š. - jehož výpovědi v mnoha částech uvěřil (mimo jiné pro shodu s výpovědí Z.) - nepotvrdil, že by znal Z. a že by o něm mluvil se stěžovatelem. Mimo jiné z toho soudy dedukovaly, že stěžovatel je účasten dohody odsouzených, dle níž v případě odhalení trestné činnosti bude Z. prezentován jako organizátor.

10) Uvedené námitky (sub 5 - 12 výše) lze shrnout tak, že byť by snad v rámci izolovaného hodnocení důkazů bylo možné některým argumentům stěžovatele přiznat jistou relevanci, v jejich souhrnném hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.) však již neobstojí. To proto, že obecnými soudy provedené dokazování umožňuje učinit přesvědčivá a logicky konzistentní skutková zjištění, ze kterých lze vyvodit závěr o spáchání předmětného skutku - mimo jiné - stěžovatelem.

Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí obou nižších soudů jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

11) K porušení základních práv a svobod pak nedošlo ani napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu v podstatě aproboval. Nejvyšší soud - v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu - vytyčil hlediska přezkumu v dovolacím řízení (pochybení v rovině skutkové v intenzitě extrémnosti) a dospěl k závěru, že tímto kritériem napadená rozhodnutí obstojí.

IV.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku vrchního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Napadený rozsudek krajského soudu - jako rozhodnutí zrušené napadeným rozsudkem vrchního soudu - nenabyl právní moci, a proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu