I. ÚS 102/06Usnesení ÚS ze dne 25.07.2006

I.ÚS 102/06 ze dne 25. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, se sídlem Kodymova 2526/4, 158 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 5 To 412/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 6 Tdo 23/2006, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2006, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "Městský soud") ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 5 To 412/2004 (dále jen "usnesení Městského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 6 Tdo 23/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu.

Stěžovatelovy námitky vtělené do ústavní stížnosti spočívají v nesouhlasu s tím, že Městský soud rozhodoval o jeho odvolání bez jeho přítomnosti. Uvádí, že v osobní účasti mu zabránila objektivní okolnost, konkrétně to, že byl v době konání předmětného veřejného zasedání držen ve vazbě v SRN. Městský soud se však spokojil s tím, že o konání veřejného zasedání byl vyrozuměn a bez omluvy se k němu nedostavil.

V takovémto postupu stěžovatel spatřuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále má za to, že pokud Nejvyšší soud svým usnesením odmítl jeho dovolání, porušil tím čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Městský soud se vyjádřil tak, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a odkázal na napadená usnesení.

Městské státní zastupitelství v Praze svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyužilo.

Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále poznamenal, že musel vzít v úvahu důvody, pro které nebylo možné veřejné zasedání konat, i to, že se jednalo o odvolání do trestu, a přihlédnout k tomu, že obviněný přes nepříznivý zdravotní stav, který mu přes rok bránil dostavit se k odvolacímu soudu, vycestoval do zahraničí. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Nejvyšší státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníků stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci. Tvrzení Nejvyššího soudu jsou obdobná těm, jaká již uvedl u odůvodnění svého usnesení.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 10 spis sp. zn. 3 T 35/2003 (dále jen "spis Obvodního soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ustanovení trestního řádu obecně nestanovují účast obviněného na veřejném zasedání o odvolání jako nezbytnou, pokud se nenachází ve vazbě nebo výkonu trestu (§ 263 odst. 4). Jeho přítomnost vyžadují pouze v případě, kdy soud dospěje k závěru, že bez ní nemůže jednat a rozhodovat (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2005, str. 2017 II. dílu).

Ústavní soud dále nicméně připomíná, že dle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Přitom je zřejmé, že takovéto druhoinstanční řízení musí splňovat požadavky spravedlivého procesu, byť ty nemusejí být nutně stejné, jako v případě řízení před soudem stupně prvého.

Otázkou nezbytnosti osobního slyšení před soudem vyšší instance se ve své judikatuře opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva, včetně rozhodnutích Ekbatani v. Sweden (Application no. 10563/83), Fejde v. Sweden (Application no. 12631/87), Kremzow v. Austria (29/1992/374/445), Belziuk v. Poland (45/1997/829/1035) a Hermi v. Italy (Application no. 18114/02). Z citované judikatury vyplývá, že nutnost takovéhoto osobního slyšení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, s přihlédnutím k charakteru řízení a ke způsobu, jakým v něm byly prezentovány a chráněny zájmy obhajoby, to vše viděno ve světle důležitosti projednávané věci pro obviněného. Při takovémto zvažování může hrát roli např. to, zda obviněný byl slyšen alespoň v prvé instanci, zda na jednání byly rozhodovány otázky právní či skutkové, zda byly projednávány skutečnosti mající význam pro závěr o vině či nevině, či zda soud byl či nebyl vázán reformationis in peius (zákazem změny k horšímu). Přihlédnout lze i k potřebě přiměřené délky řízení (srovnej Fejde v. Sweden).

Přítomnost obviněného na jednání odvolacího soudu bude nutná zpravidla např. tehdy, pokud na něm má být rozhodnuto, zda důkazy shromážděné prvou instancí byly dostatečné pro závěr o vině obviněného. Na druhou stranu sám fakt, že odvolací soud má plnou jurisdikci přezkoumat věc jak po stránce skutkové, tak právní, neznamená automaticky nutnost veřejného slyšení. Vždy je třeba dbát základních institucionálních záruk spravedlnosti trestního procesu v podobě práva obviněného na kontradiktorní řízení. To vyžaduje, aby strany měly možnost se vyjádřit k námitkám a důkazům předloženým stranou druhou. Národní právní řády mohou toto právo zakotvené Úmluvou zajistit různými způsoby.

Ze spisu Obvodního soudu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti: Stěžovatel se již v počáteční fází trestního řízení k předmětné trestné činnosti plně doznal. Při hlavním líčením před soudem prvé instance nebyl přítomen, neboť výslovně požádal, aby soudní jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti (č. l. 83). Rozsudek prvé instance napadl jen co do uloženého trestu 10 měsíců nepodmíněného odnětí svobody. Podané odvolání odůvodnil pouze tak, že při stanovení trestu soud dle jeho názoru dostatečně nepřihlédl k tomu, že bude muset vykonat zbytky dosud neodpykaných trestů odnětí svobody a není proto nutné vůči němu uplatňovat další trestní represi. Jednání soudu druhé instance o tomto odvolání bylo nejprve odročeno pro omluvu stěžovatele ze zdravotních důvodů; poté co se takováto omluva opakovala však bylo rozhodnuto o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (č. l. 115), na kterém bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel úspěšně dovolání k Nejvyššímu soudu pro porušení ustanovení o přítomnosti obviněného na veřejném zasedání (č. l. 137). Po zrušení rozhodnutí o odvolání v dovolacím řízení se soudu druhé instance nadále nedařilo uskutečnit veřejné zasedání pro omluvy stěžovatele, posléze však z informací vyžádaných od lékařů zjistil, že zdravotní důvody mu již nebrání v dostavení se k soudu a nařídil veřejné zasedání na den 9. 8. 2005. Stěžovatel se na něj bez omluvy nedostavil a soud rozhodl bez jeho přítomnosti, přičemž jeho odvolání znovu zamítl. Dovolání stěžovatele, ve kterém opětovně namítal porušení svého práva na přítomnost u jednání, tentokrát nebylo vyhověno.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nebyl sice osobně slyšen ani při řízení před soudem prvé instance, to však vzhledem k vlastní žádosti, aby bylo jednáno bez jeho přítomnosti. Na proti tomu je zřejmé, že měl zájem se zúčastnit jednání před odvolacím soudem. Stěžovatel se nicméně odvolal pouze co do trestu a toto jednání proto nemělo význam pro rozhodnutí o vině či nevině. Stěžovatel nenavrhoval provedení žádných důkazů a pouze požadoval, aby soud při rozhodování o trestu zohlednil zbytky dosud neodpykaných trestů odnětí svobody. Odvolací soud byl také vázán zákazem reformationis in peius (zákazem změny k horšímu). Stěžoval nadto ani v ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní argumenty, proč měla být jeho osobní přítomnost na předmětném jednání nezbytná. Ústavní soud je vzhledem k uvedenému přesvědčen, že v projednávané věci nebyla absence osobního slyšení stěžovatele v rozporu s požadavky kontradiktornosti trestního procesu a řízení jako celek bylo spravedlivé. Za daných okolností nemohlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dojít bez ohledu na důvod či i případnou omluvu jeho nedostavení se k veřejnému zasedání.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení logicky vyjadřuje pochybnosti o tom, zda stěžovatelův zdravotní stav, pro který se opakovaně omlouval z jednání, skutečně zabraňoval jeho účasti u soudu: Stěžovatel pouze docházel na vyšetření do ambulance a je s podivem, že mu jeho zdravotní stav nebránil ani ve vycestování na zahraniční cestu (viz str. 3 usnesení Nejvyššího soudu).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2006

František Duchoň, v.r.předseda senátu