6 Azs 16/2009 - 104Usnesení NSS ze dne 30.04.2009

6 Azs 16/2009 - 104

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: S. R., zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, se sídlem Mezírka 1, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2007, č. j. OAM - 10 - 427/LE - 05 - 07 - 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008, č. j. 3 Az 38/2007 - 30,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2007, č. j. OAM - 10 - 427/LE - 05 - 07 - 2007, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13 a § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), s tím, že nebyly shledány důvody ani pro udělení azylu, ani doplňkové ochrany dle téhož zákona. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel, že v jeho případě byly zde dány důvody pro udělení humanitárního azylu, či doplňkové ochrany. Závěr soudu, že některé oblasti v zemi jsou relativně bezpečné, je nesprávný. Nemá ani oporu ve správním spise, stěžovatel se navíc domnívá, že při zjišťování situace na Srí Lance byl porušen zákon v ustanoveních o řízení. Stěžovatel v řízení uvedl, že důvodem pro opuštění země byla obava o život v důsledku občanské války, při pohovoru jako důvody útěku doslova uvedl, že v zemi se často střílí a vybuchují bomby. Žalovaný ani soud se nezabývali podstatou občanské války na Srí Lance a postavením tamilského obyvatelstva v ní. Jde o konflikt mezi vládou reprezentující většinové buddhistické obyvatelstvo a tamilskými separatisty. Od roku 1983 v zemi probíhá občanská válka, přičemž v r. 2006 se bezpečností situace zhoršila. Na to upozorňují i nevládní organizace, např. Amnesty International (stěžovatel odkazuje na jejich internetový odkaz popisující opuštění domovů 40 tisíc lidí a obtíže uprchlíků) a na situaci reagoval i Evropský parlament (stěžovatel zde cituje z části Usnesení Evropského parlamentu z 18. 5. 2006). Správní orgán i soud vycházeli ze skutečnosti, že ve městě stěžovatele (C.) je situace relativně dobrá, avšak nezabývali se skutečností, že pro Tamila je nemožné přestěhovat se na jih země obývaný Sinhálci. Hrozilo by mu v důsledku dlouhodobého nepřátelství mezi oběma etniky zatčení a vyšetřování. Možnost žít na místě nezasaženém občanskou válkou tak není reálná. Žalovaný i soud hodnotil situaci na Srí Lance povrchně, jen podle zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie z 9. 3. 2007. Soud nezkoumal ztráty na životech tamilského obyvatelstva, ani tím, kolik Tamilů již opustilo z obavy o život Srí Lanku, či kolik jich v zemi původu žije v uprchlických táborech, ani skutečností, že často dochází k útokům na tamilské civilní obyvatelstvo i ze strany srílanských ozbrojených sil. Žalovaný i soud měli zkoumat bezpečnostní situaci dostatečným způsobem a měli si k jejímu posouzení opatřit odpovídající podklady. Pokud je žadatel v zemi původu členem znevýhodněné skupiny, mělo by toto zkoumání být obzvlášť důkladné a zaobírat se vztahem k této odlišné skupině. Tím spíše, když v zemi probíhá občanská válka, kvůli níž obyvatelé zemi opouštějí, nebo žijí v uprchlických táborech. Stěžovatel dodatečně doložil ještě 2 zprávy z internetových stránek o zemi původu, z nichž vyplývá, že nejčastějšími oběťmi porušování lidských práv jsou mladí tamilští muži (zabíjení a únosy civilistů). Také odkazuje na články o protiprávních usmrceních civilních obyvatel, a to i v uprchlických táborech. Hovoří se zde i o genocidě tamilského obyvatelstva.

Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:

1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.

2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.

3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.

4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.

b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel se dovolává teprve v kasační stížnosti humanitárního azylu a doplňkové ochrany, ve vztahu k těmto institutům vznáší a uplatňuje i nové informace o zemi původu. Rovněž nově uvádí i tvrzení o hrozbách a nebezpečích hrozících osobám tamilské národnosti z titulu jejich příslušnosti k této národnostní skupině. V žalobě, která byla velmi obecná, se stěžovatel - oproti kasační stížnosti - pouze bez bližší specifikace ohradil proti postupu při zjišťování skutkového stavu a nedostatečnosti podkladů, aniž by však tyto nedostatky sebeméně upřesnil a pojmenoval. Co do zdrojů pak odkázal pouze na pohovor a správní spis. V žalobě dále uplatnil, že byl v zemi původu pronásledován - nedovolával se tedy doplňkové ochrany, či humanitárního azylu (pouze při závěrečném uzavření, že dle jeho názoru „splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu ocitoval mimo jiné i § 14 a § 14a a § 14b zákona o azylu“). Nebezpečí hrozící Tamilům, jakož i nedostatky účinné ochrany osobám tamilské národnosti v zemi původu uvedl stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti; městský soud se proto k těmto námitkám nemohl vyjádřit. Kasační řízení je přitom založeno na přezkumu soudních rozhodnutí; pokud námitka není uplatněna již v řízení před městským soudem, chybí zde podklad k přezkumu, a z tohoto důvodu se takovou námitkou Nejvyšší správní soud nemůže zabývat pro její nepřípustnost (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

Je nutno uvést, že tyto relevantní skutečnosti neuvedl stěžovatel ani ve stádiu řízení před správním orgánem: Při pohovoru uvedl za důvody pro opuštění země, že (citace) „se tam občas střílí a vybuchují bomby“. Na otázku, zda měl on sám osobně nějaký problém, odpověděl, že ne. Pouze jej jedenkrát odvedla policie po kontrole na ulici na stanici, přičemž výslovně potvrdil, že v souvislosti s touto událostí neměl žádné problémy. Na opakovanou otázku, zda měl ve městě svého bydliště nějaký problém odpověděl, že nikoli. Z těchto skutečností nevyplývají ani azylově relevantní důvody, ani náznak vnímání či prožitku aktuálních a individualizovaných hrozeb spojených se situací v zemi a tamilskou národností. V daném případě lze tedy navíc odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003 - 61, www.nssoud.cz, podle nějž má mimo jiné žadatel o azyl uvést relevantní skutečnosti a důvody již ve správním řízení. V tomto případě tak stěžovatel neučinil ani ve fázi správního řízení, ani v řízení před městským soudem.

Kasační tvrzení, která nebyla srozumitelně a zřetelně uplatněna v žalobě, jsou pak nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. a nemohou být věcně projednána. Většina kasačních tvrzení nebyla stěžovatelem uplatněna v řízení o žalobě, rozhodně ne v dostatečně srozumitelné a konkretizované podobě. Nejvyšší správní soud se přesto - s ohledem na nutnost řádného posouzení tak závažné věci - zabýval alespoň okrajově i otázkou uplatňované doplňkové ochrany a humanitárního azylu. Nejprve tedy k doplňkové ochraně: Předně je třeba uvést, že touto otázkou se zabývali žalovaný i soud velmi pečlivě a podrobně, když ze zpráv o zemi původu doložili, že město bydliště stěžovatele je na území kontrolovaném vládou a je vyhodnocováno jako jedno z poměrně bezpečných míst v zemi (o tom, že konflikt nepostihuje celou zemi svědčí i fakt, že Srí Lanka je stále vyhledávanou turistickou destinací). Stěžovatel ve vztahu k institutu doplňkové ochrany neuvedl žádné příliš relevantní údaje. Nejvyšší správní soud přitom konstatoval již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, „jistá procesní aktivita je … požadována i po žalovaném, který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit, zda-li žadatelem tvrzené skutečnosti jsou relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany a tvrzení žadatele podle toho klasifikovat.“ To ovšem nic nemění na tom, že břemeno tvrzení ohledně důvodů doplňkové ochrany leží na straně stěžovatele (viz rovněž rozsudek NSS z 31. 10. 2008, sp. zn. 5 Azs 50/2008). V projednávaném případě stěžovatel v průběhu pohovoru uvedl, že ve městě svého bydliště neměl problémy. Stěžovatel uvedl pouze, že v zemi se bojuje („střílí a vybuchují bomby“). Tvrzení o závažných nebezpečích hrozících osobám tamilské národnosti stěžovatel ve stádiu řízení před správním orgánem neuvedl, jejich osobní (individualizovaný, na jeho osobu zaměřený) a aktuální (přímo hrozící) rozměr zjevně nezakoušel, a ani nevnímal. Břemeno tvrzení ohledně doplňkové ochrany, zejména tedy hrozící vážné újmy v zemi původu tudíž - s ohledem na absenci tvrzených, alespoň potenciálních potíží obdobně jako ve výše citovaném rozsudku - neunesl. Dále je nutno uvést, že k postavení osob tamilské národnosti na Srí Lance existuje relativně bohatá judikatura ve vztahu k posuzování jednotlivých institutů mezinárodní ochrany. V této souvislosti Nejvyšší správní soud v rozsudku ze 4. 2. 2009, č. j. 3 Azs 75/2008 - 109, poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci NA proti Spojenému království, ze dne 17. 7. 2008, stížnost č. 25904/07, odst. 131 a odst. 133, kde Soud přisvědčil názoru, podle kterého by měl test v případě Tamilů, jež mají být navráceni na Srí Lanku, spočívat v tom, „zda existují v daném konkrétním případě faktory, jeden či více, které mohou indikovat, že státní orgány budou nahlížet jedince jako někoho, kdo mohl být zapleten s LTTE natolik významným způsobem, aby to odůvodnilo jeho zadržení nebo výslech. Pokud by byly výslech a zadržení pravděpodobné, pak by v kontextu obecného přístupu Srílanských státních orgánů reálně hrozilo („real risk“, tj. „skutečné nebezpečí“ ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu) mučení, a tudíž i porušení článku 3 Úmluvy“. V případě stěžovatele tyto podmínky zjevně nejsou dány, když v zemi původu neměl žádné potíže spojené s vnitrostátním ozbrojeným konfliktem, či se svou příslušností k tamilské národnosti (s LTTE vůbec nespolupracoval, ani je ve svém pohovoru nezmiňuje). Z materiálu Informace Ministerstva vnitra Velké Británie z 9. 3. 2007 ve spise správního orgánu vyplývá, že státní orgány na Srí Lance se obecně nezabývají dokonce ani osobami, které v minulosti podporovaly LTTE na řadové úrovni (natož tedy žadatelem zcela bez jakékoli vazby na LTTE).

Ohledně celkového vyhodnocení ozbrojeného konfliktu a související situace v zemi pak tato zpráva výslovně uvádí: „Obecné riziko násilí vyplývající z konfliktu mezi vládou a LTTE nebude samo o sobě stačit k tomu, aby se na žadatele vztahovala ustanovení o humanitární ochraně nebo o podmíněném povolení k pobytu, neboť podmínky na Srí Lance nejsou natolik špatné, aby představovaly porušení Evropské úmluvy o lidských právech pro ty, kteří se na Srí Lanku vracejí.“ Podobně je možno ocitovat z dřívějšího rozsudku NSS z 28. 2. 2005, č. j. 2 Azs 13/2005 - 69, který použil pro srovnání pro žadatele z jiné země odkaz na situaci s mezinárodní ochranou u žadatelů ze Srí Lanky: „Intenzita a charakter rozumně očekávatelných obtíží stěžovatele v případě jeho návratu do země původu (rozuměj: jiná země než Srí Lanka) zjevně nemají takovou podobu, aby se dalo u jeho osoby hovořit o situaci obdobné např. případu pana V. a dalších, kterým reálně hrozilo, že se po návratu do vlasti (Srí Lanka) mohou stát, pokud by se vrátili do míst, kde předtím na Srí Lance žili, náhodnými (doprovodnými) oběťmi bojů mezi Srílanskou vládní armádou a tamilskými separatisty a tím vyvolaného násilí. Pokud i v takovém případě Evropský soud pro lidská práva shledal, že není porušením článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud budou pan V., jakož i tři další žalobci vráceni za této situace na Srí Lanku, pak stěží mohl dojít k opačnému v případě stěžovatele...“ Tolik k celkovému náhledu na situaci v oblasti mezinárodní ochrany ohledně žadatelů ze Srí Lanky. Specificky k problematice doplňkové ochrany za situace probíhajícího vnitřního ozbrojeného konfliktu v zemi původu se nově a velmi podrobně vyjádřil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008 - 68 ze 13. 3. 2009: „V případě vnitřního ozbrojeného konfliktu nemajícího však charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ Žádná z naznačených okolností u stěžovatele nenastala, když tento neměl v zemi původu žádné relevantní potíže, ani u něj nejsou individualizované faktory, které by zvyšovaly riziko násilí pro jeho osobu. V daném případě naopak stěžovatel bydlel ve městě K. O tomto městě se dokonce výslovně zmiňuje výše citovaná Informace Ministerstva vnitra Velké Británie z 9. 3. 2007 (týkající se situace na Srí Lance) jako o relativně bezpečném území, a to tímto způsobem:„Žadatelé, kteří se obávají špatného zacházení z důvodu celkové situace v zemi, konkrétně na severu a na východě, se mohou přestěhovat pryč z těchto oblastí do Kolomba nebo do jiných oblastí...“. Správní orgán ani soud tedy nevybočili při posouzení doplňkové ochrany z mantinelů vymezených judikatorní praxí Nejvyššího správního soudu.

Pokud se jedná o humanitární azyl, pak je nutno uvést, že správní orgán zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele (vycházel přitom výhradně z jeho vlastních vyjádření), tak i situaci v zemi (zejména velmi podrobná zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie), a pokud z nich nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, z mezí správního uvážení nevybočil. Tento závěr platí zejména proto, že stěžovatel sám v průběhu správního řízení ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu neuváděl. Ustanovení § 14 bylo do zákona o azylu, který jinak stanoví důvody pro jeho udělení velice přísně a vypočítává je taxativně, vloženo proto, aby v případě nenaplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 tohoto zákona bylo možno zohlednit i skutečnosti obecně vnímané jako pro udělení azylu z humanitárních důvodů obvyklé (např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory). V každém případě se vždy bude jednat o azylový důvod navýsost výjimečný. Důvody, které stěžovatel v průběhu celého správního řízení uváděl, nejsou natolik mimořádné, aby je bylo možné za zvláštního zřetele hodné považovat. Z lidského hlediska je sice možno pochopit, že dlouhodobá tíživá situace stěžovatele v zemi původu, kde probíhá vnitřní ozbrojený konflikt, může vést až k rozhodnutí svou vlast opustit a pokusit se najít lepší životní podmínky jinde. Institut azylu však není a nikdy nebyl nástrojem k řešení takové situace. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel ve vlastní zemi terčem pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě rodinným příslušníkem takové osoby nebo existují jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60). Za uvedených okolností (navíc za situace, kdy žádnou z relevantních skutečností srozumitelně a nepochybně neuplatnil žadatel ani před správním orgánem, ani v žalobě) neshledal Nejvyšší správní soud důvod k zásahu do rozhodnutí.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení § 107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§ 32 odst. 5 zákona o azylu).

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2009

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu