1 Azs 367/2020 - 41Rozsudek NSS ze dne 11.03.2021

1 Azs 367/2020 - 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň Mgr. Sylvy Šiškeové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: N. T. B., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. 142540-2/2019-OPL, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 A 155/2019-61,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) rozhodnutím ze dne 2. 9. 2019, č. j. 3162-2/2019-HANOKO, zamítlo žádost žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, a řízení o této žádosti zastavilo. Ministr zahraničních věcí rozhodnutím ze dne 8. 11. 2019, č. j. 142540-2/2019-OPL, zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí zastupitelského úřadu. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl.

[2] Městský soud uvedl, že zastupitelský úřad v reakci na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019-54, uveřejnil na své úřední desce dne 22. 5. 2019 informaci o termínu registrace pro sjednání termínu osobního podání žádosti dne 6. 6. 2019. Další termín registrace zastupitelský úřad stanovil na den 9. 7. 2019 a následně jej přesunul na den 9. 8. 2019. K vypsání pozdějších termínů registrace již nedošlo, neboť dne 31. 7. 2019 nabyl účinnosti zákon č. 176/2019 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné § 181b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), obsahující dříve chybějící zákonné zmocnění vlády ke stanovení maximálního počtu pobytových žádostí formou nařízení. Vláda následně vydala nařízení vlády č. 220/2019 Sb., které nabylo účinnosti dne 1. 9. 2019. Tímto nařízením stanovila maximální počet žádostí o běžnou zaměstnaneckou kartu na „0“ (maximální počet žádostí 200 podle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 220/2019 Sb., je totiž zcela rezervován pro program vysoce kvalifikovaný zaměstnanec a program klíčový a vědecký personál; srov. § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 220/2019 Sb.).

[3] Za popsané situace považoval městský soud požadavek na opakované pokusy o sjednání termínu pro osobní podání žádosti za nepřiměřený. Žalobce se mohl k osobnímu podání žádosti pokusit registrovat dne 6. 6. 2019 a dne 9. 8. 2019. Postupem zastupitelského úřadu mohl být žalobce vystaven nejistotě, zda nebude i tento termín zrušen a zda se vůbec ještě další příležitost k registraci naskytne, a to s ohledem na očekávanou legislativní změnu. Za daných okolností by důsledné trvání na opakovaných neúspěšných pokusech o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti bylo podle soudu neproporcionální.

[4] Přes shora uvedené dospěl městský soud k závěru, že žalobce podmínky pro uplatnění § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců nenaplnil. Sám žalobce opakovaně uvedl, že prvního možného termínu k registraci, tj. dne 6. 6. 2019, nevyužil, neboť se o něm údajně dozvěděl příliš pozdě. Žalobce zůstal co do skutečného projevu snahy o registraci termínů zcela pasivní. Nevyužil ani možnost registrace dne 9. 8. 2019. Žalobci nemohlo být v době podání jeho žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu ze dne 26. 7. 2019 známo datum nabytí účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Ačkoli bylo na základě předchozího usnesení vlády č. 474 možné očekávat, že maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu pro pracovní pozice s nízkou kvalifikací bude na zastupitelském úřadě stanoven v naprosto minimálním či spíše nulovém počtu, platí, že toto nemohlo být najisto postaveno nejméně do dne 30. 8. 2019, kdy bylo vydáno nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Okolnosti posuzované věci podle soudu sice neumožňují důsledně trvat na opakovanosti neúspěšných pokusů o registraci, zároveň však nelze zcela rezignovat na požadavek alespoň minimální aktivity žadatele o pobytové oprávnění před podáním žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

[5] Městský soud neshledal důvodným ani tvrzení žalobce o porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Konkrétní podmínky a podrobnosti práva na spravedlivý proces Listina ponechává zákonné úpravě (čl. 36 odst. 4 Listiny), přičemž zastupitelský úřad dostál své povinnosti, pokud vyhlásil datum registrace pro sjednání termínu osobního podání žádosti. Žalobcovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo porušeno, neboť zastupitelský úřad se řídil zákonnou právní úpravou, která ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podrobnosti pro podání žádosti.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[6] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že dne 26. 7. 2019 neměl jinou možnost, než podat žádost o zaměstnaneckou kartu jiným způsobem než osobním podáním. V tento den bylo bez důvodných pochybností zřejmé, že až do schválení a nabytí účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., nebude moci žádost podat osobně a po nabytí účinnosti nařízení vlády už ji nebude moci podat žádným způsobem. Podle stěžovatele se městský soud ztotožnil s jeho důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání tak, jak je uvedl v žádosti ze dne 26. 7. 2019. Přesto žalobu zamítl z důvodu, že se stěžovatel nepokusil o registraci dne 6. 6. 2019. Tento závěr soudu považuje stěžovatel za nesprávný a neodpovídající všem okolnostem jeho případu a judikatuře správních soudů. Systém provozovaný zastupitelským úřadem nepovažuje za průhledný, předvídatelný, racionální ani férový a spatřuje v něm prvky libovůle. Z důvodu nedostatků objednacího systému stěžovatel včas nezjistil ojedinělý registrační den po dlouhém období; tato skutečnost by proto neměla hrát klíčovou roli pro rozhodnutí o jeho žalobě. Stěžovatel má za to, že důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání je celková situace, která mu bránila v osobním podání žádosti od 18. 7. 2018, kdy žalovaný vydal instrukci, aby zastupitelský úřad pozastavil příjem žádostí o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. Žádost stěžovatele o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu nebyla založena na argumentaci neúspěšnými pokusy o registraci.

[7] Podle stěžovatele by pro rozhodnutí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti nemělo být relevantní nedoložení jednoho pokusu o registraci nebo zmeškání jednoho registračního dne. Stěžovatel zdůraznil, že již dne 6. 6. 2019 v 9:11 SELČ byla na webových stránkách zastupitelského úřadu zveřejněna informace, že z důvodu naplnění kapacity 200 žádostí je objednávání termínů ukončeno.

[8] Stěžovatel namítl také porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zastupitelský úřad může stanovit způsob sjednání termínu k podání žádosti (včetně frekvence dnů k registraci) zcela svévolně a nemá k tomu zákonem stanoveny žádné limity. To však nemůže vést k tomu, že je za dobu delší než jeden rok uskutečněn pouze jeden registrační den, který zaregistrovaným skutečně zajistí podání žádostí. Podrobnosti a podmínky sjednání termínu podání žádosti nelze ponechat na libovůli každého zastupitelského úřadu.

[9] Podle stěžovatele fakt, že se nepokusil o registraci dne 6. 6. 2019, neměl hrát roli i proto, že by ho znevýhodňoval oproti žadatelům, kteří by záměr podat žádost o zaměstnaneckou kartu pojali až po dni 6. 6. 2019, přičemž těmto žadatelům by nemohlo být přičítáno k tíži, že se dne 6. 6. 2019 o registraci nepokusili.

[10] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že se o registraci měl pokusit ještě dne 9. 8. 2019, tedy již po podání žádosti dne 26. 7. 2019. Podle § 169d odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců v žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání doloží její důvody současně s jejím podáním. Pro žádost stěžovatele podanou dne 26. 7. 2019 tedy pokus o registraci dne 9. 8. 2019 nebyl relevantní. Odůvodnění městského soudu je v této části vnitřně rozporné, neboť městský soud zároveň uvádí, že pokud by cizinec po téměř ročním svévolném znemožnění podání žádosti o zaměstnaneckou kartu ze strany zastupitelského úřadu musel po neúspěšném pokusu o registraci využít též druhý (a zároveň poslední) termín, jehož uskutečnění bylo navíc v dané době zcela nejisté, neodpovídá to požadavku podat žádost v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem.

[11] Závěrem stěžovatel zdůraznil, že z veřejných prohlášení ministra vnitra o kvótě ve výši „0“ pro běžné zaměstnanecké karty žadatelů na zastupitelském úřadě, jakož i ze zveřejněných podkladových materiálů pro jednání vlády, bylo již před 9. 8. 2019 zřejmé, že pokud se tento registrační den uskuteční, z důvodu nabytí účinnosti budoucího nařízení vlády již žadatelům, kterým se dne 9. 8. 2019 podaří zaregistrovat, nebude v měsíci září 2019 podání žádostí umožněno, což se skutečně stalo.

[12] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že stěžovatel v důsledku své pasivity nenaplnil podmínky pro uplatnění § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Dále uvedl, že stěžovatel mohl svůj zájem o podání žádosti o zaměstnaneckou kartu projevit dvakrát, a to 6. 6. 2019 a 9. 8. 2019, přičemž odložení registrace z termínu 9. 7. 2019 na 9. 8. 2019 bylo oznámeno na úřední desce zastupitelského úřadu dne 14. 6. 2019, tedy před podáním žádosti stěžovatele o upuštění od osobního podání. Zastupitelský úřad do přijetí nařízení vlády č. 220/2019 Sb., pokračoval v emailové registraci termínu osobního podání žádosti a v době podání žádosti stěžovatele o upuštění osobního podání nebylo možné předvídat výsledky legislativního vývoje. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozsudku nespatřuje stěžovatelem namítaný vnitřní rozpor.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost byla podána včas a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil ji v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zhodnotil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[14] Kasační stížnost není důvodná.

[15] Zaměstnanecká karta představuje podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců specifické povolení k dlouhodobému pobytu, o jehož vydání musí žadatel podle § 169d odst. 1 téhož zákona požádat osobně.

[16] Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 7. 2019 může zastupitelský úřad „v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu“.

[17] Vymezení typových případů, za nichž je důvodné od osobního podání žádosti upustit, se Nejvyšší správní soud opakovaně věnoval. Jde především o případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015-36, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015-67, či ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016-37). Žadatel musí rovněž uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015-67). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010-106, kasační soud uvedl, že „prostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“ Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018-22, upřesnil, že pojem „odůvodněný případ“ není redukován pouze na existenci omezení způsobených zdravotním stavem, ale jde rovněž o situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena; lze uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020, č. j. 2 Azs 148/2019-40).

[18] Nejvyšší správní soud při posouzení této věci dále vycházel z rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 Azs 178/2020-105. V této věci soud posuzoval jak případ žadatele téměř shodný se stěžovatelovým, tak případy odlišné pouze v tom, že se žalobci dne 6. 6. 2019 pokusili o registraci k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na zastupitelském úřadě.

[19] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že jeho žaloba byla důvodná navzdory tomu, že ani netvrdí, že se o registraci pokusil. O možnosti registrace se dozvěděl v době, kdy již bylo zřejmé, že by nebyl úspěšný. Absence marného pokusu by mu proto neměla jít k tíži. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že rozdíl spočívající v uskutečnění pokusu o registraci je zásadní. Neztotožňuje se s tvrzením stěžovatele, že postup zastupitelského úřadu po obnovení sběru žádostí byl netransparentní, neférový a svévolný sám o sobě. Informace o termínu registrace dne 6. 6. 2019 byla zveřejněna takovým způsobem, že se o ní bdělý zájemce o podání žádosti mohl dozvědět. Není nepřiměřené po uchazečích o pobytové oprávnění či vízum požadovat, aby s dostatečnou frekvencí ověřovali stav sběru žádostí, protože mohlo dojít ke změně v (ne)činnosti zastupitelského úřadu vyvolané usnesením vlády č. 474. To by stěžovateli umožnilo včas zjistit, že byl vypsán termín registrace. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje se závěrem městského soudu, že termín registrace 6. 6. 2019 byl oznámen s dostatečným předstihem dne 22. 5. 2019. Bez pokusu o registraci však není možné ověřit, zda stěžovatel vůbec pojal záměr o zaměstnaneckou kartu žádat před 6. 6. 2019, a zda tedy do jeho právní sféry mohl negativně zasáhnout předchozí nezákonný stav přerušení sběru žádostí.

[20] V kasační stížnosti stěžovatel argumentoval příměrem, že pokud by se žadatel neúspěšně pokusil několikrát po sobě registrovat, avšak jeden termín by bez pokusu vynechal, též by to nehrálo roli pro zhodnocení jeho celkové snahy. Popsaná situace se však od situace stěžovatele zásadně liší. Stěžovatel se totiž dovolával toho, že z důvodu nezákonného postupu zastupitelský úřad delší dobu žádosti nepřijímal vůbec a v jediném následně vypsaném termínu se stěžovatel registrovat ani nepokusil. Nejde tedy o řadu termínů k registraci, z nichž zmeškání jediného by bylo omluvitelné s ohledem na jinak soustavné pokusy o registraci. Stěžovatel se nepokusil registrovat právě v tom jediném termínu, z něhož vedle dalších okolností dovozuje trvání dlouhodobé překážky bránící mu v osobním podání žádosti. V takovém případě není nepřiměřený požadavek, že dovolává-li se tohoto termínu, měl se v něm pokusit registrovat. Tím by jednak dal najevo, že využil všech dostupných příležitostí pro osobní podání žádosti, a potvrdil by, že skutečně usiloval o sjednání termínu už v době předcházející jeho žádosti o upuštění od povinnosti podat osobně žádost o zaměstnaneckou kartu.

[21] Srovnávat postavení stěžovatele, který termín dne 6. 6. 2019 zmeškal, s žadateli o zaměstnaneckou kartu, kteří úmysl požádat o ni pojali až po 6. 6. 2019, nemá žádnou relevanci, neboť u těchto žadatelů by jen těžko šlo zvažovat, zda jim postup zastupitelského úřadu od července 2018 do června 2019 bránil podat žádost osobně, pokud o ni v této době neusilovali. Lze shrnout, že kasační námitka stěžovatele ohledně dopadu skutečnosti, že se o registraci dne 6. 6. 2019 nepokusil, je nedůvodná.

[22] Namítanému porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší správní soud nepřisvědčil a ztotožňuje se s argumentací městského soudu, že zastupitelský úřad dostál své povinnosti, když vyhlásil termíny pro registraci termínů pro sjednání osobního podání žádosti, přičemž se řídil zákonnou právní úpravou, která ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny podrobnosti pro podání žádosti upravuje.

[23] K nesouhlasu stěžovatele se závěrem soudu, že se o registraci měl pokusit ještě dne 9. 8. 2019, tedy již po podání žádosti dne 26. 7. 2019, Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro posouzení věci je podstatná zejména jeho pasivita před podáním žádosti, tedy v registrační den 6. 6. 2019. Městský soud vysvětlil, že nepovažuje za přiměřené, aby byla posuzována opakovaná snaha o osobní podání žádosti (resp. o registraci k němu). Stěžovatel byl však pasivní jak v první registrační den před podáním žádosti o upuštění od osobního podání žádosti, tak ve druhém registračním termínu. Městský soud nepochybil, pokud svůj závěr podpůrně založil též na skutečnosti, že stěžovatel byl po celou dobu objektivní možnosti registrace pasivní a pasivitu v druhý den registrace posuzoval v souvislosti s pasivitou před podáním žádosti dne 26. 7. 2019, nikoli izolovaně. Na tom nemůže nic změnit ani otázka důvodnosti pochyb stěžovatele, které pojal po přeložení druhého registračního termínu. Jinými slovy, rozsudek městského soudu by obstál i tehdy, pokud by vycházel pouze ze stěžovatelovy pasivity v registračním termínu dne 6. 6. 2019; v závěrech městského soudu nelze shledat vnitřní rozpor.

IV. Závěr a náklady řízení

[24] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný důvod pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl tedy kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se mu jejich náhrada nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. března 2021

JUDr. Josef Baxa

předseda senátu