8 Tdo 660/2014Usnesení NS ze dne 17.07.2014

8 Tdo 660/2014-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. července 2014 o dovolání obviněného L. T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 12 To 446/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 160/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 1 T 160/2012, byl obviněný L. T. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 5 To 255/2013, jakož i rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 10. července 2012 v době okolo 16:49 hodin odeslal z blíže nezjištěného místa ze svého účastnického čísla … na účastnické číslo … uživatele, poškozeného Ing. M. V., který vystupuje v postavení svědka v trestní věci týkající se jednání obviněného, pro něž byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 8 pod č. j. ZT 79/2012-60 dne 10. 5. 2012 podána obžaloba a ve které je obviněný obžalován mj. z přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, SMS zprávu ve znění: „Prohnaná svině Ing. M. V. Tvůj konec se přiblížil“, ve které poškozenému zřetelně vyhrožuje smrtí z důvodu výpovědi poškozeného před orgány činnými v trestním řízení, přičemž poškozený si přečetl SMS zprávu dne 10. července 2012 okolo 19:30 hodin v místě svého bydliště v obci Ú., okr. P., a s ohledem na skutečnost, že poškozenému jsou známy povahové vlastnosti obviněného L. T. a podstata výše uvedeného trestního řízení, skutečně touto SMS zprávou vzbudil v poškozeném Ing. M. V. důvodnou obavu o život.

Pro úplnost je vhodné dodat, že označený rozsudek není prvním rozhodnutím ve věci sp. zn. 1 T 160/2012. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 11. 2012 byla trestní věc obviněného pro skutek popsaný v návrhu na potrestání (totožný s výše uvedeným skutkem s jen mírnou modifikací jeho popisu) podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena Městskému úřadu Černošice k možnému projednání přestupku. Z podnětu stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ Krajský soud v Praze označené rozhodnutí usnesením ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 12 To 34/2013, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 1 T 160/2012, obviněný napadl odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Z jeho podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 12 To 446/2013, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněného odsoudil za tento přečin a za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 2 T 66/2013, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 5 To 255/2013, podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 2 T 66/2013, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 5 To 255/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím svých obhájců (JUDr. Josef Kulhavý a JUDr. Petr Novák, Ph.D.) v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný poznamenal, že ani okresní, ani krajský soud neuvedly jediný relevantní důkaz či důvod, na jehož základě dospěly k závěru, že poškozenému vyhrožoval smrtí, a nikoliv skončením ve funkci ředitele školy. Argumentace odvolacího soudu stran časové shody mezi odesláním SMS a doručením obžaloby je irelevantní, neboť uvedená shoda se dotýká znaku „vyhrožování svědkovi“, nikoliv znaku „vyhrožování usmrcením“. Navíc je pouhou prostou spekulací soudu, že SMS zpráva byla poškozenému napsána v souvislosti s jeho angažováním v jiném trestním řízení. Rozhodnutí soudů, jež seznaly, že obviněný naplnil objektivní stránku skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, tudíž vykazují vadu tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Nadto nutno zdůraznit, že jednání obviněného bylo jednorázové a že zmiňovaná textová zpráva sama o sobě žádnou výhrůžku neobsahovala a jako taková nebyla objektivně schopná vzbudit důvodnou obavu ve smyslu ustanovení § 353 tr. zákoníku. Intenzitu vyžadovanou ustanovením o uvedeném přečinu výhrůžka nevykazovala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011), přičemž hodnocení výhrůžky v kontextu s povahovými vlastnostmi obviněného je v demokratickém právním státě zcela nepřijatelné. Předmětem trestního řízení je skutek a jeho objektivní povaha, nikoliv povahové a charakterové vlastnosti pachatele. Hodnocení osoby pachatele je možné učinit při úvaze o trestu, nikoliv o vině.

Podle názoru obviněného je rozhodnutí soudů rovněž v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, jakož i principem ultima ratio. Nalézací soud své původní rozhodnutí o postoupení věci k projednání jako přestupku zcela důvodně opřel o právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 282/2011. Přesto, že měl pro stejný postup v řízení následujícím po zrušení svého rozhodnutí dokonce příznivější podmínky, již tak neučinil. Soud nepřihlédl k doplněné svědecké výpovědi Ing. M. V., který potvrdil, že po zaslané SMS zprávě nic dalšího ze strany obviněného nenásledovalo a že výhrůžku subjektivně přestal vnímat jako závažnou a jej ohrožující. Stejně tak nezohlednil důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 Tm 9/2012, jež obsahoval zcela zásadní rozhodnutí, a to usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 67 Tmo 36/2013, kterým bylo trestní stíhání obviněného pro skutky kvalifikované jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pravomocně zastaveno právě při uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.

Pokud jde o spis sp. zn. 3 Tm 9/2012, obviněný dále namítá, že okresní soud provedl důkaz čtením protokolů z hlavního líčení a že tedy oba soudy svá skutková zjištění čerpaly z důkazů provedených v jiné trestní věci. Obviněný má za to, že takový postup je nesprávný.

Obviněný v dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. Josefem Kulhavým navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 12 To 446/2013, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. V dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. Petrem Novákem, Ph.D., pak navrhl, aby Nejvyšší soud jak rozsudek Krajského soudu v Praze, tak rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 1 T 160/2012, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, popřípadě aby oba rozsudky zrušil a věc postoupil příslušnému orgánu k projednání jako přestupku.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že většina námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Podle jeho názoru to platí především pro tvrzení obviněného, že soudy předmětnou textovou zprávu, jejímž obsahem měla být výhružka, nesprávně zasazují do kontextu jiného trestního řízení týkajícího se obviněného, kdy vztah těchto dvou trestních věcí nebyl podle mínění obviněného prokázán a kdy se tedy jedná o pouhou spekulaci, jakož i pro jeho tvrzení, že soudy ve svých hodnotících úvahách nesprávně zohledňují povahové vlastnosti a osobnost obviněného, což je, jak se domnívá, v demokratickém právním státě nepřípustné. Státní zástupce má za to, že z hlediska důvodů dovolání je irelevantní i námitka, že soudy v této trestní věci čerpaly důkazy, resp. skutková zjištění, ze spisového materiálu získaného v jiné trestní věci obviněného, zejména z protokolů, a že neuvedly jediný relevantní důkaz a ani důvod, že by obviněný skutečně poškozenému hrozil smrtí. Takové námitky jsou podle něj námitkami procesní povahy, eventuelně námitkami směřujícími proti závěru soudů o skutkovém stavu, jejichž pomocí obviněný usiluje o prosazení své verze skutkového děje. K obdobným námitkám však nelze v dovolacím řízení přihlížet, přičemž existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který by mohl výjimečně odůvodnit provedení skutkového přezkumu dovolacím soudem, státní zástupce v posuzované trestní věci neshledal. Má naopak za to, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. a že důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř., tedy v souladu se zásadami formální logiky. Soudní rozhodnutí nejsou projevem libovůle, když jejich obsah odpovídá mj. požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.

Podle státního zástupce nelze navíc přehlédnout, že zmíněné námitky nejenže postrádají relevanci z hlediska zákonných dovolacích důvodů, ale jsou bezpředmětné i v rovině obecné. Důvody ke shledání souvislosti s dalším trestním řízení obviněného soudy vysvětlily dostatečně jasně (srov. zejména str. 5 rozsudku okresního soudu a str. 3 – 4 rozsudku krajského soudu), včetně toho, že uvedly skutečnosti, které je k závěru o existující souvislosti vedly. Nejedná se tedy, jak se obviněný domnívá, o pouhé spekulace. Pokud jde o zohlednění osobnosti a povahy obviněného, nejde o nic nepřípustného. Naopak, závažnost každého deliktu je determinována mj. právě osobou jeho pachatele. Proto je správné, že soudy ve svých úvahách zohlednily i osobnost a povahu obviněného. Tvrdí-li obviněný, že předmětem trestního řízení je skutek a jeho objektivní povaha, má pravdu pouze zčásti. Skutek je sice předmětem trestního řízení, ovšem každý skutek coby událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka má nejen svou objektivní (vnější) stránku, nýbrž i svou stránku subjektivní (vnitřní). Soudy tedy nikterak nepochybily, zohlednily-li osobu obviněného, jeho povahu a vlastnosti. Co se týče použití spisového materiálu z jiné trestní věci jako důkazu, ani v tomto směru nepostupovaly soudy nesprávně. Za důkaz totiž může sloužit v podstatě vše, co může přispět k objasnění věci (viz § 89 odst. 2 tr. ř.), tedy i spisový materiál získaný v jiném trestním řízení. Že se ze strany obviněného jednalo o výhružku smrtí, pak vyplývá z obsahu předmětné textové zprávy a jejích souvislostí, jak soudy řádně vysvětlily.

Relevanci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze podle státního zástupce přiznat pouze jedné z námitek obviněného, a sice námitce spočívající v tvrzení, že skutkový stav tak, jak je zachycen v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nevykazuje znaky stíhaného přečinu. Tuto námitku, ač relevantní, však státní zástupce neshledává důvodnou, neboť podle jeho mínění jsou v popsaném skutku vyjádřeny všechny znaky předmětného deliktu. Obviněný vyhrožoval svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinností (poškozený plnil svědeckou povinnost v jiné věci obviněného) usmrcením (výhrůžka nemusí být explicitní, postačí, že z ní hrozba usmrcením vyplývá – srov. „tvůj konec se přiblížil“), kdy tato výhrůžka mohla v poškozeném vzbudit důvodnou obavu (vzhledem k obsahu zprávy a k osobě obviněného). Kvalifikoval-li soud skutek jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, nikterak nepochybil. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, které mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a tudíž ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované trestní věci neshledal. Námitka obviněného, že závěr o tom, že poškozenému vyhrožoval smrtí, a nikoliv skončením ve funkci ředitele školy, se neopírá o žádný důkaz, je lichá. Charakter výhrůžky se podává z řetězce důkazů, které je zapotřebí hodnotit komplexně, ve vzájemných souvislostech, nikoliv osamoceně. Ačkoliv tedy – obecně vzato – prohlášení „Prolhaná svině Ing. M. V. Tvůj konec se přiblížil. Pozdravuj E.“ umožňuje několikerý výklad, v konkrétním případě, v kontextu s výpovědí Ing. M. V., který uvedl, že poté, co došlo k incidentu, kdy měl obviněný svým spolužačkám vyhrožovat zabitím, mu student M. V. sdělil, že byl obviněným evidentně vážně dotázán, zda neví o někom, kdo by byl schopen zprovoznit nefunkční střelnou zbraň, který uvedl, že mu bylo sděleno, že obviněný zastává postoje islamistů, filozofii Al-Káidy, obdivuje Bin Ládina a schvaluje útoky na školy, který poznamenal, že poté, co byl obviněný ze školy vyloučen, mu tento telefonoval, razantně se k jeho osobě vyjadřoval, křičel na něj a prohlásil, že si to s výchovnou poradkyní E. T. vyřídí (srov. č. listu 52, 53, 78), jakož i v kontextu s výpovědí M. V., který potvrdil svoji předchozí výpověď z přípravného řízení a v souvislosti s tím i slova Ing. M. V., že se jej obviněný ptal, zda neví o někom, kdo by dokázal zprovoznit nefunkční zbraň, a že s obviněným na jeho popud vedli několikrát rozhovor o tom, zda by bylo spravedlivé někoho zabít, existoval-li by pro to důvod (č. listu 99, 100), je vyloučeno, že výhrůžka nebyla myšlena jako výhrůžka fyzickou likvidací. Nutno totiž dále ve shodě s odvolacím soudem akcentovat, že den 10. 7. 2012, kdy byly Ing. M. V. dotčené SMS zaslány, byl současně dnem, kdy bylo obviněnému spolu s obžalobou doručeno předvolání k hlavnímu líčení v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 Tm 9/2012, tedy v trestní věci, již Ing. M. V. svým podáním inicioval a v níž působil jako jeden ze svědků (srov. č. listu 187). Námitka, že okresní soud provedl důkaz čtením protokolů z hlavního líčení ve věci sp. zn. 3 Tm 9/2012 a že tedy oba soudy svá skutková zjištění čerpaly z důkazů provedených v jiné trestní věci, je irelevantní. Z obsahu trestního spisu se podává (č. listu 118, 133), že protokoly o hlavním líčení z trestní věci sp. zn. 3 Tm 9/2012 byly provedeny v souladu s ustanovením § 213 tr. ř., tedy jako listinný důkaz stranám, resp. pouze státnímu zástupci – obviněný se hlavních líčení neúčastnil, předloženy k nahlédnutí (§ 213 odst. 1 tr. ř.) a k návrhu stran (strany) přečteny (§ 213 odst. 2 tr. ř.). Státní zástupce v daných souvislostech správně připomněl, že ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit v podstatě vše, co může přispět k objasnění věci, tedy i spisový materiál získaný v jiném trestním řízení.

Nejvyšší soud uzavírá, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3, 4 rozsudku odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

V posuzované trestní věci je s ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod významnou otázka, zda obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zda byla správně aplikována zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Uvedeného přečinu se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a čin spáchá na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování, který je taktéž úmyslný trestný čin, je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován (byť alternativně) usmrcením, těžkou újmou na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou. Jiná těžká újma musí být co do své závažnosti hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným, tj. usmrcení, těžká újma na zdraví, a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, komu je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být např. vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu nebo škody na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má poškozený citový vztah. Stejně tak se může jednat o újmu nemajetkové povahy, jako je vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví i osobě poškozenému blízké, únosem osoby blízké apod.

Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu. Závěr, zda jde o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutno posuzovat na základě komplexního posouzení situace (k tomu srov. též Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286).

Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněný tento přečin spáchal tím, že vyhrožoval svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinností usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Obviněný však namítl, že textová zpráva „Prolhaná svině Ing. M. V. Tvůj konec se přiblížil.“ sama o sobě žádnou výhrůžku neobsahovala a jako taková nebyla objektivně schopná vzbudit důvodnou obavu ve smyslu ustanovení § 353 tr. zákoníku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011, poznamenal, že intenzitu vyžadovanou ustanovením o uvedeném přečinu výhrůžka nevykazovala. V tomto směru ale zcela opomíjí skutková zjištění soudů, podle nichž SMS zprávu se zmíněným obsahem zaslal řediteli školy, z níž byl v důsledku svého nevhodného chování vyloučen, muži, jenž na něj právě pro jeho nepřístojné jednání ve škole podal trestní oznámení a jenž měl v následném trestním řízení vedeném proti obviněnému postavení svědka. Obviněný nereflektuje, že ze školy byl vyloučen zejména pro výroky, že zabije své spolužačky, že se netajil inklinováním k filozofii islamistů, Al-Káidy, obdivem k Bin Ládinovi, že schvaloval útoky na školy a že se svým spolužákem hovořil o možném zprovoznění nefunkční zbraně a o ospravedlnitelnosti zabití člověka. Uvedené okolnosti nelze přehlédnout. Naopak, právě se zřetelem k nim nutno na prohlášení obviněného nahlížet jako na prohlášení, jež v poškozeném opodstatněně vyvolávala obavy o život, stav ohrožení, zvláště když věděl o tom, že obviněný bydlí nedaleko jeho bydliště. Nelze se totiž omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení. Je zapotřebí připomenout, že není vyžadováno, aby vyhrůžka pachatele obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením. Výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním a projevy pachatele a teprve na základě komplexního posouzení situace je možné učinit závěr, zda se jedná o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010, publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr., přiměřeně srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 521/2012). Nejenže tedy výrok obviněného byl za dané situace objektivně způsobilý vzbudit důvodnou obavu, subjektivně v Ing. M. V. důvodnou obavu i vzbudil. Ing. M. V. vypověděl, že na základě dotčené SMS zprávy dostal z obviněného strach, že z něj měl obavu celý týden, a to zejména s ohledem na skutečnost, že obviněný bydlí nedaleko od něj (srov. č. listu 53). Ing. M. V. se cítil být obviněným ohrožen, byl rozrušený a nebezpečí pociťoval. Vnímal fakt, že se obviněný poptával na zprovoznění nefunkční zbraně, uvědomoval si situaci na školách v Německu a USA. Své předchozí vyjádření „dnes bych nad tím mávl rukou“ vysvětlil; uvedl, že postupem času se u něj jistota bezpečí zvýšila (srov. č. listu 78). Vzhledem ke shora uvedenému nelze než uzavřít, že obviněný svým jednáním objektivní stránku skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku naplnil.

Pokud jde o námitku obviněného stran případné aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.

Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).

Jestliže obviněný zaslal na telefonní číslo Ing. M. V. SMS zprávu s prohlášením „Prolhaná svině Ing. M. V. Tvůj konec se přiblížil.“, pak se v kontextu s povahovými vlastnostmi obviněného, jež byly Ing. M. V. známy, s předchozím incidentem obviněného ve škole, s informacemi o obviněném získanými od studentů a se zřetelem na skutečnost, že Ing. M. V. trestní stíhání obviněného inicioval a v trestním řízení proti obviněnému svědčil, jednalo, jak naznačeno výše, zcela bezpochyby o výhrůžku usmrcením, která byla objektivně způsobilá vzbudit důvodnou obavu o život a jež obavu o život u Ing. M. V. i vzbudila. Uvedené jednání je možné považovat za typický, běžný případ trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť právě takové jednání je za konkrétních okolností, za nichž bylo učiněno, s to vzbudit důvodnou obavu o život.

Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. července 2014

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková