8 Tdo 346/2016Usnesení NS ze dne 23.03.2016

8 Tdo 346/2016-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného A. R. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 11 To 432/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 4/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. R. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 16 T 4/2015, byl obviněný A. R. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. E. a P. T.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění A. R., M. E. a P. T. shora uvedeného zločinu dopustili tím, že všichni společně po předchozí domluvě na záměru přinutit poškozeného V. Š. k obstarání a vydání peněz dle jejich požadavku, obviněný P. T. vyzval v přesněji nezjištěné době v průběhu dne 17. 7. 2014 v nezjištěném místě krátkou textovou zprávou poškozeného V. Š. k osobnímu jednání, při němž v době kolem 23:15 hodin téhož dne v B. za bezprostřední přítomnosti všech obviněných ho obviněný M. E. vyzval k obstarání a vydání 200 000 Kč v hotovosti nejpozději do 21. 7. 2014, poté poškozeného pronásledovali automobilem do místa jeho bydliště v obci B., část D., okres P.-v., kde po vystoupení z auta obviněný M. E. znovu připomněl poškozenému čas pro splnění jeho požadavku, slovně mu hrozil zbitím jeho samotného a rodiny poškozeného a též uříznutím hlavy v případě, že zmíněnému požadavku nevyhoví; následovalo připomenutí podmínky obstarání peněz obviněnými A. R. a M. E.; dne 21. 7. 2014 přijeli všichni obvinění společně do obce B. k očekávanému vyzvednutí peněz, obviněný P. T. v 18:16 hodin vyzval telefonátem poškozeného k příchodu na místo, kde na něj obvinění čekali, po příchodu poškozeného se obviněný M. E. slovně domáhal vydání peněz a po odmítnutí poškozeného ho slovně vyzval k podpisu připravených listin, což doprovodil hrozbou bitím, pokud takovému požadavku nevyhoví; V automobilu poté poškozeného vyzval obviněný A. R. k vydání občanského průkazu a k podpisu předložených listin, čemuž poškozený vyhověl a podepsal dvě vyhotovení listiny označené jako smlouva o půjčce ze dne 20. 3. 2014, jíž se poškozený V. Š. zavázal vrátit věřiteli A. R. nejpozději do 22. 7. 2014 údajně půjčených 250 000 Kč a k tomu dalších 60 000 Kč za současného stanovení úroku z prodlení, následně ho obviněný M. E. slovně vyzval, aby obratem obstaral a obviněnému vydal 50 000 Kč s tím, že jinak vlítne k poškozenému domů.

3. Rozsudek nalézacího soudu napadli obvinění A. R., M. E. i P. T. v celém rozsahu odvoláními. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 11 To 432/2015, byl rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu ohledně obviněného P. T. a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto, že se obviněnému P. T. za trestný čin, jímž byl uznán vinným v této věci, a za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 4 T 75/2015, ukládá podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 4 T 75/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných M. E. a A. R. zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. R. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Domníval se, že ani jeden soud se důsledně nezabýval jeho námitkou ohledně hodnověrnosti poškozeného svědka V. Š., jehož výpovědi se s postupem času mění a vyvíjí a jsou pravděpodobně motivovány snahou vyhnout se placení dluhu vůči obviněným, neboť se nacházel v ekonomicky nepříznivé situaci, která ho ostatně vedla i k páchání trestné činnosti, za což byl soudy uznán vinným a odsouzen.

6. Dále nesouhlasil se závěry soudů, že smlouva o půjčce mezi obviněnými a poškozeným V. Š. nebyla podepsána dne 20. 3. 2014, ale až v den zadržení všech spoluobviněných, tj. dne 21. 7. 2014. Soudy tento závěr ohledně podpisu smlouvy o půjčce dovodily, aniž by pro svá tvrzení měly jakékoliv důkazy. Ve prospěch tvrzení obviněného o tom, že smlouva o půjčce vznikala již v březnu roku 2014, svědčí i výpověď svědka V. Š. Ten vypověděl, že 21. 7. 2014 podepisoval již připravenou listinu obsahující všechny jeho potřebné osobní údaje včetně čísla občanského průkazu poškozeného. Přitom na smlouvě o půjčce byly všechny osobní údaje svědka V. Š. vytisknuté, nikoliv ručně vepisované, což svědčí přinejmenším o tom, že tyto údaje svědek V. Š. obviněným sdělil již dříve, v termínu, kdy o půjčku žádal, tj. na jaře roku 2014. Právě v návaznosti na toto pochybení soudů lze uzavřít, že nalézací i odvolací soud při hodnocení provedených důkazů nepostupovaly důsledně v souladu se zásadou in dubio pro reo. Nad to zdůraznil, že smlouva o půjčce ke svému vzniku a platnosti ani nevyžaduje písemnou formu a může být uzavřena i ústně.

7. Obviněný rovněž namítl, že v trestním řízení byla porušena zásada rovnosti zbraní, a tedy i zásada spravedlivého procesu, když nebylo vyhověno návrhu obhajoby na výslech svědka, který měl dosvědčit, že půjčka byla poškozenému V. Š. poskytnuta již v březnu roku 2014. Soudy obou stupňů pochybily, když ke zjištění skutečného stavu věci neprovedly všechny potřebné důkazy a nepřipustily výslech dalšího svědka, který o půjčce a datu jejího poskytnutí věděl.

8. Pro bližší rozvedení dovolacích námitek odkázal na své odvolání a žádal, aby obsah odvolání byl považován za součást nyní podávaného dovolání.

9. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 11 To 432/2015, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po rekapitulaci obsahu dovolání a dosavadního průběhu řízení shrnula, že obviněný v dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání a s těmito námitkami se tedy náležitě a dostatečně podrobně zabýval již odvolací soud, přičemž jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování.

11. Upozornila, že pro závěry obou soudů bylo zcela zásadní zjištění, že údajná smlouva o půjčce uzavřená mezi poškozeným a obviněnými nebyla podepsána 20. 3. 2014, jak shodně tvrdili spoluobvinění, ale až v den zadržení obviněných, tedy 21. 7. 2014. Tato skutečnost je prokázána fotografií pořízenou obviněnými, na které je zachycen poškozený se smlouvou o půjčce, přičemž na vyfotografované smlouvě chybí podpisy všech obviněných. Při zásahu policie na místě a v době zadržení se však na smlouvě již všechny podpisy nacházely, což si lze vysvětlit pouze tím, že v mezidobí od podpisu smlouvy poškozeným a příjezdem policie obvinění smlouvu podepsaly. Navíc to, že fotografie vznikla skutečně až v den zadržení obviněných, je ověřeno ještě časovým razítkem na fotografii samotné, a dále samotnou podobou fotografie, kdy na pozadí je vidět květena a zobrazen takový stav vegetace, který odpovídá letnímu období, nikoliv počátku jara.

12. Zdůraznila, že obviněný se v dovolání zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými a soudům vyčítá nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Touto svojí argumentací se domáhá hodnocení důkazů ve svůj prospěch. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovému základu výroku o vině a nelze je tedy podřadit pod uplatněný (a ani pod jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

13. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, ten však práva k replice nevyužil.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

15. Úvodem není od věci poznamenat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).

19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze stíhaného jednání usvědčován především výpovědí spoluobviněného P. T. z přípravného řízení a přesvědčivou, konzistentní výpovědí poškozeného V. Š. (č. listu 427 a násl.). Změna ve výpovědi spoluobviněného P. T. byla provedena tak, aby korespondovala s výpověďmi zbylých dvou spoluobviněných M. E. a A. R.. Spoluobviněný P. T. nejprve při výslechu dne 23. 7. 2014 vypovídal, že peníze byly V. Š. předány v restauraci v Praze (č. listu 67), zatímco ostatní spoluobvinění hovořili o předání peněz v autě (č. listu 54 a 74). Již tento první nesoulad ve výpovědích obviněných zpochybňoval jejich důvěryhodnost. Zatímco obviněný M. E. a A. R. poté využili svého práva před nalézacím soudem nevypovídat, ve výpovědi spoluobviněného P. T. nastává zlom a ve své výpovědi v hlavním líčení se výrazně odchyluje od své výpovědi z přípravného řízení (č. listu 427). Tato změna ve výpovědi spoluobviněného P. T. přitom nastala až poté, co prostudoval trestní spis a seznámil se s výpověďmi spoluobviněných a jeví se tak jako ryze účelová, jak logicky vyhodnotily jak nalézací soud, tak i odvolací soud.

20. Nalézací soud vycházel právě z výpovědí poškozeného V. Š., spoluobviněného P. T. v přípravném řízení, a podpůrně i výpovědi svědkyně S. Š. (č. listu 125-130), která dokumentuje okolnosti, za kterých V. Š. usiloval o půjčení si finančního obnosu od nebankovních subjektů. Z výpovědi svědkyně S. Š., manželky poškozeného, navíc vyplývá, že v době, kdy měla být smlouva o půjčce mezi obviněnými a poškozeným údajně podepsána (20. 3. 2014), již bylo financování hypotéky domu, v němž poškozený s rodinou žil, zajištěno jinak, a to strháváním srážek ze mzdy otce svědkyně, který byl minoritním spolumajitelem hypotékou zajištěného domu a současně ručitelem zajištění. Srážky ze mzdy byly otci poškozené sráženy od ledna 2014 (č. listu 447), uzavření smlouvy o půjčce mezi obviněnými na straně věřitele a poškozeným na straně dlužníka v březnu téhož roku tedy nedávalo smysl, byť samozřejmě nelze vyloučit, že účel půjčky mohl být i jiný. Obviněný upozorňoval na to, že pokud V. Š. tvrdí, že smlouva s datem 20. 3. 2014 byla podepsána až v den zadržení obviněných, tj. 21. 7. 2014, v autě, ve kterém se nenašla žádná tiskárna, je zvláštní, že smlouva a rozhodčí doložka již obsahují všechny údaje, které jsou na smlouvě, vytištěné, nikoliv vepsané ručně. Podle obviněného tato skutečnost jasně svědčí o tom, že V. Š. musel tyto údaje obviněným sdělit již dříve, v době zahájení celého kontraktačního procesu, tj. na jaře roku 2014, což plně koresponduje s výpověďmi obviněných z přípravného řízení. S tímto dílčím závěrem souhlasil i nalézací soud (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Nesrovnalosti nastávají až v tvrzeních ohledně data podpisu smlouvy o půjčce. Se skutečným datem podpisu smlouvy se však oba soudy náležitě vypořádaly, když prokázaly, že smlouva o půjčce byla podepsána skutečně až v den zadržení obviněných, tedy tak, jak po celou dobu řízení vypovídal V. Š., nikoliv na březnové schůzce poškozeného a obviněných. Datum podpisu smlouvy vyplývá především z fotografie pořízené mobilním telefonem spoluobviněného M. E. s časovým údajem o pořízení fotografie. Na vyfotografované smlouvě v rukou V. Š. ještě chybí podpisy všech věřitelů (obviněných), přičemž v době příjezdu policejní hlídky na místo byla smlouva opatřena již všemi podpisy. Z této situace nelze vyvodit jiný závěr, než že smlouva byla všemi účastníky podepsána až 21. 7. 2014, čímž je současně vyvrácen popis přirozeného vzniku půjčky a celého děje, a tedy i oprávněnosti po poškozeném požadovat vrácení půjčené finanční hotovosti spolu s úroky. Jestliže tedy obviněný odmítl na podporu výše uvedeného skutkového závěru též argumentaci odvolacího soudu, že policie u něj našla celou řadu fotokopií listin s údaji jiných osob, jde jen o část argumentace soudu; ten vedle vysvětlení, jak se mohly osobní údaje poškozeného dostat k dovolateli ještě přede dnem jeho zadržení, jak je podal nalézací soud, navíc poukázal na fotokopie listin s osobními údaji jiných osob, přičemž nepřímo vyvozoval, že takové pochybné nakládání s osobními údaji jiných osob zcela podporuje tvrzení poškozeného, že byly zneužity jeho osobní údaje v rámci fiktivní smlouvy o půjčce právě způsobem dovozovaným nalézacím soudem. Situaci vysvětlil tak, že sám dovolatel v přípravném řízení vypověděl, že poškozený mu občanský průkaz ukázal již 20. 3. 2014, kdy se začala řešit případná půjčka, a on si opsal údaje, které potřeboval. Z výpovědi spoluobviněného P. T. soud zjistil, že občanský průkaz poškozeného měl být dokonce ofocen, což měl převzít právě dovolatel. Obvinění měli tedy evidentně údaje poškozeného k dispozici a smlouva vznikla nejpozději dne 21. 7. 2014, kdy ji byl poškozený donucen podepsat (str. 12 rozsudku).

21. Pakliže obviněný vytkl, že nebyl proveden výslech dalšího svědka, který o půjčce a datu jejího poskytnutí věděl, k případnému opomenutí důkazů nutno poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (nálezy pod sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

22. Pokud dovolatel namítl, že soudy pochybily, když neprovedly důkaz výslechem svědka, kterého ani jmenovitě neoznačil – z kontextu však plyne, že jde o V. R.– tento svědek měl stvrdit, že mezi obviněnými a poškozeným V. Š. skutečně probíhalo jednání o půjčce již někdy od jara roku 2014. K uvedenému je nutné konstatovat, že nalézací soud se s návrhem výslechu tohoto svědka (jakož i svědka M. R.) vypořádal a zamítnutí návrhu na doplnění dokazování o jeho výslech bylo soudem odůvodněno. Z pohledu nalézacího soudu, s čímž se později ztotožnil i odvolací soud, se jednalo o důkaz nadbytečný (viz str. 13 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 rozsudku odvolacího soudu).

23. Obviněný též paušálně odkázal na odůvodnění odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a žádal, aby byly zde uplatněné výtky považovány za součást dovolání. K tomuto odkazu ale nelze relevantně přihlížet. Nejvyšší soud se v dovolacím řízení může zabývat jen těmi námitkami, které jsou v dovolání explicitně uvedeny v souladu s uplatněným dovolacím důvodem. Dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný. Na tu část dovolání, v níž obviněný obecně odkázal na námitky uplatněné v jeho odvolání, nebyl proto brán zřetel (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 11 Tdo 892/2015).

24. Dovolací soud jen pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 9-13 rozsudku nalézacího soudu, str. 4-6 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině obviněných plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Nalézací soud si byl vědom významu usvědčující svědecké výpovědi poškozeného V. Š., jejímu hodnocení věnoval náležitou pozornost a se stejnou pečlivostí přistoupil k jejímu hodnocení i odvolací soud. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozeného, podepřenou dalšími důkazy, zejména fotografií pořízenou mobilním telefonem jednoho z obviněných, na které je vyfotografován poškozený se smlouvou o půjčce, která ještě není podepsána obviněnými a která byla prokazatelně pořízena až dne 21. 7. 2014, a dále nepřímo celou řadou fotokopií a scanů listin s osobními údaji třetích osob, které dokládají nezákonné manipulace obviněných s osobními údaji těchto třetích osob bez jejich souhlasu a poukazují tak na nezákonné praktiky všech obviněných. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy způsobem odůvodnění svých rozhodnutí dostály požadavku, aby v situaci „tvrzení proti tvrzení" vyhověly zvýšenému požadavku na jejich přesvědčivost, akceptovatelným způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 aj.). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn přímých a nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání všechny obviněné, tj. včetně dovolatele A. R., ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.).

25. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

26. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající v tom, že jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami.

27. Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou výtku hmotněprávní povahy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 3. 2016

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu