8 Tdo 222/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2020

8 Tdo 222/2020-546

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o dovolání obviněného J. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 9 To 308/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 16 T 19/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.

Odůvodnění:

I. Z dosavadního průběhu řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 16 T 19/2019, byl obviněný J. T. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře šestnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Týmž rozsudkem bylo za podmínek § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody ohledně poškozených Z. K., K. K., K. K. mladšího, B. K., P. N., Všeobecné zdravotní pojišťovny, Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání poškození Z. K., K. K., K. K. mladší, B. K. a P. N., z jejichž podnětu Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 9 To 308/2019, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 16 T 19/2019, ve výrocích, jimiž byli tito poškození odkázáni podle § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. o nich znovu rozhodl.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání obviněný prostřednictvím obhájce a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a podle obsahu dovolání, u něhož konkrétně nevymezil, proti kterým výrokům je zaměřil, brojil jak proti výroku o vině, tak i proti náhradě nemajetkové újmy. Odvolacímu soudu vytýkal, že svým rozhodnutím způsobil vadu ústavněprávní intenzity v podobě zásahu do práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť napadené rozhodnutí je zcela nepředvídatelné, nespravedlivé a porušující zásadu rovného zacházení. V jeho postupu spatřoval snahu za každou cenu zvrátit dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tím, že do napadeného rozhodnutí projektoval osobní pohnutky, které nelze nijak racionálně zdůvodnit, a to přesto, že rozpětí stanovené Nejvyšším soudem poskytuje dostatek manévrovacího prostoru pro snížení či naopak zvýšení částek přiznaných soudem z titulu náhrady nemajetkové újmy, jsou-li pro takový postup dány závažné důvody. Vedle již vytknutých vad odvolací soud podle dovolatele zatížil své rozhodnutí též vadou spočívající v porušení principu proporcionality, když dovodil údajně vysokou intenzitu vztahů poškozené E. K. s pozůstalými toliko na základě předloženého textu odvolání jednotlivých poškozených, aniž by tito předložili v průběhu celého dosavadního řízení jakýkoli důkaz, který by dokládal skutečnou hloubku intenzity jejich vzájemných vztahů v tak nadstandardním rozsahu, jenž by alespoň přibližně odpovídal nepřiměřenému přísudku. Poškozenými uvedená obecná tvrzení o intenzitě konkrétních osobních vztahů mezi jednotlivými zúčastněnými vypovídají zcela minimálně, přičemž nad rámec všech srovnatelných případů nebyly předloženy žádné důkazy o výjimečnosti a adekvátní obhajitelnosti takto vybočujícího rozhodnutí. Obviněný v té souvislosti odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, jímž bylo rozhodováno o přiznání částky ve výši 1.500.000 Kč, kdy však se jednalo o viníka, který se dopustil vážných porušení pravidel silničního provozu a byl mu uložen trest odnětí svobody na šestnáct a půl roku, tedy za jednání podstatně významnější a škodlivější, než je to, jehož se dopustil obviněný. Jde proto o zcela rozdílná jednání, kde naopak postoj a jednání obviněného v průběhu celého dosavadního řízení (stejně tak jako i před ním) svědčí spíše o důvodech pro snížení částek náhrady nemajetkové újmy poškozeným (obviněný se věnuje práci s dětmi a mládeží, bezprostředně po nehodě na místě zůstal až do poslední chvíle a snažil se poškozené všemi dostupnými prostředky pomoci, z vlastní iniciativy napsal pozůstalým de facto ihned omluvný dopis, zaslal jim nemalou finanční částku pro účely pokrytí prvotních nákladů, které pozůstalým vznikly v souvislosti s úmrtím E. K., atd. – to vše zcela dobrovolně).

4. Obviněný poukázal na to, že odvolací soud dostatečně neuvážil skutečnost, že jel rychlostí 63 km/hod na úseku, kde je maximální dovolená rychlost 90 km/hod, po celou dobu trestního řízení po právním zastoupení výslovně požadoval, aby jeho obhajoba byla vedena citlivě a ohleduplně vůči pozůstalým, neboť svého činu nepředstavitelně lituje a je si vědom obrovské ztráty pozůstalých. Obviněný poukázal na to, že v průběhu trestního řízení opakovaně vysvětloval své pohnutky, které jej vedly k tomu, že se v určité fázi řízení vozidla otočil na svého syna sedícího na zadním sedadle, a nevěnoval se tak dostatečně řízení motorového vozidla, což vyplývalo z obavy o zdravotní stav syna.

5. Výhrady obviněný zaměřil i proti úvahám odvolacího soudu o mírnosti trestu, neboť není opodstatněná, když nalézací soud mu uložil podmíněný trest ve stejné výměře, jaká je obvyklá v obdobných případech, a pro uložení přísnějšího trestu nebyly žádné důvody. Neztotožnil se s tím, že mu měl být uložen i trest zákazu činnosti, protože dopravní nehoda nebyla způsobena agresivním nebo hazardním způsobem jízdy, ale chvilkovou nepozorností.

6. Soud se nevypořádává s otázkou jeho majetkových poměrů a nedůvodně argumentoval, že je relativně velmi mladým mužem, který má možnosti a schopnosti postarat se o svou rodinu, zvláště o své nezletilé dítě jak finančně, tak i jinak, aniž by zkoumal, z jakých zdrojů má obviněný vedle běžných nákladů na bydlení a vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi hradit takto nepřiměřeně vysokou výši náhrady nemajetkové újmy. Vzhledem k výši stanovené náhrady nemajetkové újmy bude mít tragická nehoda negativní dopad na celou jeho rodinu, a to prakticky doživotně, jelikož obviněný nevlastní žádný nemovitý majetek, který by mohl zpeněžit. Na podporu svých argumentů odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.

7. Závěrem dovolání obviněný vzhledem ke skutečnosti, že výše přiznaných částek je nepřiměřeně vysoká a závěrům judikatury Nejvyššího soudu se zcela vymykající, požádal dovolací soud, aby postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. výkon napadeného rozhodnutí odložil, mimo jiné i proto, že odvolací soud zohlednil zejména vlastní subjektivní postoje k dané problematice a víceméně svévolně stanovil výši náhrady imateriální újmy v rozsahu, pro nějž chybí jakákoliv opora nejen na úrovni platného právního řádu, ale i sjednocené judikatury. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 9 To 308/2019, zrušil a nově rozhodl tak, že poškození se odkazují se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán k vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím u něj působícího státního zástupce konstatovalo, že se dovoláním nelze věcně zabývat z formálního důvodu jeho nepřípustnosti (viz rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 266/2012 a sp. zn. 5 Tdo 438/2017). Rozsudek, jímž odvolací soud výlučně na podkladě odvolání poškozeného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a sám o náhradě škody věcně rozhodl, nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř., a proto je dovolání obviněného podané proti takovému rozsudku nepřípustné. S ohledem na to státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), případně i písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

9. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k případné replice, avšak ten tohoto svého oprávnění nevyužil.

III. K přípustnosti dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal přípustnost dovolání a shledal, že přípustné není.

11. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, protože není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad. Jeho přípustnost je vymezena v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., které vymezuje, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek je dovolání přípustné, a stanoví, že rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí současně splňovat kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. je dán výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, přičemž tento výčet je taxativní.

12. Z uvedeného výčtu vyplývá, že dovolání lze podat mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jím bylo upuštěno od potrestání. Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a už z tohoto důvodu je přípustnost jeho podání omezena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).

13. Dovolání obviněného J. T. v tomto případě směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud pouze na základě odvolání poškozených podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích, jimiž byli poškození odkázáni podle § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu o jejich nárocích rozhodl. Rozsudkem odvolacího soudu tak v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, neboť tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně. Předmětem odvolacího řízení se stal toliko nárok poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Takový rozsudek nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. s ohledem na to, že není odsuzujícím rozhodnutím uvedeným v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Uvedený rozsudek odvolacího soudu pak zcela jednoznačně nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně shora vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř.

14. S ohledem na uvedený právní názor Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, stejně jako již dříve v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 26 pod č. T 899), ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012, ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 438/2017, dále též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/11; shodně viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3243], že rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, které lze napadnout dovoláním ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. Rozsudek, kterým odvolací soud rozhoduje výlučně na podkladě odvolání poškozeného tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zruší, a to pouze ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení [srov. § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu rozhodne o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (srov. § 259 odst. 3, § 228, příp. ve spojení s § 229 odst. 2 tr. ř.), totiž není rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání [srov. dikci § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu (příp. i ochranného opatření), ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného. Takový rozsudek odvolacího soudu nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř. Vzhledem k tomu je dovolání obviněného, které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí odvolacího soudu, ve smyslu § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné. Na uvedených závěrech nic nemění ani nepřesné poučení v závěru napadeného rozsudku odvolacího soudu na jeho straně 9, kde odvolací soud uvedl, že „proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek“. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud zřejmě nesprávně použil obvyklé poučení o řádných opravných prostředcích, ač měl namísto řádného opravného prostředku uvést, že nepřísluší podat dovolání jako mimořádný opravný prostředek. K tomu je třeba dodat, že ani nesprávné poučení o možnosti podat dovolání nemůže způsobit jeho přípustnost, poněvadž je třeba uplatnit zásadu, že ani takové nesprávné poučení ze strany odvolacího soud nemůže dát obviněnému více práv, než mu poskytuje zákon.

IV. Závěr

15. S ohledem na uvedený taxativní výčet rozhodnutí, proti nimž trestní řád v § 265a odst. 1, 2 tr. ř. připouští dovolání, a na ustálenou rozhodovací praxi v obdobných případech, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu