8 Tdo 201/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2020

8 Tdo 201/2020-460

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o dovolání obviněného R. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 To 188/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 11/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 3 T 11/2019, byl obviněný R. B. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že

v době od září 2014 do října 2017 v místě trvalého bydliště poškozeného A. M., nar. XY, v XY a na dalších přesně neustanovených místech, pod různými smyšlenými legendami, mezi kterými bylo financování výstavby kanalizace v obci Uherské Hradiště v září roku 2014, dále práce na rodinném domě v Protivanově v květnu roku 2015, položení kanalizace v obci Napajedla v červenci 2015, a dále pod záminkou údajného vypořádání DPH u finančního úřadu, v podvodném úmyslu vylákal od poškozeného finanční částku ve výši 4.493.100 Kč, kterou mu poškozený postupně předal osobně, a tyto peníze použil pro vlastní potřebu, a uvedeným jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 4.493.100 Kč, přičemž od počátku neměl v úmyslu mu peníze vrátit.

2. Obviněný byl odsouzen za výše uvedený zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 21 T 15/2018), podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 21 T 15/2018, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 To 188/2019, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z obsahu dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. dovolání, neboť má za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Za důvod, proč mělo být proti němu vedené trestní stíhání zastaveno, považoval svůj vztah k poškozenému, s nímž si byli velmi blízcí, a proto mohlo být trestní stíhání proti obviněnému vedeno pouze s jeho souhlasem ve smyslu § 163 tr. ř., který však neudělil způsobem předepsaným v § 163 odst. 2 tr. ř. K vzájemnému vztahu s poškozeným uvedl, že trvá dlouhá léta, a postupně přerostl v hlubší kamarádství, kdy pro něj a jeho rodinu dělal například zabíjačky, vzájemně si půjčovali věci i peníze v průběhu mezi nimi trvajícího intenzivního vztahu si takto od poškozeného půjčil částku nanejvýš 500.000 Kč, kterou do výše 440.000 Kč písemně také uznal, postupně mu peníze vracel a nyní mu dluží již pouze 100.000 Kč. Jde z jeho strany o natolik blízký vztah, že újmu jednoho z nich by ten druhý pociťoval jako vlastní. Samotná výpověď poškozeného v přípravném řízení a v hlavním líčení nemůže být se souhlasem s trestním stíháním zaměňována, a protože souhlas poškozeného s jeho trestním stíháním nebyl dán, je naplněn důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že poškozený na něj nechtěl trestní oznámení podávat, oba celou věc vnímali jako občanskoprávní záležitost až do chvíle, než se do věci vložila manželka poškozeného Z. M. a její příbuzný, soudní exekutor K. B., kteří věc na policii oznámili.

6. Za nesprávný obviněný považoval rovněž výrok o náhradě škody, jelikož soud prvního stupně se řádně nevypořádal s tím, zda a v jaké výši skutečně poškozenému škoda vznikla. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu pouze ztotožnil a stručně jim přitakal, aniž sám správnost napadeného výroku podrobněji rozvedl a odůvodnil. Tvrzení soudu i poškozeného o škodě ve výši 4.493.100 Kč je nevěrohodné, neboť tato částka není potvrzena jeho podpisem. Poznámky a tvrzení poškozeného by proto nemohly obstát jako důkaz k prokázání jeho viny. Pokud již v minulosti písemně uznal dluh 440.000 Kč, není důvod, v případě, že by nějaký dluh vůči poškozenému existoval, aby tak neučinil i nyní. Soudy se nezabývaly listinami ze dne 29. 2. 2015 a 15. 8. 2016 označenými jako „věc oddlužení“, které považoval za zásadní, v nichž poškozený prohlásil, že mu obviněný nic nedluží a všechny pohledávky jsou uhrazeny. Jedná se o záležitost mezi ním a poškozeným, kterou lze řešit jako občanskoprávní spor o existenci a výši dluhu, a proto nebylo správné, že na tento čin byla aplikována ustanovení trestního zákoníku.

7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal, aby dovolací soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. do doby rozhodnutí o podaném dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl zaslán opis dovolání, zmínil, že argumentace obviněného je v zásadě opakováním výhrad, s nimiž se soudy nižších stupňů již řádným a dostatečným způsobem vypořádaly. K údajné nepřípustnosti trestního stíhání, resp. tvrzené absenci souhlasu poškozeného s trestním stíháním státní zástupce odkázal na bod 8. napadeného usnesení, kde se krajský soud s touto problematikou v návaznosti na obsah spisového materiálu vypořádal a dospěl k závěru, že výhrady obviněného týkající se nepřípustnosti trestního stíhání jsou bezpředmětné, jelikož z žádného relevantního důkazu nevyplývá, že by mezi obviněným a poškozeným existoval vztah vyžadující jeho souhlas ve smyslu § 163 tr. ř.

9. Výhradou směřující proti výši škody a výroku o její náhradě obviněný primárně brojil proti hodnocení důkazů, a tedy na uplatněný dovolací důvod nedopadá, proto ji státní zástupce shledal neopodstatněnou (viz strany 2 až 3 usnesení krajského soudu a strany 7 až 9 rozsudku okresního soudu). Ve shodě se soudy nižších stupňů nespatřil v provedeném dokazování důvody pro nevěrohodnost výpovědi poškozeného, neboť koresponduje i s dalšími důkazy, včetně výpovědí jiných svědků a písemných záznamů. Neztotožnil se s možností pouze občanskoprávní nápravy, protože počínání obviněného bylo vedeno zištným úmyslem a je úmyslným podvodným jednáním, z nějž bylo nutné uplatnit trestní odpovědnosti.

10. Protože z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., a napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná, státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

11. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání reakci obviněného neobdržel.

IV. Přípustnost a další formální podmínky dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označené dovolací důvody.

V. K námitkám podřazeným pod § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, což nastane, jestliže ve věci existuje některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který nebylo možné trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) či § 314p odst. 3 písm. c) nebo § 314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, jež je založena na důvodech podle § 11 odst. 1, 4 nebo podle § 11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají citovaný důvod dovolání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

14. Obviněný se dovolával možnosti zastavení trestního stíhání s ohledem na svůj vztah k poškozenému, který předkládal jako natolik blízký, že na něj mělo být nahlíženo jako na splňující podmínky stanovené v § 163 tr. ř., tedy že trestní stíhání mohlo být vedeno jen se souhlasem tohoto poškozeného. Touto námitkou, byť vystavěnou na vlastních, ničím nepodložených postojích a tvrzeních obviněného, by v obecné rovině mohl být naplněn důvod pro zastavení trestního stíhání vymezený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. [obviněný jej označil ve znění trestního řádu účinném do 17. 3. 2017, aniž by zaznamenal změny trestního řádu provedené zákony č. 55/2017 Sb. a č. 183/2017 Sb., podle kterých je s účinnosti od 1. 7. 2017 do současnosti uvedený důvod v § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř.], podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.

15. Podle obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný v něm obecným podmínkám důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dostál, protože poukazoval na okolnost, která formálně mohla být důvodem pro zastavení trestního stíhání. Bylo však nutné posoudit, zda za podmínek obviněným tvrzených mohl být poškozený osobou s právem podle § 163 odst. 1 tr. ř.

16. Podle § 163 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání pro některý z tam vyjmenovaných trestných činů (mezi něž patří i trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, jímž byl obviněný v nyní posuzované trestní věci uznán vinným), proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř., pokud jinak vykazuje znaky některého z uvedených trestných činů, lze zahájit a již v zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Výčet osob v něm vyjmenovaných je taxativní, a tedy pouze tyto osoby mají právo odepřít souhlas s trestním stíháním obviněného. Takový jejich postoj by pak ve smyslu § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. vedl k tomu, že by bylo třeba trestní stíhání zastavit, jestliže by nebyly dány okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni.

17. Podle obsahu podaného dovolání obviněný svou výhradu opírá o okolnosti, jimiž se snaží doložit, že on a poškozený byli velmi blízcí přátelé, a tedy že tento vztah již sám o sobě měl vést k předpokladu, že byl v postavení osoby s právem podle § 100 odst. 2 tr. ř.

18. Poměr poškozeného k obviněnému musí mít podklad v hlediscích uvedených v § 100 odst. 2 tr. ř., podle něhož by takový vztah mohlo založit partnerství (ve smyslu zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění) či vztahu dvou mužů žijících jako druh s druhem nebo existence poměru obdobného rodinnému, přičemž zároveň by poškozený újmu obviněného právem pociťoval jako svou vlastní. V praxi se za poměr rodinný nebo obdobný v tomto smyslu může považovat zejména vztah mezi osobami sešvagřenými, snoubenci, bratranci, strýcem a synovcem, osobami vychovanými ve společné domácnosti apod. Existenci poměru těchto jiných osob i důvodnost pociťované újmy je třeba opřít o objektivní skutečnosti, zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1477). Podle soudní judikatury se za poměr obdobný rodinnému v tomto smyslu podle okolností může považovat vztah, kdy osoby spolu dříve žily jako druh a družka a mají spolu děti (srov. rozhodnutí č. 52/1986 Sb. rozh. tr.). Vztah osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly jako svou vlastní, by měl vykazovat podobné charakteristiky, jako představují ostatní vztahy vyjmenované v ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Proto také nelze do této kategorie zpravidla zařadit běžný kamarádský vztah nebo vztah milenecký (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1206/2014, či ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016).

19. Nejvyšší soud se zřetelem na výsledky provedeného dokazování však poznamenává, že z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by vztah obviněného s poškozeným byl natolik blízký, jak v dovolání předestírá, protože s obviněným v době, kdy byl skutek spáchán, anebo v době, kdy byl proveden jeho výslech u hlavního líčení, nesdílel společnou domácnost, nebydleli spolu, nesdružovali společně s obviněným finanční prostředky ke společné úhradě potřeb, nemají žádné společné závazky. Není proto možné vztah s poškozeným postavit na roveň příbuzenského poměru či obdobného poměru, jak má na mysli § 100 odst. 2 tr. ř. Obviněným tvrzený blízký kamarádský vztah, o němž však žádný jiný svědek, a dokonce ani sám poškozený nevypovídal, bez dalšího neznamená totéž, co příbuzenský či jemu obdobný poměr. Z výpovědí obviněného a poškozeného nelze dovodit ani důvodnost pociťované újmy, neboť není s ohledem na okolnosti, za nichž došlo ke skutku, jenž je projednáván, zřejmé, z jakého důvodu by poškozený právem pociťoval újmu obviněného jako újmu vlastní. Naopak z prohlášení poškozeného učiněného v rámci jeho výpovědi v hlavním líčení se podává, že potvrdil, že to byl švagr poškozeného, kdo mu trestní oznámení sepsal a sám prohlásil, že souhlasil s tím, aby bylo proti obviněnému trestní stíhání vedeno.

20. Jakkoli může obviněný subjektivně vnímat svůj vztah k poškozenému jako kamarádský, je nutno odmítnout, že by se jednalo o vztah splňující podmínky § 163 odst. 1 tr. ř., resp. § 100 odst. 2 tr. ř., a tedy o vztah obdobný rodinnému, kdy újmu způsobenou jednomu by druhý právem pociťoval jako újmu vlastní. Naopak Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění soudů, jakož i výsledky provedeného dokazování v této trestní věci byly dostatečným podkladem pro závěr, že poškozený není k obviněnému v poměru postavení osoby, vůči níž by měl podle § 100 odst. 2 tr. ř. právo odepřít výpověď, a tedy jeho postavení neodpovídá podmínkám § 163 odst. 1 tr. ř., v jejichž důsledku by se mohl domáhat postupu podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016).

21. V daném případě proto nebylo (a ani nemohlo být) trestní stíhání obviněného z hlediska citovaného zákonného ustanovení v kontextu ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřípustné. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud s dovoláním obviněného v části opřené o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neztotožnil, neboť zákonem stanovená kritéria, jichž se obviněný domáhal pro zastavení trestního stíhání, nebyla dána.

VI. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

23. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

24. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].

25. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).

26. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávnost výroku o náhradě škody pouze ve vztahu k jejímu nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pramenícímu z porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, svazek 6 pod č. T 703, či ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, svazek 34 pod č. T 974).

27. Obviněný pod tento dovolací důvod podřadil dvě skupiny výhrad, a to jednak ty, jimiž brojil proti výroku o náhradě škody a proti způsobu, jakým byla zjištěna, objasněna a prokázána, a jednak ty, jejichž prostřednictvím se dovolával občanskoprávní povahy svého jednání nevyžadující trestněprávní posouzení.

28. Z obsahu námitek proti způsobené škodě uváděné též jako námitky „proti náhradě škody“ není zřejmé, zda jimi skutečně obviněný mířil proti adheznímu výroku, jímž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný je povinen poškozenému způsobenou škodu nahradit, protože v tomto smyslu v dovolání žádné výhrady vyjádřeny nejsou. Nejvyšší soud z jejich formulace přes ojedinělé označení „náhrada škody“ posouzením obsahu shledal, že svou argumentaci obviněný soustředil především proti výši způsobené škody, a proto brojil proti výroku o vině, čemuž odpovídá i to, že je soustředil primárně proti důkazům a způsobu, jakým byla výše škody prokazována, zejména proti výpovědi poškozeného (nic z toho nesvědčí o nedostatcích v adhezním výroku).

29. Pouhé vyslovení nesouhlasu s výší škody založené toliko na ničím nepodloženém tvrzení obviněného, že škodu ve výši zahrnuté skutkovými zjištěními a posléze mu uložené, nezpůsobil, směřuje proti vadám ve způsobu, jak byla výše škody zjištěna, zejména že pro její stanovení bylo nesprávně vycházeno z výpovědi poškozeného, jemuž soudy neměly uvěřit. Tato tvrzení obviněného vycházejí z jeho vlastního hodnocení ve věci provedených důkazů, který se liší od toho, jaké skutkové závěry učinily soudy nižšího stupně, a zcela se míjí s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného v této části není proto způsobilé jej obsahově naplnit, neboť obviněný primárně usiloval o změnu skutkových zjištění v části vztahující se k výši způsobené škody ve svůj prospěch, byť s případným promítnutím takto účelově modifikovaných závěrů do výroku o náhradě škody. Takové výhrady však nelze pod citovaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod relevantně podřadit.

30. Pouze na okraj považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že soud prvního stupně s ohledem na námitky vznášené vůči výši škody podrobně zjišťoval, jaké částky a za jakých okolností si obviněný od poškozeného zapůjčil, a pro své závěry si v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. opatřil dostatek podkladů. Obhajoba obviněného, že se jednalo o podstatně nižší částku a že se o její úhradě s poškozeným dohodli, byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, a to především výpovědí poškozeného, jeho manželky Z. M. a R. B., jakož i listinnými důkazy [lze připomenout deník dlužných částek, do kterého si poškozený podrobně zapisoval dlužné částky, data, případně důvody jednotlivých půjček obviněnému (viz č. l. 166 až 233), přepis SMS komunikace mezi poškozeným a obviněným (č. l. 234 až 289)]. Obhajobu obviněného soudy považovaly za vyvrácenou zjištěním o půjčce přibližně 3.000.000 Kč od jiných lidí, aby mohl tyto peníze předat obviněnému (viz strany 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 a 3 usnesení odvolacího soudu).

31. Nejvyšší soud na podkladě spisového materiálu shledal, že soudy své závěry opíraly nejen o tvrzení poškozeného, ale i další ve věci provedené důkazy, které posuzovaly ze všech souvislostí jednotlivě i navzájem plně v souladu se zásadami stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. [viz stranu bod 17) rozsudku soudu prvního stupně strany 3, 4 bod 14. usnesení odvolacího soudu].

32. Protože soudy splnily zákonem stanovené povinnosti a svá zjištění i úvahy náležitě vysvětlily v souladu s výsledky provedeného dokazování v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (§ 125 a 134 tr. ř.), Nejvyšší soud jen pro úplnost konstatuje, že v posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, protože učiněné nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů, a napadená rozhodnutí nejsou ani výsledkem libovůle a svévolného přístupu soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).

33. Z uvedených důvodů jak výše škody, tak i adhezní výrok o povinnosti obviněného způsobenou škodu uhradit mají podklad ve výsledku provedeného dokazování, a námitky obviněného v tomto směru uplatněné zcela postrádají opodstatnění.

34. Obviněný v dovolání též poukázal na převažující občanskoprávní charakter věci, a proto na posuzované jednání neměly být aplikovány normy trestního práva. Tyto jeho námitky směřují k zásadě subsidiarity trestní represe a v ní zakotveného principu ultima ratio ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, byť toto ustanovení v dovolání výslovně nezmínil.

35. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).

36. Na základě skutkových okolností činu popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dále rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí lze dospět k závěru, že v posuzovaném případě není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin společensky málo škodlivý, u něhož není dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného, ale zcela postačující by bylo posouzení podle norem občanskoprávních, jak se obviněný domáhal. Je tomu právě naopak, protože škodlivost činu obviněného je s ohledem okolnosti, za nichž byl spáchán vysoká, nejen s ohledem na výši částky, ale proto, že obviněný pro svůj podvodný záměr a jeho realizaci zneužil letité známosti s poškozeným a jeho důvěry k tomu, aby peníze vylákal. Poškozeného utvrzoval ve svém dobrém záměru smyšlenými důvody o neexistující realizaci různých stavebních a pod lživou záminkou nutnosti se vypořádat na finančního úřadu. Právě znalost osoby poškozeného a jejich známost byly obviněným zneužity pro vlastní obohacení opakovanými půjčkami, které za období tří let dosáhla částky 4.493.100 Kč.

37. Ze všech uvedených důvodů nemohla být využita zásada subsidiarity trestní represe, protože podle v § 12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na § 13 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o čin společensky velmi škodlivý, který zasáhl velmi citelným způsobem do majetkové sféry poškozeného a jeho rodiny. Poškozený se díky jednání obviněného dostal do dluhové pasti a do exekuce, aniž by obviněný projevil jakoukoli snahu mu pomoci. Z okolností činu a promyšleného a cíleného chování obviněného směřujícího k oklamání poškozeného lze připomenout, že obviněným zmiňované uznání dluhu ve výši 440.000 Kč, je podloženo listinu datovanou 21. 1. 2015, bylo zjevnou snahou obviněného se profilovat v solidním světle a zajistit si tak důvěřivost, jíž ve skutku popsaným způsobem zneužil.

38. Uvedený čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, zcela nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), byl soudy zcela správně a souladu se všemi zákonnými hledisky posouzen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Není tudíž dán prostor pro úvahy o tom, že by jej bylo možné vyřešit jen občanskoprávní cestou, jak se obviněný domáhal.

VII. Závěr

39. Nejvyšší soud na základě všech shora uvedených poznatků k dovolání obviněného připomíná, že pokud soudy na obdobné námitky reagovaly a na objasnění jím vytýkaných skutečností soustředily své dokazování, svědčí jejich správné závěry o zjevné neopodstatněnosti dovolání [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)].

40. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí obviněným vytýkanými vadami, podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

41. S ohledem na tento způsob rozhodnutí v dovolacím řízení nebylo nutné reagovat na návrh obviněného na odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, který učinil s odkazem na § 265o odst. 1 tr. ř.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu