8 Tdo 1577/2019Usnesení NS ze dne 15.01.2020

8 Tdo 1577/2019-943

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 o dovolání obviněného L. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 9 To 156/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 47/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 4 T 47/2018, uznal obviněného L. P. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) vinným, že

1) od 29. 8. 2017 do 30. 8. 2017 00:40 hod., na nezjištěných místech města Příbram, úmyslně bez souhlasu poškozené G. Č. (nar. XY) u sebe přechovával její nepřenosnou bezkontaktní platební kartu identifikovatelnou podle č. XY, vydanou spol. Air Bank, a.s. na jméno G. Č., kterou si nezjištěným způsobem opatřil, přičemž prostřednictvím této karty nedošlo k neoprávněnému výběru, platbě nebo pokusu o ně, poškozené nebyla způsobena žádná škoda,

2) po předchozí hádce a vzájemných neshodách s G. Č. (nar. XY) v přesně nezjištěné době od 17.00 do 19.05 hodin dne 25. 11. 2017 na ubytovně H. čp. XY v ulici XY, Příbram VII, pod vlivem alkoholu přistoupil ve 2. patře budovy ke vchodovým dveřím bytu č. 22, ve kterém bydlí G. Č., začal do vstupních dveří kopat a křičet, že podpálí ubytovnu, přičemž vulgárně nadával na G. Č., poté úmyslně, za pomoci blíže nezjištěného iniciátoru resp. akcelerantu hoření, ačkoliv věděl, že se v bytě nachází G. Č. a ubytovnu obývá větší počet osob, zapříčinil vznik požáru – zahoření vchodových dveří bytu č. 22, ve kterém spala poškozená G. Č., kdy před uhašením požáru došlo k prohoření vchodových dveří bytu č. 22 a vlivem vysoké teploty došlo v interiéru bytu k poškození pračky umístěné v chodbě za vstupními dveřmi a dále k rozvoji zplodin hoření, které zasáhly interiér bytu č. 22 a vnitřní společné prostory ubytovny č. XY ve druhém a třetím patře, uvedeným jednáním tak obviněný způsobil obecné nebezpečí tím, že jak G. Č., tak ostatním obyvatelům ubytovny, kdy na ubytovně se v 2. a 3. patře nacházelo nejméně dalších 15 osob, v důsledku rozšíření požáru po celé budově a k možnému naplnění všech prostor ubytovny kouřovými plyny, hrozil vznik vážné poruchy zdraví, případně jim bezprostředně hrozila smrt, ať již z důvodu otravy kouřovými plyny, či z důvodu rozsáhlých, se životem neslučitelných popálenin; poškozená G. Č. byla v průběhu požáru zasažena zplodinami hoření a pro obtíže s dýcháním byla převezena do Oblastní nemocnice Příbram, odkud byla po ošetření propuštěna – k její újmě na zdraví nedošlo, obviněný tak svým jednáním způsobil škodu poškozením věcí ve výši cca 2 000 Kč ke škodě G. Č. a svým jednáním dále ohrozil majetek společnosti Stavus, a. s., IČ: 45148121, v hodnotě nejméně 2 000 000 Kč, neboť požárem byl přímo ohrožen byt č. 22 a byt nacházející se v patře nad ním, každý v hodnotě cca 1 000 000 Kč, kdy v případě klasického rozvinutí požáru komínovým způsobem by byly tyto byty požárem zničeny a zplodinami hoření by byly silně zasaženy všechny prostory ubytovny čp. XY,

3) po předchozích hádkách a vzájemných neshodách s G. Č. (nar. XY) v přesně nezjištěné době, nejméně od 13:00 hodin dne 28. 08. 2017 do 19:00 hodin dne 25. 11. 2017, na ubytovně v ul. XY čp. XY, v Příbrami I a posléze na ubytovně H. čp. XY v ulici XY, Příbram VII, kdy poškozenou G. Č. opakovaně hrubě urážel výrazy uvedenými ve spise, vyhrožoval jí fyzickou likvidací, kdy své výhružky umocnil použitím kuchyňského nože, vyhrožoval jí, že zapálí ubytovnu, kdy dne 25. 11. 2017 na ubytovně H. úmyslně zapříčinil vznik požáru – zahoření vchodových dveří bytu č. 22, když předtím vyhrožoval zapálením ubytovny, kdy v důsledku požáru došlo k prohoření vchodových dveří bytu, ve kterém spala poškozená G. Č., která byla v průběhu požáru zasažena zplodinami hoření a musela být pro obtíže s dýcháním převezena do Oblastní nemocnice Příbram, kdy v důsledku tohoto hrubého a zlého nakládání obviněného s poškozenou, kterého se obviněný dopouštěl po dlouhou dobu, kdy jednání zintenzivňoval i přesto, že věděl, že poškozená v jeho důsledku užívá psychofarmaka, a že má z jeho jednání vůči své osobě obavy, přičemž si musel být vědom toho, že svým jednáním může poškozené G. Č. způsobit závažnou poruchu zdraví, avšak tohoto žádným způsobem nedbal a ve svém jednání pokračoval, v důsledku tohoto jednání utrpěla poškozená G. Č. posttraumatickou stresovou poruchu spočívající v poruchách spánku, zvýšené emoční nestabilitě až inkontinenci s lakrimací, snížené frustrační toleranci, nechutenství a zhubnutí, depresi, nepříjemných trýznivých prožitcích při připomenutí ataků, strachu z obviněného a jeho pomsty, v důsledku čehož došlo u poškozené k navýšení medikace psychofarmaky, kdy uvedená posttraumatická stresová porucha podstatným způsobem omezovala poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1) výroku o vině], jako zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině] a jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 3) výroku o vině]. Za tyto trestné činy mu uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené G. Č. škodu ve výši 2 000 Kč.

3. Proti citovanému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 9 To 156/2019, tak, že

I.

podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

1) od 29. 8. 2017 do 30. 8. 2017 00:40 hod., na nezjištěných místech města Příbram, úmyslně

bez souhlasu poškozené G. Č., roz. S., narozené XY, u sebe přechovával její nepřenosnou bezkontaktní platební kartu identifikovatelnou podle č. XY, vydanou spol. Air Bank, a.s. na jméno G. Č., kterou si nezjištěným způsobem opatřil, přičemž prostřednictvím této karty nedošlo k neoprávněnému výběru, platbě nebo pokusu o ně, poškozené nebyla způsobena žádná škoda,

2) po předchozí hádce a vzájemných neshodách s poškozenou G. Č., narozenou XY, v přesně nezjištěné době od 17.00 do 19.05 hodin dne 25. 11. 2017 na ubytovně H. čp. XY v ulici XY, Příbram VII, pod vlivem alkoholu přistoupil ve 2. patře budovy ke vchodovým dveřím bytu č. 22, ve kterém poškozená bydlí, začal do vstupních dveří kopat a křičet, že podpálí ubytovnu, přičemž vulgárně nadával na G. Č., poté úmyslně, za pomoci blíže nezjištěného iniciátoru resp. akcelerantu hoření, ačkoliv věděl, že se poškozená v bytě nachází a že ubytovnu obývá větší počet osob, zapříčinil vznik požáru – zahoření vchodových dveří bytu č. 22, ve kterém spala poškozená G. Č., kdy před uhašením požáru došlo k prohoření vchodových dveří bytu č. 22 a vlivem vysoké teploty došlo v interiéru bytu k poškození pračky umístěné v chodbě za vstupními dveřmi a dále k rozvoji zplodin hoření, které zasáhly interiér bytu č. 22 a vnitřní společné prostory ubytovny č. XY ve druhém a třetím patře, uvedeným jednáním tak obviněný způsobil obecné nebezpečí tím, že jak poškozené, tak ostatním obyvatelům ubytovny, kdy na ubytovně se v 2. a 3. patře nacházelo nejméně dalších 15 osob, v důsledku rozšíření požáru po celé budově a k možnému naplnění všech prostor ubytovny kouřovými plyny, hrozil vznik vážné poruchy zdraví, případně jim bezprostředně hrozila smrt, ať již z důvodu otravy kouřovými plyny, či z důvodu rozsáhlých, se životem neslučitelných popálenin, poškozená G. Č. byla v průběhu požáru zasažena zplodinami hoření a pro obtíže s dýcháním byla převezena do Oblastní nemocnice Příbram, odkud byla po ošetření propuštěna, přičemž k její újmě na zdraví nedošlo, obviněný tak svým jednáním způsobil škodu poškozením pračky ve výši 2 000 Kč ke škodě G. Č. a svým jednáním dále ohrozil majetek společnosti Stavus, a.s., IČ: 45148121, v hodnotě nejméně 2 000 000 Kč, neboť požárem byl přímo ohrožen byt č. 22 a byt nacházející se v patře nad ním, každý v hodnotě 1 000 000 Kč, kdy v případě klasického rozvinutí požáru komínovým způsobem by byly tyto byty požárem zničeny a zplodinami hoření by byly silně zasaženy všechny prostory ubytovny čp. XY.

Uvedené skutky, jejichž popis zpřesnil, zejména pokud šlo o označení osoby poškozené a určení výše škody, kterou obviněný poškozené způsobil, odvolací soud právně kvalifikoval shodně jako soud prvního stupně, tj. jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1) výroku o vině] a jako zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině]. Za tyto trestné činy mu pak uložil podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit poškozené G. Č., roz. S., narozené XY, trvale bytem XY (dále jen „poškozená“), škodu ve výši 1 500 Kč. Současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovanou poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních;

II.

podle § 259 odst. 1 tr. ř. skutek, týkající se zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku [ad. 3) napadeného rozsudku soudu prvního stupně] vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Sýkory „v plném a celém rozsahu“ dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V dalším textu svého podání dovolatel předně vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. a dále postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř., jak to učinil v případě zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli sám pak rozhodnout podle § 259 odst. 3 tr. ř. Poukázal přitom na to, že soud druhého stupně doplnil dokazování jen přečtením protokolu o výslechu osoby mladší patnácti let – AAAAA (pseudonym), jehož výpověď však není nikterak důkazně významná, neboť jmenovaný svědek vypověděl pouze to, že jej (obviněného) několik hodin před předmětnou událostí viděl v domě, a tudíž rozhodně nejde o výpověď, kterou by byl usvědčován z trestné činnosti.

6. Následně obviněný vytkl soudům obou stupňů, že nerespektovaly zákonnou povinnost opatřit důkazy v souladu s požadavky ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., když neobstaraly důkazy, které obstarat měly, a že způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, neodpovídal zásadě upravené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., neboť nehodnotily se stejnou pečlivostí důkazy svědčící v jeho prospěch i v jeho neprospěch. V navazujícím textu, přestože vyjádřil svou povědomost o zákonných dovolacích důvodech a mezích dovolacího přezkumu, považoval za nutné vyjádřit se ke skutkové stránce dané věci. Nejprve se zaměřil na písemné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož obsáhle citoval znění odstavců 12. až 18., aby poté obrátil pozornost na jednotlivé ve věci provedené důkazy. Zopakoval, že z výpovědi svědka nezletilého AAAAA nevyplývají žádné usvědčující okolnosti, obdobně jako tyto neplynou ani z výpovědí svědků P. B. a P. S., kteří jej viděli u zaparkovaných aut, což nepopíral a je ostatně uvedeno v protokolu o jeho zadržení hlídkou Policie ČR. Zdůraznil, že nikdy nepopíral ani to, že chodil za poškozenou na ubytovnu, že mezi nimi docházelo ke konfliktům, které musela řešit policie, a že byl zadržen před domem po vzniku požáru. Výpověď poškozené označil za sice zásadní pro danou věc, jak to učinily i oba nižší soudy, avšak nesouhlasil s jejich závěry o její věrohodnosti, přičemž současně upozornil na rozpornost jejích jednotlivých výpovědí. Namítl, že veškeré důkazy, na něž soudy odkazovaly, jsou vesměs důkazy nepřímé a netvoří takový uzavřený kruh, aby jej na jejich podkladě, s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo, bylo možné uznat vinným, a ve věci nebyl obstarán jediný přímý důkaz, jenž by jej z trestné činnosti usvědčoval. V tomto směru zdůraznil i to, že ani na jeho oděvu, ani na stěrech rukou nebyly zjištěny akceleranty hoření, a že u věcných stop – PET lahví – nebyla zjištěna žádná daktyloskopická stopa vhodná ke zkoumání, stejně jako nebyl zajištěn žádný důkaz DNA; pouze na podkladě chemické expertizy kapaliny z PET lahve byla prokázána přítomnost směsi uhlovodíků včetně těch, které se vyskytují v automobilovém benzínu a jež byly zajištěny při ohledání místa činu – požáru. Dodal však, že žádné lahve nevydával, tyto zůstaly na místě, a proto neví, jak, kým a kdy byly k důkazu zajištěny. Namítl také, že pokud by manipuloval s benzínem, musela by být jeho přítomnost prokázána na jeho oděvu či rukou, stejně jako by daktyloskopicky musela být prokázána jeho manipulace s PET lahví; rozhodně nepostačí, aby na něj bylo hleděno jako na pachatele posuzované trestné činnosti proto, že se podobného jednání dopustil již v minulosti a byl za to odsouzen. Uvedl, že v tomto směru mělo být dokazování doplněno znaleckým posudkem, tj. za účelem ověření, zda, pokud by pracoval s benzínem, by na jeho těle či oděvu zůstaly jeho (či jiného akcelerantu hoření) stopy.

7. Dovolatel proto vyslovil názor, že v daném případě se nepodařilo odstranit závažné skutkové rozpory a pochybnosti, a soudy tudíž měly postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch; jestliže tak neučinily, došlo k dotčení jeho ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 LZPS a k nerespektování čl. 90 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Shrnul, že rozhodnutí napadá mimo jiné i pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, pro vady rozhodnutí, zejména pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, dále proto, že soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další. Skutková zjištění soudů obou stupňů jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy; postrádají obsahovou spojitost s důkazy, neboť nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, naopak jsou opakem toho, co je obsahem těchto důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Konečně namítl, že v jeho věci došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 LZPS, neboť vzniklé pochybnosti bylo nutno vyložit v jeho prospěch.

8. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, popřípadě soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu předně konstatovala, že obviněný na podporu jím tvrzeného dovolacího důvodu uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, jíž se náležitě a dostatečně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí s obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. V tomto směru poukázala na výpověď svědka nezletilého AAAAA a ucelený řetězec důkazů, které jednoznačně svědčily o vině obviněného nejen přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ale především zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, když tento je prokázán zejména výpovědí poškozené zcela korespondující se skutečnostmi sdělovanými výše jmenovaným nezletilým a dále svědky P. B. a P. S.

10. Současně státní zástupkyně shledala, že obviněný se v dovolací argumentaci zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž realizovaly důkazní řízení a hodnotily provedené důkazy, přičemž tvrdí, že jejich hodnocení mělo vyznít výrazně v jeho prospěch; takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a tedy nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

11. Ve vztahu k námitkám dovolatele stran zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupkyně konstatovala, že s ohledem na to, že se jedná o část rozhodnutí, která není pravomocná, není proti této části rozhodování druhoinstančního soudu dovolání přípustné.

12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 30. 12. 2019). Jeho případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí „rozhodnutí ve věci samé“).

15. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného, jímž napadl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 9 To 156/2019, „v plném a celém rozsahu“ (ve své podstatě ovšem napadl v takovém rozsahu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami) není přípustné v té části, v níž směřovalo proti rozhodnutí ohledně skutku popsaného pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu, právně posouzeného jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. O tomto skutku totiž odvolací soud rozhodl tak, že i ohledně něho rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí; v uvedené části tudíž nejde o pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně.

16. Pro úplnost je vhodné dodat, že z obsahu spisu vyplývá, že Okresní soud v Příbrami o předmětném skutku již znovu rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, jímž opět uznal obviněného vinným i tímto skutkem a trestným činem, a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný podal sám i prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku odvolání, o němž však dosud nebylo soudem druhého stupně pravomocně rozhodnuto, resp. věc mu ještě ani nebyla předložena, neboť byla přednostně předložena Nejvyššímu soudu s posuzovaným dovoláním obviněného.

17. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání v této trestní věci je ve zbylé části přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou k tomu oprávněnou a prostřednictvím jeho obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

19. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

20. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).

21. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl (mimo jiné) tak, že obviněného uznal vinným dvěma skutky, jež právně kvalifikoval (shodně jako nalézací soud) jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a dále podle § 259 odst. 1 tr. ř. skutek týkající se zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

22. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

23. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na citovaný dovolací důvod, byly výhradně procesního charakteru, když směřovaly výlučně proti vedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Tak tomu bylo v případě, pokud jednak namítl, že oba soudy nižších instancí v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. neobstaraly důkazy, které obstarat měly, a nehodnotily se stejnou pečlivostí provedené důkazy svědčící v jeho prospěch i neprospěch, přičemž nesouhlasil konkrétně s tím, jakým způsobem hodnotily výpovědi svědků nezletilého AAAAA, P. B. a P. S. a výpověď poškozené, prováděl jejich vlastní hodnocení a tvrdil, že z nich nevyplývají žádné usvědčující okolnosti, resp. v případě výpovědi poškozené jde o výpověď rozpornou a nevěrohodnou, a jsou navíc vesměs důkazy nepřímými, jež netvoří takový uzavřený kruh, aby jej na jejich podkladě bylo možné uznat vinným. Obdobně tomu bylo i tehdy, jestliže zpochybnil provedené dokazování a učiněná skutková zjištění s poukazem na to, že ani na jeho oděvu, ani na stěrech rukou nebyly zjištěny akceleranty hoření, v případě PET lahví nebyla zjištěna žádná daktyloskopická stopa vhodná ke zkoumání a nebyl zajištěn ani žádný důkaz DNA, a domáhal se doplnění dokazování znaleckým posudkem za účelem ověření, zda by v případě jeho manipulace s benzínem či jiným akcelerantem hoření zůstaly po takových látkách na jeho těle či oděvu stopy.

24. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení daných skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

25. Pokud pak dovolatel na podkladě jím vytknutých pochybení, jichž se dopustily soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů, a namítaných vad ve skutkových zjištěních, která vykazovala rozpory a ohledně jejichž správnosti vznikly pochybnosti, vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění soudů tak jsou s provedenými důkazy v extrémním rozporu, v důsledku čehož soudy měly postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch a pokud tak neučinily, porušily zásadu presumpce neviny a jeho právo na spravedlivý proces, pak Nejvyšší soud shledal, že takové jeho námitky nejsou důvodné, a uvádí v tomto směru následující skutečnosti.

26. Ve vztahu k výtce obviněného, že oba soudy jej uznaly vinným v rozporu se zásadou in dubio pro reo, Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.

27. Dále Nejvyšší soud připomíná, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

28. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné poukázat na to, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, jenž na podkladě skutkového stavu zjištěného správně nalézacím soudem ohledně skutků uvedených pod body 1) a 2) výroku o vině rozhodnutí obou soudů (jejichž popis zpřesnil, pokud šlo o označení osoby poškozené a určení výše škody, kterou obviněný poškozené způsobil), poté, co dokazování sám doplnil ve veřejném zasedání, a to přečtením protokolu o výslechu osoby mladší 18 let – svědka AAAAA, vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry tohoto soudu na straně druhé. Odvolací soud se přitom v odůvodnění svého rozhodnutí na provedené důkazy podrobně zaměřil, dostatečně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a řádně se zabýval i odvolacími námitkami obviněného, aby zcela přesvědčivě konstatoval, že ucelený řetězec důkazů v dané věci jednoznačně svědčí o vině obviněného oběma předmětnými trestnými činy (srov. jeho strany 8 až 10). Nejvyšší soud nemá, co by soudu druhého stupně (jenž tak napravil pochybení soudu prvního stupně stran řádného vysvětlení, jak se vypořádal s provedenými důkazy, jak tyto hodnotil a jaké skutečnosti na jejich podkladě zjistil) v tomto směru mohl vytknout, a s jeho hodnotícími úvahami a skutkovými a právními závěry se ztotožňuje.

29. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

30. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je (v převážné části dokonce doslovným) opakováním jeho odvolacích námitek, jimiž se soud druhého stupně řádně zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal.

31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 15. 1. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu