8 Tdo 1516/2019Usnesení NS ze dne 15.01.2020

8 Tdo 1516/2019-452

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 o dovoláních obviněných L. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a D. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 5 To 119/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 155/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. J. a D. M. odmítají.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 1 T 155/2017, byli obvinění L. J. a D. M. uznáni vinnými jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili tak, že

dne 19. 9. 2016 v Jindřichově, okres Bruntál, po předchozím neúspěšném působení na poškozenou v podobě iniciování úředních kontrol a podání žaloby u soudu na vypořádání spoluvlastnického podílu, využili vyššího věku A. B., roč. XY, a této namluvili, že společnost B. P., (dále pouze jako „společnost B. P.“), jejímž společníkem byl obviněný D. M. a obviněný L. J. jednatelem, jako čtvrtinový spoluvlastník nemovitosti parcely č. XY zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY v obci XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, tento dům zrekonstruuje, a v úmyslu společnost B. P. obohatit A. B. předložili k podpisu smlouvu, o které jí tvrdili, že jde o písemný souhlas s rekonstrukcí nemovitosti, čemuž poškozená uvěřila, a bez vědomí a souhlasu ve skutečnosti podepsala jako prodávající kupní smlouvu na tři čtvrtiny pozemku parcely č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemek parcela č. XY s tím, že kupní cena činí 80 000 Kč, z níž částka 10 000 Kč je určena na administrativní a právní činnosti spojené s uzavřením této smlouvy a hradí ji prodávající z přijaté kupní ceny, přičemž částka je odečtena z kupní ceny, a část kupní ceny ve výši 70 000 Kč bude kupující společností zaplacena v hotovosti k rukám prodávající před podpisem kupní smlouvy, a prodávající podpisem na této smlouvě stvrzuje přijetí uvedené částky. Téhož dne poškozenou nechali úředně ověřit její podpis na smlouvě, a kupní smlouvu téhož dne spolu s návrhem na vklad předložili Katastrálnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, přičemž ve skutečnosti žádné peníze poškozená neobdržela, a takto se pro společnost B. P. pokusili vylákat podíl na nemovitosti a nemovitost v celkové hodnotě 287 500 Kč, když návrh na vklad byl zamítnut.

2. Za pokus tohoto zločinu byli oba obvinění odsouzeni podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 5 To 119/2019, odvolání obviněných L. J. i D. M. podaná proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednotné dovolání, v němž popřeli svou vinu. Nesprávné právní posouzení spatřovali v tom, že skutek, jenž jim je kladen za vinu a je popsán ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, se vůbec nestal, protože není pravdou, že poškozené namluvili, že rodinný dům zrekonstruují, a že jí předložili k popisu kupní smlouvu, o které tvrdili, že jde o písemný souhlas s rekonstrukcí, neboť takové zjištění nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Zdůraznili, že žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je standardním postupem a je velice často a legálně využívána právě spoluvlastníky nemovitostí, kteří se pomocí ní snaží vyřešit své spoluvlastnické vztahy, což je patrné již ze znění ustanovení § 1140 odst. 1 a § 1141 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a proto nelze ve využití tohoto právního institutu spatřovat žádné znaky protiprávnosti.

5. Obvinění namítali, že poškozená jimi byla informována o průběhu jejich jednání, které se uskutečnilo dne 19. 9. 2016, a byla si vědoma, že dojde k odkoupení jejího podílu, a že na základě nájemní smlouvy zůstane ve svém domě bydlet. Slíbili jí, že zajistí opravu předmětných nemovitostí, neboť chtějí pečovat o svůj majetek. Vzhledem k tomu, že tento postup byl poškozenou odsouhlasen, předložili jí k podpisu kupní a nájemní smlouvu a následně s ní odjeli úředně ověřit podpisy, což je obligatorní náležitostí kupní smlouvy. Tyto skutečnosti potvrdila nejen poškozená tím, že od obviněných dostala k podpisu smlouvu, nikoli písemný souhlas s rekonstrukcí, a bavila se o tom, že v domě zůstane bydlet, čímž se v podstatě ztotožnila s verzí obviněných. Z provedených důkazů tedy nevyplývá, že by poškozené namluvili jiné skutečnosti než ty, které vyplývaly z obsahu smlouvy. Z uvedeného plyne, že poškozená musela o tom, že podepisuje kupní smlouvu vědět, neboť ta byla jako kupní smlouva označena, a především pokud by neprodávala svůj podíl, neřešila by s obviněnými nájem nemovitostí. Obdobně okolnosti popsala i její dcera, která vypověděla, že její matka je schopna porozumět obsahu listin, a proto zajisté mohla posoudit, co je předmětem kupní smlouvy, a pokud by nechtěla své nemovitosti prodat, nepodepsala by ji. Tyto skutečnosti podle obviněných potvrdili i svědci M. B. a K. O.

6. Kromě těchto výhrad obvinění považovali za vadné i zpracování přezkoumávaných rozhodnutí pro jejich zmatečnost a nepřezkoumatelnost. Za nedostatečný označili rozsudek soudu prvního stupně, neboť v něm jsou pouze shrnuty provedené důkazy, aniž by soud popsal, jakým způsobem je vyhodnotil a jaká skutková zjištění na základě nich učinil, čímž se zpronevěřil zásadám vymezeným v rozhodnutí Ústavního soudu, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, protože vycházel z výpovědi poškozené, jako jediného důkazu, aniž by se řádně vypořádal s její věrohodností a účelovostí. Uvedený nedostatek posléze neodstranil ani odvolací soud, který poškozenou nepředvolal k opětovnému výslechu v rámci veřejného zasedání konaného dne 3. 6. 2019, ani neprovedl důkaz znaleckým posudkem na pravost podpisu poškozené. Odvolací soud tak odvolání obviněných zcela nedůvodně zamítl, aniž by odstranil obviněnými vytýkané vady.

7. Z uvedených důvodů obvinění poukázali na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a navrhli, aby Nejvyšší soud po projednání jejich dovolání zcela zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 5 To 119/2019, a věc mu vrátil k dalšímu projednání.

8. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznila přesvědčivost výsledků provedeného dokazování a poukázala zejména na obsah výpovědí poškozené a její dcery A. B., která vyloučila, že by si matka okolnosti, za jakých došlo k předmětnému prodeji objektu a k němu náležejících nemovitostí, vymyslela, a potvrdila, že matka žádné peníze nedostala. Navíc nikdy neměla v úmyslu nemovitost prodat, protože se nechtěla za žádnou cenu ze svého domu odstěhovat. Při správnosti skutkových zjištění popsaných ve skutku rozsudku soudu prvního stupně se státní zástupkyně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, že uvedení poškozené v omyl nespočívalo ze strany obviněných jen v jednorázovém konání, tedy předložení předmětných smluv k podpisu bez jejich řádného prostudování a zvážení všech následků, ale skládalo se z dalších dílčích na sebe navazujících úkonů, obvinění iniciovali prohlídky nemovitostí stavebním úřadem a hygienou a podali žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví s uvedením nepravdivé informace, že poškozená nemovitost neužívá. U poškozené navodili pocit důvěry, a předstírali, že mají zájem se o nemovitost starat, čehož posléze využili tím, že ji neinformovali o skutečných důsledcích transakce a svých záměrech.

9. S odkazem na význam a smysl dovolání, jako mimořádného opravného prostředku státní zástupkyně shledala, že obvinění v dovolání uplatnili argumentaci výlučně skutkové povahy, neboť soudům vytýkali jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, což nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Protože dovolání nesměřovali proti právnímu posouzení věci, a soudy se řádně všemi skutkovými i právními otázkami zabývaly, státní zástupkyně uzavřela, že dovolání byla podána z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

10. Obvinění, jimž bylo vyjádření státní zástupkyně zasláno, se k němu do konání neveřejného zasedání dne 15. 1. 2020 nevyjádřili.

III. Přípustnost a další podmínky dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podali je jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože přezkoumání správnosti napadených rozhodnutí může být založeno pouze na dovolání opřeném o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obvinění námitkami rozvedenými v dovoláních označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili v souladu s jeho zákonným vymezením, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

12. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

14. Nejvyšší soud na podkladě tohoto dovolacího důvodu nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

15. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

16. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.

IV. K námitkám obviněných

17. Uplatněnými námitkami obvinění zejména soudu prvního stupně vytkli, že své skutkové závěry o tom, za jakých okolností k činu obviněných došlo, nesprávně založil pouze na výpovědi poškozené, aniž by bral do úvahy jejich obhajobu. Podle obviněných v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nejsou uvedeny všechny potřebné závěry týkající se způsobu, jakým soudy hodnotily výpověď nejen poškozené, ale i dalších svědků, a proto považovali napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Podstata dovolání obviněných tak spočívá ve výhradách, že zejména soud prvního stupně důsledně nepostupoval při hodnocení provedených důkazů a vyvodil z nich nesprávná a nepravdivá skutková zjištění, na základě nichž nemohl dostatečně odůvodnit své závěry vztahující se k vině obviněných a rovněž pochybil, pokud v situaci tvrzení proti tvrzení dostatečně nevyjádřil, proč uvěřil verzi poškozené. Odvolací soud vytýkané vady dokazování neodstranil a nevyhověl ani návrhům obhajoby na doplnění dokazování výslechem poškozené a znaleckým posudkem, který by potvrdil pravost podpisů poškozené na předmětných smlouvách. Z popsaných důvodů považovali obvinění přezkoumávaná rozhodnutí za založená na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

18. Obvinění výhradami proti vadnosti skutkových zjištění dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnili, protože v podaných dovoláních neuvedli žádnou námitku, která by se týkala vadného právního posouzení činu, jenž jim je kladen za vinu, k čemuž uvedený důvod zásadně slouží, ale výhrady zaměřili výlučně proti procesnímu postupu soudů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 125 tr. ř.), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje. Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku jimi vytýkaných vad přezkoumávat, protože vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, což jsou námitky stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tyto námitky může Nejvyšší soud posuzovat jen v těch případech, kdy je dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004), a to z toho důvodu, aby posoudil a případně korigoval správnost skutkových závěrů vykazující nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].

19. Vzhledem k tomu, že obvinění v procesních nedostatcích, které přezkoumávaným rozhodnutím vytýkali, spatřovali extrémní nesoulad, Nejvyšší soud i s ohledem na nutnost dodržet zásady spravedlivého procesu (srov. článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v návaznosti na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.) v této věci posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].

20. V souladu s těmito zásadami Nejvyšší soud v přezkoumávané věci posuzoval, zda soudy v rámci dokazování dodržely všechna pravidla pro řádné objasnění a zjištění skutkového stavu věci. Na podkladě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i obsahu připojeného spisu shledal, že soud prvního stupně objasňoval rozhodné skutečnosti, které byly významné z hlediska viny obviněných. Pro své skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výpovědí obviněných L. J. (č. l. 257 až 258) a D. M. (č. l. 258 až 259), poškozené A. B. (č. l. 259 až 260), svědků A. B., dcery poškozené (č. l. 259 verte až 261), P. B., syna poškozené (č. l. 262), M. B. (č. l. 311 až 312) a K. O. (č. l. 313 až 314). Provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí (č. l. 162 až 170, 314 až 315 a 370 až 371), jakož i další listinné důkazy [např. kupní smlouvu (č. l. 82 až 83), nájemní smlouvy (č. l. 85 až 90 spisu), žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (č. l. 91 až 94 spisu) aj.]. Postup, jakým provedené důkazy hodnotil, a které právní závěry na základě nich učinil, soud prvního stupně vysvětlil a rozvedl v bodech 1. až 12. rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a usuzoval na něj jak z důkazů přímých (výpovědi poškozené), tak ze souhrnu důkazů nepřímých, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).

21. Odvolací soud způsob, na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav, považoval za dostatečný a správný a vady v procesních postupech, zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř., neshledal. Rovněž vysvětlil, z jakých důvodů jsou podaná odvolání nedůvodná, a konstatoval, že trestní řízení bylo provedeno v dostatečném rozsahu umožňujícím správné rozhodnutí o všech výrocích (srov. body 8. a 9. usnesení odvolacího soudu).

22. Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené procesní postupy učiněné soudy nižších stupňů shledal, že námitky obviněných směřující proti vadám ve skutkových zjištěních z hlediska zásad spravedlivého procesu nejsou důvodné, protože nebyly zjištěny nedostatky obviněnými namítané, které by představovaly extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Předně je třeba poznamenat, že z provedených důkazů vyplynuly okolnosti, které dostatečně svědčí pro závěr, že poškozená podepsala smlouvy, aniž by byla obviněnými informována o jejich skutečném obsahu, a že obvinění situaci vytvořili tak, aby o jejich faktickém významu a o tom, jaký dopad pro ni bude jejich podpis mít, nevěděla. Poškozená výslovně uvedla, že obvinění spěchali, a že se s ní bavili o tom, že jí opraví střechu. Tyto okolnosti jsou ve skutkové větě vyjádřeny tím, že „jí předložili k podpisu smlouvu, o které tvrdili, že jde o písemný souhlas s rekonstrukcí“. Uvedená formulace obsahu a významu toho, co poškozená uváděla, odpovídá. K tomu soudy v potřebné míře uvážily, že poškozená v době, kdy došlo k podpisu předmětných smluv, vůbec nevěděla, ani jí nebylo známo, co a proč podepisuje (smlouvy nedokázala pojmenovat), a že zároveň vycházela ze slovního sdělení obviněných, které směrem k ní učinili při podpisu smluv. Na základě toho se domnívala, že v tomto kontextu je její podpis vyžadován. Rozhodné je to, že v těchto smlouvách bylo rovněž ujednání o tom, že obvinění poškozené současně předávají ve výroku o vině uvedené finanční částky, což neučinili. Na žádnou z těchto okolností jí neupozornili a smlouvy takto poškozenou podepsané, včetně jejího ověřeného podpisu, předložili spolu s návrhem na vklad do katastru nemovitostí. To vše činili s cílem od poškozené vylákat jí vlastněnou část nemovitosti, a to tím, že před ní zatajili skutečný smysl a význam jí podepisovaných smluv. Nelze proto přisvědčit námitkám obviněných o nedostatku skutkových okolností, protože ve skutkové větě jsou popsány údaje dostatečně vyjadřující znaky skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jenž obvinění nedokonali, protože změna vlastnického práva k nemovitosti nebyla zapsána do katastru nemovitostí, a vlastnictví proto na společnost obviněných nepřešlo (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).

23. Pro úplnost je třeba k námitkám obviněných o nevěrohodnosti poškozené uvést, že postup soudů v této otázce nebudí žádné pochybnosti, protože se soud prvního stupně nezpronevěřil zásadám uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř., a její věrohodnost posuzoval se zřetelem na všechny ve věci provedené důkazy, které hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a své závěry dostatečně v bodě 10. rozsudku odůvodnil. Na základě takto provedeného hodnocení výpovědi poškozené v ní soud neshledal podstatné rozpory. Rovněž vysvětlil, že tato výpověď nestojí osamocena, ale navazuje i na další ve věci provedené důkazy. Odvolací soud, který tyto závěry podrobil z hlediska odvolání obviněných přezkumu, se se soudem prvního stupně ztotožnil a vysvětlil, z jakých důvodů odvolání obviněných nevyhověl.

24. K námitce obviněných, že soudy v tzv. situaci „tvrzení proti tvrzení“ nedostatečně objasnily, proč uvěřily verzi poškozené a nikoli jejich výpovědím, kterou podložily argumentací v podobě skutkových zjištění plynoucích z vlastního hodnocení provedených důkazů, považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. V posuzované věci však nešlo o případ, že by proti sobě stály pouze výpovědi obviněných a poškozené, neboť ve věci byly provedeny i další důkazy, které se s výpovědí poškozené shodují např. výpovědi svědků A. B. a P. B., a taktéž listinné důkazy, s nimiž se soud prvního stupně vypořádal a v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané. Soudy nepominuly, že v případě, kdy je u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, musí jejich výpovědi hodnotit obzvláště pečlivě a obezřetně. V odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály. S ohledem na shora uvedené nebylo možné přiznat opodstatnění námitce obviněných, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by měli poškozené namluvit, že rodinný dům zrekonstruují. Sama poškozená, kterou soudy označily za věrohodnou, vypověděla, že jí obvinění sdělili, že jí bude opravena střecha (č. l. 260 spisu), což následně potvrdila ve své výpovědi i její dcera A. B. (č. l. 260 verte spisu) a rovněž svědek M. B., který jednal jménem obviněných, vypověděl, že poškozené bylo nabídnuto, že bude dům opraven (č. l. 311 verte spisu).

25. Nejvyšší soud vzhledem k těmto závěrům shledal, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněných a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014).

26. Nebylo možné se ztotožnit s námitkou obviněných o pochybení odvolacího soudu, pokud neprovedl důkaz opětovným výslechem poškozené a nenechal vypracovat znalecký posudek ke zjištění pravosti podpisu poškozené na návrhu na změnu v evidenci nemovitostí. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je patrné, že se těmito důkazními návrhy zabýval a řádně vysvětlil, proč neshledal důvody k jejich provedení. Konstatoval, že poškozená vyslechnuta byla a nevyloučila, že mohla na úřadě podepsat další listiny, které jí byly k podpisu předloženy, a jež nečetla (srov. bod 11. usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že odvolací soud splnil své povinnosti a své názory v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí uvedl, nejde o tzv. opomenutý důkaz. O ten by se jednalo, jen kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].

27. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že pravidla spravedlivého procesu, kterými obvinění ve svých dovoláních argumentují, nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další)]. Rovněž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

28. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů konstatuje, že žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil. Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97].

V. Závěr

29. Vzhledem k tomuto zjištění jsou námitky uplatněné v dovoláních ryze skutkové, nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Proto dovolací soud, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, dovolání obviněných jako podaná mimo zákonem vymezené důvody podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 15. 1. 2020

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu