8 Tdo 1411/2005Usnesení NS ze dne 14.12.2005

8 Tdo 1411/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2005 k dovolání podanému obviněným Ing. J. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 716/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 100/2003, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. sezrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 716/2004, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 6 T 100/2003. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. sepřikazuje Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 6 T 100/2003, byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným jednáním přesně popsaným v další části textu tohoto usnesení, jež soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 250 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2005, a usnesením sp. zn. 6 To 716/2004 jej jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. R. dovoláním, jež v obecné rovině vymezil důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém podání obviněný vyjádřil názor, že soudem zjištěný skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, a že právní závěry soudu neodpovídají učiněným skutkovým zjištěním. Zejména brojil proti naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Nalézacímu soudu rovněž vytkl, že se v rozporu s § 125 tr. ř. náležitě nevypořádal s jeho obhajobou a že důkazy svědčící v jeho prospěch buď opomenul, nebo je označil za účelové, to vše bez dostačujícího zdůvodnění. Podrobně rozebral některé pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jež považoval za nesprávné, a uvedl, že pokud by soud hodnotil provedené důkazy pečlivým uvážením všech okolností případu, musel by dospět k závěru, že se předmětný skutek vůbec nestal. Trval na tom, že si finanční prostředky ve výši 400.000,- Kč od poškozené H. V. půjčil, a to na základě vzájemné dohody ze dne 16. 4. 1999; jediný důvod této půjčky byl přitom ten, že v předmětné době jednal o uzavření leasingové smlouvy k osobnímu automobilu, jehož kupní cena byla při platbě v hotovosti o 100.000,- Kč nižší. Soud však prý vůbec nezohlednil to, že (obviněný) si nakonec uvedené vozidlo pořídil tzv. na leasing a k úhradě jednotlivých leasingových splátek použil výlučně svých finančních prostředků. Nesouhlasné stanovisko vyslovil i pokud jde o hodnocení výpovědí svědků Z. R. a E. K. ze strany soudu a namítl, že obě tyto výpovědi trpí jak vnitřními, tak i vzájemnými rozpory, které je činí zcela nevěrohodnými (tyto rozpory obviněný obsáhle rozepsal) a soud z nich neměl vycházet; současně považoval za nesprávné, že soud nevzal v potaz výpověď svědkyně B. T. V dalším zmínil absenci jakýchkoli důkazů svědčících pro závěr, že využil neznalosti ve finančních převodech a stáří poškozené H. V. a že jednal v úmyslu uvést poškozenou v omyl za účelem vlastního obohacení.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ačkoli obviněný směřoval své výhrady z největší části do hodnocení důkazů soudy obou stupňů, uplatnil také argumentaci, že chybí zákonné předpoklady pro to, aby se mohl dopustit trestného činu, který je mu kladen za vinu. Konkrétně zpochybnil existenci svého zavinění spáchat uvedený trestný čin, když v takovém případě se jedná o námitky hmotně právního charakteru, které spadají pod rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zaujala názor, že z popisu skutku neplyne žádný podvodný úmysl obviněného a stejně tak není zřejmý způsob, jakým byla poškozená uvedena v omyl; jakákoliv indispozice poškozené vzhledem k jejímu věku nebyla v průběhu dokazování zjištěna. Jak samotný popis skutku (který nekoresponduje s větou právní), tak odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyznívají nepřesvědčivě a jsou zmatečné. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích zrušil a posledně uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.

Pokud jde o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné především uvést, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Z tohoto pohledu námitky obviněného, že závěr soudu o jeho vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. je v rozporu s provedenými důkazy (resp. že důkazy o využití neznalosti a stáří poškozené H. V. zcela chybí), jež soud hodnotil povrchně, jednostranně, účelově a v jeho neprospěch (nevěrohodné výpovědi svědků Z. R. a E. K., listinné důkazy), když důkazy svědčící v jeho prospěch zcela pominul, či jeho výhrady, že si od poškozené předmětné finanční prostředky půjčil na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. 4. 1999, a to pouze za účelem koupě automobilu, který si ovšem nakonec pořídil tzv. na leasing, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak jím byl zjištěn skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jenž byl předmětem uvedeného trestního řízení). Stejným způsobem je třeba hodnotit i ta tvrzení obviněného, podle nichž se soud v rozporu s ustanovením § 125 tr. ř. náležitě nevypořádal s jeho obhajobou. Ze strany dovolatele jde v této části o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je tak evidentní, že obviněný v rozsahu těchto námitek, ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu bylo obžalobou kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle ustanovení § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).

Vyslovil-li obviněný výhrady i ke správnosti a přesvědčivosti odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že podle § 265b odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však existenci deklarovaného dovolacího důvodu spatřoval také ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, jímž byl uznán vinným, jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a to jednak proto, že popis skutku, tak jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (stejně jako jeho odůvodnění), nesvědčí pro spolehlivý závěr o jeho úmyslu dopustit se trestného činu podvodu podle citovaného ustanovení, a dále i proto, že takovým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu po stránce objektivní. Obviněný se tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace jednání, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným (když odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího potvrdil).

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že v této části obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit; proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Protože dovolání bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval v tom, že

„využil neznalosti ve finančních převodech a stáří poškozené H. V., posledně bytem L. p. Ř., na okrese L., a ve dnech 13. 4. 1999 a 14. 4. 1999 z jejích vkladních knížek vedených u Č. s., a. s., v P. avR. n. L., na okrese L., převedl na svůj účet u Č. s., a. s., pobočka R. n. L., částku 863.760,30 Kč, přičemž na účet H. V. vedený u I.P.B. pobočka M. převedl dne 20. 4. 1999 částku 382.792,- Kč jako zaplacení dluhu, který měl vůči ní, a částku 400.000,- Kč si ponechal.“

Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že obviněný měl trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchat v té alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a využil něčího omylu, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného uvedl toliko to, že „… nemá pochyb o tom, že se stal shora uvedený skutek a že jej spáchal obžalovaný, když z jeho přístupu lze dovodit pohnutku, která jej vedla k tomuto jednání, kdy se obohatil ke škodě cizího majetku. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je zde dán především významem chráněného zájmu pro společnost. Je také dán i přímý úmysl obžalovaného. Soud shledal obžalovaného vinným pro trestný čin podvodu, maje za to, že materiální stránka spáchaného trestného činu je jednoznačně dána všemi okolnostmi spáchané trestné činnosti ...“. V té části odůvodnění předmětného rozsudku, kde se nalézací soud zabýval hodnocením výpovědi obviněného, zdůraznil, že „… obžalovanému neuvěřil, jeho výpověď shledal účelovou a nevěrohodnou, když zůstala stát oproti svědeckým výpovědím přímého svědka Z. R. a svědkyně E. K., jimž soud uvěřil, když jejich výpovědi porovnával se zbývajícími důkazy, které jejich svědectvím poskytly potřebnou oporu a rovněž z důvodu jejich přesvědčivého vystupování před soudem …“.

Krajský soud v Ústí nad Labem v tomto ohledu konstatoval, že „…veškerá činnost obžalovaného v této věci směřovala k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a využil něčího omylu a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv malou … finanční převody peněz H. V., které obžalovaný prováděl, a dále způsob, jak s těmito penězi dále nakládal, takže z pohledu zavinění lze i jednání obžalovaného hodnotit podle ustanovení § 4 písm. a) tr. zák.“.

Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit. Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a k jeho pachateli.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.

Z uvedených znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat jednak příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. O podvod jde i tehdy, kdyby mýlící se osoba učinila stejnou majetkovou dispozici z jiného důvodu, aniž by se mýlila. Při úvaze o příčinné souvislosti totiž nelze nahrazovat skutečné příčiny jinými, které by vedly ke stejnému následku. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Po subjektivní stránce je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Především formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro jednoznačný závěr, že popsané jednání obviněného lze posuzovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.; uvedený skutek totiž neobsahuje ani žádné zjištění týkající se subjektivní stránky jednání obviněného, tj. jeho úmyslu podvodně vůči poškozené jednat a uvedený trestný čin tak spáchat, ani popis konkrétního způsobu, jakým byla poškozená uvedena v omyl.

Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Mýlící se osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec, nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu. O omyl půjde též tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Pachatel uvede jinou osobu v omyl zpravidla aktivním jednáním, které má povahu určité lsti, když pachatel předstírá existenci určitých okolností, které jsou v rozporu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním a může být realizováno nejen lstí, ale i pouhým poskytnutím nepravdivé informace.

Úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněného a kterými se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k naplnění subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu ze strany obviněného, vyznívají nepřesvědčivě a jsou nekonkrétní. Pokud se již odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména zaviněním obviněného ve vztahu ke způsobení škody nikoli malé a způsobem, jakým měla být poškozená uvedena v omyl).

S ohledem na charakter projednávané trestné činnosti je třeba mít na paměti, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní charakter, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 aj.).

Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to pokusily (byť jen okrajově) soudy prvního i druhého stupně, nelze považovat za dostačující; v daném případě se totiž nejednalo o bližší rozvedení skutkové věty odsuzujícího výroku v odůvodnění uvedených rozhodnutí, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Odůvodnění je přitom třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).

K tomu je rovněž třeba dodat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je poměrně kusé (zaměřené především na provedené důkazy), přičemž právní rozbor zjištěného skutku prakticky neobsahuje, tudíž rozsudek je v této části v podstatě nepřezkoumatelný. Také v odůvodnění usnesení odvolacího soudu podrobnější, resp. transparentní úvahy stran právního posouzení zjištěného skutkového stavu absentují.

Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).

S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, když ze skutkové věty výroku rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, s nímž se následně ztotožnil Krajský soud v Ústí nad Labem, jednoznačně nevyplývá naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud vzhledem k těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 716/2004, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 6 T 100/2003. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, u něhož k prvotnímu pochybení při popisu skutku došlo, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného Ing. J. H. vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně jej vymezil, ve skutkové větě pregnantně popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.).

Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněného a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. prosince 2005

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha