8 Tdo 1330/2019Usnesení NS ze dne 27.11.2019

8 Tdo 1330/2019-2532

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněného G. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 10 To 37/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 4/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. 3 T 4/2018, uznal obviněné G. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a J. M. (nar. XY v XY) vinnými, že

poté, co dne 5. 7. 2017 v Havířově zjednala další osoba poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, k provozování prostituce, přijel obviněný M. společně s další osobou, J. P., nar. XY, a poškozenou vlakem do Domažlic, odkud je po předchozí telefonické dohodě odvezl osobním vozidlem tov. zn. Mercedes Benz, RZ XY, obviněný G. P. do Hotelu H. v XY, kde byli všichni ubytováni, přičemž poškozená od 6. 7. 2017 do 13. 7. 2017 provozovala prostituci poblíž benzinové čerpací stanice ONO u obce Havlovice, kam ji za tímto účelem, při vědomí, že nedosáhla věku 18ti let odváželi obvinění vozidlem tov. zn. Mercedes Benz, RZ XY, řízeným obviněným P., kdy obviněný M. poškozenou instruoval, aby neposkytovala sexuální služby za částku nižší než 30 EUR, přičemž peníze získané z prostituce předávala poškozená obviněnému M., který se v době, kdy poskytovala sexuální služby za úplatu, pohyboval v její blízkosti a z předaných peněz, mimo jiné, hradil obviněnému P. náklady spojené s užíváním osobního vozidla.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou AAAAA, nar. XY, prostřednictvím zmocněnce F. G., s nárokem na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Pro úplnost je vhodné doplnit, že spoluobviněnému J. M. při stejné právní kvalifikaci jeho jednání soud uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou (za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 2 T 15/2015, který nabyl právní moci dne 19. 10. 2017, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu).

4. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (ta tak učinila v neprospěch obou obviněných proti výroku o uložených trestech a proti výroku, jímž byla poškozená AAAAA podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních) odvolání. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 10 To 37/2019, tak, že k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obou obviněných v celém výroku o trestech odnětí svobody, včetně způsobu jejich výkonu. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému G. P. uložil za zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému J. M. uložil za shodný zvlášť závažný zločin, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek rovněž nedotčen, a dále za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 2 T 15/2015, který nabyl právní moci dne 19. 10. 2017, podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře devíti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 2 T 15/2015, který nabyl právní moci dne 19. 10. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla svého zákonného podkladu. Dále vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. O odvoláních obou obviněných pak rozhodl tak, že je podle 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

5. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně podal dovolání již jen obviněný G. P., přičemž tak učinil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vojtěcha Blažka z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. V dalším textu svého podání obviněný v podstatě shodně zopakoval svou argumentaci, kterou uplatnil již před soudy obou nižších instancí. Tvrdil, že se vědomě nedopustil žádného protiprávního jednání a že skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ačkoliv jeho jednání znaky tohoto ani žádného jiného trestného činu nemělo. Vycházel přitom ze svého přesvědčení, že v průběhu celého trestního řízení totiž nebyl proveden jediný důkaz, který by jej jednoznačně usvědčoval z toho, že by se vědomě daného protiprávního jednání dopustil, soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a v důsledku toho nesprávně zjistily skutečný stav věci. V tomto směru zdůraznil, že závěry obou soudů nemají oporu v provedených důkazech, naopak spočívají na důkazech, o jejichž věrohodnosti a autentičnosti lze důvodně pochybovat. Konkrétně namítl, že soudy neučinily žádná konkrétní zjištění o tom, zda znal skutečný věk poškozené AAAAA (dále jen „poškozená“), zda věděl o tom, že provozuje prostituci, a ani o tom, v kolika případech a kdy přesně ji měl dopravit (na tzv. trasu), aby jí bylo užito k prostituci, a konečně ani ohledně jeho kořistění a jeho rozsahu z jednání poškozené.

7. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že nemůže být pochybnosti o pravdivosti jeho tvrzení, že neznal skutečný věk poškozené, neboť nebyl proveden žádný relevantní důkaz svědčící o tom, že jej znal, stejně jako o tom, že věděl, že poškozená provozuje v blízkosti předmětné čerpací stanice prostituci. Zdůraznil, že poškozená ho přesvědčovala, že je zletilá, a pokud to popřela, pak nelze než takové její tvrzení označit za lživé; pokud by totiž věděl, že poškozená je ve skutečnosti nezletilá, nikdy by nesouhlasil s tím, aby s ní byl jakkoli spojován, natož aby ji kamkoli vezl. Obdobně ve vztahu k jeho údajnému kořistění z prostituce poškozené vytkl soudům obou stupňů, že neučinily žádná konkrétní zjištění a neprovedly žádný konkrétní důkaz, kterým by tento závěr podložily, přičemž z jejich rozhodnutí se nepodává ani žádná konkrétní částka, kterou měl ukořistit a takto se obohatit. Na podkladě výše uvedených skutečností vyslovil názor, že v souladu se zásadou in dubio pro reo nemůže být odsouzen za něco, co mu nebylo jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností prokázáno.

8. Obviněný se dále zaměřil na jednotlivé ve věci provedené důkazy. Poukázal na to, že výrok o vině je založen zejména a prakticky výlučně na výpovědi poškozené, přestože tato měnila v průběhu řízení svoji výpověď, uváděla řadu nepravdivých skutečností a některé skutečnosti zamlčovala, a dokonce i podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, má sklony ke lhaní a k účelovému zkreslování skutečností ve svůj prospěch (vypovídá, jak se jí hodí, přičemž své lži si je vědoma) z různých důvodů, nejčastěji aby se vyhnula trestu nebo aby působila lepším dojmem, je u ní postižena specifická věrohodnost a v její výpovědi jsou rozpory. Dodal, že z provedených důkazů je zjevné, že poškozená vědomě lhala o svém věku nejen jemu, ale i v jiných případech. Obdobně vyslovil přesvědčení, že i svědek nezletilý BBBBB (pseudonym) (jeho nezletilý syn), při svém výslechu v přípravném řízení neuvedl pravdu, a to pokud tvrdil, že byl svědkem předání peněz mezi poškozenou a spoluobviněným J. M. nejméně v pěti případech; v rozhodném období totiž byl u své matky a navíc jeho svědeckou výpověď v tom smyslu, že vypovídal proti němu, mohlo ovlivnit, že v důsledku zadržení jeho jako otce s ním nemohl trávit dovolenou, jak to měl přislíbeno, a musel pobývat celé léto v dětském domově. Z tohoto důvodu opakovaně navrhoval provést důkaz výslechem jmenovaného svědka v hlavním líčení, avšak tento návrh byl opakovaně zamítnut, ačkoliv vzhledem k jeho věku a rozumové i mravní vyspělosti nebylo důvodu se domnívat, že by na něj mohla mít opakovaná výpověď nepříznivý vliv. Další námitky pak obviněný vznesl ohledně výslechu svědkyně R. K., když vytkl soudům obou stupňů, že nedostatečně zjistily skutečný stav věci a zcela rezignovaly na dodržení zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení, neboť soud prvního stupně neprovedl její výslech a spokojil se toliko s přehráním záznamu jejího výslechu z přípravného řízení, přestože její výpověď mohla objasnit některá sporná tvrzení slyšených svědků a byla klíčová i proto, že to byla právě ona, kdo oslovil poškozenou s nabídkou, že pojedou „dělat penízky“ a dále ji instruovala; existuje tak důvodné podezření, že sama jmenovaná svědkyně svým jednáním naplnila skutkovou podstatu daného trestného činu, neboť zjednala poškozenou k provozování prostituce a dopravila ji do okresu Domažlice. S poukazem na zmíněné okolnosti vyjádřil přesvědčení, že měl být zproštěn obžaloby, neboť jeho jednání, resp. jeho podíl na řešeném jednání nedosahuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, že by z něj bylo možné vyvozovat jeho trestní odpovědnost.

9. Konečně dovolatel označil rozhodnutí odvolacího soudu za nezákonné a nepřezkoumatelné v tom smyslu, že tento soud nesprávně hmotněprávně posoudil možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když ve vztahu ke přísnění uloženého trestu konstatoval jen to, že u něj neshledal naplnění zákonných podmínek pro mimořádné snížení trestu; své rozhodnutí přitom ani náležitě neodůvodnil, a to i přes to, že soud prvního stupně postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku náležitě odůvodnil a vymezil naplnění jeho zákonných předpokladů. V této souvislosti zdůraznil, že toliko několikrát odvezl poškozenou se spoluobviněným J. M., kam jej požádali, poškozenou k provozování prostituce ani nezjednal či nezlákal, ani ji k tomu nikterak nepřemlouval, neinstruoval. Vyslovil proto názor, že společenská nebezpečnost jeho jednání byla minimální až mizivá, a tudíž mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku bylo zcela přiléhavé a neodporující žádným právním předpisům ani ustálené judikatuře.

10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 10 To 37/2019, a vrátil věc k novému projednání.

11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) svého práva písemně se k dovolání vyjádřit nevyužila.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

15. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti úplnosti dokazování (tak tomu bylo, pokud brojil proti tomu, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem svědka nezletilého BBBBB a svědkyně R. K. a spokojil se s přečtením svědecké výpovědi prvně jmenovaného nezletilého svědka, resp. s přehráním videozáznamů dvou výslechů druhé jmenované svědkyně z přípravného řízení), způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (namítl, že soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy nesprávně a jejich závěry spočívají na důkazech, o jejichž věrohodnosti a autentičnosti lze důvodně pochybovat, když jednak výrok o vině je založen zejména a prakticky výlučně na výpovědi poškozené, přestože tato měnila v průběhu řízení svoji výpověď, uváděla řadu nepravdivých skutečností a některé skutečnosti zamlčovala, což dokládá i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, podle něhož poškozená má sklony ke lhaní a k účelovému zkreslování skutečností ve svůj prospěch, a dále též na výpovědi svědka nezletilého BBBBB, jenž však v přípravném řízení vypovídal nepravdivě) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily (uvedl, že v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů soudy zjistily chybně skutečný stav věci, přičemž neučinily žádná konkrétní zjištění o tom, zda znal skutečný věk poškozené, zda věděl o tom, že provozuje prostituci, a ani ohledně jeho kořistění z jednání poškozené). Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje, jejíž podstatou bylo tvrzení, že se vědomě nedopustil žádného protiprávního jednání, neboť neznal skutečný věk poškozené a tato jej navíc přesvědčovala, že je zletilá, nevěděl, co poblíž benzinové čerpací stanice dělá, a že pokud by věděl, že poškozená je ve skutečnosti nezletilá, nikdy by nesouhlasil s tím, aby s ní byl jakkoli spojován, natož aby ji kamkoli vezl. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem a k pochybením soudů obou stupňů měl za to, že v souladu se zásadou in dubio pro reo nemůže být odsouzen za něco, co mu nebylo jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností prokázáno. Pojem „společenská nebezpečnost“ trestní zákoník nezná a požadavek na uložení trestu podle citovaného ustanovení není podle respektované judikatury pod uplatněný dovolací důvod podřaditelný.

16. Uvedené výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

17. Jestliže přitom dovolatel soudům nižších instancí vytýkal, že postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.

18. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což dovolatel v dané věci ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů (zejména výpovědí poškozené a svědků, SMS komunikace mezi obviněnými a poškozenou v inkriminované době a rovněž záznamů kamerového systému čerpací stanice) učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a uvedl, proč ji považoval za nevěrohodnou a vyvrácenou provedenými důkazy, a proč naopak dospěl k závěru, že obviněný (stejně jako spoluobviněný J. M.) měl vědomost jak o věku poškozené (tj. o tom, že se jedná o dítě mladší osmnácti let), tak o tom, že poškozená bude na daném místě poskytovat sexuální služby za úplatu, a že z takového jejího jednání získával majetkový prospěch (kořistil) (srov. zejména strany 22 až 26 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 19 až 22), přičemž i on se řádně zabýval odvolacími námitkami obviněného a dostatečně odůvodnil, proč přisvědčil skutkovým a právním závěrům nalézacího soudu, včetně jejich odůvodnění, a z jakého důvodu neshledal v dané věci ani existenci tzv. opomenutých důkazů spočívající podle názoru obviněného v neprovedení výslechu svědkyně R. K. v hlavním líčení; v tomto směru odkázal na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který naprosto precizně vysvětlil, že provedl k důkazu toliko videozáznamy z obou procesně využitelných výpovědí této svědkyně v přípravném řízení prostřednictvím videokonferenčního zařízení, protože uvedená svědkyně se přes opakované pokusy soudu o zajištění její přítomnosti u hlavního líčení stala z důvodu neznámého pobytu pro soud nedosažitelnou (viz odstavec 45. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

20. Rovněž Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl oběma soudům nižších instancí vytknout. Naopak se s nimi plně ztotožnil v hodnocení provedených důkazů, které nevykazovalo žádné prvky svévole, nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným v § 2 odst. 5 tr. ř. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu a naopak jím byl při svém rozhodování vázán, a námitkami směřujícími do provedeného dokazování se již proto dále nezabýval.

21. Stejný charakter pak měly též výhrady obviněného, že jednak měl být zproštěn obžaloby proto, že jeho jednání, resp. jeho podíl na posuzovaném jednání nedosahoval takový stupeň společenské nebezpečnosti, aby z něj bylo možné dovozovat jeho trestní odpovědnost, a že odvolací soud nesprávně hmotněprávně posoudil možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jednak pojem „společenská nebezpečnost“ současný trestní zákoník nezná, jednak požadavek na uložení trestu podle citovaného ustanovení není podle respektované judikatury pod uplatněný dovolací důvod podřaditelný, nehledě na to, že takové jeho výhrady rovněž vycházely z námitek proti soudy učiněným skutkovým zjištěním a z od nich odlišných vlastních tvrzení obviněného o skutkových okolnostech dané věci, jejichž podstatou bylo popření jeho vědomosti jak o věku poškozené, tak o provozování prostituce poškozenou, stejně jako té skutečnosti, že by z její prostituce jakkoli kořistil.

22. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.

23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu