8 Tdo 1282/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

8 Tdo 1282/2020-186

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného P. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 4 To 170/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 62/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 27 T 62/2019, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (účinného do 31. 5. 2020), kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že

bez závažného důvodu řádně nenastoupil na výzvu k nastoupení trestu vydanou Okresním soudem v Ústí nad Labem dne 24. 1. 2019, č. j. 6 T 8/2013-584, k výkonu trestu odnětí svobody do věznice, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2018, č. j. 6 T 8/2013-547, jenž nabyl právní moci dne 2. 1. 2019, jímž mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, ač výzvu k nástupu trestu prokazatelně převzal, a to oproti podpisu do vlastních rukou, dne 6. 2. 2019, přičemž v ní bylo uvedeno, že nástup výkonu trestu je nejpozději do 14 dnů od doručení této výzvy, tedy do 20. 2. 2019 do 16.00 hodin, kdy toto neučinil, a do výkonu trestu odnětí svobody byl dodán na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody dne 10. 4. 2019 ve 12.00 hodin.

2. Obviněný byl za tento přečin a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 31 T 84/2016, odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 31 T 84/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 4 To 170/2020, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně i státního zástupce zaměřené v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť v odvolacím řízení bylo jeho odvolání zamítnuto přesto, že došlo k vadným právním závěrům, protože byl nesprávně posouzen u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku znak „bez závažného důvodu“.

5. Obviněný vytýkal, že soudy závěry o právní kvalifikaci vystavěly na nesprávném posouzení zjištěných skutečností, jež vadně s ohledem na vymezení jednotlivých znaků uvedeného přečinu vyhodnotily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 594/2015). Zejména pro výklad znaku „závažného důvodu“ nerespektovaly povahu skutečně existující choroby, jíž obviněný trpěl, a jejíž závažnost podcenily, resp. ji bagatelizovaly. Právní úvahy soudy vystavěly na mylné představě o průběhu skutkového děje, když pominuly, že k odstranění zdravotního problému u obviněného došlo již před jeho dodáním do výkonu trestu, a tudíž nebylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že by k jeho odstranění (vynětí části žebra s nádorem) adekvátním a stejně efektivním způsobem došlo i tehdy, kdyby řádně a včas nastoupil do výkonu trestu.

6. Podle obviněného soudy též přecenily povahu lhůty k nástupu trestu, jestliže ji považovaly za lhůtu propadnou, po jejímž uplynutí je obviněný zbaven možnosti dokazovat existenci závažného důvodu, tzn., s nástupem fikce již nemůže dokládat neexistenci závažného důvodu pro nenastoupení výkonu trestu, neboť ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku o žádné lhůtě nehovoří. Zásadní je pouze vlastní existence či neexistence závažného důvodu bránící v nastoupení výkonu trestu v soudem stanovené lhůtě. Není třeba, aby obviněný znal do všech důsledků povahu svého zdravotního problému, postačuje pouze povšechná informace od povolaných osob. Podstatná je proto jedině povaha nemoci a to, zda ji lze považovat za závažný důvod ve smyslu uvedené skutkové podstaty. Pokud taková choroba mající povahu závažného důvodu existovala v době, kdy měl nastoupit výkon trestu, je tím vyloučena trestní odpovědnost pachatele podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku bez ohledu na to, kdy taková okolnost vyšla najevo.

7. V posuzované věci obviněný zdůraznil, že jeho onemocnění, a to nádor na žebru, nevznikl až poté, co byl vyzván k nástupu výkonu trestu a po uplynutí stanovené lhůty k jeho nastoupení, ale v této době již objektivně existoval, a proto byl obviněný od února v pracovní neschopnosti. Lékařsky měl proto ověřeno, že nešlo „o běžné nachlazení“, ale jednalo se o závažné onemocnění. Nezabírala obvyklá léčba, podstoupil řadu vyšetření, během nichž byl nádor odhalen a posléze operativně odstraněn. Již před uplynutím stanoveného termínu k nástupu trestu bylo zřejmé, že se nejedná o běžné zdravotní problémy, ale o existenci závažného důvodu. Z toho, že nádor vyšel najevo a byl odstraněn až později, nelze dovozovat, co by se stalo, kdyby obviněný nedbal na své zdraví a nastoupil výkon trestu v původním termínu. Protože soudy uvedené skutečnosti vadně vyhodnotily, je právní posouzení případu nesprávné.

8. Soudy se nezabývaly ani tím, zda uvedenou skutkovou podstatu naplnil činem ve vymezené době, tj. od uplynutí lhůty k nástupu až po dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Představuje-li totiž podle právní teorie i praxe přečin podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku trestný čin trvající, nemohl obviněný po dobu hospitalizace a s ní spojené léčby udržovat protiprávní stav, neboť toho nebyl fakticky schopen, a tudíž nemohl v uvedené době tento přečin vůbec páchat. Soudům vytkl také neúplnost provedeného dokazování, neboť vycházely toliko ze skutečností svědčících v jeho neprospěch, resp. zjištěné skutečnosti v jeho neprospěch vyložily, na základě čehož přehlédly, že jeho převoz do vězeňské nemocnice byl důsledkem pooperačních komplikací způsobených jeho překotným dodáním do výkonu trestu. Obviněný setrval na tom, že po celou dobu řešení svého zdravotního problému vycházel pouze ze sdělení lékařů, podle nichž byl jeho zdravotní stav vážný a byl ohrožen na životě. Důkazní návrhy k tomu se pojící však byly soudy bez dalšího zamítnuty, což však prostřednictvím dovolání namítat nelze.

9. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 4 To 170/2020, i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 27 T 62/2019, jakož aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna navazující rozhodnutí mající ve zrušených rozhodnutích svůj podklad a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. K podanému dovolání Nejvyšší státní zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) prostřednictvím u něj působícího státního zástupce k námitce směřující proti objektivní stránce přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, konkrétně proti znaku „bez závažného důvodu“, což by formálně odpovídalo důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedlo, že dovolání fakticky směřuje proti hodnocení důkazů. Obviněný se neopíral o zjištěné skutkové okolnosti, ale vyjádřil přesvědčení, že jeho zdravotní stav v rozhodné době byl natolik závažný, že mu znemožňoval nástup výkonu trestu, přestože soudy po provedeném dokazování rozhodly, že o závažné onemocnění nešlo.

11. Za výhradu korespondující s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce označil námitky o nemožnosti naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku v období, kdy došlo k hospitalizaci obviněného, jíž se však soudy obou stupňů dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní vypořádaly. Obecně státní zástupce poukázal na podstatu přečinu podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, u něhož pro naplnění znaku závažného důvodu může být především změna zdravotního stavu reálně bránící odsouzenému trest odnětí svobody nastoupit nebo přechodná těžká situace v rodině (potřeba zajistit péči o bezvládného partnera nebo rodiče, úmrtí v rodině atp.), jak vykládá jím označená odborná literatura. Podle ní závažným důvodem pro nenastoupení výkonu trestu může být některá skutečnost odůvodňující odklad výkonu trestu podle § 322 a § 323 tr. ř. Ačkoli trestní zákoník nedefinuje pojem „závažný důvod“ významný pro naplnění zákonných znaků přečinu podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, může jím být jen reálně existující okolnost, v důsledku níž obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit, a která se vyznačuje „závažností, náhlostí a neočekávaností“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 4 Tdo 594/2015).

12. Podle státního zástupce se nalézací soud detailně zabýval zdravotním stavem obviněného (viz body 13. a 16. jeho rozsudku), když podrobně popsal, jak se v čase vyvíjel, a jeho konkrétní povahu zkoumal k době, kdy měl nastoupit do výkonu trestu, a z ní usuzoval, zda splňovala hlediska „závažného důvodu“ ve smyslu § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Jestliže shledal, že o tak závažný stav obviněného nešlo, protože nebyl akutně hospitalizován (vyjma několika dnů po více než měsíci od data, kdy měl nastoupit do výkonu) a léčba byla v rozhodném období plánovaná bez neočekávaných okolností. Státní zástupce se s úvahami soudů ztotožnil s tím, že nebyl naplněn parametr závažnosti, jenž by obviněnému objektivně bránil v nástupu výkonu trestu. Této skutečnosti si obviněný vzhledem k lékařské zprávě M. nemocnice v XY musel být vědom, navíc se předmětné vyšetření odehrálo až po termínu nástupu. Vzhledem k standardnímu průběhu léčby by v dané věci ani nebyl důvod k odložení výkonu trestu ve smyslu § 322 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 291/2018). K námitce obviněného zmínil, že do doby páchání přečinu lze zahrnout i dobu hospitalizace, jelikož i v tomto období mohl obviněný podléhat výkonu trestu, pokud by jej řádně nastoupil, a zároveň i toto období bylo zahrnuto jeho zaviněním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 4 Tdo 179/2012).

13. Protože soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a zároveň provedené důkazy pečlivě hodnotily (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (§ 125 odst. 1 tr. ř.), státní zástupce po zvážení všech rozhodných skutečností dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].

14. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k vyjádření, ten tohoto svého oprávnění do neveřejného zasedání nevyužil.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

16. Při zkoumání, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., o něž obviněný dovolání opřel, posuzoval zákonné podmínky těchto důvodů, jakož i argumenty obviněného a připomíná, že podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. O něj je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

18. Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).

19. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

20. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. K výhradám obviněného

21. Podle obsahu dovolání výhrady obviněného zásadně směřovaly proti závěru soudů, že se v jeho případě nejednalo o situaci odpovídající znaku „bez závažného důvodu“ stanovenou u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání v § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, když prokazatelně v době, kdy měl trest nastoupit, závažnou chorobou trpěl. Soudům vytkl nesprávný výklad tohoto znaku i nesprávnost vymezení doby, po kterou měl udržovat uvedený protiprávní stav, neboť po část předmětného období pobýval v nemocnici. Tvrdil, že jak z objektivního tak i subjektivního hlediska nemohl danou skutkovou podstatu naplnit. Tyto výhrady směřují proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, a proto jsou namítány v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nezastává názor vyjádřený státním zástupcem, že by se jednalo převážně o skutkové výhrady, jimiž by nebyl naplněn označený dovolací důvod, neboť v části obviněný brojil proti vadnému právnímu posouzení věci.

22. Nejprve však pro úplnost a mimo označené dovolací důvody je vhodné reagovat na výhradu obviněného o jednostranně provedeném dokazování konstatováním, že takové nedostatky, které by v případě jejich zjištění mohly odpovídat vadám spočívajícím v porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud v dosavadním řízení vedeném soudy obou stupňů neshledal. Naopak z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy vycházely vedle výpovědi obviněného především z listinných důkazů plynoucích z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 8/2013, a to výzvy k nástupu trestu, včetně doručenky (č. l. 39, 40), příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody ze dne 27. 2. 2019 (č. l. 41), protokolu o dodání do výkonu trestu (č. l. 42, 43), žádostmi o odklad výkonu trestu (č. l. 47, 48), zproštěním mlčenlivosti zdravotnických pracovníků a na jeho základě poskytnutými lékařskými zprávami (č. l. 49 až 52), propouštěcí zprávou M. nemocnice v XY (č. l. 53 až 56). Soud prvního stupně prověřoval zdravotní stav obviněného a jeho povahu zkoumal s ohledem na další okolnosti, které z výsledků provedeného dokazování vyplynuly, jak se podává zejména v bodech 13. až 16. jeho rozsudku, když zejména v bodě 15. na základě výsledků provedeného dokazováním hodnotil vážnost jeho onemocnění i důsledky s ním spojené.

23. Nelze pominout ani přezkumnou činnost odvolacího soudu, který (viz body 7. až 10. napadeného usnesení) k obdobným námitkám, jaké obviněný uvedl i v dovolání, zkoumal povahu a závažnost jeho onemocnění z hledisek rozhodných pro závěr o naplnění znaků přečinu podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Z důvodů, které odvolací soud rozvedl v uvedených pasážích zkoumaného usnesení, je zřejmé, že se posouzení jak rozsahu provedeného dokazování, tak i jeho kvalitou dostatečně zabýval, a lze shrnout, že jeho závěry o nedostatcích namítaných obviněným nesvědčí. Naopak je z obsahu spisu i napadených rozhodnutí patrné, že zejména soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a důkazy hodnotil plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Závěry o tom, že skutek se udál popsaným způsobem, jakož i o tom, že obhajoba obviněného založená na tvrzení o jeho vážném zdravotním stavu, který by nebyl řešitelný v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve vězeňské nemocnici, neodpovídá výsledkům plynoucím z provedených důkazů, protože nemá oporu především v lékařských zprávách. Úvahy soudů podle argumentů uvedených v přezkoumávaných rozhodnutích vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností i o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09), protože detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, jež k nim vedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Napadená rozhodnutí obsahují dostatek podkladů pro závěr, že soudy splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jak jednotlivě, tak i v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Z těchto důvodů nebylo možné přisvědčit námitce obviněného o jednostranném hodnocení provedených důkazů a podceňování jím uváděné obhajoby, protože z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že právě obhajobě obviněného soudy věnovaly potřebnou a nutnou pozornost.

24. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ve skutkových závěrech soudu prvního stupně ani v procesu jejich utváření namítané nedostatky, mohl na jejich základě posuzovat výhrady obviněného směřující proti nesprávnému právnímu posouzení činu jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.

25. Z této zákonné dikce je zřejmé, že uvedený přečin předpokládá existenci pravomocného vykonatelného rozhodnutí soudu o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a dále výzvu soudu k jeho nástupu. Předmětného činu se tak dopustí ten, kdo při splnění uvedených podmínek poté, co byl soudem vyzván k nástupu trestu odnětí svobody, tak bez závažného důvodu neučiní a do příslušné věznice nenastoupí.

26. Ze skutkových zjištění a obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 27 T 62/2019 vyplývá, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 6 T 8/2013, jenž nabyl právní moci dne 2. 1. 2019, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k nástupu výkonu tohoto trestu byl vyzván dne 24. 1. 2019. V této výzvě byl poučen o následcích pro případ, že výzvy neuposlechne, včetně toho, že pokud nenastoupí ve stanovené lhůtě, může být jeho jednání posouzeno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jakož i na to, že žádost o odklad výkonu trestu nemá odkladný účinek a její podání nezpůsobuje zánik povinnosti k nástupu uloženého trestu (č. l. 39). Obviněný si tuto výzvu osobně převzal dne 6. 2. 2019 (č. l. 40), a tudíž měl do věznice nastoupit nejpozději dne 20. 2. 2019. Této výzvy však neuposlechl, do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil, a proto byl k jeho výkonu policejním orgánem dodán až dne 10. 4. 2019.

27. Z obsahu spisu se dále podává, že obviněný zaslal dne 20. 3. 2019 (tedy měsíc poté, co se měl k nástupu trestu nejpozději dostavit) Okresnímu soudu v Ústí nad Labem žádost o odklad výkonu trestu z důvodu závažné operace, která jej čeká, jelikož mu byl zjištěn nádor na sedmém žebru, k čemuž přiložil lékařskou zprávu a že na operaci má nastoupit 28. 3. 2019. Žádost o odklad výkonu trestu zopakoval dne 10. 4. 2019, k níž přiložil i lékařskou zprávu o operačním zákroku (č. l. 47, 48). Ze sdělení Okresního soudu v Ústí nad Labem (č. l. 599 a 615 spisu téhož soudu sp. zn. 6 T 8/2013) vyplývá, že Okresní soud v Ústí nad Labem shledal první žádost obviněného o odklad nástupu výkonu trestu nedůvodnou, na základě čehož obviněného vyzval, aby věznici při svém nástupu předložil kompletní lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu, na což obviněný nereagoval. Podle nařízení výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 616 cit. spisu) byl obviněný vyzván, aby nastoupil k výkonu trestu ve lhůtě 14 dní od doručení výzvy ve věznici, což neučinil, a proto byl zadržen dne 10. 4. 2019 v 12:00 hodin a dodán do věznice v 15:05 hodin téhož dne.

28. K námitce obviněného, že za vinu mu kladené jednání nenaplňuje znaky uvedeného přečinu proto, že měl důvod trest nenastoupit pro závažné zdravotní potíže, jimiž skutečně v době, kdy byl k trestu vyzván, trpěl, je třeba uvést, že trestní zákoník blíže nedefinuje pojem „závažný důvod“ významný z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Může jím však být jen reálně existující okolnost, v důsledku níž není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit. Za takový důvod je vedle závažných zdravotních potíží možné považovat i jiné závažné problémy, pokud však jsou svým nepříznivým dopadem do poměrů obviněného či jeho rodiny srovnatelné se závažnými zdravotními potížemi, např. bezprostřední situace po povodni, požáru, vytopení bytu apod. (srov. rozhodnutí č. 31/2013 Sb. rozh. tr.). Podání návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě nepředstavuje závažný důvod ve smyslu § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Z takto uvedených hledisek je zřejmé, že v každém jednotlivém případě je třeba zvažovat závažnost důvodu, pro který obviněný výzvě k nástupu trestu nevyhověl, protože v případě zdravotních indispozic takovým důvodem není jakékoliv, byť i vážné onemocnění, protože musí jít o naléhavý stav, který reálně existuje v době, kdy má obviněný trest nastoupit, tzn., že tohoto nástupu není fyzicky (či pro dušení nezpůsobilost) vůbec schopen.

29. Je vhodné třeba připomenout, že v zásadě platí povinnost obviněného podrobit se nástupu výkonu trestu odnětí svobody v souladu s podmínkami stanovenými ve výzvě k tomuto nástupu. Odklad takového trestu je možný, avšak jen v případě zákonem stanovených podmínek podle § 322 a § 323 tr. ř. Ze smyslu ustanovení § 322 tr. ř. plyne, že obviněný není povinen dostavit se k nástupu trestu jen za situace předpokládané v ustanovení § 322 odst. 1 tr. ř., podle něhož může soud na potřebnou dobu odložit výkon trestu odnětí svobody jen tehdy, jestliže z lékařské zprávy o hospitalizaci odsouzeného v lůžkovém zařízení nebo z jiných skutečností vyplývá, že by výkon trestu ohrozil život nebo zdraví odsouzeného. Podle § 322 odst. 2 tr. ř. tak může soud učinit i tehdy, jestliže o to požádá odsouzený ze stejných důvodů. V takovém případě však soud uvedenou žádost hodnotí se zřetelem na zdravotní způsobilost obviněného se výkonu trestu podrobit, a shledá-li, že takové důvody nejsou dány, i přesto, že obviněný určitým onemocněním trpí, avšak toto mu nebrání se výkonu trestu podrobit, nerozhodne o takovém návrhu, ale vyzve odsouzeného, aby nejpozději při nástupu výkonu trestu odnětí svobody předložil zprávu o zdravotním stavu příslušné věznici, která zdravotní způsobilost obviněného k výkonu trestu posoudí (srov. rozhodnutí č. 49/2005 Sb. rozh. tr.). Za závažný důvod podle citovaného ustanovení není možné považovat samotné podání návrhu na odklad výkonu tohoto trestu poté, co obviněný obdržel výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, ale jen takovou okolnost, která odůvodňuje nenastoupení trestu. Musí tedy jít jenom o konkrétně nastalý skutečně daný závažný důvod, jakým je např. těžké onemocnění, tragická nebo živelná událost v rodině apod. Samotné podání návrhu na odklad samo o sobě uvedeným závažným důvodem není, ale je toliko součástí úmyslného se vyhýbání nástupu výkonu trestu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku ze strany obviněného.

30. Ve smyslu takto stanovených zásad je třeba k výhradám obviněného na základě obsahu spisového materiálu v přezkoumávané věci zmínit, že jak již bylo výše konstatováno, jeho zdravotní stav soudy důsledně posuzovaly a důvodně dospěly k závěru, že v době, kdy byl k nástupu výkonu trestu vyzván, tj. ke dni 6. 2. 2019, kdy výzvu převzal, nebyl ohrožen na životě, ani nebyl natolik zdravotně nezpůsobilý, aby se nemohl k výkonu trestu dostavit. Zdravotní problém, jímž trpěl, mu v dané době takový postup neznesnadňoval. To plyne např. z lékařské zprávy (č. l. 51 a 52), podle níž se obviněný osobně dne 23. 2. 2019 (3 dny po posledním dni lhůty stanovené mu k nástupu trestu) dostavil k vyšetření na EMERGENCY M. nemocnice v XY, kam jej odeslala 22. 2. 2019 jeho praktická lékařka G. N. Významné přitom je, že k vyšetření se obviněný dostavil o den později, údajně z rodinných důvodů. Je tedy zřejmé, že jeho zdravotní stav akutní nebyl, když upřednostnil před vyšetřením nekonkrétní rodinné záležitosti. Lze též zmínit, že ani vlastní důvod tohoto vyšetření nesvědčil pro akutní zdravotní nezpůsobilost, protože obviněný dne 19. 2. 2019 podstoupil RTG a EKG vyšetření horečky a kašle, který se u něj projevil v první polovině února 2019. V rámci provedeného lékařského vyšetření byla konstatována pravidelná akce srdce, bez šelestu a bez vývoje oproti EKG provedenému praktickým lékařem. Diagnostický závěr na základě zjištění praktické lékařky i CT vyšetření v nemocnici zněl: „Nyní není indikace k akutní hospitalizaci, pacient oběhově stabilní, schopen dimise. Na bolesti volně prodejná analgetika. Nekouřit! Stran nejasného CT nálezu kontrola ortopedem buď ambulantně, nebo zde v MNUL v příštím týdnu“ (č. l. 52). Obviněný byl poté vrácen do péče praktického lékaře s kontrolou za jeden týden. Z propouštěcí zprávy M. nemocnice v XY (č. l. 53 až 56) soud zjistil, že obviněný byl v nemocnici hospitalizován od 28. 3. 2019 do 3. 4. 2019. Mimo jeho celkové anamnézy od roku 2008 a popisu výsledků jednotlivých vyšetření se v ní uvádí, že začátkem února 2019 prodělal chřipku, kdy koronární příčina bolestí na hrudi nebyla prokázána, přičemž absolvoval vyšetření CT bez průkazu embolie, avšak s vedlejším nálezem na sedmém žebru vlevo charakteru pravděpodobně endochromu. Plánovaná operace poté proběhla 1. 4. 2019, bez komplikací, proto byl následně propuštěn do domácího ošetřování ve stabilizovaném stavu, pooperační rána byla klidná, nařízen mu byl tedy toliko domácí klidový režim s postupnou zátěží, s plným zatížením za 1 měsíc, současně byl poučen o navrženém individuálním způsobu další léčby s kontrolou u praktického lékaře do 3 dnů od propuštění a na plicní ambulanci se zvážením pokračování v bronchodilatační terapii.

31. Podle uvedených zjištění je třeba přisvědčit závěru soudů, že zdravotní stav obviněného nelze považovat za závažný důvod ve smyslu tohoto znaku podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, v důsledku něhož by nebyl schopen trest odnětí svobody nastoupit, případně by mu jeho zdravotní stav znemožňoval k nástupu trestu se dostavit, neboť ze žádné z uvedených lékařských zpráv neplyne aktuální vážnost onemocnění obviněného, které by v dané době bezprostředně ohrožovalo jeho zdraví či život. Lze totiž z uvedených poznatků shrnout, že v době od 6. 2. 2019 do 20. 2. 2019, kdy měl nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, se potýkal toliko s respiračním chřipkovým onemocněním. Pokud byl dne 22. 2. 2019 (dva dny po marném uplynutí lhůty k nástupu do věznice k výkonu trestu), odeslán na specializované nemocniční pracoviště k dalším vyšetřením, byl ve zdravotním stavu, který mu nikterak v nástupu trestu nebránil. O tom svědčí i to, že se v určený den ani k lékařskému vyšetření nedostavil, a to s odkazem na rodinné důvody, a na urgentní příjem ústecké nemocnice dorazil až o den později (23. 2. 2019). Tyto skutečnosti dosvědčují, že se v projednávané věci nejednalo o splnění podmínky „bez závažného důvodu“, protože zdravotní stav obviněného nebylo možné v době od 6. 2. do 20. 2. 2019 označit za závažný.

32. Jestliže obviněný v dovolání zdůrazňoval ohrožení nádorem na sedmém žebru, tento nález byl učiněn v nemocnici jako tzv. vedlejší nález při RTG zaměřeném primárně na oblast hrudníku a plic (dne 19. 2. 2019), a teprve na základě tohoto nálezu (23. 2. 2019) byl obviněný odeslán na CT vyšetření, které mělo stanovit přesnější diagnózu a původ nalezeného ložiska. I po tomto vyšetření byl však nález označen jako „diskrétní“, tedy nikoli závažný ve smyslu pokročilého, život ohrožujícího stavu, vyžadujícího akutní operační zásah, apod., o čemž svědčí i skutečnost, že obviněný se operačnímu zákroku podrobil až 1. 4. 2019, tj. o více než měsíc později, a již dva dny po operaci (3. 4. 2019) byl propuštěn do domácího ošetření. Je však třeba zdůraznit, že všechny uvedené okolnosti nastaly až poté, co obviněný měl být ve výkonu trestu odnětí svobody, kde by mu byla poskytnuta stejná lékařská péče (viz § 16 odst. 6, 7 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

33. Z uvedených zjištění se podává, že nešlo o takovou změnu zdravotního stavu, jež by mu reálně bránila trest odnětí svobody nastoupit (srov. rozhodnutí č. 31/2013 Sb. rozh. tr.), protože mohl na výzvu ve stanovené lhůtě nastoupit výkon trestu i s probíhajícím respiračním onemocněním, s nímž by byl v rámci výkonu trestu adekvátně léčen, případně by ve vězeňské nemocnici podstoupil potřebná vyšetření či zákroky. Namísto toho, aby se podrobil výzvě soudu, v níž byl řádně o následcích neuposlechnutí poučen (č. l. 39), a pravomocnému a vykonatelnému soudnímu rozhodnutí, obviněný jednal zcela obstrukčně, a účelově vyhledal lékařskou pomoc až dva dny po uplynutí nejzazší lhůty pro nástup do věznice. Je možné jen dodat, že ani pracovní neschopnost nelze považovat za závažný důvod mu bránící v nastoupení do výkonu trestu, pokud z lékařské zprávy o zdravotním stavu obviněného nevyplývá, že by byl výkon trestu vyloučený, jelikož by ohrožoval jeho zdraví či život (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 291/2018, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 201/2012, aj.).

34. Ze všech těchto důvodů lze shrnout, že zdravotní stav obviněnému nebránil v tom, aby ve stanovené lhůtě výkon trestu nastoupil, a nebylo možné mu přisvědčit, že již v době před nástupem do výkonu trestu byl v závažném zdravotním stavu, který by mu takový nástup znemožňoval. Naopak byla splněna všechna hlediska pro to, aby trest nastoupil, a pokud tak v uvedené lhůtě neučinil, naplnil znaky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.

35. Uvedený závěr nevylučuje ani výhrada obviněného, že byl v době od 28. 3. 2019 do 3. 4. 2019 hospitalizován v nemocnici, a tudíž se nemohl v tomto období přečinu, který je trvajícím deliktem, dopouštět. Tato námitka nemá opodstatnění zejména proto, že obviněný měl výkon trestu nastoupit nejpozději 20. 2. 2019, a pokud tak bez závažného důvodu neučinil, jak je shora rozvedeno, tak od toho okamžiku uvedený čin probíhal bez ohledu na to, zda se podrobil lékařské péči. Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, a to jak v jeho první alternativě „pachatel bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody“, tak i v alternativě druhé „pachatel se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu“. Z tohoto hlediska je nerozhodné, zda pachatel, přestože převzal výzvu k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, ve stanovené lhůtě výkon trestu nenastoupí, anebo zda se převzetí této výzvy vyhýbá (např. tím, že se skrývá). Pachatel posuzovaného přečinu totiž v obou případech maří výkon pravomocně uloženého trestu odnětí svobody, a nikoli výzvu k jeho nastoupení (srov. rozhodnutí č. 63/2012 Sb. rozh. tr.). Podstatné je, že bez závažného důvodu trest nenastoupí, a poté již jen tento stav udržuje tím, že se i nadále jeho nástupu vyhýbá.

36. K tomu lze jen pro úplnost dodat, že obviněný pominul fakt, že v době, kdy se podrobil operaci (která mohla být vykonána i v léčebném zařízení v rámci výkonu trestu odnětí svobody), měl již nejméně 26 dní být ve výkonu trestu. Zmíněný lékařský zákrok byl nejen proveden, ale již i plánován v době, kdy už měl trest vykonávat.

37. Soudy v této trestní věci proto nepochybily, jestliže i dobu, po kterou obviněný setrvával v nemocničním ošetření, do páchání posuzovaného přečinu zahrnuly. Jeho páchání bylo započato okamžikem, kdy se v nejzazší možný, výzvou k nastoupení trestu stanovený okamžik, tj. 20. 2. 2019 do 16.00 hodin nedostavil do věznice k výkonu trestu. K ukončení trestné činnosti došlo dne 10. 4. 2019, kdy byl na příkaz soudu zadržen policejním orgánem a do výkonu trestu dodán, neboť teprve tímto okamžikem byla jeho trestná činnost ukončena (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 4 Tdo 179/2012). Je proto třeba zdůraznit, že páchání činu je ohraničeno dobou od 16. hodiny dne 20. 2. 2019 do 10. 4. 2019. Význam má i to, že nebyl shledán ani důvod pro odklad výkonu trestu, jehož se opakovaně obviněný domáhal až po lhůtě k nástupu do výkonu trestu žádostmi ze dne 20. 3. 2019 a 10. 4. 2019), neboť žádné z obou žádostí nebylo soudem vyhověno.

38. I přesto, že podání návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě nepředstavuje závažný důvod ve smyslu § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 31/2013 Sb. rozh. tr.), lze připomenout, že s případnou lékařskou péčí u odsouzených, kteří v době nástupu trpí zdravotními potížemi zákon počítá, neboť podle § 322 odst. 2 tr. ř. požádá-li odsouzený o odklad výkonu trestu odnětí svobody z důvodů uvedených v odstavci 1 téhož ustanovení, avšak předseda senátu má za to, že takové důvody nejsou zřejmě dány, vyzve odsouzeného, aby nejpozději při nástupu výkonu trestu odnětí svobody předložil zprávu o svém zdravotním stavu příslušné věznici. Zjistí-li věznice, že zdravotní stav odsouzeného mu neumožňuje podrobit se výkonu trestu odnětí svobody, podle povahy navrhne soudu jeho odklad nebo přerušení (srov. rozhodnutí č. 49/2005 Sb. rozh. tr.).

39. Všechna výše popsaná zjištění svědčí o tom, že obviněný se vědomě a záměrně vyhýbal nástupu výkonu trestu odnětí svobody v posuzované věci, protože i když byl soudem poté, co podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 322 odst. 2 tr. ř., vyzván, na tuto výzvu nereflektoval, k nástupu výkonu trestu se nedostavil a požadovanou lékařskou zprávu věznici řádně a včas nedodal.

VI. Závěr

40. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného v dovolání uplatněné nejsou důvodné, protože soudy čin kladený mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily, a proto nepochybily ani v závěru, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť bez závažného důvodu na výzvu soudu nenastoupil trest odnětí svobody.

41. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů obviněným vytýkané nedostatky, jeho dovolání posoudil coby celek jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu