7 Tz 242/2001Rozsudek NS ze dne 26.09.2001

7 Tz 242/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. R., proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91,

bylporušenzákon

v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanoveních § 14 odst. 1 písm. f), § 1 odstavci prvém a druhém zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného F. R.

Toto usnesení a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, č. j. Rtv 166/90-11, se zrušují. Zrušují se i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný F. R.,

je účasten soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6 . 1967, sp. zn. 4 T 235/67, v celém rozsahu.

Podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67, byl obviněný F. R. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne 17. 5. 1967 v 07.00 hod. u vojenského útvaru H., kam byl povolán k výkonu krátkodobého vojenského cvičení, odmítl vykonávat vojenskou službu s tím, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje“. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 280 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Proti tomuto rozsudku nebylo podáno odvolání a rozsudek nabyl právní moci.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. Rtv 166/90, bylo o návrhu obviněného rozhodnuto tak, že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., (dále jen reh. zák.). Podle § 14 odst. 1 písm. f) reh. zák. byl tímto usnesením zrušen rozsudek bývalého Vojenského soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67, a to ve výroku o uloženém trestu. Výrok o vině zůstal nezměněn. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Vyšší vojenský soud v Příbrami dne 22. 1. 1990 pod sp. zn. 3 Rtvo 2/91 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti posledně uvedenému usnesení podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F. R. stížnost pro porušení zákona. Uvádí v ní, že v důsledku nesprávného postupu shora uvedených bývalých vojenských soudů rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Litoměřicích dne 27. 2. 1991 pod sp. zn. Rtv 166/90 tak, že pro skutek, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67, bylo podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upuštěno od potrestání obviněného. Vzhledem k tomu, že nebylo proti rozsudku podáno odvolání, nabyl rozsudek právní moci dne 20. 3. 1991.

Ministr spravedlnosti poukázal na to, že podle § 1 odst. 1 reh. zák. je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné. Podle téhož zákonného ustanovení odst. 2 činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a potrestání. Podle názoru ministra spravedlnosti se shora uvedenými ustanoveními soudy při svém rozhodování neřídily, neboť ministr spravedlnosti je toho názoru, že z celé řady důkazů jednoznačně vyplývá, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení, a proto také bylo nutno na jednání obviněného vztáhnout ustanovení rehabilitačního zákona. Vzhledem k tomu, že tento trestný čin je výslovně uveden v § 4 písm. e) reh. zák., jednalo se tedy o odsouzení pro čin, který směřoval k uplatnění základního práva obviněného, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91, byl v neprospěch obviněného F. R. porušen zákon v ustanovení § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, v § 1 odstavci prvém a druhém zák. č. 119/1990 Sb., § 2 odst. 6 tr. ř. k ustanovení § 280 tr. zák., dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. citované usnesení zrušil a postupoval podle § 270 odst. 1, event. § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a shledal, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.

Je nepochybné, že na jednání, pro které byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák., se vztahuje ustanovení § 1 odstavce prvého a druhého zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, které definuje účel zákona o soudní rehabilitaci a rovněž prohlašuje, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních dokumentech o občanských a politických právech byly československými zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a rovněž stíhání pro tyto trestné činy odporovalo mezinárodnímu právu. Vzhledem ke shora uvedenému ustanovení rehabilitačního zákona bylo nutno na čin obviněného nahlížet jako na čin, který směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného výše uvedenými mezinárodními normami, a proto také jeho odsouzení – uznání vinným, bylo v rozporu s principy demokratické společnosti. Tyto skutečnosti se měly stát podkladem pro rozhodování bývalých vojenských soudů, jejichž rozhodnutí se stala podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona.

Obviněný jednáním, které bylo výše popsáno, uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, které mu sice bylo Ústavou z roku 1960 garantováno, avšak pouze formálně, protože zákonná úprava, podle které mohl občan toto právo realizovat, vydána nebyla a obviněný neměl žádnou možnost jak svým zákonným povinnostem dostát, aniž by se nedostal do rozporu se svým náboženským přesvědčením. Z tohoto pohledu bylo nutno zvážit, zda lze na jednání obviněného vzhledem k výše uvedeným ustanovením nazírat jako na úmyslný trestný čin. Trestní právo sice v uvedené době chránilo jak společnost, tak i jednotlivce, avšak ochrana jednotlivce a jeho základních práv byla ve zjevném nepoměru k ochraně a uplatňování práv socialistické společnosti, což je zřejmé zejména z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67.

K zákonu o soudní rehabilitaci je možno rovněž uvést, že tento neváže (§ 1) ochranu lidských práv a svobod na výlučně Českou republikou vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na občanská a politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách všeobecně, nikoli nad rámec čl. 10 Ústavy. Vedle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je nutno také zohlednit znění čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V konkrétním případě bylo nutno zvážit, zda se jednalo o omezení tohoto základního práva, či o jeho popření, neboť obviněný neměl možnost odmítnout výkon vojenské služby a zvolit alternativní službu beze zbraně, neboť takový zákon v uvedené době neexistoval.

Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížel zejména k již zmíněnému ustanovení § 1 reh. zák., jehož účelem bylo zrušit odsuzující rozsudky za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, přičemž tyto činy byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a potrestání.

Pokud by bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami při svém rozhodování důsledně vycházel z ustanovení § 1 odstavce prvého a druhého zák. č. 119/1990 Sb, o soudní rehabilitaci, nemohl by dospět k závěru, že stížnost obviněného proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. Rtv 166/90, kterým tento ponechal v právní moci výrok o vině obviněného z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67, je nutno jako nedůvodnou zamítnout. Nerespektování shora uvedeného ustanovení je však nutno spatřovat také v řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo. Proto Nejvyšší soud vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91, byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to z důvodů uvedených v § 1 odstavci prvém i druhém zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Z ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. mimo jiné plyne, že soud přezkoumá napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo. V daném případě se mohl Nejvyšší soud zaměřit (přezkoumat) pouze na tu část řízení, která následovala po podání návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. V tomto směru bylo také zjištěno a vysloveno porušení zákona, a to nejenom předmětným usnesením, ale k porušení zákona došlo také v řízení, které jeho vydání předcházelo, tj. v řízení po podání návrhu obviněným na soudní rehabilitaci. Řízení, které vyústilo v rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67, však již nespadá do řízení, které předcházelo vydání usnesení napadeného stížností pro porušení zákona. Jednalo se o samostatné řízení, a proto se Nejvyšší soud nemohl tímto samostatným řízením ve smyslu § 267 odst. 1 tr. ř. zabývat a je přezkoumávat, neboť toto řízení bylo zahájeno sdělením obvinění obviněnému pro příslušný trestný čin a skončil pravomocným rozsudkem, zde je možno upozornit na znění § 12 odst. 10 tr. ř. a z něj plynoucí skutečnosti.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný je účasten soudní rehabilitace tak, jak bylo správně konstatováno již usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. Rtv 166/90. Podle § 14 odst. 1 písm. a) reh. zák. zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67, v celém rozsahu a podle § 14 odst. 3 reh. zák. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takto rozhodl Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci, neboť rozhodoval o řízení, které bylo zahájeno návrhem obviněného na soudní rehabilitaci a o tomto návrhu bylo nutno rozhodnout.

Další řízení bude v souladu se zněním § 15 odst. 1 reh. zák. probíhat u příslušného okresního soudu (Okresního soudu v Litoměřicích), a to na podkladě původní obžaloby, přičemž vedle již zmíněných skutečností poukazuje Nejvyšší soud také na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 285/97.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 26. září 2001

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann