7 Tvo 48/2001Usnesení NS ze dne 10.04.2001

7 Tvo 48/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2001 o stížnosti obžalované H. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 6 To 21/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 6/2000 takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost obžalované H. Š. zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 10 T 6/2000, byla obžalovaná uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byla obžalovaná podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. V průběhu odvolacího řízení konaného před Vrchním soudem v Praze podala obžalovaná H. Š. žádost o propuštění z vazby. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 6 To 21/01, rozhodl o žádosti obžalované tak, že ji podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítl, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib obžalované, přičemž rovněž nepřijal nabídku záruky, nabídnutou J. K., a to podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. Proti tomuto usnesení podala obžalovaná stížnost.

Nejvyšší soud shledal, že stížnost podaná obžalovanou H. Š. není přípustná, neboť byla podána proti usnesení odvolacího soudu.

Podle § 141 odst. 2 tr. ř. lze usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni.

V daném případě poukazuje Nejvyšší soud na to, že o žádosti obžalované o propuštění z vazby na svobodu nerozhodoval soud, který by ve věci rozhodoval v prvním stupni. Sám trestní řád používá pojmu „ve věci„ v různých významech. Soudem, který rozhoduje ve věci je zde myšlen soud, který rozhoduje v meritu věci, tedy v tomto případě Městský soud v Praze. Vrchní soud v Praze je zde soudem odvolacím, byť rozhoduje o žádosti obžalované o propuštění z vazby v rámci odvolacího řízení ve skutečnosti poprvé.Význam tohoto pojmu (ve věci) plynoucí z ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. o přípustnosti stížnosti nespatřuje ale Nejvyšší soud v tom, že by se odvolací soud stával soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Z chronologického uspořádání ustanovení § 140 odst. 1 písm. b) tr. ř. a následně § 141 odst. 2 tr. ř. vyplývá závěr, že dikce „ jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\" nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, stává sám soudem prvního stupně. Z uvedeného lze tedy dovodit, že proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná.

Nejvyšší soud považuje za nutné rovněž uvést, že v mnoha případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému v intencích předcházejících úvah neshledává stížnost přípustnou. Tak tomu bude zejména v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.

Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Obžalovaná může toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud ji podá v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnost obžalované H. Š. podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, aniž z jejího podnětu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a předcházející řízení. Poučení, které Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení uvedl o nepřípustnosti stížnosti, považuje Nejvyšší soud za správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 10. dubna 2001

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann