7 Tdo 897/2020Usnesení NS ze dne 23.09.2020

7 Tdo 897/2020-354

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání obviněného M. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 9 To 64/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 152/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2019, č. j. 38 T 152/2019-289, byl obviněný M. Š. shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Obviněnému byl dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Uvedeného přečinu se obviněný dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 10. 7. 2018 kolem 12:50 hod. v Praze 5, po ulici Na Zlíchově, ve směru jízdy od ulice Moulíkova k ulici Křížová, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes-Benz E 250, RZ XY, ve vlastnictví společnosti P. P., jejímž je společníkem a jednatelem, přičemž v prostoru zastávky MHD Lihovar, kde byl pro jeho směr jízdy společný jízdní pruh pro vozidla i tramvaje, aniž by zde byla dopravní značkou „Objíždění tramvaje“ povolena jízda vlevo podél tramvaje a nejvyšší povolená rychlost zde byla dopravním značením stanovena na 30 km/hod., v rychlosti nejméně 45 km/hod. objížděl po protisměrném tramvajovém pásu vlevo před ním stojící tramvaj, jejíž řidič v zastávce umožňoval výstup a nástup cestujících, přičemž těmto skutečnostem nepřizpůsobil rychlost své jízdy, nevěnoval zvýšenou pozornost situaci v provozu před stojící tramvají, kde mohl předpokládat přecházející chodce, a v rychlosti minimálně 45 km/hod. přední částí jím řízeného vozidla narazil do poškozeného I. B., který rychle přecházel bez řádného rozhlédnutí tramvajové těleso před stojící tramvají z pohledu jízdy obviněného zprava doleva, čímž mu způsobil zlomeninu chirurgického krčku pažní kosti vlevo, tříštivou zlomeninu obou kotníků levé nohy a tržně zhmožděnou ránu na hlavě délky 6 cm, tedy zranění s obvyklou dobou léčení v trvání 12 až 20 týdnů, včetně rehabilitace a pokud se nepřidruží komplikace, mající ze soudně lékařského hlediska charakter těžkého ublížení na zdraví, a tímto svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a), b), c), § 5 odst. 1 písm. b), § 15 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

3. Proti zmíněnému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2020, č. j. 9 To 64/2020-324, napadený rozsudek podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém jeho rozsahu. Podle § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. pak trestní stíhání obviněného podmíněně zastavil s tím, že ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. a § 307 odst. 5 t. ř. se obviněný během zkušební doby, tedy na dobu 18 měsíců, zavazuje zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu. Podle § 307 odst. 3 tr. ř. byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců.

4. Rozhodnutí soudu druhého stupně, konkrétně výrok o stanovení závazku zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu, napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Uvedl, že nijak nerozporuje své zavinění, ale má za to, že Městský soud v Praze se ho měl nejprve dotázat na konkrétní dobu, na jakou se chce zavázat neřídit motorová vozidla všeho druhu, což se nestalo a konkrétní doba tak jím nebyla řečena. Soud proto rozhodoval o neurčitém závazku. Doplnil, že v případě uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců, jak to učinil soud prvního stupně, by již po 12 měsících mohl požádat podle § 90 odst. 1 tr. zákoníku o podmíněné upuštění od zbytku trestu, rovněž namítl, že nebyla zohledněna ani míra spoluzavinění poškozeného, přičemž z důvodu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může Nejvyšší soud v takové situaci zasáhnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Napadené usnesení nebylo vydáno v souladu se zákonem a poškodilo jej v délce závazku zdržet se řízení motorových vozidel, přičemž na jeho případ je možné aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 8 Tz 69/2019.

5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ve výroku o závazku zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců a ve výroku o stanovení zkušební doby v trvání 18 měsíců zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněnému stanovuje zkušební doba v trvání 12 měsíců, přičemž v této délce této zkušební doby se zavazuje zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu, eventuálně aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že je výsledkem nedorozumění, nepřesného výkladu judikatury a nakonec i poněkud nekoncepčně vedené obhajoby, neboť obviněný ohledně podmíněného zastavení svého trestního stíhání měnil své stanovisko. Před nalézacím soudem nejprve nesouhlasil se žádným svým závazkem podle § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. a své odvolání proti odsuzujícímu rozsudku zaměřil i proti skutkovým zjištěním. Nyní nesouhlasí ani se smyslem svého posledního stanoviska vysloveného před soudem odvolacím, tedy že pokud se zavázal neřídit motorová vozidla po dobu běhu zkušební doby, nemínil tím výsledně uložených 18 měsíců, ale dobu kratší, na jejíž délku se jej měl odvolací soud dotázat a nedotázal. Na předmětnou věc pak lze aplikovat zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 8 Tz 69/2019, nikoliv však ve prospěch obviněného. Z hlediska závažnosti je možné obě věci považovat za srovnatelné. Ve věci sp. zn. 8 Tz 69/2019 závazek obviněného spočívající ve zdržení se řízení motorových vozidel v délce 6 měsíců sice akceptoval soud nalézací, nikoliv však Nejvyšší soud, který za přiměřený považoval závazek v délce 30 měsíců s tím, že v případě návrhu takto krátkého závazku mělo dojít k zamítnutí návrhu na postup podle § 307 tr. ř. Pro obviněného M. Š. z uvedeného plyne, že i u něj by se délka jeho závazku měla blížit spíš 30 měsícům, než nyní jím odmítaným 18 měsícům, a již vůbec nikoli 12 měsícům, které by snad podle dovolání akceptoval. Obecně pak lze považovat za přípustné, aby obviněný určil délku svého závazku pouhým odkazem na zkušební dobu, namísto výslovného určení délky tohoto závazku. Žádný právní předpis takový odkaz nevylučuje, právní nauka i judikatura citovaná v předmětném rozsudku Nejvyššího soudu obecně připouští, že délka závazku je v plné dispozici obviněného a pokud řeší i situaci, v níž tento závazek zkušební dobu převyšuje (viz rozhodnutí publikované pod č. 4/2016 Sb. rozh. tr.), jistě nic nebrání ani tomu, aby obviněný projevil svou dobrou vůli, kajícnou sebereflexi a ochotu k nápravě i tím, že se co do délky závazku vydá na milost a nemilost soudu a předem souhlasí s tím, že dobrovolně nebude řídit po celou délku zkušební doby. Dovolání obviněného však nyní nelze vyložit jinak, než že nesouhlasí s tím, že by dobrovolně neřídil po celou zkušební dobu a svůj závazek v podstatě odvolává. Tímto tedy zpochybňuje podmínky pro podmíněné zastavení svého trestního stíhání, přičemž alternativou k tomuto postupu (vzhledem k nemožnosti akceptovat jeho příliš krátký závazek ke zdržení se řízení motorových vozidel) je pouze opětovné vedení trestního stíhání, což je však postup v neprospěch obviněného. Z tohoto pohledu bylo dovolání podáno osobou neoprávněnou, neboť v neprospěch obviněného smí dovolání podat pouze nejvyšší státní zástupce. Obviněným namítanou otázkou spoluzavinění by se pak Nejvyšší soud mohl zabývat pouze, pokud by byl uplatněn odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odpovídající argumentací, což se nestalo.

7. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.

9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jenž je dán, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

12. Konkrétně pak v souladu s citovaným důvodem namítl, že soud druhého stupně rozhodl podle § 307 tr. ř. o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, neboť se ho nedotázal, na jakou určitou dobu se ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. zavazuje ke zdržení se řízení všech motorových vozidel, tedy mu danou možnost takto specifikovat svůj závazek upřel. Tato argumentace je pod uplatněný důvod podřaditelná.

13. Podle § 307 odst. 2 tr. ř. je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání anebo poměry obviněného, soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud obviněný splní podmínky uvedené v § 307 odst. 1 tr. ř. a (což bylo užito v případě obviněného) a) zaváže se, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu [nebo b) složí na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu], a současně pokud vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

14. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že trestní řád pro splnění podmínek uvedených pod písm. a) citovaného ustanovení vyžaduje závazek obviněného k tomu, že se během zkušební doby zdrží konkrétně specifikované činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu. Má se tedy jednat o jednostranný výslovný závazek, že se obviněný v budoucnu (a po zkušební dobu či výjimečně její část) zdrží právě té činnosti, která splňuje výše uvedené definiční znaky. (viz Šámal P. a kol. Trestní řád II. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3491). Zdržení se určité činnosti totiž zásadně trvá po celou dobu stanovené zkušební doby, nelze však zcela vyloučit, byť to zákon výslovně neuvádí, že se obviněný zaváže ke zdržení se určité činnosti po kratší dobu, než bude stanovena zkušební doba. Výklad ustanovení § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. je v daném ohledu možné porovnat s výkladem ustanovení § 83 odst. 1 tr. zákoníku, podle jehož věty první jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Gramatickým výkladem časových vymezení „ve zkušební době“ a „během zkušební doby“ v tomto ustanovení lze učinit závěr, že formulací „ve zkušební době“ je myšlena celá délka zkušební doby, naproti tomu v případě časového vymezení „během zkušební doby“ znamená kdykoliv v průběhu zkušební doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 906/2014 i obviněným zmiňovaný rozsudek téhož soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 8 Tz 69/2019).

15. Primárně je tudíž na obviněném, aby sám učinil konkrétní závazek včetně doby jeho trvání ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. Je přitom ovšem zcela ponecháno na něm, jakým způsobem se rozhodne dobu trvání tohoto závazku vymezit. Trestní řád totiž nijak nevyžaduje, aby obviněný dobu trvání svého závazku určil výlučně konkrétním časovým údajem, jakkoli je to jistě běžné.

16. Pokud tedy bylo obhajobou v rámci veřejného zasedání, konaného v odvolacím řízení, po poradě obviněného s obhájcem, vysloven souhlas s eventuálním rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to za současného sdělení, že se obviněný zdrží řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu lhůty podmíněného zastavení trestního stíhání (jak bylo v daný okamžik výslovně zaprotokolováno – viz č. l. 319 trestního spisu), lze takové vyjádření považovat za zcela vyhovující zákonným požadavkům, neboť obviněný se tímto zavázal zdržet se konkrétní činnosti (řízení všech motorových vozidel), a to (slovy zákona) po dobu běhu celé zkušební doby, jejíž samotné stanovení je pak již na soudu samotném. Jinak řečeno, určení konkrétní délky tohoto svého závazku – za situace, kdy byl o podstatě tohoto postupu a jeho podmínkách poučen (viz např. č. l. 168 trestního spisu) a byl zastupován obhájcem, s nímž měl možnost se o dané možnosti poradit – obviněný přenechal na uvážení soudu druhého stupně. Tento soud pak již k dotazu na obviněného stran konkrétní délky závazku neměl žádný důvod, neboť formulace „po dobu lhůty podmíněného zastavení trestního stíhání“ žádné pochybnosti (viz výše popsané gramatické srovnání) nevzbuzovala. Jak totiž již bylo konstatováno, obviněný může svůj závazek ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. projevit i tak, že sdělí, jaké konkrétní činnosti se zdrží a současně sdělí, že tak bude činit po dobu zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání, neboť zákon nepožaduje, aby dobu trvání svého závazku určil přesným časovým vymezením.

17. Nejvyšší soud doplňuje, že v praxi je obvyklé a současně praktické, aby v případě zvažování postupu podle § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. došlo k určitému přiblížení akceptovatelných variant mezi soudem a obviněným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1204/2013). V dané věci takto soudy obou stupňů vyjádřily stanovisko, že postup podle § 307 tr. ř. je namístě pouze za aplikace jeho odst. 2 písm. a) tr. ř. (srov. odst. 32 rozsudku soudu prvního stupně), na což obviněný po jistých změnách a upřesněních své obhajoby v konečném důsledku přistoupil a jednoznačně vyjádřil svůj závazek, a to jak stran předmětu zdržení se (řízení motorových vozidel všeho druhu), tak i doby, po kterou tak bude činit (po dobu lhůty podmíněného zastavení trestního stíhání, tedy po dobu běhu zkušební doby). Při stanovení zkušební doby pak soud není nijak vázán závazkem obviněného. Není totiž přijatelné, aby se délka zkušební doby bez dalšího automaticky řídila délkou závazku obviněného určitou činnost nevykonávat, jelikož pak by to byl obviněný, kdo by v této otázce určoval podmínky, za nichž by bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání a soud by ve své podstatě rezignoval na svoji rozhodovací pravomoc (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2016 Sb. rozh. tr.).

18. Postupu Městského soudu v Praze tak nelze ničeho vytknout a předmětná námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že v případě uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců, jak to učinil soud prvního stupně, by již po 12 měsících mohl požádat podle § 90 odst. 1 tr. zákoníku o podmíněné upuštění od zbytku trestu. Postup podle § 307 tr. ř., v jehož rámci není (pokud se obviněný následně osvědčí – viz § 308 tr. ř.) vysloven odsuzující rozsudek, ale dochází k zastavení trestního stíhání, je totiž obecně vzato postupem ve prospěch obviněného.

19. Nejvyšší soud pouze na okraj dodává, že lze přisvědčit státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že v případě shledání vadnosti postupu podle § 307 tr. ř. je alternativou (je-li jinak správně učiněn závěr o spáchání trestného činu) další vedení trestního stíhání, což je postupem, jak bylo zmíněno, v neprospěch obviněného, kterého se tak tato osoba nemůže domáhat. Obviněný ovšem své dovolání zaměřil pouze do části výroku usnesení soudu druhého stupně, a to do výroku o závazku podle § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř., jehož úprava (v případě porušení zákonných podmínek) ve prospěch obviněného není obecně vzato zcela vyloučená. Dovolání proto bylo podáno oprávněnou osobou.

20. Co se pak týče obviněným v dovolání namítaného nedostatečného zohlednění spoluzavinění poškozeného ve vztahu k délce zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání, tato námitka za daných okolností pod uplatněný dovolací důvod nespadá, neboť její podstatou není tvrzení podkládající uplatněný dovolací důvod, resp. jeho část, podle které mělo být rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Zcela obiter dictum je však Nejvyšší soud přesvědčen, že délka 18 měsíců, která byla obviněnému jakožto zkušební doba s ohledem na učiněná zjištění uložena (a po kterou se zavázal zdržet se určité činnosti), se nijak nemíjí se stanovenými zákonnými kritérii, resp. zjevně není nepřiměřeně dlouhá.

21. Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel