7 Tdo 884/2019Usnesení NS ze dne 13.08.2019

7 Tdo 884/2019-1781

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 3 To 12/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 164/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2018, č. j. 7 T 164/2017-1625, byl obviněný D. D. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to pistole (specifikované ve výroku rozsudku) včetně zásobníku a 2 ks nábojů.

Zločinu loupeže se obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 4. 5. 2017 v Ostravě žádal po poškozeném S. M. zaplacení údajné pohledávky ve výši 200 000 Kč, když však poškozený odmítl s tvrzením, že má vše uhrazeno, začal obviněný zvyšovat hlas a poškozenému slovně vulgárně vyhrožovat a přitom požadoval placení dluhu, následně požadoval, aby ihned vyzvedl ve stavebninách zboží a toto předal obviněnému k úhradě dluhu, dále požadoval zaplacení první splátky ve výši 5 000 Kč a po zjištění, že peníze nemá, požadoval ponechání na místě vozidla, kterým poškozený přijel, do doby, než bude mít peníze, a když poškozený odmítl s tím, že vozidlo je jeho dcery, obviněný začal znovu křičet a vyhrožovat, v průběhu toho přistoupil k poškozenému, oběma rukama jej uchopil za krk, škrtil jej, natlačil na stěnu místnosti a několikrát udeřil jeho hlavou o zeď, vyhrožoval, že ublíží dceři poškozeného, a ve vyhrožování ustal až v okamžiku, kdy poškozený ze strachu o své zdraví i zdraví své rodiny přislíbil obviněnému jak splacení údajného dluhu formou splátek, tak okamžité vydání nářadí z pronajaté garáže v Ostravě, přičemž takto byly ke škodě poškozeného odvezeny věci v celkové hodnotě 22 270 Kč.

Dále se obviněný dopustil přečinu nedovoleného ozbrojování stručně řečeno tím, že od přesně nezjištěné doby do 12:57 hodin dne 29. 5. 2017, tj. do doby zadržení Policií České republiky v Ostravě, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, opatřil si a poté přechovával nelegálně upravenou krátkou střelnou zbraň spadající do kategorie B, kterou i s náboji měl u sebe v době zadržení a snažil se z místa utéci, přičemž uvedenou zbraň držel v ruce, byl však policisty zpacifikován a zbraň byla zajištěna.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2019, č. j. 3 To 12/2019-1716, bylo odvolání obviněného, které směřovalo do výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oponoval postupu soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci. Nesouhlasil s názory soudů, že důkazní návrhy obviněného jsou nadbytečné. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že závěry soudů stojí pouze na výpovědích dvou svědků – policistů, které jsou vzájemně v rozporu. Obviněný žádnou zbraň v ruce nedržel, nebyly na ní nalezeny žádné daktyloskopické či jiné stopy s pozitivní shodou s jeho DNA. Pokud byly objeveny stopy na zásobníku, obviněný vysvětlil, jakým způsobem se tam dostaly. Rovněž ani z kamerového záznamu nelze vidět, že by obviněný držel zbraň. Není proto možné dospět k závěru, že se dopustil přečinu nedovoleného ozbrojování. Námitky obviněného ohledně skutku pod bodem 1 výroku o vině předmětného rozsudku rovněž směřovaly do oblasti hodnocení důkazů, konkrétně věrohodnosti výpovědi poškozeného. Nesouhlasil se zamítnutím návrhu na vyhotovení znaleckého posudku ohledně poškozeného, poukázal na jeho trestní minulost a účelovost jeho výpovědi. Namítal neúplnost audio nahrávky poskytnuté poškozeným a její procesní nepoužitelnost jako důkazu. Zdůraznil, že nebyl naplněn znak užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Movité věci nabídl poškozený sám až po uklidnění celé situace a po dohodnutí se na splátkovém kalendáři, vůbec tak nemusel činit. Verbálně pronesené výhrůžky není možné kvalifikovat jako pohrůžku bezprostředního násilí. Dovolatel vyjádřil názor, že danou věc je možné posoudit pouze jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, přičemž na podporu své argumentace uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 35/2011. Veškerá komunikace totiž směřovala k plnění do budoucna a k uzavření splátkového kalendáře, vydané movité věci měly sloužit jako zástava, nikoli jako okamžité plnění.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že námitkami uplatněnými v dovolání se dostatečně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry plně vycházejí z provedeného dokazování, a proto na ně odkázala. Kromě toho se argumentace zvolená dovolatelem zabývala výlučně skutkovými otázkami, přičemž se domáhal odlišného způsobu hodnocení důkazů. Takové výhrady však nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1 výroku o vině rozsudku uvedla, že ten byl prokázán především samotnou výpovědí poškozeného, která je podpořena audio nahrávkou dokládající celý průběh schůzky. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 2 výroku o vině rozsudku, obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi policistů, přičemž nedaleko místa zadržení byla nalezena zbraň se stopami DNA obviněného, kterou měl podle jejich výpovědi držet v ruce. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. především trestního zákoníku.

Podané dovolání založil obviněný z větší části na námitkách, které vztahoval nikoli ke skutkovým zjištěním soudů, nýbrž k jiné verzi skutkového stavu, kterou se snažil prosadit v návaznosti na svou obhajobu uplatňovanou od počátku řízení. Ta byla ve vztahu ke skutku pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně založena na tvrzení, že obviněný zbraň nedržel a neměl ji u sebe ani v době zadržení policií, tj. dne 29. 5. 2017. Dovolatel namítal nevěrohodnost a rozpornost výpovědí dvou svědků – policistů přítomných u samotného policejního zásahu a konstatoval, že na zbrani nebyly nalezeny žádné daktyloskopické či jiné stopy s pozitivní shodou s jeho DNA. Tyto námitky tedy v podstatě směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů. Kromě toho některá jeho tvrzení jsou prokazatelně nepravdivá, jako např. ve vztahu k údajně absentujícím stopám DNA na zadržené zbrani. Jak konstatoval soud prvního stupně v odst. 37 odůvodnění rozsudku, z odborného vyjádření z oboru genetika na č. l. 373 – 374 trestního spisu jednoznačně vyplývá, že DNA obviněného byla nalezena na střence rukojeti, spoušti a zásobníku včetně nábojů, nikoliv pouze na zásobníku a nábojích. Ke skutečnosti, že obviněný při útěku držel předmětnou zbraň, se vyjádřily oba soudy v odst. 37 odůvodnění jejich rozhodnutí, pro stručnost Nejvyšší soud na tyto pasáže odůvodnění odkazuje. Je tak možné shrnout, že uvedené námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou tudíž způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Výše uvedené platí i pro výhrady obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 1 výroku o vině, které směřovaly do věrohodnosti výpovědi poškozeného svědka S. M. a údajné neúplnosti audio nahrávky zachycující průběh schůzky poškozeného s obviněným. Také stran tohoto skutku obviněný především prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud odpovídajícím způsobem zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Vzhledem ke skutkové povaze výše uvedených námitek a zcela dostatečnému odůvodnění soudů obou stupňů (viz odst. 35, 34 a 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 21 a 32 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné se dále k této části dovolání vyjadřovat. Pokud obviněný v úvodu dovolání nesouhlasil se zamítnutím jeho důkazních návrhů pro nadbytečnost, nelze ze zvolené argumentace dovodit, že by takovými výhradami (byť ne výslovně) uplatnil vadu tzv. opominutých důkazů, jak byla definována Ústavním soudem v rámci jeho rozhodovací činnosti. Naopak je zřejmé, že obviněný opět pouze nesouhlasil s tím, jak soudy postupovaly při objasňování skutkového stavu věci a jakým způsobem provedené důkazy hodnotily; takové námitky však není možné podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.

S jistou dávkou benevolence lze za relevantně vznesené považovat výhrady dovolatele, že nebyl naplněn znak užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, popř. že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Nutno však zdůraznit, že podstatná část argumentace dovolatele je postavena na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn soudy. Pokud se jedná o naplnění znaku užití násilí, je ze znění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že obviněný prokazatelně užil násilí jakožto prostředku nátlaku na vůli napadeného, a to především tím, že ho škrtil, natlačil jej na stěnu místnosti a několikrát udeřil jeho hlavou o zeď, přičemž tuto část jednání obviněný v rámci své dovolací argumentace zcela opomenul.

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že movité věci nabídl poškozený zcela dobrovolně až po uklidnění situace. Jak vyplývá už ze skutkové věty rozsudku, obviněný ve vyhrožování ustal až v okamžiku, kdy poškozený ze strachu o své zdraví a zdraví své rodiny přislíbil obviněnému mj. okamžité vydání nářadí z pronajaté garáže v Ostravě. Skutečnost, že poškozený nabídl movité věci právě v důsledku předchozího agresivního chování obviněného, vyplývá nejen z poskytnuté audio nahrávky, ale i z výpovědi samotného poškozeného (str. 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že pod tím nátlakem by mu slíbil cokoliv, aby měl už klid.

K námitce obviněného, že veškerá komunikace s poškozeným směřovala do budoucna k uzavření splátkového kalendáře, a proto mělo být dané jednání posouzeno „pouze“ jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, je nutno uvést, že ani taková argumentace nevychází ze soudy zjištěného skutkového stavu. Naopak obviněný pomíjí především tu část jeho jednání, při které se domáhal okamžitého plnění ze strany poškozeného, přičemž konkrétní podoba takového plnění byla modifikována v závislosti na tom, jaká byla v tom okamžiku šance se požadovaného plnění reálně domoci. Proto neobstojí poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 35/2011, neboť šlo o skutkově jinou situaci, jak správně a podrobně vyložil nalézací soud v odst. 41 odůvodnění rozsudku. Naproti tomu je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, publikované pod č. T 610 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25/2004, z něhož vyplývá, že pro naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže není nezbytné, aby zmocnění se věci následovalo bezprostředně po užití násilí. Vyžaduje se však, aby násilí, jehož užití musí vždy zmocnění se cizí věci předcházet, bylo způsobilé ovlivňovat vůli poškozeného a být prostředkem nátlaku na něho a aby vůle poškozeného byla předchozím užitím násilí, při němž pachatel projevil svůj záměr zmocnit se cizí věci, ovlivněna (např. vědomím fyzické převahy útočníka, obavou před dalším násilím apod.).

Je rovněž nepochybné, že jednání obviněného ohrozilo nejen zájem chráněný ustanovením § 175 tr. zákoníku (tj. svobodné rozhodování člověka), nýbrž zasáhlo způsobem předpokládaným ustanovením § 173 tr. zákoníku současně i do majetkové sféry poškozeného, která je spolu s osobní svobodou posléze uvedeným ustanovením chráněna. Jednání obviněného bylo správně soudy kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 tr. zákoníku.

Jak dále správně uvedl odvolací soud v odst. 35 odůvodnění napadeného usnesení, ve vztahu k naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je irelevantní, že si obviněný podle jeho obhajoby nechtěl zabavené movité věci ponechat, ale že je považoval pouze za jakousi formu zástavy. Není totiž rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. s ní jinak naložit, postačí i úmysl směřující k přechodnému užívání apod. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl doposud ve své moci. Z výše uvedeného je zřejmé, že v případě, kdy si obviněný odvezl z garáže movité věci poškozeného, těchto věcí se zmocnil ve smyslu ustanovení § 173 tr. zákoníku. Je však třeba dodat, že zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl dokonán již v okamžiku, kdy obviněný proti poškozenému užil násilí, popřípadě pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, v tomto případě postupně v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti poškozeného (tj. první splátky ve výši 5 000 Kč), dále vozidla patřícího dceři poškozeného, příp. zboží ze stavebnin, a konečně věcí uskladněných v garáži poškozeného; dokončen byl však teprve okamžikem, kdy obviněný neoprávněnou dispozici s těmito věcmi realizoval.

Právní kvalifikace zjištěného skutku popsaného pod bodem 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu dovolacích námitek vztahujících se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že námitky dovolatele ke skutku pod bodem 2 výroku rozsudku a část námitek týkajících se skutku pod bodem 1 jsou námitkami, které nelze podřadit pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Některé námitky ohledně skutku pod bodem 1 lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného D. D. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 13. 8. 2019

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu