7 Tdo 801/2020Usnesení NS ze dne 05.08.2020

7 Tdo 801/2020-2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 8. 2020 o dovolání obviněné M. M., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 61 To 29/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 38/2018 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2018, č. j. 4 T 38/2018-1678, byla obviněná M. M. uznána vinnou (pod bodem I. 6) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 12. 2015, sp. zn. 4 T 147/2015, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2016, jí byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Rovněž byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z výše uvedeného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Dále byla jí a spoluobviněnému L. L. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit jednotlivým poškozeným škodu v celkové výši 128 692 Kč. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestech dalších dvou obviněných, a to zmiňovaného L. L. a V. L.

Přečinů krádeže a poškození cizí věci se obviněná podle zjištění nalézacího soudu dopustila v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době od 30. 12. 2015 od 15:00 do 1. 1. 2016 do 12:00 v Praze 10 se společně s obviněným L. L. vloupali do kanceláří, nejprve odpojili přívod elektřiny a odstranili alarm, poté vnikli po venkovních schodech do 1. patra budovy, kde vypáčili hlavní vchodové dveře, vnikli dovnitř, kde vypáčili mříže a dveře kanceláře J. K., tam překonali uzamykací mechanismus zazděného trezoru a odcizili věci v celkové hodnotě 74 470 Kč (mimo jiné cca 16 klíčů od společných prostor bytových domů), a způsobili jmenovanému tak jednak škodu odcizením v uvedené výši i škodu poškozením ve výši 24 112 Kč, dále v 1. patře vypáčili mříž a vyrazili dveře u kanceláře obchodní společnosti Translog Company, s. r. o., kancelář prohledali, ale nic neodcizili, dále v přízemí budovy vypáčili hlavní vchodové dveře a vnikli do dvou neuzamčených kanceláří obchodní společnosti Bytexpert, s. r. o., kde odcizili věci v celkové hodnotě 29 055 Kč, a způsobili jí tak škodu odcizením v uvedené výši, v této kanceláři rovněž odcizili klíče od vozidla Citroen Berlingo v hodnotě 2 495 Kč a následně i toto vozidlo odstavené před budovou, čímž poškozené H. P. způsobili škodu odcizením ve výši 61 100 Kč, přičemž již odsouzený L. N. hlídal před objektem, za což dostal od obviněného L. L. 1 200 Kč.

Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 61 To 29/2019-1899, mimo jiné o odvolání obviněné M. M. (směřovanému proti výrokům o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně) tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněné zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. V tomto rozhodnutí bylo nově rozhodnuto o vině, trestu i náhradě škody, tyto výroky však zůstaly ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně co do obsahu nezměněny, přičemž nezměněn zůstal i samotný popis skutku, který byl ve stručnosti připomenut v předchozím odstavci.

Rozsudek Městského soudu v Praze napadla obviněná dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Upozornila na judikaturu Ústavního soudu týkající se porušení práva na spravedlivý proces v důsledku extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Uvedla, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., důkazy hodnotily jednostranně v její neprospěch a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Provedenými důkazy nebyla její vina nad veškerou pochybnost prokázána. Byla usvědčována pouze nalezenou stopou DNA na místě činu, což je důkaz nepřímý, stojící zcela osamoceně. Spoluobviněný L. L. se k předmětnému skutku doznal s tím, že ho spáchal sám. Přenos DNA mohl být vysvětlen použitím jejích rukavic obviněným L. L. Slyšený znalec k přenosu stopy DNA uvedl, že je nepravděpodobný, nicméně jej kategoricky nevyloučil. K žalovanému skutku došlo v zimě, kdy s největší pravděpodobností napadl mokrý sníh. Není vyloučeno, že rukavice byly mokré, krev pak byla vodou naředěna a přenesena na místo činu.

Obviněná poukázala také na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. řetězení trestů, s tím, že byla za spáchání shora uvedeného přečinu ohrožena trestem odnětí svobody s horní hranicí sazby pět let. V současnosti vykonává trest odnětí svobody za jiné skutky v celkové délce přesahující šest let. Uložením dalšího nepodmíněného trestu tak celkový výkon všech trestů odnětí svobody dalece přesáhne maximální možnou výměru trestu.

V závěru dovolatelka uvedla, že „nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu“ a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že k žádné extrémní vadě ohledně hodnocení důkazů nedošlo. Výrok o vině se opírá hned o několik stop DNA, jež obviněná nechala na místě činu. Znalec sice v obecné rovině nevyloučil možnost přenosu stopy DNA, na druhou stranu s ohledem na skutečnosti zjištěné soudy lze v řešeném případě přenos vyloučit bez důvodné pochybnosti. Kromě toho, že takové výhrady nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, nelze je ani označit za důvodné v obecné rovině. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezjistil žádnou skutečnost, kvůli které by výrok o trestu nemohl z hlediska ústavně zaručených práv a svobod obstát. Jednalo se o druh trestu v daném případě přípustný, navíc vyměřený v rámci odpovídající trestní sazby. Veškeré zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody tak byly splněny. Přiléhavý je rovněž výrok o trestu propadnutí věci. Státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Dovolání bylo ve vztahu k výše uvedenému dovolacímu důvodu založeno výlučně na námitkách, které spočívaly v nesouhlasu se způsobem, jak oba soudy hodnotily důkazy a jaké skutečnosti z nich vyvodily. Takové námitky mají vyloženě skutkovou povahu (včetně námitky odvolávající se na zásadu in dubio pro reo), a tím se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná sice formálně deklarovala tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnila námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Žádnou konkrétní námitkou obviněná nepodpořila ani v závěru dovolání uvedené (jen obecné a nejasné) tvrzení, že „nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu“. Uplatněné námitky svým obsahem v žádném ohledu naplnění subjektivní stránky nezpochybňují, takové konstatování se tak jeví zcela mimo kontext zbylého obsahu dovolání. Z těchto důvodů nelze na tuto námitku konkrétně reagovat.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve dvou stopách DNA zajištěných na místě činu (na dveřích kanceláře a na horní posuvné přihrádce v kanceláři), u nichž byla stanovena shoda DNA s profilem DNA obviněné M. M., dále v odborném vyjádření z oboru kriminalistika – genetika a svědecké výpovědi jeho zpracovatele plk. Ing. Romana Hradila. Soud prvního stupně na stranách 23 a 24 odůvodnění rozsudku rozvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o spoluúčasti obviněné na trestném jednání. Ve vztahu k tvrzení spoluobviněného L. L., že krev obviněné se na místo činu dostala díky jejím rukavicím, které vzal u dovolatelky ve skříni a které měl v době činu na sobě, soud prvního stupně odkázal na konstatování svědka R. H., že v daném případě by rukavice musela být celá zakrvácená, aby zanechala krvavou stopu. Kromě toho krev do tří či pěti minut zasychá a zaschlá krev se na podložku nepřenese. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací soud. Na straně 13 a 14 se vyjádřil i k dodatečné námitce, že rukavice mohly být mokré od sněhu a krev tak byla naředěna a následně přenesena, s tím, že se jedná o čistou spekulaci nezakládající se na provedených důkazech, jelikož jednak spoluobviněný L. L. taková tvrzení (tj. že použil rukavice, které byly celé zakrvácené) ve své výpovědi vůbec neuvedl, kromě toho je i logické, že by si s sebou zcela zakrvácené – a mokré - rukavice nevzal. Přenos různých materiálních stop jistě nelze v obecné rovině zcela vyloučit, avšak ve zde posuzovaném případě se Nejvyšší soud shoduje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že přenos lze vyloučit bez odůvodněných pochybností. Pro dokreslení lze zmínit rovněž argumentaci soudů ohledně množství odnesených věcí a tudíž potřebu druhého pachatele. A přehlédnout nelze ani skutečnost, že spoluobviněný L. L. obecně uváděl, že si nevzpomíná, kdo s ním byl na místech útoků, avšak právě v daném případě si vzpomněl, že si vzal na krádež rukavice ze skříně dovolatelky. Argumentace obou soudů a jejich závěry o skutkovém stavu věci mají v provedeném dokazování oporu a nejsou nepřijatelné.

Lze uzavřít, že logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Pokud jde o výrok o trestu, obviněná své námitky opřela o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze tudíž namítat vady týkající se trestu pouze z toho hlediska, zda byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby.

Námitky, které obviněná uplatnila proti výroku o trestu, obsahově odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu. Jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Trest odnětí svobody na třinácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou byl obviněné odvolacím soudem uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v § 205 odst. 3 tr. zákoníku na jeden rok až pět let. Byl tedy uložen dokonce při spodní hranici této zákonné sazby, nejedná se o trest ve výměře mimo zákonnou sazbu. Nutno dodat, že se jednalo o trest souhrnný, uložený v souladu s ustanovením § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněné byl rovněž uložen trest propadnutí věci, proti čemuž v dovolání nevznesla žádné konkrétní námitky.

S námitkou dovolatelky, že soudy při ukládání trestu nevzaly v potaz skutečnost, že již vykonává trest odnětí svobody za jiné skutky v celkové délce šesti let, a ignorovaly tak závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, není možné souhlasit. V tomto nálezu bylo mj. řečeno, že pokud soudy při ukládání nového trestu nezohledňují dříve uložené a nevykonané tresty, může při takovém postupu docházet (a v některých případech skutečně dochází) k problematické praxi spočívající v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, jejichž celková délka může být nepřiměřená k závažnosti jednání a silně ztěžuje individualizaci při ukládání trestů. O takovou situaci však v tomto případě nejde. Naopak bylo zcela namístě uložit obviněné jako obtížně napravitelné recidivistce, kterou od dalšího páchání trestné činnosti neodradily dříve uložené tresty (a ani skutečnost, že je - jak ostatně sama uvedla ve svém odvolání - matkou tří nezaopatřených dětí), nepodmíněný trest odnětí svobody. Bylo tak respektováno rovněž ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě toho není možné tvrdit, že by soudy při stanovení výměry trestu odnětí svobody u obviněné M. M. nepřihlédly ke všem relevantním skutečnostem, tedy mj. i k množství dalších dosud nevykonaných trestů odnětí svobody (srov. strana 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Lze uzavřít, že uložený trest odnětí svobody nepředstavuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe.

Pokud dovolatelka svou námitku mínila tak, že soudy musí při ukládání trestu zkoumat i skutečnost, zda trest spolu s dalšími nařízenými a nevykonanými tresty nepřekročí hranici nejvyšší přípustné výměry trestu za daný trestný čin, pak jde o zjevné nepochopení zákona. Podobný argument by byl relevantní, pokud by například byl ukládán úhrnný či souhrnný trest (srov. § 43 tr. zákoníku), kdy se uplatní tzv. absorpční zásada a trest se uloží podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. O takový případ se zde nejedná. Pouze nad rámec uvedeného lze připomenout, že trestní zákoník už neobsahuje ani ustanovení, které by bylo alternativou § 36 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, které upravovalo tzv. další trest. Šlo však o zcela jinou situaci - o zákonem zapovězené překročení (součtem dosud nevykonaných trestů) nejvyšší výměry dovolené zákonem pro daný druh trestu (která tehdy u trestu odnětí svobody činila patnáct let).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné M. M. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 8. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu