7 Tdo 76/2020Usnesení NS ze dne 26.02.2020

7 Tdo 76/2020-462

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného B. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 11 To 268/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 41/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. P. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 7. 2019, č. j. 10 T 41/2019-320, byl obviněný B. P. shledán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. B. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených A. L. a V. L. na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených deliktů jednáním spočívajícím v tom, že dne 1. 9. 2018 v době od 22:15 hod. do 22:35 hod. na schodišti a v prostoru XY v ulici XY, Týnec nad Sázavou, okres Benešov, v rámci běžné otevírací doby, za přítomnosti většího počtu hostů po předchozí vzájemné slovní rozepři obviněný B. P. v prostoru XY napadl poškozeného V. L., a to tím způsobem, že jej chytil pod krkem, poté co zjistil, že si incident na mobilní telefon nahrává syn poškozeného V. L., nezletilý AAAAA (pseudonym), rozeběhl se k nezletilému, ke kterému rovněž běžel poškozený V. L., avšak v odchodu poškozenému zabránil spoluobviněný J. B., který jej chytil za krk a srazil k zemi a takto jej držel po nějakou dobu, mezitím obviněný B. P. doběhl nezletilého AAAAA, který se nacházel u schodiště před XY nezletilý upadl na zem a poté jej nejméně čtyřikrát kopl nohou do levého boku a při tom po nezletilém požadoval vydání mobilního telefonu, který poškozený držel v ruce, následně mu telefon vytrhl, hodil na zem kopl ze schodů, dále obviněný B. P. ve svém jednání pokračoval, když opětovně napadl poškozeného V. L., který se již také nacházel na schodišti před vstupem do XY, se slovy: „ty si myslíš, že tady u nás v Týnci si budeš volat Policii?“ a poté, co jej poškozený požádal, aby jej nechal jít, na něj obvinění B. P. zpředu a J. B. zezadu fyzicky zaútočili tak, že jej povalili na zem, kde na něj obviněný J. B. klekl a požadoval po něm vydání mobilního telefonu, což poškozený V. L. z obavy z dalšího útoku učinil a svůj telefon mu vydal, čímž způsobili poškozenému V. L. na mobilních telefonech zn. Sony Xperia L 1 a Samsung S6 Edge škodu v celkové výši 8 000 Kč.

3. Tento rozsudek následně napadli obviněný a spoluobviněný odvoláními, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2019, č. j. 11 To 268/2019-376, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný B. P. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. K prvnímu z nich uvedl, že rozsudek okresního soudu byl vydán v senátu složeném mimo jiné z přísedícího Bc. Zdeňka Vondráka, DiS., s nímž se osobně zná, neboť se oba aktivně angažují v komunální politice. Obviněný nyní v Týnci nad Sázavou působí jako radní, dříve jako místostarosta, Bc. Zdeněk Vondrák, DiS., dvakrát neúspěšně kandidoval do zastupitelstva obce a v současné době provozuje webové stránky www.mestotynec.eu, na kterých pravidelně kriticky poukazuje na dění v obci. Dne 22. 7. 2019, tedy v den vydání rozsudku soudu prvního stupně, tam umístil fotografii krajiny s bouřkovými oblaky, s titulkem „Ke komu se blíží bouře“. Obviněný ani jeho trestní řízení zde nebylo přímo zmíněno, ale dovodil, že se vztahovalo právě k této záležitosti. Není možné připustit, aby do rozhodování v trestních věcech vstupovaly osobní animozity či politická rivalita a proto má pochybnosti o nestrannosti jmenovaného člena senátu. K tomu poukázal na závěry rozsudku (správně unesení) Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 7 Nd 310/99 a nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04. Dodal, že námitku podjatosti uplatnil ve veřejném zasedání u odvolacího soudu, který se s ní nijak nevypořádal, pouze při ústním odůvodnění svého usnesení uvedl, že trestní řád zná institut vyloučení, přičemž zde se měl tvrzením zaobírat soud prvního stupně.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný především připomněl, že byl odsouzen pro zločin loupeže a přečin výtržnictví, spáchané v jednočinném souběhu, který však byl vyloučen. Zločin loupeže totiž bývá obvykle páchán veřejně nebo na místech veřejnosti přístupných, avšak z důvodu její mnohonásobně vyšší společenské nebezpečnosti je zde namístě dovodit faktickou konzumpci přečinu výtržnictví. Nenastává sice automaticky, ale v daném případě se tak stalo, když soudy k přečinu výtržnictví uvedly pouze, že se obviněný svého jednání dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném. Tyto skutečnosti ale byly jen prostředkem relativně malého významu v porovnání se zločinem loupeže. Poukázal k tomu i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1370/2010.

6. V další části potom s odkazem na shodné dovolací důvody obviněný dovozoval existenci extrémního nesouladu provedených důkazů a skutkových zjištění. Popsal začátek celého incidentu, k němuž mělo dojít tak, že poškozený V. L. na něj slovně a následně fyzicky bezdůvodně zaútočil, přičemž poškozený AAAAA celou situaci nahrával na mobilní telefon. Následně popsal i průběh konfliktu a dodal, že AAAAA neutrpěl žádné zranění, a to přesto, že je výrazně mladší a lehčí než obviněný. Shrnul důkazy, které měly soudy k dispozici, a konstatoval, že výpovědi poškozených byly shledány věrohodnými, naopak výpověď jeho a spoluobviněného nikoli, a to pro rozpor s výpověďmi I. L. a K. U. Z výpovědi I. L. ovšem žádné významné skutečnosti nevyplynuly, výpověď druhé jmenované svědkyně byla konkrétnější a výpověď obviněného nemohla podpořit, ale stejně tak ani výpověď poškozených. Ostatní svědci si incident nepamatovali nebo jej neviděli, kamerové záznamy potom jeho průběh přímo nezachytily, resp. vyplynula z nich doba napadení poškozeného V. L. v době 27 vteřin. Již Okresní soud v Benešově tak porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když důkazy selektoval a vycházel pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch, a to navíc za situace, kdy svědci – poškození byli na celé záležitosti zainteresováni a bylo jejich výpovědi nutné hodnotit zvlášť pečlivě. Rovněž dodal, že v obžalobě bylo jeho jednání posouzeno jako trestné činy krádeže a výtržnictví, k překvalifikaci došlo až u soudu prvního stupně, ač takto (jako loupež) ani sami poškození útok nevnímali. Obviněný měl zato, že na popsaném postupu měl podíl přísedící Bc. Zdeněk Vondrák, DiS. Nesprávnost postupu soudů byla zřejmá rovněž z toho, že krajský soud uvedl, že v druhé části incidentu měl obviněný klečet na poškozeném V. L., ač podle soudu prvního stupně tak činil spoluobviněný. Soudy se rovněž dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou, kterou nelze jen předpokládat, ale je nutné ji prokázat, s tím, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. V jeho úmyslu přitom nebylo zmocnit se jakékoli věci ani použít násilí, nýbrž jen zastavit neoprávněné natáčení AAAAA. I kdyby mu potom měl být mobilní telefon vydán, nemohlo to automatiky znamenat užití násilí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 621/2002).

7. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby rozhodl sám a zprostil jej obžaloby.

8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že dovolací námitky obviněného opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považuje za nedůvodné. Obviněným dovozovaný poměr ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. je dán, pokud je soudce nebo přísedící k některé z osob, vymezených v tomto ustanovení, ve vztahu silně přátelském nebo naopak ve vztahu silného osobního nepřátelství. Takový vztah však nelze dovozovat z toho, že se obviněný a přísedící znali jako obyvatelé menšího města, kde se angažovali v komunální politice, přičemž zastávali rozdílné názory. Z učiněných zjištění pak nevyplynulo, že by mezi nimi nastal nějaký vyhraněný osobní konflikt. Za ryze spekulativní označil úvahy, podle kterých je nestrannosti přísedícího zpochybněna na základě časové shody vydání rozsudku soudu prvního stupně a zveřejnění fotografie s krajinářskou tématikou na webových stránkách. Jde tak o věc zcela neporovnatelnou s věcí, v níž Nejvyšší soud rozhodoval pod sp. zn. 7 Nd 310/99. Důvody k vyloučení Bc. Zdeňka Vondráka, DiS., tedy dány nebyly.

9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., slouží k nápravě právních vad rozhodnutí, avšak není jeho prostřednictvím možné vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů. Část obviněným předložených námitek tak tomuto důvodu neodpovídá, neboť jimi na základě polemiky s hodnocením důkazů prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle níž byl sám napaden poškozeným V. L. a nedopustil se žádného jednání směřujícího k odnětí mobilních telefonů. Tyto námitky směřují do učiněných skutkových zjištění a nikoli do oblasti hmotněprávního posouzení, což platí i stran námitky neuplatnění procesní zásady in dubio pro reo. Část námitek je potom nepřípustná s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř., neboť napadají pouze odůvodnění soudních rozhodnutí. Státní zástupce dodal, že do skutkových zjištění může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout v případě existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněný ovšem pouze požadoval, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, což extrémní nesoulad nezakládá. Pokud jde o neprovedení důkazu kamerovými záznamy, resp. výslechy dalších svědků, důvody svého postupu soudy akceptovatelně vyložily. Pod uplatněný dovolací důvod tak bylo možné podřadit jen námitku týkající se nesprávnosti právní kvalifikace podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu faktické konzumpce. Takový stav je však dán, jestliže jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem, nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Faktický průběh deliktu však svědčí o tom, že se v daném případě o faktickou konzumpci nejednalo, neboť násilné jednání obviněných započalo jako výtržnické a teprve následně přerostlo v jednání směřující ke zmocnění se cizí věci. Spáchání trestného činu výtržnictví tedy nebylo prostředkem ke spáchání trestného činu loupeže a podmínky faktické konzumpce naplněny nebyly. Formálně podřaditelnou pod uplatněný důvod potom státní zástupce shledal i námitku týkajíc se subjektivní stránky. Uvedl, že znakem trestného činu loupeže však není zištný motiv ani úmysl získat věc do trvalé dispozice, ale může směřovat i k dispozici přechodné. Byl tedy dokonán již užitím násilí a bylo nerozhodné, jakým způsobem poté obviněný s mobilem naložil.

10. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

11. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nevyužil.

12. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

13. Obviněný uplatnil nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ten je naplněn, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Konkrétně měl zato, že důvody vyloučení byly dány stran přísedícího Bc. Zdeňka Vondráka, DiS., a to s ohledem na odlišné postoje v rámci komunální politiky a publikaci výše zmíněné fotografie na internetových stránkách.

14. Je namístě připomenout, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3157). Rozhodnutí o vyloučení soudce ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně stanovené zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto vyloučení soudce, avšak i člena senátu, z projednávání již přidělené věci je nutno považovat za postup výjimečný, který musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi. Tyto závažné skutečnosti přitom musí být jednak dovolatelem tvrzeny a současně musí poskytovat podklad pro závěr o závadném poměru soudce ve smyslu (např.) § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1001/2015).

15. S ohledem na obviněným předloženou argumentaci je třeba konstatovat, že rozhodnutí učiněné vyloučeným orgánem nelze ve věci dovodit. Především odlišné politické názory ani případný střet v komunální politice nejsou skutečnostmi, které by vylučovaly přísedícího v rozhodování trestní věci, zejména pokud se taková věc komunální problematiky nijak netýkala. Politické názory tedy pochybnost o způsobilosti projednávat a rozhodovat věci nezávisle a nestranně nezakládají (srov. také přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 40/2013 Sb. rozh. tr.). Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř., které mohou být důsledkem (mimo jiné) jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné, případně výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení (rozhodnutí publikované pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr.). Žádné závažné skutečnosti, které by takový osobní vztah Bc. Zdeňka Vondráka, DiS., ať již k věci nebo některé osobě (zejména obviněnému) podkládaly, byť obviněný na údajné osobní animozity odkazoval, však zjištěny nebyly.

16. Pokud jde o fotografii bouřkových mračen, publikovanou jmenovaným přísedícím na internetu, kterou obviněný v této souvislosti zmiňoval, Nejvyšší soud si prostřednictvím postupu podle § 265o odst. 2 tr. ř. vyžádal jeho vyjádření, z něhož především vyplynulo, že Bc. Zdeněk Vondrák, DiS., skutečně tuto fotografii na webové stránky www.mestotynec.eu, vložil. Současně ovšem uvedl, že publikování fotografie žádný vztah k obviněnému ani k věci nemělo, přičemž na internetové stránky ji uložil dne 22. 7. 2019 až ve večerních hodinách, tedy po konání hlavního líčení. To značí zásadní odlišnost od případu posuzovaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 7 Nd 310/99, publikovaném pod č. 14/2000 Sb. rozh. tr., na který upozorňoval obviněný, jenž se týkal vyjádření soudce v článku publikovaném v denním tisku k určité jím posléze projednávané kauze, tedy jednak před vydáním rozhodnutí, a jednak kterým přímo komentoval závěry dovozené v dané věci.

17. Nejvyšší soud na okraj doplňuje, že předmětné vyjádření Bc. Zdeňka Vondráka, DiS., bylo zasláno obviněnému, aby k němu mohl sdělit své stanovisko, nicméně tak ve stanovené lhůtě neučinil.

18. Rozpor potom nelze dovodit ani se závěry obviněným rovněž zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, podle kterého vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou. Žádné takové objektivní pochybnosti, jak již bylo zmíněno, však zjištěny nebyly.

19. Byť tedy Nejvyšší soud ve zcela obecném smyslu považuje za vhodné, aby se soudci i přísedící nedopouštěli žádných kroků či aktivit, které by snad mohly vzbuzovat určitou nejistotu ve vztahu k jejich nestrannosti, shledává současně zřejmým, že přísedící nejsou povinni se v období svého mandátu vzdát aktivit v komunální oblasti v místě, kde bydlí a o které jeví zájem. Skutečnost, že osoba obviněného či poškozeného v řízení, kde je takový přísedící činný, je sympatizantem jiného politického subjektu, než přísedící (nebo naopak shodného), bez dalšího závěr o naplnění podmínek podle § 30 odst. 1 tr. ř. nepodkládá, neboť nijak nevypovídá o závadném osobním poměru, bránícím výkonu spravedlnosti.

20. Zmíněná námitka obviněného, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je tak zjevně neopodstatněná.

21. Do jisté míry nad rámec nicméně Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný uvedenou námitku uplatnil v rámci odvolacího řízení, bylo povinností krajského soudu se jí zaobírat a vypořádat se s ní. Na tom ničeho nemění, že obviněný, resp. jeho obhájce, tuto námitku neopřel přímo o § 30 odst. 1 tr. ř., ale zmínil ji jen v rámci svého závěrečného návrhu vysloveného ve veřejném zasedání v odvolacím řízení, a to spíše v obecnějším smyslu, jako jeden z důvodů, proč, podle jeho názoru, soud prvního stupně rozhodl chybně. Krajský soud však na potřebnou reakci v podstatě rezignoval, když pouze v ústním odůvodnění svého usnesení (nikoli v písemném vyhotovení), byť zjevně shledal obhajobou konkrétně nevyjádřený vztah k § 30 odst. 1 tr. ř., uvedl, že s ohledem na formálně chybné uplatnění tvrzení se jím nemůže zaobírat. Z důvodu hospodárnosti řízení nicméně jeho činnost nahradil Nejvyšší soud, a to mimo jiné zajištěním zmíněného vyjádření Bc. Zdeňka Vondráka, DiS., a dovodil již popsané závěry.

22. Další část své dovolací argumentace obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž měl být naplněn již v činnosti soudu prvního stupně, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.

24. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

25. V podaném mimořádném opravném prostředku nicméně obviněný v části napadl správnost skutkových zjištění, popřípadě správnost procesu dokazování, který k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy v daném rozsahu směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snažil provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.

26. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

27. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného B. P. shledat nelze. Bylo totiž provedeno dostatečně široké dokazování, provedené důkazy byly následně v souladu se zákonnými pravidly hodnoceny a na jejich podkladě byl zjištěn průběh skutkového děje. Při jeho dovozování bylo vycházeno z výpovědi poškozených, které byly shledány věrohodnými, a částečně i z výpovědí svědků I. L., P. T., K. U. a M. H., resp. ze zprávy Útvaru zvláštních činností Policie ČR ohledně aktivity mobilních telefonů poškozených. Z nich bez pochybností vyplynulo, že mezi obviněnými a poškozenými došlo ke kontaktu, který vedl nejprve ke vzájemné slovní rozepři, nicméně poté došlo k fyzickému napadení poškozeného V. L. a jeho syna oběma obviněnými, které přerostlo v použití násilí směřujícího k získání mobilních telefonů.

28. Obviněný již v průběhu řízení opakovaně uplatňoval obhajobu, jejíž podstatou bylo tvrzení, že se celý incident odehrál odlišným způsobem, tedy zejména že v podstatě by napaden poškozeným V. L., resp. osobami, s nimiž se na místě nacházel, přičemž poté se spíše jen shodou okolností dostal do určitého kontaktu s jejich mobilními telefony. Se zmíněnou obhajobou se ovšem soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly, a proto v dalším, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující skutková zjištění, Nejvyšší soud odkazuje na jejich rozhodnutí, neboť není namístě v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních opakovat. Na uvedeném pak ničeho nemění drobné pochybení soudu prvního stupně spočívající v záměně osoby klečící v části útoku na poškozeném V. L., které dostatečně a bez jakýchkoli relevantních dopadů na celkové hodnocení věci vysvětlil odvolací soud.

29. Jinak řečeno, pokud soudy obou stupňů po pečlivém hodnocení výpovědi obviněného, spoluobviněného, poškozených a svědků, za podpory dalších důkazů, dovodily průběh skutkového děje ve shora naznačeném smyslu, tedy že se jednalo o napadení poškozených spoluobviněnými, a to právě takovým způsobem, nelze jim vytknout žádné porušení stanovených pravidel, jež by mohlo být rozporem, natož extrémním, neboť skutková věta výroku o vině zcela důvodně a logicky navazuje na provedené důkazy, resp. není s nimi v žádném nesouladu. V daném rozsahu se tedy argumentace obviněného s tvrzeným dovolacím důvodem míjí.

30. V podstatě irelevantní jsou potom námitky obviněného poukazující na skutečnost, že konečná právní kvalifikace byla vyslovena až v průběhu hlavního líčení, a nikoli již v obžalobě. Právě hlavní líčení je těžištěm trestního řízení, které by mělo s konečnou platností vyjasnit průběh žalovaného skutkového děje a v návaznosti na to i právní kvalifikaci. Posouzení navržené obžalobou je tedy pouze návrhem, který může být, avšak nemusí, v konečném důsledku respektován (§ 220 odst. 3 tr. ř.). Zcela nepodstatný je potom hmotně právní názor poškozených.

31. Pod uplatněný důvod lze s jistou míru tolerance podřadit námitku nedostatku v subjektivní stránce zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. I zde se obviněný především opíral o jiná výchozí skutková zjištění, neboť tvrdil, že nebylo jeho záměrem zmocnit se jakékoli věci ani použít násilí vůči kterémukoli z poškozených, což se ovšem poměrně zásadně od učiněných skutkových zjištěn odlišuje. Současně ovšem také odkázal na závěry usnesení Nevyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 621/2002, jimiž svoji argumentaci podkládal, a podle kterého okolnost, k čemu byl poškozený podle zjištění soudu donucen, nemůže být ztotožňována s tím, jakým způsobem k tomu byl donucen. Okolnost, že poškozený učinil, co po něm obvinění požadovali, neznamená zároveň, že obvinění proti němu užili pohrůžky bezprostředního násilí, zvláště když zjištění, že jednání poškozeného nijak nevyjadřuje, jak jednali obvinění z hlediska naplnění uvažovaného zákonného znaku. Ze skutečnosti, že obvinění byli dva a že poškozený byl sám, rovněž nevyplývá nic, pokud jde o jednání obviněných z hlediska otázky, zda naplnili posuzovaný zákonný znak trestného činu. Naznačené závěry Nejvyššího soudu byly ovšem vysloveny v kauze, v níž k vydání věcí poškozeným došlo podle učiněných skutkových zjištění na základě toho, že mu to obvinění „přikázali“, což bylo stran znaků skutkové podstaty předmětného zločinu nedostatečným (srov. znění § 173 odst. 1 tr. zákoníku „…užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí…“, shodně v § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jen byl v rozhodnutí konkrétně interpretován). V nyní posuzované věci ovšem obviněný společně se spoluobviněným cíleně použili proti poškozeným násilí se zjevným záměrem získat jejich mobilní telefony a v přímé návaznosti na jeho uplatnění se jich také zmocnili, neboť (viz výše) poškozeného AAAAA kopli a požadovali vydání mobilního telefonu, resp. poškozeného V. L. povalili na zem, klekli na něj a požadovali vydání mobilního telefonu. Citované usnesení Nejvyššího soudu, resp. jeho závěry, zde tak nemají místo. Subjektivní stránka zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tak byla posouzena zcela správně.

32. Za plně relevantní, tedy zcela podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popřípadě ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je tak možné považovat pouze námitku obviněného, podle níž byla právní kvalifikace celého útoku jako jednočinného souběhu trestných činů loupeže a výtržnictví vyloučena z důvodu faktické konzumpce. Tuto námitku ovšem Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

33. Zde je namístě především uvést, že každý trestněprávně relevantní skutek musí být zásadně postižen podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního práva hmotného. Jednočinný souběh je pak vyloučen pouze ve vymezených případech, a to především tehdy, jestliže mezi v úvahu přicházejícími skutkovými podstatami je vztah speciality či subsidiarity, kdy speciální ustanovení má přednost před obecným a primární před subsidiárním. Dalším důvodem vyloučení jednočinného souběhu je poměr faktické konzumpce. Vylučuje jednočinný souběh trestných činů, tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 174). Tento důvod se ovšem vymyká v tom směru, že nejde o vzájemný poměr dvou skutkových podstat, ale o poměr vytvořený faktickým průběhem činu (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 33/2012 Sb. rozh. tr.). Zjištění, že se v konkrétním případě jedná o faktickou konzumpci, nelze opírat jen o srovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, ale je na ni nutné usuzovat z faktického průběhu činu (rozhodnutí č. 10/1987-II. Sb. rozh. tr.). Právě podle okolností, za nichž byl čin spáchán, a s přihlédnutím k jeho povaze a závažnosti (společenské škodlivosti) je možné dojít k závěru o tom, zda je trestný čin prostředkem jen relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 35/2011 Sb. rozh. tr.) a je tedy namístě faktickou konzumpci dovodit.

34. Nejvyšší soud souhlasí s tím, že v řadě případů je jednočinný souběh trestných činů loupeže a výtržnictví vyloučen právě s odkazem na faktickou konzumpci. Nejedná se ovšem o závěr, jenž by platil obecně a bez dalšího, ale je nutné ho zvažovat v každé konkrétní věci. S přihlédnutím ke zjištěním, učiněným ve věci obviněného B. P. a vyjádřeným zejména ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je potom třeba postup soudů obou stupňů akceptovat.

35. Jak totiž již zcela příhodně konstatoval ve svém vyjádření státní zástupce, faktický průběh deliktu svědčil o tom, že se v daném případě o faktickou konzumpci nejednalo, neboť násilné jednání obviněných započalo jako zřetelně výtržnické. Jeho podstatou totiž bylo napadení poškozených obviněnými v restauraci (bowling baru) v době otevíracích hodin za přítomnosti více dalších osob, a teprve následně, s ohledem na další skutečnosti (užití či vůle poškozených užít své mobilní telefony k dokumentaci jednání a k přivolání policie) přerostlo v jednání směřující ke zmocnění se cizí věci. Za takových okolností by právní posouzení útoku pouze jako loupeže zcela pomíjelo primární podstatu konfliktu, jeho první část i určitý rozsah trestně právně relevantních projevů obviněných. Spáchání trestného činu výtržnictví totiž nebylo prostředkem ke spáchání trestného činu loupež, ale relativně samostatnou částí byť jednoho skutkového děje. Kvalifikace, plně vystihující celý děj, tak byla s ohledem na konkrétní okolnosti věci učiněna správně a bez vad.

36. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popřípadě ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., v části zbylé, opírající se o tento důvod či o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jim není možné přisvědčit. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel