7 Tdo 688/2014Usnesení NS ze dne 04.06.2014

7 Tdo 688/2014-19

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. června 2014 v Brně dovolání obviněného K. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 4 To 565/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 153/2013, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá .

Odůvodnění:

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 7 T 153/2013, uznal obviněného K. P. (dále jen „obviněný“) vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že dne 14. 2. 2013 v době kolem 12:30 hod. v T., v K. ulici, před domem čp. ..., když doprovodil poškozenou M. A., do jejího bydliště na téže adrese, při vstupu do domu v prostoru u poštovních schránek povalil její tašku s nákupem, ze které následně odcizil dámskou peněženku s občanským průkazem, kartou pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovny, finanční hotovost v částce 5500,- Kč a balením rybích prstů značky Vitastar, čímž způsobil poškozené škodu v celkové výši 5930,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 6 T 190/2008, který nabyl právní moci dne 4. 10. 2011, byl odsouzen za trestný čin krádeže a další trestné činy podle § 147 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, který vykonal dne 2. 9. 2012. Podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 56 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 4 To 565/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyl naplněn zákonný znak přisvojení si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocní, ve smyslu ustanovení § 205 odst. 1 tr. zákoníku, a namítl, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v rozporu s výpovědí poškozené M. A. Poukázal na to, že z této výpovědi nevyplývá, že by poškozené byla peněženka nebo cokoli jiného skutečně odcizeno a že byla okradena. Dále namítl, že provedení důkazu přečtením svědecké výpovědi poškozené je nepřípustné pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanoveními § 158a tr. ř., § 160 odst. 4 tr. ř. a § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Uvedl, že nebyly splněny podmínky pro provedení tohoto důkazu jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, neboť důvodem pro provedení výslechu svědkyně nemůže být její pokročilý věk. Dále poukázal na to, že dalším postupem soudu, který poškozenou nejprve v hlavním líčení vyslechl, byla vyloučena možnost přečíst protokol o výpovědi poškozené v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 4 To 565/2013, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud proto jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný uplatnil v rámci tohoto dovolacího důvodu pouze skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného K. P. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. června 2014

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek