7 Tdo 505/2004Usnesení NS ze dne 12.05.2004

7 Tdo 505/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 5. 2004 o dovolání obviněného J. G., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 12 To 336/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 8/2003 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný J. G. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 12 To 336/2003, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 3 T 8/2003. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na toto ustanovení obviněný namítl, že \"rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení\" a že z toho vyplývá \"nesprávné právní posouzení skutku\". Vyjádřil názor, že nenaplnil znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Nymburce a aby přikázal Okresnímu soudu v Nymburce nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Obviněný byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Nymburce, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Praze, spočíval v tom, že obviněný dne 3. 9. 2000 kolem 9:30 hodin při výkonu služby hlídky dopravní police na dálnici D 11 ve vzdálenosti 30,5 km od P. zastavil autobus vracející se z P. do Polska s účastníky zájezdu Ř. e. z. a po provedené kontrole uložil řidiči autobusu Z. O. za závadu na tachografu pokutu 5.000,- Kč, jejíž výši později snížil na částku 2.000,? Kč, kterou sice převzal, ale útržky pokutových bloků řidiči nepředal, v hlídkové knize i na evidenčních lístcích od pokutových bloků vykázal uložení blokové pokuty pouze ve výši 200,- Kč a o částku 1.800,- Kč se neoprávněně obohatil.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který mimo jiné v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Skutkem, který zjistily oba soudy, byly znaky uvedeného trestného činu evidentně naplněny. Obviněný v postavení policisty Policie České republiky byl při výkonu služby hlídky dopravní policie veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. Při rozhodování o uložení blokové pokuty a při jejím vybírání vykonával pravomoc podle § 84 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších zákonů. Podle § 85 odst. 4 cit. zákona měl obviněný na pokutových blocích vyznačit komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta uložena. Přitom výše uložené a vybrané blokové pokuty musela být správně, tj. v souladu se skutečností, vyznačena na pokutových blocích. Zákonu zcela jasně odporuje postup, při kterém obviněný sdělil pachateli přestupku své rozhodnutí o výši pokuty, přijal od něho odpovídající částku, avšak nevydal mu pokutové bloky a podstatnou část z toho, co vybral jako pokutu, si ponechal, přičemž v interních podkladech police zkreslil výši uložené a vybrané pokuty. Neodvedení vybrané pokuty, která jinak je příjmem státního rozpočtu, je jednak součástí takového způsobu výkonu pravomoci, který odporuje zákonu, a jednak je projevem úmyslu obviněného neoprávněně se obohatit. Zjištěný skutek tedy ve všech znacích odpovídá trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze jen poznamenat, že obviněný v dovolání pouze paušálně vyjádřil názor, že znaky trestného činu nenaplnil, aniž by blíže konkretizoval, který ze zákonných znaků trestného činu nebyl zjištěným skutkem naplněn.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak hodnotily důkazy. Touto částí dovolání obviněný sledoval změnu skutkových zjištění soudů. V uvedeném směru je dovolání obviněného založeno na námitkách, které neodpovídají deklarovanému zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného ustanovení. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jedná se o tu část rozhodovací činnosti soudu, při které soud podřazuje svá skutková zjištění pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistil soud. To znamená, že dovoláním je možné namítat, že skutek zjištěný soudem nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat, že soud zjistil skutek nesprávně, že při hodnocení důkazů postupoval chybně apod. Dovoláním lze tudíž namítat jen právní vady při aplikaci hmotného práva ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem, avšak nelze namítat s k u t k o v é vady, tj. nesprávnost skutkových zjištění, hodnocení důkazů apod. Skutkové námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a nejsou proto podkladem k tomu, aby se Nejvyšší soud z jejich hlediska zabýval napadeným rozhodnutím a předcházejícím řízením.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. května 2004

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec