7 Tdo 452/2018Usnesení NS ze dne 03.05.2018

7 Tdo 452/2018-38

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 7 To 297/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 172/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 89 T 172/2016, byl obviněný J. G. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 37 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Týmž rozsudkem byli odsouzeni také spoluobvinění D. L. a M. P.

Uvedených trestných činů se obviněný J. G. dopustil v podstatě tím, že společně se spoluobviněnými D. L. a M. P. dne 18. 9. 2016 v době okolo 16:30 hod. v B. na K. ulici nejprve slovně a poté i fyzicky napadli poškozeného H. K., tak, že jej bili pěstmi do obličeje, a když upadl na zem, několikrát do něj kopli, v tomto jednání pokračovali i v prostoru blízké ubytovny, kam poškozeného pronásledovali, a poté, co obviněný D. L. a obviněný M. P. ubytovnu opustili, vešel tam obviněný J. G. a s ním znovu obviněný M. P. a opět zde fyzicky napadli poškozeného, a poté, co poškozený při jejich odchodu skočil v prostoru vstupních dveří obviněnému J. G. na záda, ten ho setřásl, zahnal poškozeného do rohu, kde jej tloukl psím náhubkem do obličeje, během toho k nim přiběhl obviněný D. L. a všichni tři opět na ulici před ubytovnou poškozeného kopali a tloukli pěstmi do obličeje a popsaným jednáním mu způsobili zhmožděninu levého oka, zlomeninu dolní stěny levé očnice a tříštivou zlomeninu přední stěny levé dutiny horní čelisti a obviněný J. G. mu způsobil tržné rány na obličeji, což byla zranění, která poškozeného omezovala v obvyklém způsobu života po dobu 10 až 14 dnů, a jen shodou okolností neměly útoky závažnější následky spočívající v poranění obličejového skeletu s nutností operačního řešení či závažného poranění oka až se zrakovou poruchou. Obviněný se tohoto jednání dopustil i přes dřívější odsouzení mimo jiné i za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 7 To 297/2017, bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného J. G. podané proti výroku o vině a trestu (stejně jako byla zamítnuta i odvolání obou spoluobviněných).

Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal dovolání obviněný J. G. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu těžkého ublížení na zdraví, a to ani ve stadiu pokusu, když obviněnému bylo způsobeno jen lehčí zranění, v obvyklém způsobu života byl omezen nikoli citelně a jen po dobu 10 až 14 dnů. Poukázal na to, že soudy neuvedly, která alternativa podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku byla naplněna. Dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu těžkého ublížení na zdraví, protože neměl úmysl ublížit poškozenému. Pouze se bránil útoku poškozeného, který na něj zezadu skočil při odchodu z recepce ubytovny. Popřel, že by poškozeného napadl uvnitř ubytovny a že by jej zahnal až do rohu. Uvedl, že soudy ve svých rozhodnutích nedostatečně vyjádřily, z čeho dovozují naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve vztahu k jeho osobě, když podle něj mu nebyl prokázán přímý ani nepřímý úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Předestřel svoji verzi průběhu děje s tím, že jeho jednání by mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. V další části dovolání uvedl námitky k procesním otázkám, zejména že soud neprovedl důkaz kamerovým záznamem z křižovatky ulice K. a K. Zpochybnil procesní úkon rekonstrukce a její zachycení. Vyjádřil názor, že trestní řízení je od počátku zatíženo několika procesními vadami a že ani odvolací soud nenapravil některé nedostatky, které mohly mít vliv na kvalitu skutkových zjištění. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení a obviněný v něm shledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právním posouzením skutku. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání podrobně vyjádřil a uzavřel, že námitky uplatněné v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je vůbec lze alespoň z části podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné, a proto není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

Obviněný založil dovolání převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, jako je napadení poškozeného na ubytovně, zahnání poškozeného do rohu, tj. do prostoru uzavřeného zdí, dále zjištění, že v úvodní části incidentu (napadení poškozeného na ulici) poškozeného bili a kopali všichni obvinění, resp. obvinění J. G. a M. P. (str. 20 rozsudku nalézacího soudu). Obviněný se snažil zpochybnit i další jasné skutkové zjištění soudů, že obvinění J. G. a M. P. znovu napadli poškozeného poté, co se vrátili na ubytovnu (tj. nikoli že se obviněný J. G. na ubytovně jen bránil napadení poškozeným při svém odchodu). Obviněný v této souvislosti formálně namítl existenci tzv. extrémního rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, z uplatněných skutkových námitek však existence takového rozporu nevyplývá. V podstatě se obviněný domáhal pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny způsobem odpovídajícím jeho představám, respektive na základě vlastního hodnocení důkazů odmítal některá dílčí skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku i v jeho odůvodnění. Nekonkrétní jsou některé další námitky procesní povahy, v nichž obviněný vytkl údajnou nedostatečnost dosavadního dokazování, nestandardní průběh rekonstrukce a její protokolace, neopatření kamerového záznamu z křižovatky K. – K. (tedy nikoli přímo z místa činu), a poukázal na „několik procesních vad“ trestního řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Skutkové závěry soudu prvního stupně vycházejí z obsahu svědeckých výpovědí poškozeného H. K., T. T., V. B., obrazových záznamů videokamer, ale i z částečného doznání obviněných, ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z provedené rekonstrukce i z dalších důkazů, které soud prvního stupně náležitě zhodnotil. Se skutkovými námitkami, které uplatnil obviněný znovu i v dovolání, i s otázkou rozsahu a procesní bezvadnosti dokazování se vypořádal již odvolací soud. Mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů není extrémní rozpor. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Jen zdánlivě hmotně právní povahy jsou námitky obviněného, jimiž se formálně domáhá mírnější právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, resp. dokonce aplikace ustanovení trestního zákoníku o nutné obraně, neboť tyto námitky vůbec nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy, nýbrž z vlastní skutkové verze obviněného, podle které se až do momentu, kdy mu poškozený skočil na záda, do napadání poškozeného vůbec nezapojoval. Ve skutečnosti soudy dospěly ke zcela jiným závěrům, šlo o svévolné napadení poškozeného třemi osobami a nelze připustit úvahy o nějaké omluvitelné pohnutce jednání obviněného. Lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce i v tom, že jestliže osoba, na které je páchán trestný čin proti životu a zdraví, přejde během svého napadání do protiútoku, pak takové jednání poškozeného nelze označit za zavrženíhodné a je vyloučeno, aby jeho další napadání pachatelem bylo posouzeno jako trestný čin podle § 146a tr. zákoníku. Případné rozrušení nebo úlek pachatele z protiútoku poškozeného nelze v žádném případě považovat za omluvitelnou pohnutku ve smyslu § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Kvalifikace podle § 146a tr. zákoníku je tedy vyloučena i u té části jednání obviněného, která následovala poté, co mu poškozený skočil na záda.

Zjevně neopodstatněná je námitka, že zranění poškozeného nemělo charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel a další obvinění totiž byli uznáni vinnými zločinem ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, z čehož vyplývá, že následek v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku nenastal. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. V daném případě nedošlo k dokonání uvedeného zločinu, neboť nedošlo ke vzniku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Ve vztahu ke zjištění, že ve skutkové větě popsané násilné jednání obviněných bylo způsobilé přivodit poškozenému závažné poranění oka nebo skeletu obličeje, ke kterému nedošlo pouze v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněných, dovolatel žádné konkrétní námitky nevznesl.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze do jisté míry podřadit námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, byť konkrétní námitky opět vycházejí z vlastní skutkové verze obviněného, podle které na něho jako první zaútočil poškozený. Jinak obviněný pouze vytkl, že z rozhodnutí soudů není zřejmé, z čeho naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví dovozují. Takové tvrzení však neodpovídá skutečnosti, neboť z argumentace nalézacího soudu na str. 21 rozsudku (kterou aproboval i soud odvolací) vyplývá, že úmyslné zavinění na straně obviněných soud dovodil z intenzity a způsobu útoku a z míst na těle, proti kterým útok směřoval. Nalézací soud poukázal na skutečnost, že obvinění útočili silnými údery pěstí a silnými kopy do hlavy poškozeného, přičemž si byli vědomi, že v hlavě se nacházejí důležitá centra, resp. orgány, stejně jako v oblasti krku a horní poloviny trupu. Tyto závěry jsou správné, byť lze současně souhlasit i se státním zástupcem, že by bylo možno pochybovat o tom, zda obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ne spíše nepřímém (eventuálním) podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když i přes značnou brutalitu šlo přece jenom z větší části (s výjimkou dovolatelem zasazených úderů psím náhubkem) o útok neozbrojený. K naplnění subjektivních znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku by však postačovalo i zavinění ve formě úmyslu nepřímého.

Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného vztahující se k právnímu posouzení zjištěného skutku obviněného jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku jsou zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. května 2018

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Josef Mazák