7 Tdo 369/2012Usnesení NS ze dne 14.06.2012

7 Tdo 369/2012-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. června 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 10 To 330/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 344/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 1 T 344/2009, byl obviněný uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona, a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona, za které byl podle § 224 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění soudu I. stupně obviněný dopustil jednáním spočívajícím v tom (zkráceně uvedeno), že dne 3. 6. 2009, kolem 15:00 hod., po předchozím požití návykových látek, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, neboť hladina metamfetaminu v jeho krvi dosahovala nejméně hodnoty 784 ng/ml a hladina amfetaminu v jeho krvi dosahovala nejméně hodnoty 478 ng/ml, řídil osobní automobil Honda Civic 1,6, r. z. …, po silnici III. třídy v katastru obce Z., okr. Praha – západ, ve směru jízdy Ch. – Z., kde v km 2,081 nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, a při průjezdu levotočivé zatáčky dostal s vozidlem smyk, vjel do protisměrné části vozovky a dále vlevo mimo komunikaci, načež s vozidlem narazil do vzrostlého stromu, přičemž jeho spolujezdec J. M. utrpěl těžké mozkolebeční poranění a další zranění, jak jsou podrobně popsána ve výroku o vině, v důsledku čehož dne 9. 5. 2010 zemřel, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 10. 2007, které téhož dne nabylo právní moci, postižen za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. b), d) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

Z podnětu odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu I. stupně, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 10 To 330/2011, podle § 258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině a trestu, pak nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. jednotlivé poškozené odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože podle jeho názoru soudy zjištěný skutek byl ,,nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde“. Konkrétně pak namítá, že jednání, kterým byl uznán vinným, považuje ve všech bodech za neprokázané, když se všechny orgány činné v trestním řízení odmítaly zabývat všemi důkazy a skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch. V rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., že odmítaly jím navrhované důkazy svědčící o jeho nevině, již provedený důkaz, znalecký posudek z oboru dopravy a jeho závěry, vykládaly účelově, když některé závěry znalce v jeho prospěch nechaly bez povšimnutí nebo je bagatelizovaly, aniž by se opíraly o jiné technické závěry či důkazy, případně o nový revizní znalecký posudek.

Konkrétně pak poukazuje na závěry znalce z oboru dopravy Ing. J. Gregory, který jeho výpověď o způsobu jízdy a průběhu nehodového děje hodnotil jako technicky přijatelnou, mimo odhadu vzdáleností. Stejně jeho technicky přijatelnou hodnotil znalec jeho verzi míjení se obou vozidel po projetí vozidla DAF zatáčkou, ke které přijížděl, přičemž znalec upozornil, že vozovka v těchto místech nemá krajnice, a proto výpověď svědka P. K., že se po míjení obou vozidel musel vrátit se svým vozidlem DAF na vozovku, není přijatelná. Pokud pak podle výpovědi tohoto svědka došlo k mínění vozidel až na přímém úseku silnice, pak podle znalce musel ve zpětném zrcátku vidět, že jeho vozidlo Honda jede pravým bokem mimo vozovku. Znalec také provedl pokusy s průjezdem několika typů vozidel danou zatáčkou, které jednoznačně prokázaly, že svědek P. K. musel se svým nákladním vozidlem projíždět a vyjíždět ze zatáčky středem vozovky, z čehož obviněný dovozuje, že v každém případě zákonitě musel vytlačit z vozovky všechna protijedoucí vozidla a tedy i jeho. On sám přitom jel povolenou rychlostí 90 km/hod., velmi mírnou levotočivou zatáčku projížděl při samém pravém okraji vozovky a do příkopu byl vytlačen protijedoucím nákladním vozidlem DAF, které velkou rychlostí vyjelo proti němu zpoza zarostlých stromů, jejichž větve zasahovaly částečně až do vozovky. Rychlým manévrem před čelním střetem vjel pravými koly do příkopu, kde se snažil udržet vozidlo jízdou po nezpevněné části krajnice, snažil se vyjet z příkopu znovu na silnici, ale pravým předním kolem najel na balvan ležící v příkopu, který jej s vozidlem vymrštil prudce na silnici a dostal se do bočního smyku.

Obviněný také nesouhlasí s názorem soudů, že jel riskantně rychle, nezohlednil stav vozovky a charakter místa, kterým projížděl a na protijedoucí vozidlo reagoval přidáním rychlosti, než aby se logicky snažil zpomalit. I zde obviněný poukazuje na závěry znalce, který jeho styl jízdy vyhodnotil jako velice správnou reakci, jeho jízdu znalec nepovažoval za riskantní a nepřiměřenou, když podle znalce jel rychlostí 86,5 – 95,5 km/hod., bezpečná rychlost pro projetí daného úseku je znalcem stanovena hranicí 102 km/hod. a rychlost jím řízeného vozidla nebyla z technického hlediska příčinou vyjetí vozidla Honda mimo silnici. Proto podle obviněného nebyla rychlost jeho vozidla ani příčinou vzniku dopravní nehody. Argumentaci soudu, že v jeho situaci bylo logické zpomalení vozidla, považuje obviněný za nepodloženou, když z praxe zkušených řidičů vyplývá názor, že zejména jízda zatáčkou vyžaduje pro její bezpečné zvládnutí nikoliv snížení rychlosti vozidla, ale právě naopak zvýšením rychlosti se lze z fáze smyku dostat daleko pravděpodobněji než snížením rychlosti. Na takový manévr si může troufnout pouze zkušený řidič, výsledkem znaleckého zkoumání je závěr, že z jeho strany se jednalo o reakci zkušenějšího řidiče a za takovéhoto zkušenějšího řidiče se vzhledem k počtu najetých kilometrů také sám pokládal.

Obviněný nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi svědka P. K. jako věrohodné, když tento svědek popírá, že by jej vytlačil ze silnice. Pokud by se ale míjeli na rovince za zatáčkou, jak tento svědek uvedl, nemohli by se podle obviněného zcela bezpečně vyhnout, protože nákladní vozidlo je značně široké a podle znalce by při ideálním pohybu míjejících se vozidel zbývalo mezi nimi jen několik centimetrů místa. Svědek P. K. také popíral, že by viděl jeho vjetí do pravého příkopu, ač podle znalce ho musel vidět, rovněž se s nákladním vozidlem DAF nacházel na komunikaci, kam je bez výjimky zakázán vjezd všem nákladním vozidlům, tedy také dopravní obsluze, a k potvrzení své výpovědi P. K. uvedl, že je připraven předložit výpis z tachografu, ale na výzvu znalce k jeho předložení sdělil, že žádný záznam nemá, protože u tohoto typu vozidla se záznam jízdy neuchovává. Naproti tomu obviněný poukazuje na své sdělení policistům těsné po nehodě, tedy kdy byl v silném šoku a těžce zraněn, takže neměl ani pomyšlení na vytváření nějaké budoucí verze obhajoby a důvod lhát, takže vypověděl podle skutečnosti, že jej při průjezdu zatáčkou vytlačila ze silnice nějaká světlá dodávka. Podle jeho názoru tyto důkazy prokazují, že svým jednáním nemohl zavinit tragickou dopravní nehodu.

Obviněný zásadně nesouhlasí ani se závěrem soudů o jeho úmyslném zavinění ve vztahu k trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. b) c) tr. zákona. Namítá, že drogy nikdy nebral ani nebere, a pouze večer před událostí na oslavě, kdy byl pod vlivem alkoholu, mu známý, kterého zná pouze pod přezdívkou Prodigy, nabízel k zakouření fajfku, z které si několikrát potáhl, ale neudělalo mu to dobře. Po večírku šel spát, ráno odešel normálně do práce, kde celé dopoledne pracoval v dílně na přípravě závodních vozidel, kde byl pod přímým dohledem nadřízeného i spolupracovníků. Tito by zjistili, kdyby se nechoval normálně, a pokud by měli podezření, že je pod vlivem omamných látek, tak by jej okamžitě vykázali z práce. Sám nepociťoval žádný zvláštní stav, protože nepřišel s omamnými látkami osobně do styku a neznal jaký vliv mají na chování člověka. Pokud tedy byl pod vlivem nějaké psychotropní látky, neznal její účinky a nevěděl, že je jimi nějak ovlivněn. Poukázal přitom na revizní znalecký posudek psychiatra MUDr. B. Kobendy, kde znalec konstatoval, že spisová dokumentace obsahuje v nedostatečné míře záznamy, které by popisovaly objektivně jeho chování a zdravotní stav v době nehody, z kterých by bylo možné odvozovat ovlivnění návykovými látkami. Proto i ve vztahu k tomuto trestnému činu měla být podle názoru obviněného nezbytně aplikována zásada „in dubio pro reo“, kdy neprokázaná vina musí být považována za prokázanou nevinu. Přitom namítá, že nebyl ani vyslechnut nikdo z jeho pracoviště, zda byly na něm vidět známky ovlivnění nějakou návykovou nebo psychotropní látkou. Soudy se ani nevypořádaly s rozporem, že při uvažovaném množství návykové látky v jeho těle by v žádném případě nebylo možné, aby v noci před dopravní nehodou spal, a následně by nebyl schopen pracovat, což se ale stalo a mohou to dosvědčit všichni spolupracovníci. Nevěděl přitom, že z uvedené dýmky nekouří tabák, ale psychotropní látku. Odmítá proto úmyslné i nedbalostí jednání k tomuto trestnému činu.

Obviněný rovněž namítá nesprávné posouzení trestnosti činu podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, kterou podle jeho názoru soudy posuzovaly pouze ve vztahu k blížení na zdraví. Ve vztahu k druhému skutku ohrožení pod vlivem návykové látky tak již neučinily, přestože nová právní úprava je pro něj příznivější.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný jedinou ryze právní námitku uplatnil tím, že poukázal na nesprávné právní posouzení jeho jednání s ohledem na časovou působnost trestních zákonů. Tuto námitku ale považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť trestnost každého činu se posuzuje samostatně, a činem ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, nebo § 16 odst. 1 tr. zákona, se rozumí skutek a nikoliv jeho jednotlivé právní kvalifikace. V případě jednočinného souběhu nelze na jednu právní kvalifikaci u jediného skutku aplikovat trestní zákon a na druhou právní kvalifikaci trestní zákoník. Právní posouzení jednání obviněného podle trestního zákoníku by pro něj nebylo příznivější s ohledem na možnost jeho posouzení podle § 143 odst. 1. 2 tr. zákoníku jako zločin usmrcení z nedbalosti.

V dalším textu dovolání pak podle státní zástupkyně již obviněný žádnou hmotně právní námitku neuvedl a jedná se o námitky skutkové, s odkazem na nepřijatelný způsob hodnocení důkazů soudy. Toto hodnocení důkazů ale ani podle státní zástupkyně neodpovídá především závěrům znaleckého posudku z oboru dopravy, pokud soudy dospěly k zjištění, že ke smrti spolujezdce došlo výlučně na základě zavinění obviněného, přičemž řidič nákladního vozidla DAF neměl na vzniku dopravní nehody žádný podíl, jeho jízda žádným způsobem neohrozila ani neomezila obviněného při průjezdu zatáčkou, přičemž se vozidla musela míjet podstatně dříve, než obviněný najel do zatáčky. Podle státní zástupkyně právě okolnost, že nebylo možné jednoznačně určit vzájemné postavení vozidel DAF a Honda v okamžiku, kdy se řidiči poprvé spatřili, ani místo v němž vozidlo řízené obviněným vyjelo mimo vozovku, nebylo možné dospět k závěru, že na průběh dopravní nehody nemělo vliv nesprávné chování řidiče P. K., když jím řízené vozidlo DAF, podle znaleckého posudku s ohledem na šířku vozidla, muselo jet svým levým okrajem přibližně na středu vozovky, případně částečně zasahovalo do „pravého“ jízdního pruhu. Rychlost vozidla Honda nebyla přitom z technického hlediska příčinou vyjetí mimo silnici, když znalec tuto hodnotil jako rychlost pod mezní rychlostí pro průjezd zatáčkou. Jestliže se vozidlo obviněného nějakou dobu pohybovalo mimo vozovku vpravo, a teprve poté se v důsledku rozdílnosti terénu pod koly dostalo do smyku, nevylučuje to, že za uvedenou dobu mohlo nákladní vozidlo řízené P. K. odjet na poměrně větší vzdálenost. S ohledem na povahu a šíři daného úseku komunikace, jakož i šíři obou vozidel, považuje státní zástupkyně za pravděpodobné, že při průjezdu zatáčkou mohlo vozidlo DAF zasahovat do jízdního pruhu obviněného takovým způsobem, že to mohlo vyvolat jeho obavu z čelního střetu, v důsledku čehož vyjel mimo komunikaci ze svého jízdního pruhu dvěma koly vpravo. Jestliže tedy nebylo zjištěno v jaké části vozovky a jakou rychlostí se pohybovalo vozidlo DAF, v jakém úseku se obě auta míjela, pak podle státní zástupkyně nelze vyloučit, že řidič vozidla DAF se způsobem jízdy nějakým způsobem nepodílel na vzniku dopravní nehody a zda obviněnému nevytvořil náhlou překážku. Byť obviněný jel před nehodou rychlostí 86,5 – 95,5 km/hod., která byla technicky odpovídající průjezdu komunikací v uvedeném úseku, nepohyboval se rychlostí přiměřenou situaci, kdy ani on nemohl dobře vidět na vozidla přijíždějící v protisměru, když pohyb nákladních vozidel na této komunikaci nebyl absolutně vyloučen. Za použití zásady „in dubio pro reo“ je tedy možné dojít k závěru, že na předmětné dopravní nehodě se porušením dopravních předpisů podíleli oba řidiči, a spoluzavinění další osoby mohlo výrazně snížit podíl zavinění obviněného na dopravní nehodě tak, že s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona lze pochybovat o správnosti užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 224 odst. 2 tr. zákona. V důsledku extrémního rozporu mezi hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními soudu, se tak podle státní zástupkyně jedná o stav, kdy skutek zřejmě není možné právně posoudit jeho trestný čin podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona. V závěru dovolání proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena, a soudu I. stupně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný sice v úvodu dovolání v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně namítá, že „skutky jak byly zjištěny nalézacím a posléze i odvolacím soudem, nejsou trestným činem“. Jeho konkrétní další námitky ale svědčí o tom, že tak činí pouze formálně, když soudy zjištěné jednání považuje za neprokázané. Soudům vytýká, že se v průběhu dokazování odmítaly zabývat skutečnostmi a důkazy svědčícími v jeho prospěch, a v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., že odmítaly jím navrhované důkazy svědčící o jeho nevině. Zejména pak soudům vytýká podle jeho názoru účelový výklad závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy, aniž by se opíraly o jiné technické závěry či důkazy, popřípadě o nový revizní znalecký posudek, který měly povinnost nechat vypracovat, pokud se závěry ustanoveného znalce nesouhlasily. S poukazem na závěry uvedeného znaleckého posudku pak uvádí rozpory, které shledává ve výpovědi svědka P. K., přičemž všem orgánům činným v trestním řízení vytýká, že přes všechny tyto rozpory považovaly výpověď tohoto svědka za bezvadnou a věrohodnou. Přitom poukazuje na svoji výpověď a vinu považuje za neprokázanou ve vztahu k oběma trestným činům jimž byl uznán vinným, tedy i podle § 201 odst. 1, 2 písm. b) c) tr. zákona, kde se domáhá aplikace zásady „in dubio pro reo“, a namítá nevyslechnutí osob z jeho pracoviště o jeho chování, resp. ohledně známek ovlivnění návykovou nebo psychotropní látkou v době před dopravní nehodou.

Je tak zřejmé, že podstatná část námitek obviněného neodpovídá výše uvedeným požadavkům na nutnou hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože tyto námitky nesměřují proto právnímu posouzení skutku jak byl zjištěn soudem I. stupně, a potvrzen soudem odvolacím, ale proti úplnosti dokazování, hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a tím proti správnosti skutkových zjištění samotných. Obviněný tak ve vztahu k těmto námitkám zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání a staví tak Nejvyšší soud do pozice odvolacího soudu, ač tento je v řízení o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku, oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Mezi tyto důvody ale neúplnost dokazování, nebo nesprávné hodnocení provedených důkazů, nepatří.

Jediným důvodem mimořádného zásahu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání je tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by ve svém důsledku znamenal také nesprávné právní posouzení skutku. Takový rozpor ale Nejvyšší soud v této trestní věci neshledal.

Podstatou námitek obviněného v dovolání je jeho obhajoba z celého průběhu trestního stíhání, podle které nevěděl, že je pod vlivem psychotropní látky, jejíž účinky neznal a sám se cítil zcela v pořádku, přičemž samotnou dopravní nehodu nezavinil, protože jel povolenou i přiměřenou rychlostí, a příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy řidiče nákladního vozidla DAF P. K., který se velkou rychlostí vyřítil zpoza stromů s vozidlem proti němu a vytlačil jej tak do příkopu.

Soud I. stupně dospěl předně k závěru, že obviněný se jednoznačně nacházel ve stavu vylučujícím řízení motorového vozidla, když byl v době dopravní nehody akutně intoxikován pervitinem, následkem čehož byly jeho řidičské schopnosti významně změněné, jel riskantně, rychle, nezohlednil ani stav vozovky a charakter daného místa, a když jej v protisměru překvapilo nákladní auto, také v důsledku své intoxikace přidal rychlost místo toho, aby se snažil zpomalit a bezpečně se minout s protijedoucím vozidlem. Za příčinu dopravní nehody tak soud I. stupně označil riskantní chování obviněného spolu s jeho stavem, který mu znemožňoval bezpečné ovládání motorového vozidla, přičemž za účelovou, a vyvrácenou provedenými důkazy považoval jeho obhajobu, že byl z vozovky vytlačen protijedoucím nákladním automobilem.

Odvolací soud se s těmito závěry soudu I. stupně ztotožnil s tím, že nehodový děj vyvolal obviněný, který také výlučně odpovídá za dopravní nehodu i její následky. Přitom reagoval také na odvolací námitky obviněného, které jsou z podstatné části totožné s jeho námitkami uplatněnými také následně v dovolání, a protože se Nejvyšší soud s názorem odvolacího soudu ohledně těchto opakovaných námitek ztotožnil, odkazuje v tomto směru na příslušnou část napadeného usnesení Krajského soudu v Praze. Na doplnění Nejvyšší soud uvádí, že byť obviněný setrvale prosazuje svojí výpověď o průběhu nehodového děje, soudy obou stupňů správně tuto jeho výpověď (resp. obhajobu) považovaly za vyvrácenou dalšími provedenými důkazy, a to zejména výpovědí svědka P. K. a znaleckým posudkem z oboru dopravy. Poukazuje-li obviněný na podporu pravdivosti své výpovědi na to, že znalec hodnotí jeho výpověď o způsobu jeho jízdy a průběhu nehodového děje jako technicky přijatelnou, mimo odhadu vzdálenosti, je nutno v zájmu objektivity uvést, že znalec považoval ve větší míře za technicky přijatelné výpovědi obou řidičů, tj. nejen obviněného, jak zdůrazňuje v dovolání, ale také svědka P. K., který řídil protijedoucí nákladní vozidlo DAF (čl. 316 tr. spisu). Znalec totiž zpracoval znalecký posudek v podstatě až jeden rok po dopravní nehodě, a pro nedostatek objektivních podkladů, kdy se nemohl jednoznačně vyjádřit k příčině vzniku nehodového děje, k vzájemnému postavení obou vozidel v okamžiku, kdy se poprvé řidiči spatřili, ani k místu, kde vozidlo Honda vyjelo mimo vozovku na pravé straně, resp. k jeho pohybu pravým příkopem (čl. 305 a 316 tr. spisu), omezil se znalec pouze na hodnocení technické přijatelnosti výpovědí obou řidičů. Obecně přitom nutno uvést, že soud není vázán závěry znaleckého posudku, a jako kterýkoli jiný důkaz jej hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími důkazy. Pokud se soud s poukazem na další důkazy neztotožní s hodnocením znalce, neznamená to „a priori“ porušení zásad spravedlivého procesu (viz. nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 284/12).

Zpochybňuje-li obviněný výpověď P. K. s poukazem na závěr znalce, že výpověď tohoto svědka o vrácení se s vozidlem DAF po míjení obou vozidel na vozovku není přijatelná, protože vozovka v daném úseku nemá krajnici, tento závěr předně nevylučuje, že by vozidlo DAF nejelo ve své polovině vozovky, nebo po travnatém pásu vedle živičného povrchu vozovky, jak je zadokumentován na fotografiích č. 1 – 4 fotodokumentace (čl. 68 tr. spisu) a který takovouto jízdu zjevně umožňuje. Krajnicí se přitom podle § 2 písm. v) zák. č. 361/2000 Sb. (o provozu na pozemních komunikacích), rozumí část povrchu pozemní komunikace ležící mezi okrajem přilehlého jízdního pruhu a hranou koruny pozemní komunikace, přičemž se skládá zpravidla ze zpevněné a nezpevněné části. Je-li tedy z fotodokumentace zřejmé, že pozemní komunikace v daném místě umožňuje také jízdu těsně mimo živičný povrch, nijak to nezpochybňuje výpověď P. K., že jel s vozidlem jeho pravými koly po travnatém pásu mimo tento živičný povrch, který označil za krajnici. Ostatně obviněný sám v dovolání uvádí, že se snažil vozidlo udržet „jízdou po nezpevněné části krajnice“.

Rovněž odkaz obviněného na závěr znalce k výpovědi svědka P. K., že pokud k míjení obou vozidel došlo na přímém úseku silnice, tak tento svědek ve zpětném zrcátku musel vidět vozidlo obviněného jet pravým bokem mimo vozovku, nemůže zpochybnit pravdivost výpovědi tohoto svědka. Svědek P. K. totiž ve své výpovědi kategoricky nepopřel, že by ve zpětném zrcátku neviděl vozidlo obviněného, ač se do něj díval. Právě naopak vypověděl k dotazu obviněného, že jej „ve zpětném zrcátku neviděl, vracel jsem se z krajnice na vozovku“. Vozidlo obviněného ve zpětném zrcátku tak neviděl proto, že se do něj nedíval, ale po minutí vozidel věnoval pozornost najetí zpět na vozovku. Stejně se ostatně k tomu vyjádřil také znalec u hlavního líčení, že jej svědek ve zpětném zrcátku musel vidět, pokud se díval.

Zcela v rozporu se skutečností je pak námitka obviněného, že znalec pro ilustraci provedl ve znaleckém posudku pokusy s průjezdem několika typů vozidel inkriminovanou zatáčkou, a tyto pokusy podle obviněného jednoznačně prokázaly, že svědek P. K. musel se svým nákladním vozidlem projíždět i vyjíždět ze zatáčky středem vozovky a zákonitě jej tak z vozovky vytlačit. Ze znaleckého posudku je totiž zřejmé, že se nejednalo o žádné pokusy znalce s průjezdem dané zatáčky, ale o pouhou fotografickou dokumentaci náhodně, v době přítomnosti znalce na místě, kolem projíždějících vozidel, a to ještě v situaci, kdy se vedle silnice pohybovaly další osoby. Tato zkreslená interpretace obsahu znaleckého posudku má zjevně potvrdit pravdivost výpovědi obviněného, že on jel se svým vozidlem povolenou rychlostí, která je v daném místě 90 km/hod., ve svém směru jízdy projížděl velice mírnou levotočivou zatáčku při samém pravém okraji vozovky, a do prostoru příkopu byl vytlačen protijedoucím nákladním vozidlem DAF, které proti němu velkou rychlostí vyjelo zpoza vzrostlých stromů, jejichž větve zasahovaly částečně až do vozovky. Rychlým manévrem proto vjel pravými koly do příkopu, aby zabránil čelnímu střetu. Z výpovědi obviněného je přitom zřejmé, že místo kde spatřil protijedoucí vozidlo DAF situuje do prostoru těsně před danou zatáčkou z jeho směru jízdy „konkrétně asi 30m před touto zatáčkou, když u hlavního líčení vypověděl, že nákladní automobil zahlédl tak 30 m před sebou, než vjel do zatáčky. Znalec ale toto tvrzení obviněného vyvrátil s tím, že poprvé musel protijedoucí vozidlo vidět již na vzdálenost 100m, a výpovědi obou řidičů ohledně určení vzdálenosti označil za technicky nepřijatelné, když svědek P. K. zase uváděl, že jel ve svém jízdním pruhu a míjely se v rovině 200m za zatáčkou. Podle výpovědi obviněného se tak obě vozidla míjela těsně před zatáčkou nebo dokonce již v zatáčce, když v hlavním líčení uvedl, že na rovném přehledném úseku jel asi rychlostí 90 km/hod., a poté se na něj „v zatáčce vyřítil nákladní automobil“, který přesahoval do jeho jízdního pruhu a jel rychle. Po předestření jeho výpovědi z přípravného řízení pak změnil svoji výpověď a potvrdil, že na rovném úseku silnice jel rychlostí 100-110 km/hod., a až zatáčkou projížděl rychlostí asi 90-100 km /hod., když nebrzdil, ale před zatáčkou dává automaticky nohu z plynu. To potvrzuje pravdivost výpovědi řidiče vozidla DAF P. K., že obviněný jel velmi rychle, a když se auta míjela v rovině, neměl snahu brzdit. Podle znalce se přitom pouze při rychlosti 91 km/hod. vozidla Honda řízeného obviněným, a 60 km/hod. vozidla DAF řízeného svědkem P. K., obě vozidla míjela maximálně za 2,5 sekundy a plnou šířku vozidla DAF musel obviněný vidět, a tedy si i uvědomit, pokud by tomu tak bylo, že zasahuje do jeho jízdního pruhu asi o 0,6 sekundy později, kdy ještě byla obě vozidla od sebe asi 80 m. Obviněný ale sám uvedl, že na rovném úseku jel rychlostí vyšší, a to nejméně 100 km/hod., tedy rychlostí překračující povolenou rychlost na dané komunikaci. Jednalo se přitom o komunikaci, kterou obviněný velmi dobře znal, věděl tedy, že se touto nepovolenou rychlostí blíží k zatáčce, do které nemá dostatečný rozhled a tedy přehled o případném pohybu protijedoucích vozidel, a kterou např. svědek M. M. u hlavního líčení popsal tak, že je na ní míjení vozidel velmi nepříjemné a krajnice jsou nerovné. To ostatně potvrzuje i zjištění znalce, že šířka zpevněné komunikace je okolo 4,8 m, a pokud by obě vozidla jela kousek od okraje vozovky, tzv. na šířku pneumatiky, tak by při míjení mezi nimi bylo 30 cm. Žádný z provedených důkazů, mimo tvrzení samotného obviněného, přitom nevyvrací výpověď svědka P. K., že jel ve svém jízdním pruhu, a když se míjeli, tak stejně ve svém pruhu ale rychle jel i obviněný. Rovněž žádný z provedených důkazů, mimo tvrzení obviněného, nevyvrací výpověď svědka P. K., že se obě vozidla míjela na rovině před zatáčkou (z pohledu obviněného), když podle svědka to bylo asi 200 m před zatáčkou. Podle obviněného se ale na něj nákladní automobil „vyřítil v zatáčce, přesahoval do jeho jízdního pruhu a jel rychle“ (čl. 273 tr. spisu), přičemž „nákladní automobil zahlédl než vjel do zatáčky , tak 30 m před sebou“ (čl. 274 tr. spisu). I když znalec výpovědí obou řidičů hodnotí jako technicky přijatelné, je zřejmé, že výpověď obviněného o vyřícení nákladního automobilu v jeho jízdním pruhu ze zatáčky v okamžiku, kdy byl od zatáčky vzdálen jen asi 30 m, je vyvrácena nejen výpovědí svědka P. K., ale také znaleckým posudkem z oboru dopravy, který podporuje výpověď P. K., že se míjeli na rovném úseku silnice před zatáčkou. Byť svědek P. K. místo míjení obou vozidel odhadl na asi 200 m před zatáčkou, a tento odhad nemusí odpovídat skutečnosti, je ze znaleckého posudku zřejmé, že počátek nehodového děje byl před zatáčkou, ale v žádném případě ne pouhých 30 m před ní, jak tvrdí obviněný. To by k míjení obou vozidel muselo dojít bezprostředně po vyjetí nákladního automobilu ze zatáčky, a v ještě kratší vzdálenosti od ní než je obviněným tvrzených 30 m, když na tuto vzdálenost jej obviněný náhle měl uvidět. Přitom měl nákladní automobil zasahovat do jeho jízdního pruhu údajně tak, že by se tam už se svým vozidlem nevešel, a proto „popojel k levé straně“ (viz čl. 274 tr. spisu; zjevný omyl, protože musel popojet, resp. uhnout k pravé straně), resp. jel po pravé krajnici (viz čl. 273 tr. spisu). Situováním míjení obou vozidel do prostoru méně než 30 m před zatáčkou se obviněný zjevně snaží potvrdit pravdivost své obhajoby, že mu v dané situaci nezbývalo než vyjet pravými koly mimo vozovku, aby zabránil čelnímu střetu s nákladním automobilem. O tom svědčí i jeho námitky ohledně tzv. pokusů znalce s průjezdy několika typů vozidel danou zatáčkou, ohledně větví stromů zasahujících až do vozovky nebo ohledně značné šířky nákladního automobilu. Přitom z fotodokumentace na str. 68 tr. spisu (foto č. 1-3) je zjevné, že poslední vzrostlý strom jehož větve zasahují nad vozovku, a které by mohly být důvodem jízdy svědka P. K. blíže středu komunikace, je v podstatě na konci zatáčky z jeho směru jízdy a pak následuje rovný úsek komunikace bez stromů. Samotný tvar koruny tohoto stromu přitom nesvědčí pro závěr, že by svědek P. K., ve snaze vyhnout se zachycení větví, byl nucen jet s nákladním automobilem až v protisměrné polovině vozovky tak, že by zcela zamezil průjezdu vozidel z protisměru.

Výpověď obviněného je také v rozporu se stopami zajištěnými na místě Policií ČR, z kterých je zřejmé, že k míjení obou vozidel došlo až na rovném úseku silnice poté, co již řidič P. K. vyjel s vozidlem ze zatáčky a byl již desítky metrů za ní. O tom svědčí nejen výpověď svědka P. K., ale také pravý přední reflektor z vozidla obviněného, který byl nalezen těsně u okraje vozovky ještě řadu metrů před zatáčkou a který nesl stopy sunutí po živičném povrchu vozovky. Musel se tedy z vozidla obviněného uvolnit ještě před místem jeho nálezu, kdy při rychlosti jízdy obviněného pouze 90 km/hod., znalec místo uvolnění reflektoru stanovil na vzdálenost 80 m před místem jeho nálezu. Tato stopa jako objektivní důkaz vyvrací obhajobu obviněného o místě míjení obou vozidel těsně před zatáčkou, a naopak potvrzuje výpověď svědka P. K., že se tak stalo až na rovném úseku silnice, kde žádné stromy nejsou, a kde oba jeli ve své polovině vozovky, ale obviněný jel rychle. To ostatně potvrzuje i obviněný, že na rovném úseku jel rychlostí 100-110 km/hod. Vzhledem k vyšší rychlosti vozidla obviněného, než uvažoval znalec při stanovení délky dráhy sunutí pravého světlometu vozidla obviněného po vozovce, je pak zřejmé, že také dráha sunutí byla delší než pouze stanovených 80 m. Vezme-li se pak v situaci, kdy se vozidla bez jakékoliv kolize minula, jako jediný reálný důvod uvolnění pravého reflektoru právě vysoká rychlost jízdy obviněného při míjení se s protijedoucím nákladním automobilem, a to po nerovném okraji živičného povrchu vozovky, protože právě na tento povrch vozovky musel reflektor vypadnout, když nesl podle znalce znaky sunutí po něm, a těsně vedle něj byl také nalezen, je zjevné že způsob a místo míjení v podstatě odpovídá výpovědi svědka P. K., ale nikoliv výpovědi obviněného.

Vzhledem k těmto skutečnostem, ve spojení s důvody uvedenými soudy nižších stupňů, tyto správně neuvěřily obhajobě obviněného, a vycházeli mj. z výpovědi svědka P. K., která není v rozporu se závěry znalce z oboru dopravy a jejíž pravdivost je potvrzována dalšími důkazy. Výpověď obviněného je naopak v rozporu s dalšími důkazy, prokazatelně jel rychlostí vyšší než v daném místě povolenou, a navíc ve stavu ovlivnění návykovou látkou, kdy byl zcela nezpůsobilý k bezpečnému řízení motorového vozidla. Způsob jízdy obviněného plně odpovídá jeho stavu akutní intoxikace pervitinem v době dopravní nehody, jak to vyplývá ze závěrů znalce z oboru psychiatrie MUDr. B. Kobedy, podle kterého u takto intoxikovaných osob dochází k zrychlení psychomotorické aktivity, k poruchám pozornosti, k stavu neklidu a nervozity, poruchám vnímání, někdy i ke stavu zmatenosti a paranoidním představám. Pocit euforie je u nich doprovázen sníženým pocitem strachu, u řidičů může jít o pocit, že vše zvládají a proto zbytečně riskují.

Vliv pervitinu na chování obviněného zjevně značně posílil jeho vlastní názor na jeho řidičské schopnosti když, jak vyplývá z jeho námitek v dovolání, se považuje za „zkušeného vyježděného řidiče“, a jako takový se technicky správně snažil dostat vozidlo z fáze smyku zvýšením a nikoliv snížením rychlosti. To zřejmě souvisí i se zaměstnáním obviněného, v jehož rámci se jako automechanik pohybuje v prostředí automobilových závodů. V běžném silničním provozu se ale nelze chovat jako na závodech, a není proto podstatné, že obviněný jel rychlostí nižší, než je rychlost stanovena znalcem pro bezpečné projetí dané zatáčky. Není ani podstatné, že podle znalce „z technického hlediska“ nebyla rychlost jízdy obviněného příčinou vyjetí vozidla mimo silnici. Bez ohledu na povolenou rychlost v daném místě, je řidič podle § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, povinen rychlost jízdy přizpůsobit mj. svým schopnostem, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace [též § 4 písm. a)], její kategorii a třídě, jakož i jiným okolnostem, které je možno předvídat.

Obviněný rychlost jízdy nepřizpůsobil svým schopnostem, když v důsledku akutní intoxikace pervitinem byl zcela nezpůsobilý k řízení motorového vozidla, a také stavebnímu a dopravně technickému stavu dané pozemní komunikace, jejíž stav velmi dobře znal. Porušení těchto povinností obviněným (viz. též další porušení na str. 9 rozsudku) bylo jedinou příčinou dopravní nehody, když jeho obhajoba o jejím zavinění řidičem protijedoucího nákladního automobilu byla vyvrácena provedenými důkazy. Protože řidič nákladního automobilu dopravní nehodu nezavinil, a nijak se způsobem své jízdy na vzniku nehodového děje nepodílel, je bez významu i námitka obviněného o zákazu vjezdu nákladních automobilů na danou komunikaci. Umístění této zákazové dopravní značky (B 4) na daném úseku komunikace přitom podle § 9 odst. 1 písm. e) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., platí pro nákladní automobily, i pro tahače přívěsů nebo návěsů, a speciální automobily o celkové hmotnosti převyšující 3 500 kg; neplatí však pro obytné automobily. Nákladní automobily jsou ale pouze jedním z druhů vozidel (viz § 3 zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích), a daná dopravní značka tak nezakazovala jízdu po dané komunikaci takovým jiným druhům vozidel, jako je např. autobus nebo traktor, které svými rozměry odpovídají nebo i převyšují rozměry vozidla DAF řízeného P. K.. Obviněný tak při jízdě musel předpokládat a počítat i s tím, že se v protisměru může potkat s jiným rozměrnějším vozidlem a tomu byl také povinen přizpůsobit způsob a rychlost své jízdy.

Námitky obviněného týkající se hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka P. K., a zejména pak znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Ing. J. Gregory, jehož závěry podle obviněného soudy „zcela ignorovaly“, a porušily tak podle jeho názoru ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jsou nejen zcela mimo uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale Nejvyšší soud mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, nezjistil žádný rozpor. Skutkové závěry soudu I. stupně, potvrzené soudem odvolacím, mají oporu v provedených důkazech a logicky z nich vyplývají.

Totéž pak platí i o námitkách obviněného ve vztahu k trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona. Obviněný sice obecně namítá, že nebyl srozuměn se svým ovlivněním návykovou látkou, čímž popírá, že by úmyslně řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Tuto námitku o absenci subjektivní stránky, ale zakládá na své obhajobě, že s omamnou látkou nemá zkušenosti, nikdy s ní osobně nepřišel do styku, žádné drogy nikdy nebral a nebere, a pouze večer před dopravní nehodou si v opilosti na večírku několikrát potáhl z fajky, kterou mu k zakouření nabídla v podstatě neznámá osoba. S poukazem také na nedostatečné záznamy o jeho zdravotním stavu a chování v době nehody, se tak domáhá, aby při zjišťování subjektivní stránky bylo vycházeno z jeho obhajoby, kterou ale soudy obou stupňů také v tomto směru shledaly zcela nevěrohodnou a v rozporu s provedenými důkazy. Tento závěr soudů je plně v souladu s provedenými důkazy, a zejména pak s výsledkem laboratorního vyšetření krve obviněného po dopravní nehodě, kdy i s odstupem čtyř hodin po ní měl v krvi tak vysoké hodnoty toxických látek (pervitinu), že se jednoznačně nacházel ve stavu vylučujícím řízení motorového vozidla. Obhajoba obviněného o pouhém krátkém zakouření neznámé látky od v podstatě neznámé osoby, je tak jednoznačně vyvrácena. Naopak zjištěný stav aktuální intoxikace obviněného omamnou látkou, nález marihuany ve vozidle obviněného po dopravní nehodě, kterou tam údajně zanechali opět neznámí kamarádi, jakož i jeho předchozí postih za řízení automobilu pod vlivem alkoholu, svědčí o tom, že obviněný je značně neukázněným řidičem a přes své tvrzení má s omamnými látkami nejen zkušenosti, ale také velký problém.

Jedinou hmotně právní námitkou obviněného, která odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka týkající se aplikace § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů. Obviněný namítá, že soudy použitelnost trestního zákona, resp. zákoníku, posoudily pouze ve vztahu k ublížení na zdraví, ale nikoliv komplexně i ohledně ohrožení pod vlivem návykové látky, kde by pozdější zákon „mohl být“ pro něj příznivější.

K tomu je nutno předně uvést, že obviněný nesprávně své jednání naplňující znaky dvou trestných činů považuje za dva skutky. V daném případě jde ale o jeden skutek naplňující skutkové podstaty dvou trestných činů v tzv. jednočinném souběhu. Od toho je pak také závislé posuzování otázky použitelnosti konkrétního zákona, kdy se posuzuje trestnost činu (§ 16 odst. 1 tr. zákona; § 2 odst. 1 tr. zákoníku), a nikoliv jednotlivá trestnost jeho možných právních kvalifikací, jak se mylně domnívá obviněný. Soud odvolací proto správně na str. 7 odůvodnění napadeného usnesení poukázal ve vztahu k závažnějšímu trestnému činu na přísnější postih pachatele podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, oproti § 224 odst. 1, 2 tr. zákona, který se pak jako zákon pro obviněného příznivější uplatní i ohledně další mírněji trestné právní kvalifikace téhož skutku, byť by sama o sobě byla podle trestního zákoníku příznivější. Trest se pak podle obou trestních kodexů jako úhrnný (tj. za dva a více trestných činů) ukládá podle toho ustanovení, které se vztahuje na čin z nich nejpřísněji trestný. Tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.

Protože námitky obviněného z podstatné části neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání, přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, a jediná hmotně právní námitka je zjevně neopodstatněná, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, podle které je ve věci extrémní rozpor mezi „hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními soudu“, Nejvyšší soud pouze nad rámec dodává, že ač státní zástupkyně možné spoluzavinění řidiče P. K. dovozuje z toho, že nebylo možné zjistit vzájemné postavení obou vozidel v okamžiku, kdy se řidiči poprvé spatřili, ani určit místo v němž vozidlo řízené obviněným vyjelo mimo vozovku, vychází při určení místa míjení obou vozidel jednostranně z verze obviněného, která ale byla vyvrácena dalšími důkazy. S poukazem na šířku komunikace a šířku obou vozidel totiž považuje za pravděpodobné, že při průjezdu zatáčkou mohlo nákladní vozidlo DAF zasáhnout do jízdního pruhu obviněného. Tím zjevně situuje okamžik míjení obou vozidel, stejně jako obviněný, do prostoru bezprostředně po vyjetí nákladního automobilu ze zatáčky.

Poučení: : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. června 2012

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš