7 Tdo 287/2015Usnesení NS ze dne 11.03.2015

7 Tdo 287/2015-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 3. 2015 o dovolání obviněného Mgr. Ing. M. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 8 To 336/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 92/2013 takto:

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Ing. M. Ř. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 3 T 92/2013, byl obviněný Mgr. Ing. M. Ř. uznán vinným přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 341 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. l stanovena na tři léta. Kromě toho bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněného J. K. a ohledně obviněné T. N. P.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Znojmě v podstatě v tom, že obviněný Mgr. Ing. M. Ř. v červenci a srpnu 2010 ve Z., v Š., okr. Z., a jinde pomohl zorganizovat a legalizovat obviněné T. N. P. jako vietnamské státní příslušnici a jejímu synu T. D. P., narozenému ....... ve Z., neoprávněný pobyt na území České republiky tak, že kontaktoval obviněného J. K., aby se za úplatu 12 000 Kč účelově prohlásil za otce dítěte obviněné T. N. P., což obviněný J. K. učinil dne 12. 7. 2010 ve Z. před matričním úřadem společně s obviněnou T. N. P. souhlasným prohlášením o určení otcovství, ačkoli se oba toho dne viděli poprvé a věděli, že obviněný J. K. není biologickým otcem dítěte obviněné T. N. P., na základě toho T. D. P. nabyl občanství České republiky a obviněná T. N. P. získala povolení k trvalému pobytu na území České republiky, přičemž obviněný Mgr. Ing. M. Ř. koncem srpna 2010 předal obviněnému J. K. dohodnutou částku 12 000 Kč.

Odvolání obviněného Mgr. Ing. M. Ř., podané proti jeho se týkajícím výrokům o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 8 To 336/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný Mgr. Ing. M. Ř. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. b), c), d), g), 1) tr. ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. obviněný zahrnul námitky proti postupu Krajského soudu v Brně, který podle jeho názoru „vše podřídil potvrzení rozsudku ..., aniž by se zabýval obsahem spisu, provedenými či případnými navrženými důkazy a jejich provedením“. Z toho obviněný vyvodil domněnku, že o jeho odvolání rozhodli soudci, kteří nebyli nestranní a kteří byli vyloučeni podle § 30 odst. l tr. ř. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. c) tr. ř. obviněný spojil námitky týkající se toho, že v řízení před Krajským soudem v Brně neměl obhájce, ačkoli vzhledem k svému zdravotnímu stavu nebyl způsobilý sám se náležitě hájit. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. obviněný uplatnil námitky proti tomu, že Krajský soud v Brně zamítl jeho odvolání ve veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti, ačkoli měl k nepřítomnosti zdravotní důvody. V souvislosti s ustanovením § 265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že výrok o jeho vině je založen na nesprávných skutkových zjištěních, vadně provedených důkazech a nedostatečně provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. obviněný vyvozoval z předcházejících dovolacích důvodů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. l tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek ve smyslu nějakého „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod, jestliže konkrétní uplatněné námitky mu neodpovídají také svým obsahem. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů a k rozsahu dokazování. Z toho vyplývá, že dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný za vyloučené podle § 30 odst. l tr. ř. považoval soudce Krajského soudu v Brně, z nichž byl složen senát, který rozhodl o jeho odvolání. Tomu nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.

Podle § 30 odst. l tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Obviněný nenamítal, že by soudci Krajského soudu v Brně měli k němu nebo k jiným osobám či jiným orgánům uvedeným v § 30 odst. l tr. ř. nějaký osobní vztah, např. rodinný či příbuzenský vztah, vztah vyplývající z bližší známosti, vztah přátelství či naopak nepřátelství apod. Pouze pokud by tu byl takový vztah osobní povahy, vyvstávala by otázka, zda z něho vyplývá pochybnost o tom, že soudci nemohli v posuzované věci nestranně rozhodovat. Z ničeho – a to ani z námitek obviněného – nevyplývá, že by tu nějaký takový vztah byl.

Zbývá tedy posoudit, zda pochybnost, že soudci Krajského soudu v Brně nemohli nestranně rozhodovat, nevyplývá z jejich poměru k projednávané věci. Poměr soudců k projednávané věci je dán zejména tehdy, mají-li sami nebo někdo z okruhu jejich blízkých osob zájem na výsledku řízení, mohou-li mít z určitého výsledku řízení nějaký prospěch či naopak újmu apod. Z žádných konkrétních okolností nevyplývá, že by soudci Krajského soudu v Brně měli k posuzované věci naznačený vztah. Pokud se dají námitky obviněného interpretovat tak, že měl na mysli vztah soudců k jeho kauze, pak je třeba konstatovat, že tyto námitky vyvozoval ze způsobu odůvodnění napadeného usnesení a z jeho odborné úrovně. Případné nedostatky této povahy ale nejsou důvodem vyloučení soudců podle § 30 odst. l tr. ř.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. b) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl.

Podle námitek uvedených v dovolání měl obviněný mít v řízení obhájce z důvodu uvedeného v § 36 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení obviněný musí mít obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Tento důvod nutné obhajoby obviněný vyvozoval z okolnosti, že dne 31. 1. 2014 prodělal epileptický záchvat, že se dodatečně zjistilo, že několik let trpí epilepsií, a že dne 11. 3. 2014 absolvoval operaci mozku, po které byl v dlouhodobé a dosud trvající pracovní neschopnosti (míněno do doby podání dovolání).

V průběhu řízení obviněný jako advokát fakticky vykonával advokacii, jak o tom svědčí zjištění Krajského soudu v Brně, že např. ve věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 16/2014 jako obhájce obviněného J. S. vystupoval v hlavním líčení, kterému byl přítomen jednak dne 15. 4. 2014 od 13,10 hodin do 16,45 hodin a jednak dne 4. 6. 2014 v době od 8,40 hodin do 11,43 hodin. Jestliže obviněný v relativně krátké době po namítaném záchvatu a prodělané operaci vykonával advokacii a poskytoval právní služby, pak nelze reálně uvažovat o tom, že sám nebyl schopen se hájit ve věci, jejíž skutková a právní složitost nijak nevybočovala z obvyklého rámce případů běžně projednávaných před okresními soudy, resp. před krajskými soudy jako soudy odvolacími. Sám obviněný v průběhu řízení před oběma soudy nedal nijak najevo, že by jeho způsobilost náležitě se hájit byla dotčena. Ostatně jeho obhajoba, tak jak ji v původním řízení prezentoval, byla vedena přiměřeně tomu, co bylo předmětem řízení, a nevzbuzovala žádné pochybnosti z toho hlediska, zda je způsobilý se náležitě hájit. Ze zdravotního stavu obviněného, byt' jinak byl ve stavu pracovní neschopnosti, rozhodně není možné usuzovat na nutnou obhajobu podle § 36 odst. 2 tr. ř. Nebylo tedy třeba, aby obviněný měl obhájce pro celé řízení. Pokud byl obviněnému při splnění podmínek uvedených v § 251 odst. 2 tr. ř. ustanoven obhájce za účelem odůvodnění odvolání, nesouviselo to se způsobilostí obviněného náležitě se hájit, nýbrž s tím, že odvolání obviněného nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. c) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Námitky obviněného se týkaly toho, že Krajský soud v Brně rozhodl o jeho odvolání ve veřejném zasedání konaném v jeho nepřítomnosti. Obviněný ovšem neuvedl žádné ustanovení, které bylo podle jeho názoru tímto postupem Krajského soudu v Brně porušeno.

Za situace, kdy vyrozumění o veřejném zasedání bylo obviněnému řádně a včas doručeno (což obviněný nijak nezpochybňoval), žádné ustanovení trestního řádu nebránilo Krajskému soudu v Brně provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem se týká jen ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Kolize s tímto ustanovením však v posuzované věci nepřicházela v úvahu, protože obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.

Obviněný namítl, že k nepřítomnosti při veřejném zasedání měl zdravotní důvody. Z hlediska trestního řádu však není pro posouzení postupu Krajského soudu v Brně spočívajícího v konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného rozhodné, z jakého důvodu nebyl obviněný přítomen. Uvedeným postupem Krajského soudu v Brně nebylo porušeno žádné ustanovení trestního řádu.

Zbývá posoudit, zda postup Krajského soudu v Brně nebyl porušením ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto právo je porušeno typicky tehdy, jestliže obviněný má k nepřítomnosti při soudním jednání objektivní přijatelný důvod, jestliže tento důvod řádně a pokud možno včas doloží a jestliže dá výslovně najevo, že chce být soudnímu jednání přítomen.

V posuzované věci obviněný zaslal Krajskému soudu v Brně žádost o odročení veřejného zasedání s tím, že je ve stavu pracovní neschopnosti, a v kopii předložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Z tohoto dokladu Krajský soud v Brně zjistil, že obviněný má povolené vycházky denně od 10,00 hodin do 12,00 hodin a od 14,00 hodin do 18,00 hodin, a oprávněně usoudil, že za této situace není zdravotní stav obviněného natolik vážný, aby se nemohl veřejného zasedání zúčastnit. K tomu lze dodat, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je dokladem prokazujícím relevantní skutečnosti v oboru pracovního práva a sociálního zabezpečení. Samo o sobě ale neprokazuje, že zdravotní stav skutečně brání obviněnému dostavit se k soudnímu jednání a být mu přítomen. Je tedy evidentní, že ustanovení č1. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno, zvláště když Krajský soud v Brně neprováděl ve veřejném zasedání žádné důkazy.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. d) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Tomuto dovolacímu důvodu by námitky obviněného obsahově odpovídaly, jestliže by v nich tvrdil, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Takové námitky obviněný neuplatnil a obsahem dovolání učinil jen polemiku s tím, že soudy založily svá skutková zjištění na výpovědi obviněného J. K., že tuto výpověď hodnotily jako věrohodnou a že neprovedly další důkazy, které podle jeho názoru měly usvědčující výpověď obviněného J. K. vyvrátit. Obviněný tedy zaměřil dovolání proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o jeho vině, a tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Přistoupit k tomu může jen zcela výjimečně, jestliže skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, č1. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Znojmě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění, pokud jde o účast obviněného Mgr. Ing. M. Ř. na legalizaci neoprávněného pobytu vietnamských státních příslušníků na území České republiky, mají odpovídající obsahový podklad v usvědčující výpovědi obviněného J. K., který dostatečně konkrétně, podrobně a bez podstatnějších rozporů popsal okolnosti, za nichž byla celá věc iniciována, způsob, jímž byla realizována, a rozhodující organizační roli obviněného Mgr. Ing. M. Ř. na jejím provedení. Soudy považovaly výpověď obviněného J. K. za věrohodnou jako celek, tedy i ve vztahu k usvědčení obviněného Mgr. Ing. M. Ř., protože pokud byla ověřitelná jinými důkazy či objektivně zjištěnými okolnostmi, ukázala se jako pravdivá. Soudy zároveň vzaly v úvahu, že obviněný J. K. uvedenou výpovědí usvědčoval především sám sebe, že neměl žádný důvod vypovídat proti obviněnému Mgr. Ing. M. Ř. nepravdivě a že sám již s ohledem na své poměry osoby, která není nijak zběhlá v právních záležitostech, nebyl s to z vlastní iniciativy provést posuzovaný čin. Obviněná T. N. P. využila svého práva nevypovídat, takže žádná její výpověď nebyla k dispozici. Jinak není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Je nutno připustit, že Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného usnesení nijak nereagoval na tu část odvolání, v níž obviněný Mgr. Ing. M. Ř. požadoval doplnění důkazů o výslech tří svědků, kteří podle jeho námitek měli vyvrátit usvědčující tvrzení obviněného J. K. Tito svědkové nebyli vyslechnuti, přičemž Krajský soud v Brně nevysvětlil, proč nebylo dokazování takto doplněno. Uvedenou neúplnost odůvodnění napadeného usnesení lze překlenout odkazem na nadbytečnost dalšího dokazování podle návrhů obviněného. Prvnímu ze svědků (H. B.) měl obviněný J. K. sdělit, že nevypovídal pravdu. Pro posouzení věci je podstatné, jak obviněný J. K. vypovídal v řízení před orgány činnými v trestním řízení, a nikoli jak svou výpověď komentoval před jinými osobami mimo rámec řízení. Navrhovaný svědek má k posuzované věci tak vzdálený a zprostředkovaný vztah, že jeho výpověď nemůže být způsobilým podkladem pro skutkové závěry, resp. pro změnu skutkových zjištění, která soudy vyvodily z provedených důkazů. Druhým ze svědků byla manželka obviněného (Z. Ř.), která měla vyvrátit, že by obviněný J. K. kdy byl u obviněného Mgr. Ing. M. Ř.. K tomu lze jen poznamenat, že obviněný J. K. netvrdil, že by s ním obviněný Mgr. Ing. M. Ř. jednal před svou manželkou nebo za její přítomnosti. Svědectví manželky, jehož se obviněný Mgr. Ing. M. Ř. dožadoval, nemohlo tedy přinést nic, co by mohlo zvrátit skutková zjištění Okresního soudu ve Znojmě. Třetím svědkem byl tlumočník z vietnamského jazyka (L. N.), který měl potvrdit, že obviněný Mgr. Ing. M. Ř. pomáhá občanům vietnamské národnosti v jednání s úřady. To je ovšem skutečnost, která spíše podporuje výpověď obviněného J. K., pokud uvedl, že podnětem k jeho účasti na činu byla nabídka obviněného Mgr. Ing. M. Ř., aby se za peněžní úplatu prohlásil za otce dítěte vietnamské občanky. Okolnost, která měla být prokázána výpovědí navrhovaného svědka, tak sotva může vyvrátit usvědčující výpověď obviněného J. K.

Pro úplnost je třeba zmínit, že obviněný zaměřil část námitek proti tomu, že jako důkaz byla použita analýza vzorku DNA dítěte obviněné T. N. P. a že k odebrání vzorku DNA dal souhlas opatrovník ustanovený v trestním řízení dítěti jako poškozenému. Tyto námitky jsou bezpředmětné, protože skutečnost, že obviněný J. K. není biologickým otcem dítěte, dostatečně jasně vyplývá ze zjištění, že se poprvé setkal s obviněnou T. N. P. na matričním úřadě při aktu souhlasného prohlášení o otcovství. Není tedy nutné, aby se Nejvyšší soud otázkou důkazní použitelnosti analýzy vzorku DNA dítěte dále zabýval.

To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. konstruován ve vazbě na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvody podle § 265b odst. l písm. b), c), d), g) tr. ř. Z tohoto vztahu vyplývá, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. b), c), d) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř., a že pokud námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.

Závěrem k podanému dovolání

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Mgr. Ing. M. Ř. podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. března 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec