7 Tdo 271/2015Usnesení NS ze dne 11.03.2015

7 Tdo 271/2015-20

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 3. 2015 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 6 To 397/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 133/2014 takto:

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 102 T 133/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta nepodmíněně s tím, že pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na šest let a šest měsíců. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 27. 3. 2014 kolem 15,25 hodin v P. , O. ., okr. K. , řídil motocykl zn. Honda CBR 900 RR registrační značky ......... ve směru ke kruhovému objezdu na křižovatce s ulicemi G. S. a Z. , věděl, že se tak blíží ke křižovatce, před kterou je na vozovce vyznačen a dopravním značením označen přechod pro chodce, viděl, že před hranicí křižovatky stojí dvě osobní vozidla, začal zleva předjíždět tato vozidla, která dávala přednost poškozenému K. G. přecházejícímu na přechodu pro chodce zprava doleva, přehlédl uvedeného chodce, pokračoval v jízdě do prostoru kruhového objezdu, na vyznačeném přechodu pro chodce přední částí motocyklu srazil poškozeného, neboť ho zaregistroval opožděně a nestačil na něj reagovat s ohledem na rychlost své jízdy, a tím způsobil poškozenému rozsáhlá a závažná zranění, v důsledku kterých poškozený téhož dne zemřel. Podle výroku o vině tím obviněný hrubě porušil povinnosti vyplývající z postavení řidiče, konkrétně porušil ustanovení § 5 odst. l písm. b), h), odst. 2 písm. f), § 17 odst. 5 písm. d), § 18 odst. l zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 6 To 397/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyly splněny podmínky pro to, aby skutek mohl být kvalifikován podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že i přes tragický následek šlo o dopravní nehodu, která se nijak výjimečně neliší od jiných dopravních nehod se smrtelným následkem. Tento názor vyvozoval ze způsobu a rychlosti své jízdy, z povahy vozidla, které řídil, a z intenzity a míry porušení povinností, které měl jako řidič. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, spáchá-li uvedený čin mimo jiné proto, že hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy.

Z hlediska vztahu podaného dovolání a napadeného rozhodnutí je spornou právní otázkou to, zda obviněný „hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy“ ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku.

Ustanovení, která obviněný porušil a která jsou uvedena ve výroku o vině, evidentně mají takovou povahu, že odpovídají znaku „zákony o bezpečnosti dopravy“, jak ho předpokládá § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Jde o ustanovení zákona o silničním provozu, který jako předmět úpravy má – kromě jiného – práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Výslovně to vyplývá z ustanovení § 1 písm. a), b) zákona. Podle § 4 písm. a) zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví a majetek jiných osob ani svůj vlastní a aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat. Nemůže být tedy žádných pochyb o tom, že zákon o silničním provozu svým účelem i obsahem odpovídá pojmu „zákony o bezpečnosti dopravy“.

Aby byl naplněn znak „hrubě porušil“, jak ho vymezuje § 143 odst. 3 tr. zákoníku, musí pachatel jednat v rozporu s takovými ustanoveními, která z hlediska zachování bezpečnosti dopravy mají stěžejní význam a jejichž porušení zpravidla, tj. při obvyklém průběhu, vede nikoli jen k ohrožení života, zdraví či majetku osob, ale k reálným následkům v podobě skutečné újmy na těchto statcích. Jinak řečeno musí jít o taková ustanovení, která jsou-li porušena, obejde se to bez následků na životě, zdraví či majetku osob spíše jen výjimečně. Navíc musí být tato ustanovení porušena v intenzitě, která výrazně převyšuje běžnou nekázeň účastníků provozu na pozemních komunikacích vyplývající z pouhé nepozornosti, nesoustředěnosti, přehlédnutí, nesprávného odhadu či chybného hodnocení situace v provozu apod.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, nelze učinit jiný závěr, než že obviněný spáchal čin proto, že „hrubě porušil“ zákony o bezpečnosti dopravy ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku.

Z těch ustanovení zákona o silničním provozu, která obviněný porušil, mají z hlediska zachování bezpečnosti silniční dopravy stěžejní význam ustanovení § 5 odst. l písm. h), které řidiči ukládá povinnost snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-1i vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem, a ustanovení § 17 odst. 5 písm. d), které řidiči zakazuje předjíždět na přechodu pro chodce nebo bezprostředně před ním. Zásadní význam těchto ustanovení pro zachování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích spočívá v tom, že jejich porušení samo o sobě vyvolává vysokou míru rizika střetu motorového vozidla s chodcem a že takový střet obvykle vede k újmě na životě či zdraví chodce. Obě citovaná ustanovení zvýrazňují a prohlubují obecnou povinnost řidiče zakotvenou v ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona, podle něhož řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, a v případě potřeby je povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce.

Intenzita, s níž obviněný porušil uvedená ustanovení, jasně dosáhla takové úrovně, jakou vyžaduje ustanovení § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Ze strany obviněného rozhodně nešlo jen o běžné porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích. Obviněný znal místo nehody a věděl, že je na něm přechod pro chodce. Byl to vyznačený přechod, který byl navíc avizován svislou dopravní značkou. Dvouproudová komunikace ve směru jízdy obviněného byla před přechodem pro chodce svedena do jednoho pruhu, a to nikoli pouhým vodorovným značením, ale stavebně tak, že plocha ve směru původního druhého jízdního pruhu byla zatravněna. Toto uspořádání poměrů před přechodem pro chodce zesilovalo podmínky bezpečného přecházení, protože nutilo motorová vozidla místem přes přechod projíždět jedním jízdním pruhem. Na místě byla před obviněným dvě vozidla, a to osobní automobily, jejichž řidiči zastavili, aby umožnili poškozenému přejít přes přechod pro chodce. I ze subjektivního hlediska obviněného bylo snadno seznatelné, že obě vozidla zastavila právě z tohoto důvodu. Pokud obviněný za popsané situace pokračoval v jízdě tak, že kolem obou stojících vozidel projel a vjel na přechod pro chodce, kde srazil a usmrtil poškozeného, nelze to hodnotit jinak než jako projev naprosté bezohlednosti, hazardérství, agresivního sebeprosazování a nedostatku elementární míry zdrženlivosti. Okolnost, že obviněný měl oběma stojícími vozidly zakrytý výhled na přechod pro chodce a že proto neviděl poškozeného přecházet přes přechod, na agresivní povaze jeho jízdního manévru nic nemění. Z povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně, jak ji stanoví § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, mimo jiné vyplývá, že nejasnou dopravní situaci si účastník provozu nesmí vykládat ve svůj prospěch a tudíž z ní nesmí ani vyvozovat možnost bezpečného provedení zamýšleného jízdního manévru.

Na podporu právního posouzení skutku podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku soudy argumentovaly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1356/2013. Obviněný se v dovolání snažil zpochybnit použitelnost tohoto rozhodnutí na posuzovanou kauzu tím, že poukazoval na skutkové odlišnosti obou případů. Skutkové okolnosti obou případů se sice liší, tak jak uvedl obviněný v dovolání, avšak namítané okolnosti nemají na posouzení věci obviněného žádný podstatnější vliv. Tím pádem nemohl Nejvyšší soud námitkám obviněného přisvědčit.

Námitka, že obviněný řídil motocykl, zatímco ve věci sp. zn. 7 Tdo 1356/2013 šlo o automobil, nemá žádné opodstatnění. Je-li chodec jako nejslabší a nejzranitelnější účastník provozu na pozemních komunikacích vystaven střetu s motorovým vozidlem, pak následky, které pro jeho život či zdraví z takového střetu vyplývají, jsou v podstatě srovnatelné jak pro případ, kdy jde o střet s osobním automobilem, tak pro případ, kdy jde o střet s motocyklem, zvláště pak s tak robustním motocyklem, jakým je motocykl zn. Honda CBR 900 RR.

Námitka, že obviněný při střetu s poškozeným nejel nepovolenou rychlostí, zatímco pachatel činu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1356/2013 jel v obci rychlostí 66 km/h, rovněž nemá místa. Obviněný měl na mysli patrně to, že nepřekročil rychlostní limit 50 km/h stanovený v § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu pro jízdu v obci. K tomu je třeba dodat, že v závislosti na konkrétní situaci v provozu na pozemních komunikacích může být nepřiměřenou i taková rychlost, která je nižší než uvedený limit. Pokud obviněný vjel na přechod pro chodce rychlostí, při které v důsledku zakrytého výhledu kvůli stojícím vozidlům neviděl poškozeného přecházet přes přechod pro chodce a spatřil ho tak pozdě, že na jeho přítomnost již nestačil reagovat, pak je zřejmé, že jel nepřiměřenou rychlostí, která byla v rozporu s ustanovením § 18 odst. l zákona, byť nepřekročil limit 50 km/h. Podle tohoto ustanovení řidič musí přizpůsobit rychlost jízdy okolnostem, které je možno předvídat, a smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Bez významu je i námitka, že obviněný předjížděl či objížděl brzdící či stojící vozidla před přechodem pro chodce zleva, zatímco pachatel ve věci sp. zn. 7 Tdo 1356/2013 provedl tzv. myšku vpravo. I při tomto rozdílu zůstává skutečností, že obviněný byl za dané situace povinen zastavit a nesměl vjíždět na přechod pro chodce. Okolnost, jakým směrem a způsobem minul ostatní vozidla, jejichž řidiči respektovali přecházejícího chodce, je zcela okrajová.

Polemika obviněného s tou částí odůvodnění napadeného usnesení, v níž se Krajský soud v Ostravě v rámci úvah o zavinění obviněného zmínil o hrubé nedbalosti podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku, je bezpředmětná. Přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku je nedbalostním trestným činem, k jehož spáchání postačí obecná nedbalost podle § 16 odst. l tr. zákoníku. Nevyžaduje se tedy hrubá nedbalost podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku. Z celkového kontextu odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Krajský soud v Ostravě chtěl svými úvahami vyjádřit vysokou míru zavinění obviněného, který se činu dopustil se zaviněním ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. l písm. a) tr. zákoníku.

Oba soudy v souladu se zákonem kvalifikovaly posuzovaný skutek jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Napadené usnesení, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal výrok o vině obviněného tímto trestným činem beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. března 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec