7 Tdo 249/2020Usnesení NS ze dne 01.04.2020

7 Tdo 249/2020-238

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 4. 2020 o dovolání obviněného J. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 8 To 328/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 187/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se v celém rozsahu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 8 To 328/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. 7. 2019, č. j. 1 T 187/2018-185, byl obviněný J. B. shledán v bodu 1. vinným pokusem přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1, § 185 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 2. přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů, resp. pokusu o něj, jednáním spočívajícím v tom, že

1. v blíže neupřesněný čas v době od 5.45 hod. do 9.24 hodin dne 30. 6. 2018 v jídelně společnosti T., Třebíč, na ulici XY úmyslně násilím chytil kolem pasu, přitiskl k sobě, snažil se líbat a osahával pod trikem přes podprsenku na prsou D. Č., a v blíže neupřesněnou dobu o týden později na pánských šatnách téže společnosti T., Třebíč, úmyslně násilím chytil kolem pasu, tlačil k sobě a snažil se líbat tutéž D. Č., která se mu snažila vysmeknout a opakovaně jej žádala, aby svého jednání zanechal, což se na její naléhání stalo,

2. dne 21. 7. 2018 v době od 6.50 až 7.10 hodin v prostorách pánské šatny v objektu T., Třebíč, XY po zavření dveří úmyslně násilím uchopil pevně za pas a líbal tutéž D. Č., kterou násilím natlačil mezi dveře a šatní skříňky, pevně objal jednou rukou kolem pasu a druhou rukou ji osahával na prsou a pod kalhotkami na přirození, zasouval jí prst do přirození a přes její fyzický a slovní odpor, kdy se mu snažila uhýbat, vysmeknout se, odtahovat jeho ruku, což se jí vzhledem k jeho vynaložené síle nedařilo, a žádala jej, aby svého jednání zanechal, ve svém jednání pokračoval do doby, než byl vyrušen ozývajícími se kroky další osoby.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 8 To 328/2019-207, v části I. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a na podkladě shodných skutkových zjištění obviněného shledal vinným v bodu 1. přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 2. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to ho odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného potom krajský soud v části II. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Zmíněný rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, směřujícím proti výroku o vině uvedenému v části I. v bodu 2., jakož i proti navazujícímu výroku o trestu a opírajícím se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uvedl, že jeho aplikace je namístě v případě spáchání předmětného deliktu mimo jiné jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Tím je míněn styk, při kterém dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože, tedy jím může být i hluboké vnikání prstů do pochvy ženy. V případě malé intenzity takové praktiky, spojené s povrchovým osaháváním genitálu ženy nebo s nevýznamným krátkodobým a povrchním vniknutím, však srovnatelnost se souloží být navozena nemusí. K tomu odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007-I., konstatující obdobný závěr. Byl přesvědčen, že krajský soud posouzení srovnatelnosti jeho jednání se souloží provedl čistě mechanicky, ač bylo nutné přihlížet k dalším faktorům, a to jak objektivním, tedy k intenzitě použitého mechanismu, tak i subjektivním, tedy zda zasunutí prstů do přirození ženy znamenalo pro konkrétní oběť obdobné psychické trauma jako znásilnění. S ohledem na zjištěné skutečnosti, když se měl dotýkat přirození poškozené jenom na okraji a poškozená jeho jednání ani nepřikládala velkou váhu, byla namístě kvalifikace nanejvýš jako pohlavní styk ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku, jak to již učinil okresní soud. Krajský soud navíc v odůvodnění svého rozhodnutí nesdělil úvahy, kterými byl při právním posouzení veden, ale jen povšechně citoval související komentářovou literaturu, což značí i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně v části I. bodu 2. i v navazujícím výroku o trestu zrušil a poté tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby rozhodl ve věci sám.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že námitkám obviněného nelze přisvědčit. Souhlasila s tím, že méně intenzivní jednání pachatele zaměřené proti intimním partiím těla poškozené, spočívající v ohmatávání, v dotycích, případně v mělkém zasouvání prstů do pohlavního ústrojí, je sice pohlavním stykem, ale nelze ho považovat za obdobu soulože. V posuzované věci nicméně obviněný zasouval prsty do pohlavního ústrojí poškozené, a to nikoli ojediněle, ale opakovaně a přes její nesouhlas až do doby, než byl vyrušen kroky jiné osoby. Je tak zjevné, že se jednalo o obdobu soulože, přičemž psychická odolnost poškozené, u níž nebyla zjištěna žádná psychická újma, nemůže být určujícím znakem pro právní kvalifikaci. Doplnila, že pokud pouhé osahávání ženy na prsou či ohmatávání genitálií je pohlavním stykem ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku, závažnější jednání pachatele by mělo být posouzeno s přihlédnutím ke kvalifikované skutkové podstatě.

Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.

Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimečně tak může učinit tehdy, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Obviněným uplatněné námitky napadají hmotněprávní závěry odvolacího soudu, a to konkrétně právní kvalifikaci skutku popsaného v části I. v bodu 2., posouzeného jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Zmíněného zločinu se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.

Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s tím lze situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem. Srovnatelný způsob se souloží zde spočívá v tom, že se simulovaným mechanismem navozuje situace stejná, jako když do vagíny (pochvy) ženy pronikne mužský pohlavní úd. To tedy znamená, že je tento mechanismus schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby o takovou simulaci nešlo a jednalo by se o skutečnou soulož. V této souvislosti je totiž nutné připustit, že pohlavní dráždění vzniká bez odhledu na to, zda jde o skutečný úd či jeho přiměřenou náhražku. Často totiž žena nedokáže v případě soulože sama ani rozlišit, čím bylo do jejích pohlavních orgánů vnikáno, neboť tyto orgány takovou rozlišovací schopnost nemají. K obdobné situaci dochází v případě mužského pohlavního údu, který je při souloži zasouván do pochvy (vagíny) ženy, a proto, aby nastal účinek srovnatelný tomu, k jakému dochází v případě soulože, muže být namísto vnikání do pochvy použit způsob, při němž nejde o ženské pohlavní orgány, ale jinou srovnatelnou část těla (ženy nebo muže). Na základě tohoto vymezení se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk (felace či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů (tzv. robertků apod.) do ženského pohlavního ústrojí, event. další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů.

Za jistých okolností, při hlubokém vnikání prstů do pochvy ženy, lze i při této praktice dovodit srovnatelnost provedení i účinku, jako je tomu u soulože, což nevylučuje tento mechanismus provedení pohlavního styku považovat za srovnatelný se souloží. Mohou však existovat i takové případy, kdy tento mechanismus podobnost soulože nenavodí např. v důsledku malé intenzity v případě jen povrchového osahávání genitálu ženy spojené s nevýznamným krátkodobým a povrchním vniknutím. To souvisí i s tím, že tyto případy je velmi obtížné od běžného osahávání odlišit. Bude proto nutné vždy zvážit konkrétní okolnosti a v každém případě pečlivě posoudit, zda se jedná o situaci srovnatelnou se souloží. Závažnost takového jednání je třeba vždy hodnotit i s přihlédnutím k jeho následkům (psychickým i fyzickým) pro oběť činu. Tak např. bylo-li zjištěno, že obviněný při osahávání poškozené jí strčil také prsty do pochvy, avšak tato sexuální aktivita pro poškozenou nepředstavovala co do intenzity obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži, pak takové jednání nelze pokládat za „jiný obdobný pohlavní styk“ ve smyslu § 185 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007-I., a dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1842).

Pro správnou aplikaci naznačených závěrů odborné literatury a soudní praxe bylo nutné dovodit dostatečně přesná a úplná skutková zjištění, umožňující posoudit zejména mechanismus a intenzitu útoku obviněného ze dne 21. 7. 2018 vůči poškozené. Krajský soud v Brně, jenž vyslovil konečnou kvalifikaci projednávaných skutkových dějů, v rámci výroku o vině v části I. v bodu 2. konstatoval, že obviněný „…zasouval jí prst do přirození…“. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku (který sice byl v odvolacím řízení zrušen, nicméně skutkové závěry byly krajským soudem plně převzaty) ke shodným zjištěním uvedl, že vycházel z věrohodné výpovědi poškozené, učiněné v hlavním líčení (bod 10. odůvodnění), když obviněný spáchání deliktů popíral. Stran útoku popsaného v bodu 2. okresní soud dovodil gradaci jednání obviněného oproti předcházejícím útokům, uvedeným v bodu 1. výroku o vině, neboť došlo k zasouvání prstu do přirození poškozené (bod 11. odůvodnění). Následně dodal, že byť obviněný strčil prst do pochvy poškozené, z její výpovědi vyplynulo, že se nejednalo co do intenzity o obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži (bod 13. odůvodnění), proto také jednání posoudil (jen) podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud shledal učiněná skutková zjištění správnými, změnil ale jejich kvalifikaci, k čemuž však v podstatě pouze odkázal na některé povšechné úvahy týkající se aplikace § 185 tr. zákoníku a následně, bez bližší konkretizace na projednávanou věc, dovodil, ve vztahu k bodu 2. výroku o vině, potřebu užití kvalifikované skutkové podstaty ve syslu § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Pro upřesnění naznačených a poněkud nejednoznačných výchozích skutkových zjištění Nejvyšší soud doplňuje, že, jak již bylo řečeno, soudy vycházely primárně z výpovědi poškozené, která byla shledána věrohodnou, naopak soudy neuvěřily obviněnému, jenž spáchání všech projednávaných útoků zcela popíral. Pokud jde potom o tvrzení poškozené, která byla, resp. mohla být, jediným zdrojem pro objasnění přesného průběhu jednání a jeho mechanismu, v rámci procesně použitelné výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 28. 1. 2019 k danému momentu, tedy k útoku obviněného ze dne 21. 7. 2018, sdělila, že „… pak mi šáhl rukou do rozkroku, já jsem mu ji dávala pryč…“ (čas 37:05 zvukového záznamu), dále k dotazu, zda jí strkal prst do přirození, odpověděla, že „…rukou byl na kraji přirození…“ (čas 41:10), k bezprostředně navazujícímu a tudíž nejistě formulovanému dotazu „Tedy strkal vám tam prst?“ odpověděla „Ano“, a nakonec, že „…v tom třetím případě šel rukou do rozkroku…“ (čas 53:07). Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace klinická psychologie, PhDr. Jaroslav Veselý potom konstatoval, že jednání obviněného bylo poškozené nepříjemné, ale nebyla jí způsobena žádná psychická újma.

S ohledem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud uvádí, že závěry vyslovené Krajským soudem v Brně nemohou obstát, neboť doposud učiněná skutková zjištění nedostatečně podávají průběh, mechanismus a intenzitu útoku obviněného. Není totiž zřejmé, zda se ze strany obviněného jednalo o takové vnikání prstů do pochvy poškozené, aby bylo možné dovodit srovnatelnost provedení i účinku, jako je tomu u soulože, resp. zda se vůbec jednalo o takové vnikání, anebo spíše o (byť samozřejmě také nepříjemné a protiprávní) dotyky v oblasti přirození, popř. na jeho okraji. Následně nemohlo ve smyslu výše naznačených závěrů respektované literatury a soudní praxe obstát, jak obviněný namítl v dovolání, ani navazující hmotněprávní závěr odvolacího soudu o spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nelze přesvědčivě dovodit naplnění znaku spáchání činu jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Zjištění, uvedená zejména v příslušné skutkové větě výroku o vině, jsou z tohoto pohledu nedostatečná a nepřesná a nelze přehlédnout, že především opakují skutečnosti uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, opírající se však o obsahově procesně nepoužitelné trestní oznámení poškozené. Konečné skutkové závěry, posléze vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině, popřípadě dále rozvedené v odůvodnění rozhodnutí, měly být učiněny v návaznosti na dokazování, provedené zejména soudem prvního stupně, které mělo být mimo jiné zaměřeno i na zjištění momentů, odlišujících základní skutkovou podstatu aplikovaného ustanovení (jejíž naplnění je přečinem, za který lze uložit trest odnětí svobody ve výměře šest měsíců až pět let) a kvalifikovanou (jejíž naplnění je zvlášť závažným zločinem, za který lze uložit trest odnětí svobody ve výměře dvě léta až deset let)

Byť ani posouzení útoku podle zmíněné kvalifikované skutkové podstaty (případně její určité vývojové fáze) nelze jistě předem vyloučit, bude nutné nejprve jednoznačně vyjasnit způsob jednání obviněného, kterého se dopustil vůči poškozené dne 21. 7. 2018, a poté, s přihlédnutím k naznačeným výkladům, vyslovit konečný hmotněprávní závěr. Rozhodnutí je potom nutné odůvodnit podle požadavků § 125 odst. 1 tr. ř., když Nejvyšší soud přisvědčil obviněnému, že krajský soud změnu právní kvalifikace podložil v bodu 10. svého rozsudku jen obecnými tvrzeními stran výkladu zákona, aniž by bylo zřejmé, jaké byly v konkrétní věci dány pro jejich aplikaci podmínky.

Proto bylo nutné rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit, a to v rozsahu dovoláním napadené části I. bodu 2. výroku o vině, v níž bylo shledáno pochybení, a dále ve výroku o trestu.

Dále Nejvyšší soud zohlednil, že k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Obviněný v dovolání nenapadl výrok o vině popsaný v části I. v bodu 1. rozsudku krajského soudu, nicméně jeho správnost (správnost jeho kvalifikace) mohla mít významný vliv na posouzení i výroku o vině pod bodem 2. V rámci jednání popsaného pod bodem 1. se totiž obviněný dopustil (explicitně nevyjádřeného) pokračujícího trestného činu, a to dvěma útoky dne 30. 6. 2018 a o týden později, t. j. 7. 7. 2018, trestného činu popsaného v bodu 2. se potom měl dopustit útokem ze dne 21. 7. 2018. Všechna dílčí jednání (uvedená v bodě 1. i 2. výroku o vině) byla pravděpodobně vedena jednotným záměrem, naplňujícím stejnou skutkovou podstatu (byť prozatím není zřejmé, zda základní či kvalifikovanou), mohou být spojena nejméně podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (srov. § 116 tr. zákoníku). Jinak řečeno, nelze vyloučit potřebu posouzení veškerého projednávaného jednání obviněného jako jednoho pokračujícího trestného činu, byť obviněný v dovolání takovou námitku neuvedl. Proto Nejvyšší soud zrušil i další části výroku rozsudku krajského soudu, aby bylo možné provést kompletní kvalifikaci celého skutkového děje. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. pak rovněž zrušil další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně nakonec přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Věc se nyní vrací Krajskému soudu v Brně, jeho úkolem bude doplnit zjištění o průběhu zmíněného útoku obviněného ze dne 21. 7. 2018 vůči poškozené, případně provedení důkazů, jejichž potřeba v průběhu řízení vyvstane (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Poté soud provedené důkazy řádně zhodnotí (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a učiní jasná skutková zjištění mající v obsahu provedených důkazů podklad. Zjištěný skutkový stav v souladu se zákonem právně posoudí, včetně vzájemného vztahu všech projednávaných útoků, znovu ve věci rozhodne a své rozhodnutí řádně odůvodní (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě, přičemž se nepoužijí ustanovení o vazebním zasedání. Nejvyšší soud ověřil, že obviněný nyní, resp. až do 19. 4. 2020, vykonává dříve uložený trest odnětí svobody v jiné věci, proto ve smyslu citovaného ustanovení postupováno nebylo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 4. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel