7 Tdo 1225/2019Usnesení NS ze dne 29.01.2020

7 Tdo 1225/2019-6962

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovoláních, která podali obvinění J. H., nar. XY, trvale bytem XY a J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, Spolková republika Německo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 9 To 8/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 6/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2018, sp. zn. 2 T 6/2017, byl obviněný J. H. uznán vinným spácháním zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného zčásti sám a zčásti ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad I./1-22 výroku o vině) a zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad II. výroku o vině). Za tuto trestnou činnost byl podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, při výši denní sazby 5 000 Kč, celkem tedy ve výměře 1 000 000 Kč a pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Týmž rozsudkem byl obviněný J. Š. uznán vinným spácháním zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a byl mu podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest v počtu denních sazeb 100 při výši denní sazby 10 000 Kč, celkem tedy ve výměře 1 000 000 Kč a pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Rovněž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě majetkové škody poškozené Allianz pojišťovny, a. s., ve výši 33 416 455 Kč a o povinnosti obviněného J. H. k náhradě další majetkové škody této poškozené ve výši 5 707 894 Kč. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný J. Š. zproštěn obžaloby pro tři dílčí jednání, protože nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal.

2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, usnesením ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 9 To 8/2019, rozhodl, že se podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítají.

3. Uvedených trestných činů se obvinění dopustili tím, že (zkráceně uvedeno): v době od 16. 5. 2005 do 18. 9. 2012, na různých místech v Praze, po předchozí vzájemné dohodě společně s E. R. (nar. XY a zemřelým 2. 2. 2018), v úmyslu získat majetkový prospěch, vylákali od poškozené společnosti Allianz pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, pojistná plnění z pojistných událostí – dopravních nehod, ke kterým mělo dojít na území České republiky a v zahraničí, ačkoli věděli, že údaje o dopravních nehodách jsou nepravdivé, že k těmto dopravním nehodám nikdy nedošlo, nebyla způsobena žádná škoda a tedy nevznikl nárok na vyplacení pojistného plnění, a toho se dopouštěli tak, že si nezjištěným způsobem obstarali padělané listiny, zejména policejní hlášení o údajných dopravních nehodách, znalecké posudky a faktury za opravu údajně poškozených vozidel a doklady o nákladech právního zastoupení, poté byly na pobočky poškozené společnosti nezjištěným způsobem nebo elektronicky nahlášeny smyšlené pojistné události, kdy jako pojištěné, z jejichž pojistných smluv byla následně uplatněna náhrada škody, uváděli buď obviněný J. Š. nebo E. R. sami sebe, nebo své příbuzné, známé či další osoby, do formulářů o oznámení pojistných událostí uváděli čísla bankovních účtů, která patřila buď obviněnému J. Š., nebo E. R., nebo jejich příbuzným či známým, a následně obviněný J. H., jako likvidátor poškozené společnosti specializující se na pojistné události v zahraničí, zajistil bezproblémový průběh likvidace všech takto uplatněných pojistných událostí, které zpravidla sám likvidoval, poté, co poškozená společnost zaslala pojistná plnění na uvedené bankovní účty, obviněný J. Š. a E. R. je ze svých účtů vybrali, či po dohodě se svými známými nebo příbuznými je nechali jimi vybrat v hotovosti, peníze od nich převzali, poté si je rozdělili a použili pro svoji potřebu a tímto jednáním, konkrétně uvedeným v bodech I./1-13 a 16-18, 20-22 a II. výroku o vině, způsobili poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., škodu ve výši 33 416 455 Kč a obviněný J. H. sám také jednáním konkrétně uvedeným v bodech I./14-15 a 19 výroku o vině další škodu ve výši 5 707 894 Kč.

II

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání prostřednictvím svých obhájců oba obvinění.

5. Obviněný J. H. odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ke kterému uvedl, že v dané věci bylo nesprávně realizováno důkazní řízení, což mělo za následek porušení jeho základních práv a svobod, konkrétně spravedlivého procesu. Odvolací soud měl jednoznačně prokázat jeho vinu u každého skutku zvlášť, což však neučinil. Soud některé důkazy zcela ignoroval a nevypořádal se s nimi. U skutků, jichž se měl dopustit sám, je podle něj důkazní situace nepřehledná a soud se nezabýval vyhodnocením důkazů a logických souvislostí. Nahrávka rozhovoru, nalezená při domovní prohlídce v bytě svědkyně L. Š., nijak neprokazuje, že by na nahrávce byl zaznamenán rozhovor právě jeho s druhým obviněným J. Š., ani z jakého období nahrávka pochází a k jakým skutkům by se vůbec mohla vztahovat. Namítá, že jde také o naprosto nepřípustný důkaz.

6. Obviněný má za to, že nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, na kolika skutcích se měl podílet, nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se vůbec dopustil trestné činnosti a závěr soudu je založen na domněnkách a překrucování důkazů, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

7. V závěru dovolání pak obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející vadné řízení a věc přikázal k novému projednání.

8. Obviněný J. Š. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) a h) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Konkrétně uvedl, že v době uložení peněžitého trestu byl tento trest s ohledem na jeho majetkovou situaci zjevně nedobytný, což představovalo skrytou formu uložení dalšího nepodmíněného trestu odnětí svobody. V době uložení trestu neměl žádný majetek, jeho roční příjem činil přibližně 50 000 Kč a není zřejmé, z čeho by měl uložený trest uhradit.

9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. obviněný uvedl, že údajný rozsah trestné činnosti nebyl soudy řádně důkazně zjištěn a doložen. Z dokazování vyplynulo, že trestnou činnost páchala jiná osoba a nebylo prokázáno, že by s touto osobou jednal ve spolupachatelství případně po vzájemné dohodě. Napadená rozhodnutí jsou tak zatížena extrémním rozporem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a faktickými skutečnostmi, které vyplývají z provedených důkazů a výsledným hmotněprávním posouzením. V dokazování existují mezery, což má za následek nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Rovněž uvedl, že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání, jelikož odvolací soud bez dalšího odmítl doplnit dokazování, aniž řádně vysvětlil svůj postup a jeho návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné odmítl. Následně k některým „údajným“ dílčím útokům uvedl konkrétní námitky.

10. K bodu I./3 rozsudku nalézacího soudu uvedl, že odvolací i nalézací soud pouze presumovaly jeho vinu i jeho účast na údajné trestné činnosti. Jeho vina byla dovozována ze skutečnosti, že krátce poté, co byla zlikvidována pojistná událost, byla na jeho účet připsána finanční částka. Kromě listinných důkazů, ze kterých se nedá dovodit, že skutek skutečně spáchal on, nebyly zajištěny žádné relevantní důkazy, které by prokazovaly jeho vinu. Soudy se však nevypořádaly s jeho námitkou, že peníze pocházely z prodeje automobilu, což nemá s pojistnou událostí nic společného a porušily svoji povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit. Není přitom zřejmé, zda v tomto konkrétním případě byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu ve smyslu základní i kvalifikované skutkové podstaty. Důkazní stav je doplňován hypotetickou představou, která nemůže sloužit jako kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu. Obviněný má tak za to, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná.

11. K bodu I./5 rozsudku nalézacího soudu obviněný podotkl, že jasně uvedl, že se znal s jedním účastníkem dopravní nehody a nechápe, proč by mu tato skutečnost měla být kladena k tíži. Soud předpokládal, že právě z tohoto důvodu mohl poskytnout údaje svědka F. B., jako účastníka nehody. Pokud odvolací soud uvedl, že měl vazby i na svědka A. H., na jehož bankovní účet byly zaslány peníze poté, co svědek F. B. jako řidič vozidla poškozeného při dopravní nehodě vrátil bezdůvodně zaslané peníze, nelze pouze z jeho známosti s účastníky dopravní nehody dovozovat na jakékoliv jeho protiprávní jednání. Z rozhodnutí soudů není ani zřejmé, zda a v jaké výši mu měla být přímo předána nějaká finanční částka v hotovosti. Nalézací i odvolací soud tak vlastními hypotetickými domněnkami vyplňují mezery ve skutkových zjištěních.

12. K bodu I./9 rozsudku nalézacího soudu uvedl, že nalézací soud ve vztahu k tomuto skutku na str. 92 rozsudku popisuje fakticky jen jednání obviněného J. H. a zemřelého E. R., přičemž jeho jednání opět pouze dovozuje, když argumentace soudu, že on padělal nebo zprostředkoval předání listin, které měly prokazovat dopravní nehodu, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Pokud odvolací soud argumentuje obsahem záznamu na flash disku, kde se baví s obviněným J. H. o vozidle zn. Porsche a o nutnosti předělat listiny, a také vkladem peněz na jeho bankovní účet, tak tyto důkazy se podle obviněného J. Š. k jeho osobě fakticky nevztahují a nelze bez důvodných pochybností dovodit jeho úmysl páchat trestnou činnost. V tomto konkrétním případě, že tak nelze učinit závěr o jeho účasti na páchání trestné činnosti a nelze jej uznat vinným.

13. K bodům I./10 a I./18 rozsudku nalézacího soudu obviněný uvedl, že v dopravní nehodě figurovaly osoby, které vůbec neznal a nebyl prokázán opak. Bylo pouze prokázáno, že jeden z aktérů nehody byl vzdáleným příbuzným E. R. a další z účastníků byl v minulosti s E. R. v kontaktu a nechápe tedy, proč by jemu tato skutečnost měla jakkoliv přitěžovat. Nalézací soud v rozsudku popisuje zejména způsob jednání obviněného J. H. a zemřelého E. R., nikoli ale jeho jednání. Jeho účast na tomto skutku je tak oběma soudy opět spíše předpokládána a dovozována z hypotetických domněnek a úvah. Pokud odvolací soud v bodě 33 usnesení uvedl, že účet u ČSOB pana T. V. byl založen podvodně, tak s tím obviněný J. Š. nesouhlasí, protože se jednalo o již o sedm let předtím založený a běžně k platbám využívaný účet, takže tvrzení soudu o jeho podvodném založení je mylné a nepravdivé.

14. Za nelogickou pak považuje obviněný J. Š. úvahy soudu o tom, že znalecký posudek znalce Bettiniho je padělek a nemohl jej opatřit nikdo jiný než on. Originál posudku, že je opatřen pečetí právě proto, aby nemohl být jeho obsah jakkoliv upraven, mají ho k dispozici pouze pojišťovny nebo OČTŘ a je tak nemyslitelné aby s ním disponoval on. Kopie posudku, že pak obsahuje bezpečnostní značení přes celou stranu, že se jedná o duplikát a není proto možné jej zneužít. K tomu navrhoval písmoznalecký posudek, který ale opatřen nebyl, ač by mohl s jistotou určit, zda se jedná o jím vytvořený falzifikát. Soudy tento pramen důkazu vyhodnotily v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř. tak, že obsahuje informace prokazující jeho vinu, což ale podle něj z tohoto důkazu nevyplývá, což svědčí o svévoli soudů a porušení jeho práva na fair proces.

15. V řízení, že proto nebyl skutkový stav spolehlivě prokázán, skutkové i právní závěry soudů z provedeného dokazování vůbec nevyplývají. Nebylo tak prokázáno, že by jednal způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku a nebyla prokázána ani skutečná výše škody. Soudy se měly zabývat tím, zda věděl a vůbec mohl vědět o tom, jaká škoda mohla být způsobena. Údajná výše škody byla pouze tvrzena, nikoli prokázána, přitom její přesné zjištění má vliv jak na otázku kvalifikace, tak na otázku trestu.

16. U skutků, kde skutečně obviněný J. Š. něco konal (což od počátku nerozporoval), soudy zcela rezignovaly na zjištění, zda jednal zaviněně. Nikdy nepopíral, že by vozil peníze z aktivit spojených s dopravními nehodami ani to, že z toho měl profit ve formě odměny za práci. Kategoricky ale odmítá, že měl jakoukoli povědomost o tom, že se jedná o trestnou činnost. Bez pochybností nebyla prokázána ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu tak, jak je vyžadováno v § 2 odst. 5 věta první tr. ř. a měl být v případě výše uvedených skutků a patrně i u dalších zproštěn obžaloby.

17. V řízení, vedle již namítaného extrémního rozporu, došlo podle obviněného rovněž k dalšímu porušení procesních předpisů dokládajících zmíněný extrémní rozpor, základních zásad trestního řízení a jeho práva na spravedlivý proces. Zejména došlo k závažnému porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když orgány činné v trestním řízení nehodnotily důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu, nezjistily skutkový stav o němž nejsou důvodné pochybnosti a neprokazovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch jako ty, které svědčily v jeho neprospěch, když se např. nepokusily zjistit, zda peníze, které měl na účtu, opravdu nepocházejí z prodeje jeho automobilu. Z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny ve smyslu § 2 odst. 2 tr. ř. učinit závěr, že je skutečně pachatelem všech skutků a že se jich dopustil způsobem uvedeným nalézacím soudem. Tyto jednotlivé pochybnosti, že pak narušují koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů a soudy si podle něj při hodnocení důkazů nepočínaly volně, ale libovolně.

18. S ohledem na výše uvedené pak obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a nově rozhodl sám, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

19. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k oběma dovoláním uvedla, že oba obvinění uplatňují námitky, které v rámci své obhajoby uvádějí od počátku trestního řízení, tudíž se jimi zabýval jak nalézací, tak odvolací soud. Soubor provedených důkazů svědčí o vědomé a aktivní roli obou obviněných ve vybudované síti pojistných podvodů a nevznikly pochyby o jejich vině. Obviněný J. H. fungoval jako spojovací článek s pojišťovnou a zajišťoval úspěšnou likvidaci fiktivních událostí a J. Š. zajišťoval vstupní data a podklady pro oznámení události a spolehlivé čerpání pojistného. Pokud jde o námitku J. Š. stran nedobytnosti uloženého peněžitého trestu, tak podle státní zástupkyně se soudy dostatečně zabývaly zjištěním jeho majetkové situace, jelikož z trestné činnosti měli oba obvinění vysoký zisk a peněžitý výnos se u nich nepodařilo zajistit. Oba obvinění jsou v aktivní činnosti bez zdravotních omezení a nebyly zjištěny žádné nepříznivé životní okolnosti. Státní zástupkyně uzavřela, že má za to, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podaná dovolání odmítl, jako zjevně neopodstatněná.

20. Obvinění repliku k vyjádření státní zástupkyně neuplatnili.

III

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná (§ 265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

22. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného J. H. obsahuje výhradně námitky proti hodnocení důkazů soudy a správnosti skutkových zjištění, které neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání, a bylo proto podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z podstatné části je také dovolání obviněného J. Š. ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založeno na tomuto dovolacímu důvodu neodpovídajících námitkách proti hodnocení důkazů soudy, neúplnosti dokazování a správnosti skutkových zjištění.

23. Ohledně skutkových námitek obou obviněných je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (tento důvod výslovně uplatnil pouze J. Š., avšak jeho uplatnění vyplývá rovněž z významu první věty odůvodnění dovolání J. H.) obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V daném řízení tak bylo možné tento důvod uplatnit pouze v jeho druhé alternativě.

25. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

26. Obviněný J. H. založil dovolání na tvrzení, že řízení bylo stiženo procesními vadami. Má za to, že soudy nesprávně realizovaly důkazní řízení, což mělo za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný sám hodnotí důkazy a dovozuje závěry, které měl učinit jak nalézací, tak odvolací soud. Předmětem právního posouzení je ale skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný tedy sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.

27. Je zřejmé, že obviněný J. H. svými námitkami pouze popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy nalézací soud ve věci provedl, resp. jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy označuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

28. Obviněný J. H. ve zcela obecně formulovaném dovolání uvedl, že absentuje vysoký stupeň pravděpodobnosti, že se trestné činnosti dopustil právě on, čímž v podstatě namítá, že v řízení byla porušena zásada „in dubio pro reo reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). K této zásadě je třeba uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly. Naopak soud vzal z provedených důkazů za prokázané, že to byl právě obviněný J. H. který se spolu s J. Š. a zemřelým E. R., případně z části pouze s E. R., dopustil trestné činnosti tak, jak je popsána ve výroku odsuzujícího rozsudku. V rozporu s výrokem o vině je přitom námitka obviněného J. H., že u skutků, kterých se měl podle rozsudku dopustit sám, soud vůbec neuvedl, s kým se jich měl dopustit, když sám tak učinit nemohl a obviněný J. Š. na nich nebyl žádným způsobem aktivní. V tzv. návětí výroku o vině, které je jeho součástí (resp. tzv. skutkové věty), je totiž uvedeno, že se obvinění dopustili jednání v době od 16. 5. 2005 do 18. 9. 2012, na různých místech v Praze, po předchozí vzájemné dohodě společně s E. R. zemřelým 2. 2. 2018. Z jednotlivých dílčích skutků (ad I./14., 15. a 19. výroku o vině), u kterých podíl obviněného J. Š. na jednání nebyl zjištěn, je pak zřejmé, že se jich obviněný J. H. dopustil pouze s již zemřelým E. R. (pozn. zemřel ještě před konáním hlavního líčení a soud proto jeho trestní stíhání zastavil).

29. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

30. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Obviněný J. H. sice ve svém dovolání namítal, že existuje nepřípustný důkaz, týkající se rozhovoru zaznamenaného na flash disku, který byl nalezen při domovní prohlídce u svědkyně L. Š. a ohledně kterého také namítá, že není zjištěno, z jakého období nahrávka pochází ani k jakým skutkům by se mohla vztahovat. S tímto tvrzením obviněného se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Je pravdou, že není patrno, z jakého období přesně nahrávka pochází, nicméně je zjevné, že se týká trestné činnosti, kterou byli oba obvinění uznáni vinnými. Nalézací ani odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, že by se snad nahrávka týkala nějaké konkrétní pojistné události. Z přepisů odposlechů pak plyne, že tuto nahrávku pořídil přímo obviněný J. Š. a svědkyně L. Š., u které byl disk nalezen, mu měla sdělit, že nahrávku odnese na policii. Nahrávku podrobně rozebírá soud prvního stupně v bodě 200, na str. 74 rozsudku a z hlediska její použitelnosti podrobně v bodě 201 na str. 75 rozsudku. Rovněž se k ní vyjadřuje odvolací soud na s. 11, v bodě 20 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud se se závěry soudů o přípustnosti tohoto důkazu a jeho důkazní hodnoty plně ztotožňuje, přičemž odkazuje na správnou a vyčerpávající argumentaci zejména městského soudu.

31. Nejvyšší soud dále podotýká, že z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, je evidentní, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je nepochybné, že se oba soudy pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněného J. H. i J. Š. a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

32. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že si soudy pro svůj závěr o vině obou obviněných opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu a hodnotily je správně a logicky.

33. Na tomto místě Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obou obviněných za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů ohledně jejich skutkových závěrů, k opakovaným skutkovým námitkám obviněných odkazuje na vyčerpávající odůvodnění jejich rozhodnutí, když by bylo zcela nadbytečné opakovat správnou argumentaci soudů. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

34. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.

35. Protože obviněný J. H. neuvedl v dovolání žádnou hmotněprávní námitku, která by odpovídala uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

36. Obviněný J. Š. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

37. Úvodem je třeba podotknout, že námitky, které J. Š. uplatňuje v dovolání, uváděl v podstatě v průběhu celého trestního stíhání a zahrnul je i do svého odvolání. V některých částech je dovolání dokonce zcela totožné s podaným odvoláním (č. l. 6803 trestního spisu), kdy obviněný podané dovolání pouze doplnil o svoji nesouhlasnou argumentaci proti odůvodnění odvolacího soudu týkajícího se jeho námitek uvedených v odvolání. Je tedy zřejmé, že vedle perfektního, podrobného a přesvědčivého odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, se s jeho námitkami vypořádal také odvolací soud.

38. Protože dovolání není dalším odvoláním a přezkumná povinnost Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je oproti odvolacímu soudu omezena pouze námitkami odpovídajícími důvodům dovolání uvedeným v ustanovení § § 265b tr. ř., nelze již zásadně v dovolání uplatňovat všechny námitky jako v odvolání, zejména pak námitky o neúplnosti dokazování, proti hodnocení důkazů soudy a proti správnosti jejich skutkových zjištění.

39. Pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze proto podřadit námitky, kterými obviněný J. Š. brojí proti způsobu hodnocení důkazů a nabízí svoji verzi skutkového děje, který je v rozporu s tím, jak věc po skutkové stránce posoudily soudy, které také řádně odůvodnily, z čeho jeho vinu dovodily. Soudy své skutkové závěry založily na provedených důkazech, především na řadě listinných důkazů, zvukovém záznamu rozhovoru obviněných J. Š. a J. H. (viz str. 74-75 a 107-108 rozsudku), jakož i na výsledku odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu (viz str. 76 a 108 rozsudku). Již městský soud pečlivě odůvodnil také vazby mezi oběma obviněnými a již zemřelým E. R., jejich vzájemnou součinnost při páchání trestné činnosti a také jejich vazby na další osoby, které k tomu využili. Ač obviněný J. Š. jakoukoliv trestnou činnost popírá, Nejvyšší soud po prostudování důkazní situace rovněž nemá žádné pochybnosti o jeho vině, která byla provedenými důkazy prokázána zcela spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností. Obhajoba obviněného, jíž se snaží vyhnout se trestní odpovědnosti za své jednání, byla vyvrácena provedenými důkazy a je s nimi v přímém rozporu. Pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze proto podřadit ani námitku o neprokázání přesné výše škody, když ji obviněný J. Š. zakládá na zpochybňování skutkových zjištění soudů s tím, že z popisu skutků není zřejmé, že by se dopustil trestněprávně relevantního jednání, není podle něj jasné, zda vůbec nějakou škodu způsobil a v jaké výši a soudy neměly vycházet pouze z údajů poškozené a měly hodnotit také její podíl na jejím vzniku.

40. V dovolání obviněný J. Š. pouze vytrhává některé jednotlivé dílčí případy pojistných podvodů z kontextu celého jednání, jímž byl uznán vinným, účelově přitom mlčí o jiných zjištěných a soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí uvedených skutečnostech svědčících o jeho vině a zcela izolovaně poukazuje pouze na některé skutečnosti, z nichž pak dovozuje, že o jeho vině nic nesvědčí, resp. nebyla v těchto případech prokázána. Takovýto způsob argumentace je nutno odmítnout a Nejvyšší soud při posuzování prokázání viny, stejně jako soudy již v předchozím řízení, přihlížel ke všem důkazům, a to nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu.

41. Takovou námitkou skutkové povahy, a tedy neodpovídající uplatněnému důvodu dovolání, je námitka o dovození jeho viny (ad I./3. výroku o vině) soudem podle obviněného pouze z toho, že v týž den, kdy bylo z účtu E. R. ve Weidenu vybráno 44 000 €, bylo vloženo 11 000 € na jeho účet taktéž ve Weidenu, z čehož podle obviněného nelze vyvodit, že by se dopustil trestné činnost. Podle obviněného soudy důkazní stav doplňují hypotetickou představou, což nemůže sloužit jako „kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu“. Přitom ale přehlíží další konkrétní skutkové okolnosti tohoto dílčího případu pojistného podvodu, který okruhem zainteresovaných osob a způsobem provedení jednoznačně zapadá do způsobu celého jednání, jímž byl obviněný J. Š. uznán vinným, když obdobně jako v dalších dílčích případech pojistných událostí se zejména konkrétně jednalo o fiktivní dopravní nehodu likvidovanou v pojišťovně obviněným J. H., s neexistujícím účastníkem i registrační značkou poškozeného automobilu, se zjevnou rodinnou vazbou údajného viníka dopravní nehody F. W. (pozn. měl řídit vozidlo, jehož vlastníkem i pojistníkem byla F. W.; oba již rovněž zemřeli a nemohli být proto vyslechnuti) na J. R., a také s naprosto zřejmou bezprostřední souvislostí převodu peněz na jeho bankovní účet se zasláním pojistného plnění na bankovní účet J. R. a jejich výběrem v hotovosti z tohoto účtu. Vzájemný vztah obviněného J. Š. s již zemřelým a faktickým spolupachatelem J. R., přitom zcela jednoznačně vyplývá z odůvodnění na str. 17 rozsudku městského soudu. Pokud obviněný J. Š. v dovolání ve zcela obecné poloze namítá, že částka 11 000 € převedena na jeho bankovní účet byla z prodeje automobilu a neměla nic společného s předmětnou pojistnou událostí, postačí odkázat na jeho předchozí vyjádření uvedené na str. 87 rozsudku městského soudu, že neví, kdo peníze na jeho účet vložil, že tato částka mohla být za obchodování s vozidly.

42. Stejného charakteru jsou i další námitky tohoto obviněného týkající se toku peněz mezi účty jednotlivých zainteresovaných osob. Soudy však řádně odůvodnily, z čeho vinu obviněného J. Š. dovodily. Nejvyšší soud proto nesdílí jeho názor, že by odůvodnění soudů obsahovala hypotetické představy, protože skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech.

43. Obviněný J. Š. se v hlavním líčení pouze obecně vyjádřil k věci. Uvedl, že nikdy nepopíral, že by vozil peníze z aktivit spojených s dopravními nehodami a měl z toho profit ve formě odměny za práci, ale kategoricky odmítá, že měl jakoukoli povědomost o tom, že se jedná o trestnou činnost. Zásadně se však mýlí, pokud se domnívá, že se vyhne trestní odpovědností svým tvrzením (blíže viz str. 13-14 rozsudku), že mu někdy po jeho návratu do Prahy v roce 2002 jeho známý V. K. (pozn. zemřel v roce 2014) nabídl možnost přivydělat si převážením hotovosti z Rakouska, Německa nebo Švýcarska do ČR s tím, že se nemusí zajímat, o co jde. Když obviněný J. Š. podle jeho tvrzení dospěl k závěru, že se nemusí ničeho obávat, a proto s převážením peněz v hotovosti posléze souhlasil, tak mu V. K. měl sdělit, že se jedná o nějaké přeplatky nebo nepovedené platby, které měl přivézt do ČR do pobočky Allianz pojišťovny, a. s., v Praze. Uvedený V. K., že mu k tomu předal jména a adresy osob, které by mu předávaly peněžní prostředky, případně ať obviněný J. Š. sám dodá jména a bankovní spojení na lidi, kterým sám věří, nesmí jít ale o firemní bankovní účet. Následně, že jej také seznámil se zaměstnankyní uvedené pojišťovny v Praze, kterou ale zná pouze pod jménem „K.“, té pak předával obálky a ona mu dala na ty peníze potvrzení. Žádné takové potvrzení ale nemá, protože je údajně odevzdal uvedenému V. K. a jak bylo zjištěno, neexistuje v pojišťovně ani žádná „K.“, které údajně dovezené peníze v hotovosti předával. Pokud obviněný J. Š. přes uvedené okolnosti tvrdí, že dospěl k závěru, že se nemusí ničeho obávat a jde o legální transakce, tak naopak je již pouze z uvedeného zřejmé, že mu nezákonnost celého jednání musela být od počátku zřejmá. Přes naprosto neurčité tvrzení obviněného o jeho jednání s již zemřelým V. K., nebo s další neznámou a neexistující osobou „K.“, které údajně předával ze zahraničí dovezené peníze v hotovosti, obviněný ale přesto do jisté míry alespoň konkretizoval základní systém páchání trestné činnosti. Tuto rozsáhlou trestnou činnost podvodného charakteru s výrazným cizím prvkem, se ale orgánům činným v přípravném řízení na základě jejich zejména časově náročné, ale velmi dobré „mravenčí“ práce, přes absolutní nespolupráci obviněných, podařilo důkladně objasnit, včetně účasti jednotlivých osob a vytvořit tak spolehlivý důkazní podklad pro rozhodnutí soudu o vině.

44. Další námitkou, pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelnou, je argument obviněného ohledně skutku v bodě I./5 výroku o vině, že pouze z toho, že zná osobu F. B., byla dovozena jeho účast na trestné činnosti, respektive na skutku, v němž figuruje právě osoba F. B. jako údajného řidiče poškozeného vozidla. Opět se jedná o námitku směřující do oblasti hodnocení důkazů, kdy ale soudy své závěry logicky a podrobně odůvodnily. Pouze obviněný J. Š. znal jak údajně poškozeného řidiče F. B., tak svědka A. H., který v dané pojistné události rovněž figuroval v souvislosti s převodem pojistného plnění, a pouze on tak tvořil spojovací článek mezi těmito osobami. I v tomto případě postačí v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 88-89, z nichž Nejvyšší soud zdůrazňuje výpověď svědka A. H., že předmětnou částku, zaslanou na jeho bankovní účet pojišťovnou, nechal na svůj bankovní účet poslat na pokyn obviněného J. Š., na jeho pokyn je pak také z účtu vybral a v hotovosti mu předal částku 41 000 €. Dovolací námitka obviněného, že je mu kladeno k tíží, že znal účastníka dopravní nehody F. B. i svědka A. H., ale jeho vina je pouze předpokládaná a žádný konkrétní důkaz ohledně tohoto jednání opatřen nebyl, je tak v příkrém rozporu se skutečností. Obdobně manipulativní jsou pak i další skutkové námitky obviněného ve vztahu k jednáním uvedeným v bodech I./9, 10 a 18 výroku o vině, v nichž také polemizuje s odůvodněním soudních rozhodnutí ohledně pro věc z hlediska jeho viny nepodstatných okolností, zda byl či nebyl bankovní účet T. V. založen podvodně, nebo zda padělek znaleckého posudku znalce Bettini obstaral obviněný J. Š. nebo někdo jiný. Podstatným je v tomto směru skutek uvedený ve výroku o vině, kde je uvedeno, že obvinění si padělané listiny obstarali nezjištěným způsobem. Ohledně dalších námitek k uvedeným dílčím skutkům Nejvyšší soud považuje za zcela postačující odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s kterými se ztotožnil.

45. Stran skutkových zjištění soudů Nejvyšší soud již výše uvedl, že do nich zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.

46. K obecným podmínkám zkoumání existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, jak jsou uvedeny v bodě 29 tohoto usnesení, Nejvyšší soud opakuje, že žádnou z těchto procesních vad v dané věci neshledal. Obviněný J. Š. spatřuje extrémní nesoulad v tom, že podle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že se trestné činnosti dopustila jiná osoba a zároveň nebylo prokázáno, že by s touto osobou jednal ve spolupachatelství, případně po vzájemné dohodě. Nejvyšší soud se s touto námitkou obviněného neztotožňuje, protože bylo nade vší pochybnost prokázáno (a to jak na základě řady listinných důkazů, výpovědí svědků, nahrávky na flash disku, tak i odposlechů a toku peněz), že obviněný nejen o trestné činnosti věděl, ale rovněž se na ní vědomě a aktivně podílel a profitoval z ní.

47. V souvislosti s tzv. opomenutými důkazy obviněný J. Š. namítá, že soudy odmítly provést navržené důkazy, konkrétně pak znalecký posudek z oboru písmoznalectví ke zjištění pravosti znaleckého posudku znalce Bettiniho. V postupu orgánů činných v trestním řízení pak spatřuje svévoli a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud podotýká, že není povinností soudu provést veškeré důkazy, které mu strany navrhnou, avšak v případě, že důkazy neprovede, je povinen svůj postup odůvodnit. V dané věci však Nejvyšší soud nespatřuje žádné pochybení. Nalézací soud se k důkazním návrhům stran vyjádřil na str. 82 v bodě 227 rozsudku, ve kterém podrobně vysvětlil, proč považuje další dokazování za nadbytečné. Jelikož námitky týkající se neprovedení navrhovaných důkazů uplatnil obviněný i v odvolání, zabýval se jimi rovněž odvolací soud na str. 12 v bodě 22 usnesení. K odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i k celému procesu dokazování odvolací soud uvedl, že nalézací soud provedl dlouhou řadu důkazů a veškeré své závěry velmi podrobně a pečlivě zdůvodnil. S tímto závěrem odvolacího soudu se lze bez výhrad ztotožnit, jelikož nalézací soud velmi důkladně rozebral každý dílčí skutek i důkazy k němu provedené, rovněž provedl řadu důkazů k trestné činnosti jako celku a své závěry pak podrobně zdůvodnil tak, že ve věci nevyvstaly žádné pochybnosti. Pokud pak obviněný J. Š. uvádí, že nebylo bez pochybností zjištěno, že by se vědomě dopustil trestné činnosti, přičemž soudy jeho jednání pouze předpokládaly, pak má zjevně na mysli porušení zásady „in dubio pro reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch obžalovaného). K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že ani tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Tato zásada, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.

48. Ve vztahu k dovolání obviněného J. Š. dospěl Nejvyšší soud rovněž k závěru, že ve věci není namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Tento obviněný ale uvedl v dovolání také námitky odpovídající uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy námitku o neprokázání úmyslné formy zavinění a jeho jednání ve spolupachatelství a dále námitku o uložení nepřípustného peněžitého trestu, odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto námitky ale Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Vycházel přitom z následujících skutečností.

49. Námitku nedostatku subjektivní stránky obviněný J. Š. založil na tom, že v případech, kdy opravdu něco konal, soudy zcela rezignovaly na zjištění, zda v těchto případech jednal zaviněně a zda se popsaného „údajného jednání“ dopustil v úmyslu sebe či jiného jakkoliv obohatit. Jak již bylo výše uvedeno, nikdy nepopíral, že by vozil peníze z aktivit spojených s dopravními nehodami a měl z toho profit ve formě odměny za práci, ale kategoricky odmítá, že měl jakoukoli povědomost o tom, že se jedná o trestnou činnost.

50. Nejprve je třeba obecně poznamenat, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

51. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce trestného činu opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byly jednotlivé dílčí skutky spáchány. S námitkou obviněného J. Š. ohledně absence zavinění se nelze ztotožnit, protože zcela pomíjí celkový skutkový stav zjištěný soudy.

52. Předně je třeba uvést, že obviněný v mnoha dílčích útocích tvořil jakýsi spojovací článek mezi obviněným J. H., E. R. a údajnými účastníky fiktivních dopravních nehod. Na bankovní účet obviněného J. Š. (ad I./1), nebo faktického spolupachatele R. R. a zejména pak jeho známých, bylo v důsledku jednání obviněného J. H. poškozenou pojišťovnou převáděno pojistné plnění, které se pak různými způsoby popsanými ve výroku o vině dostávalo do dispozice obviněných. I když obviněný J. Š. tvrdil svoji verzi skutkového děje, na které je také do značné míry založena i jeho námitka o neprokázání úmyslné formy zavinění a spolupachatelství, tedy že to pro něj byla pouze forma přivýdělku a neměl tušení o trestnosti celého jednání, na základě provedeného dokazování byla jeho verze obhajoby zcela vyloučena, jelikož bylo jednoznačně prokázáno, že věděl, že se jedná o pojistné plnění z dopravních nehod, ke kterým vůbec nedošlo a nikoli ze standardních pojistných událostí. Protože nezákonnost celého jednání mu byla od počátku zřejmá a ve všech případech fingovaných dopravních nehod jednal s tímto vědomím, již soud prvního stupně dospěl k správnému závěru, že také obviněný J. Š. jednal v přímém úmyslu a tento svůj hmotněprávní závěr také řádně odůvodnil, včetně jednání ve spolupachatelství (viz body 276 a 277 odůvodnění rozsudku). Jak jednání v přímém úmyslu, tak i jednání ve spolupachatelství pak jednoznačně vyplývá i z výroku o vině, kde je uvedeno, že se trestných činů obvinění dopustili tím, že v době od 16. 5. 2005 do 18. 9. 2012, na různých místech v Praze, po předchozí vzájemné dohodě společně s E. R. (zemřelým 2. 2. 2018), v úmyslu získat majetkový prospěch, vylákali od poškozené společnosti Allianz pojišťovny, a. s., pojistná plnění z pojistných událostí – dopravních nehod, ke kterým mělo dojít na území České republiky a v zahraničí, ačkoli věděli, že údaje o dopravních nehodách jsou nepravdivé, že k těmto dopravním nehodám nikdy nedošlo, nebyla způsobena žádná škoda a tedy nevznikl nárok na vyplacení pojistného plnění.

53. Pokud jde o námitku, kterou obviněný J. Š. rozporuje výši způsobené škody, Nejvyšší soud již výše uvedl, že tuto nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože je založena na soudy vyvrácené skutkové verzi obviněného. Pouze nad rámec proto Nejvyšší soud uvádí, že se obviněný ve spolupachatelství dopustil trestné činnosti tak, jak je uvedeno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. U spolupachatelství podle § 23 se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Každému spolupachateli se pak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku, např. celá škoda (viz Šámal Pavel, Gřivna Tomáš, Herceg Jiří, Kratochvíl Vladimír, Púry František, Rizman Stanislav, Šámalová Milada, Válková Helena, Vanduchová Marie, Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 326.). S ohledem na závěr soudu o tom, že trestná činnost byla spáchána ve spolupachatelství, rozhodl soud o tom, že zavázal oba obviněné k náhradě škody společně a nerozdílně, neboť jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku odpovídají oba pachatelé tak, jako kdyby trestný čin spáchali samostatně. Výše škody byla soudem správně určena součtem vyplaceného pojistného ze všech fingovaných dopravních nehod, tudíž je její výše zcela jasná a nezpochybnitelná.

54. Obviněný J. Š. uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu, a to proto, že podle obviněného bylo již v době jeho uložení zjevné, že je nedobytný, což je v rozporu s ustanovením § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Uvedl, že nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, jeho finanční situace není dobrá, v poslední době je řadu měsíců bez práce, a tedy bez stálého příjmu. Má pouze sezónní práci jako lyžařský instruktor a jeho roční plat v roce 2017 a 2018 činil pouze 1 877 €, tedy cca 50 000 Kč, což je hluboko pod životním minimem, a i proto mu byla v listopadu 2018 přidělena podpora. Není mu proto zřejmé, z čeho by měl zaplatit soudem uložený peněžitý trest, a ještě hradit údajně poškozené společnosti i škodu ve výši 33 416 455 Kč. Uložený peněžitý trest považuje proto za likvidační, a pokud by soud nařídil výkon náhradního trestu odnětí svobody, nepřípustným způsobem by mu byl rozšířen již tak přísný trest odnětí svobody.

55. Obviněnému J. Š. byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 10 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč. Předně nelze přisvědčit obviněnému, že se soudy nezabývaly jeho osobními a majetkovými poměry. Soud prvního stupně se zabýval majetkovými poměry obviněného na str. 117 (bod 271) rozsudku a dospěl k závěru, že bylo vyvráceno jeho tvrzení, že žil z normálních příjmů, nedisponoval žádnými vysokými peněžními částkami a rozhodně ne s výnosy z trestné činnosti. I když se nepodařilo zcela objasnit jeho skutečnou majetkovou situaci a bylo pouze zjištěno, že obviněný J. Š. v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku neměl žádnou nemovitost a pracoval pouze sezónně, městský soud dospěl k závěru, a to i s ohledem na výpovědi svědků o jeho nákladném způsobu života a životním standardu, že obviněný J. Š. v době páchání trestné činnosti disponoval značnými finančními prostředky, které pocházely z trestné činnosti. Městský soud ale poukázal také na již zmíněný a při domovní prohlídce zajištěný záznam jeho rozhovoru se spoluobviněným J. H., ve kterém se obviněný J. Š. zmínil, že má v sejfu na tajném místě ukrytý velký obnos peněz, aby mu nebyl případně zabaven policií. Protože obviněný získal trestnou činností majetkový prospěch značného rozsahu a je osobou v produktivním věku bez překážky, která by mu bránila ve výdělečné činnosti, uložil mu vedle trestu odnětí svobody také peněžitý trest v celkové výši 1 000 000 Kč. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil s uvedenou argumentací soudu prvního stupně ohledně uloženého peněžitého trestu s tím, že oba obvinění vysokou měrou majetkově profitovali z trestné činnosti, i když se jejich peněžitý výnos nepodařilo zjistit, což ale koresponduje se zajištěnou zvukovou nahrávkou, z níž je zřejmé, že oba obvinění si pro případ trestního stíhání byli vědomi rizika nakládání s nadstandardními příjmy a nutnosti jejich úschovy. Obviněný J. Š. v roce 2013 také prodal svůj byt v Německu své přítelkyni, je v produktivním věku, jeho finanční situace je dlouhodobě velmi dobrá, vyživovací povinnost na svoji dceru (pozn. ročník 2010; obviněný tvrdí, že nemá z čeho plnit) neplní, a i když v odvolacím řízení uvedl, že v Německu pobírá sociální dávku, lze důvodně usoudit, že uložený peněžitý trest zohledňuje i právo poškozené na náhradu škody a je reálně vykonatelný.

56. S uvedenou argumentací soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil. S ohledem na provedené důkazy a zjištění ohledně způsobu života obviněného J. Š. je zjevné, že tak jako se snažil vyhnout se zcela trestní odpovědnosti za spáchanou trestnou činnost, v souladu s tímto jeho přístupem také záměrně zamlčuje a skresluje také svoji skutečnou majetkovou situaci, ve snaze ponechat si výnosy z trestné činnosti a zabránit jejich odčerpání. To bylo jednoznačně prokázáno zvukovým záznamem jeho rozhovoru se spoluobviněný J. H., že právě za tímto účelem nejen nabádal tohoto spoluobviněného k opatrnosti a k ukrytí značných výnosů plynoucích jim z trestné činnosti, ale sám tak také činil. Jak vyplývá z odposlechů telefonické komunikace spoluobviněného E. R., který v přípravném řízení odmítl k věci vypovídat a jehož trestní stíhání bylo v důsledku jeho úmrtí před konáním hlavního líčení městským soudem zastaveno, on sám hodnotil výši prospěchu z trestné činnosti tak, že „si každý rok přišli na dva milióny“ (viz str. 108 rozsudku). S ohledem na uvedené, a značně vysoká jednotlivá pojistná plnění, která obvinění za 7 let trvající rozsáhlé trestné činnosti společně podvodně vylákali od poškozené pojišťovny v celkové výši 33 416 455 Kč, nelze přisvědčit námitce obviněného J. Š., že uložený peněžitý trest je nedobytný. Nejvyšší soud považuje za důležité dodat, že trestná činnost se nesmí vyplácet pachateli, který se na ní vědomě a aktivně podílel a profitoval z ní.

57. Uložený peněžitý trest také nijak nezasahuje ani do nároku poškozené pojišťovny na náhradu škody, když svojí výši představuje pouze její nepatrný zlomek a obviněným uložena povinnost k náhradě způsobené škody je solidární, tedy týká se společně obou obviněných.

58. Pokud obviněný J. Š. v dovolání tvrdí, že je řadu měsíců bez práce, a tedy bez stálého příjmu, je to vzhledem k jeho relativnímu mládí a schopnosti pracovat, především důsledek jeho rozhodnutí. Nelze proto tím odůvodňovat nedobytnost peněžitého trestu.

59. Jelikož námitky, které v dovolání uvedl obviněný J. Š., z části neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání, a jeho námitky odpovídající důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými, Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

60. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o obou dovoláních v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu