7 Tdo 1217/2019Usnesení NS ze dne 29.10.2019

7 Tdo 1217/2019-264

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 10. 2019 o dovolání obviněného V. W., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Příbram, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 11 To 175/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 123/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. W. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2019, č. j. 3 T 123/2018-189, byl obviněný V. W. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento souhrnný trest mu byl uložen rovněž za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 1 T 9/2018, a dále za přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 3 T 51/2018. Okresní soud v Příbrami současně zrušil výroky o trestech ve výše specifikovaném trestním příkazu a rozsudku, včetně výroků obsahově navazujících. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo také rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradu škody 5 600 Kč.

Pokusu uvedeného zločinu se obviněný V. W. dopustil v podstatě tím, že dne 6. 3. 2018 v obci XY, okres Příbram, v hale třídící linky společnosti D., fyzicky napadl poškozeného O. P. tak, že jej udeřil plastovým hrablem do ruky a do hlavy, kde ho zasáhl do pravého oka, přičemž poškozený v důsledku tohoto útoku utrpěl zranění spočívající v krevní podlitině na horní končetině a poranění pravého oka, které vedlo dočasně nejen ke ztrátě ostrosti zraku, ale v prvních dnech až ke ztrátě zraku se změnami na sítnici, tato poranění poškozeného omezovala v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne, avšak kratší šesti týdnů, přičemž obviněný si musel být vědom skutečnosti, že vzhledem k charakteru útoku vedeného na hlavu poškozeného a předmětu, kterým útok vedl, mohl poškozenému způsobit daleko závažnější poranění, než které mu nakonec vzniklo, a to v podobě proražení očnice, úplné ztráty oka či pohmoždění mozku.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 11 To 175/2019-209, bylo odvolání obviněného podané do výroku o vině podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Nejprve obecně uvedl, že se v případě zločinu těžkého ublížení na zdraví vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, který však nebyl v tomto případě prokázán. Následně zopakoval závěry soudu prvního stupně a dodal, že soud měl opakovaně tvrdit, že jedním úderem došlo k poranění oka i ruky, pak však připustil i dva údery, byť ty nebyly prokázány. Konstatoval, že oba soudy hodnotily výpověď poškozeného jako věrohodnou, verze poškozeného o útoku se však rozcházely s jeho jinými tvrzeními. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů, že by jedním úderem zasáhl dvě rozdílné oblasti lidského těla. Zdůraznil, že jeho úder byl reflexivní; poté, co poškozený po něm hodil sáček, on se ohnal a došlo k úrazu. Zcela tak chybí úmysl (byť jen srozumění s následkem). Vyjádřil názor, že bylo namístě použít právní kvalifikaci podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Zjevně ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání obsahuje námitku, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 27. 6. 2019, obviněný však obdržel předvolání pozdě a nemohl se tak jednání účastnit, za což se odvolacímu soudu omluvil. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jeho účast na veřejném zasedání byla nezbytná, přičemž „s ohledem na trestní sazbu není možné (jde o nutnou obhajobu) uskutečnit veřejné zasedání bez účasti odvolatele“. To se však v daném případě stalo a byla tím porušena práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že jediným ustanovením, podle něhož je vyžadována povinná účast obviněného při veřejném zasedání o odvolání, je § 263 odst. 4 tr. ř., které však na posuzovaný případ nedopadá. Otázku přítomnosti obviněného u veřejného zasedání přitom nelze směšovat s otázkou nutné obhajoby. Státní zástupce dále vyložil, že postup odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, nebyl zásahem do práva obviněného podle § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že byť obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě, neoznačil procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání, které neměly být splněny, a žádné takové ani nebyly z jeho strany zaznamenány. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný napadal výhradně skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Takové námitky však nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde o případy, kdy v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém základním právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Dovolací námitka obviněného, že dne 27. 6. 2019 bylo konáno veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli byla jeho účast nutná, je pod tento dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná.

Právní úprava obsažená v § 233 odst. 1 umožňuje, aby byl obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž se nevylučuje možnost uložení písemnosti (§ 64 odst. 2 tr. ř.) a doručení tzv. fikcí podle § 64 odst. 4 tr. ř. Za dodržení zákonem stanovených podmínek (zejména dodržení pětidenní lhůty k přípravě od doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání – § 233 odst. 2 tr. ř.) lze pak konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (tj. § 232 tr. ř. a násl.). Z § 263 odst. 4 tr. ř. plyne, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo.

Z obsahu trestního spisu dovolací soud zjistil, že předseda senátu Krajského soudu v Praze stanovil termín veřejného zasedání o odvolání obviněného na den 27. 6. 2019, přičemž o konání veřejného zasedání byl obviněný vyrozumíván (nebyl tedy k veřejnému zasedání předvolán, jak tvrdil v dovolání), a tato písemnost, doručovaná do vlastních rukou obviněného, byla dne 10. 6. 2019 uložena u pošty, protože adresát nebyl zastižen, a byla připravena k vyzvednutí. Adresátu byla zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl. Protože si adresát písemnost v úložní době nevyzvedl, byla vložena do domovní adresátem užívané schránky dne 26. 6. 2019 (č. l. 203 p. v.). Obviněnému tedy bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno fikcí dne 20. 6. 2019 (srov. § 64 odst. 4 tr. ř.) a byla tudíž zachována zmíněná pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání.

Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2019 vyplývá, že bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, avšak za účasti jeho obhájce (č. l. 207). Jak rovněž vyplývá z obsahu trestního spisu, obviněný svou neúčast nijak dopředu neomluvil, jak uváděl v dovolání, ani soud nepožádal o odročení veřejného zasedání. Věc bylo zároveň možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.

Není přitom pochyb o tom, že s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba obviněnému umožnit účast i na veřejném zasedání, pokud svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Obviněný se však k veřejnému zasedání nedostavil, aniž by dopředu svou neúčast jakkoli omluvil. Navíc veřejnému zasedání byl přítomen obhájce obviněného, který nepřítomnost obviněného nijak neomlouval a ani nežádal o odročení veřejného zasedání.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že – jak rovněž správně konstatoval státní zástupce ve vyjádření k dovolání – tvrzení obviněného, že jeho účast byla nutná s ohledem na trestní sazbu předmětného trestného činu, by bylo obecně relevantní pouze ve vztahu k hlavnímu líčení (srov. § 202 odst. 4 tr. ř.), nikoli však v případě veřejného zasedání.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že konal-li odvolací soud veřejné zasedání dne 27. 6. 2019 v nepřítomnosti obviněného, nebyl takový postup v rozporu s trestním řádem ani se základními postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto dovolání zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolání obviněného V. W. bylo založeno převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, příp. proti tomu, jak byly hodnoceny důkazy. Výše uvedené se týká především výhrad obviněného ve vztahu k výpovědi poškozeného – svědka O. P., kterou považoval za nevěrohodnou a vnitřně rozpornou. Vzhledem k tomu, že taková námitka není způsobilá naplnit výše uvedený (ani žádný jiný) dovolací důvod, je možné pouze stručně dodat, že soudy hodnotily výpověď poškozeného svědka jednotlivě i v kontextu s dalšími důkazy včetně výpovědi obviněného a řeči těla poškozeného a vypořádaly se i se všemi nesrovnalostmi ve výpovědi poškozeného (jako např. zaměňování levé a pravé strany apod.). Výpověď poškozeného byla v souladu nejen s výpovědí svědkyně J. N. (resp. úředním záznamem Policie České republiky ze dne 6. 3. 2018) či záznamem o úrazu ze dne 12. 3. 2018, ale v podstatných bodech i s výpovědí samotného obviněného, soudy ji proto posoudily jako výpověď v základu věrohodnou a pravdivou (viz strany 4 – 5 rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud rovněž nesouhlasí s námitkou, že soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že ke zranění poškozeného došlo dvěma údery obviněného. Takové tvrzení je v rozporu s obsahem odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (soud uzavřel, že k oběma zraněním mohlo dojít i jen jednou ranou hrablem). Kromě toho nelze než souhlasit s odůvodněním okresního soudu, že okolnost, zda došlo ke dvěma či pouze k jednomu úderu, není pro posouzení viny obviněného nijak zvlášť významná. Zásadní je skutečnost, že poškozený byl obviněným udeřen jak do ruky, tak i do oka, přičemž především v důsledku poranění oka byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne a mohlo dojít i k následku mnohem závažnějšímu.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze do jisté míry podřadit námitky dovolatele týkající se subjektivní stránky trestného činu, byť podstatná část konkrétních námitek opět vychází z vlastní skutkové verze obviněného, podle které byl jeho úder pouze reflexivní – pouze se ohnal po hození sáčku poškozeným.

Trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).

Srozuměním ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku sice není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným, přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. I když jde o následek pachatelem nechtěný (je pouze vedlejším následkem jeho jednání), je s takovým následkem srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. (K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.).

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k jeho dokonání nedošlo.

Na prvním místě je nutné odmítnout konstrukci vytvořenou dovolatelem, že se jednalo o pouhý reflex, nikoli o úmyslný útok. Takové tvrzení je totiž v rozporu s jeho vlastní výpovědí, podle které chtěl poškozeného O. P. trefit přes jeho ruce (viz protokol o hlavním líčení ze dne 17. 1. 2019 na č. l. 150 p. v.), což – jak soud prvního stupně správně konstatoval – zcela vylučuje, aby se obviněný dopustil činu neúmyslně. Kromě toho obviněný úmyslně směřoval hrablo na sníh na horní část těla poškozeného a za této situace musel být minimálně srozuměn s tím, že může zasáhnout tak zranitelnou a důležitou část těla poškozeného jako je oko (oči byly rukám poškozeného blízko, jelikož byl v době útoku skloněný k třídícímu pásu) a způsobí mu tím vážná zranění (např. úplnou ztrátu oka apod.). Jinými slovy především z okolností jednání obviněného (tj. že při hození či úderu směřoval velké plastové hrablo s hranami do horní části těla poškozeného, tedy do oblasti, kde se nachází citlivé oblasti jako je hlava), lze usuzovat na zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (srov. strana 8 rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Právě vzhledem k použitému nástroji, způsobu útoku a především části těla, kam útok směřoval, musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že by mohl poškozenému způsobit vážné zranění – těžkou újmu na zdraví. Jeho úmysl tak nepřímo směřoval ke způsobení závažnějšího následku (např. v podobě úplné ztráty zraku či pohmoždění mozku), který však pouze náhodou (v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněného) nenastal.

Soudy tak správně kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že úmyslným zaviněním obviněného byl pokryt i hrozící těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví [konkrétně hrozilo zejména poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku], nepřicházela v úvahu právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jak dovolatel navrhoval.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, na kterou odkázal obviněný ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumáno; tento dovolací důvod v jeho první alternativě tudíž nemohl být naplněn.

Nejvyšší soud uzavírá, že námitky uplatněné v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod a zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 10. 2019

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu