7 Tdo 1111/2011Usnesení NS ze dne 06.09.2011

7 Tdo 1111/2011-13

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. září 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 To 52/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 223/2010, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 1 T 223/2010, byl obviněný L. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let.

Odvolání obviněného proti rozhodnutí prvoinstančního soudu Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 To 52/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že u něj absentoval úmysl, když se domníval, že celková délka trestů zákazu činnosti již vypršela. Tresty mu byly podle § 419 tr. zákoníku poměrně zkráceny, čímž následně ztratil přesnou orientaci o jejich délce. Dále měl za to, že doba výkonu trestu odnětí svobody se mu započítává do výkonu trestu zákazu činnosti, byť tato domněnka byla mylná. V důsledku tohoto omylu tak nejednal úmyslně.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadená rozhodnutí a věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nevyjádřilo.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný sice v dovolání namítá absenci subjektivní stránky, jakožto obecně hmotně právní námitku, zakládá jí však na jiném skutkovém zjištění, než které bylo objektivně zjištěno soudy nižších stupňů. Tvrdí-li, že se domníval, že celková délka trestů zákazů činnosti již vypršela a nevěděl, že výkon trestu odnětí svobody se mu do výkonu trestu zákazu činnosti nezapočítává, přičemž na základě tohoto omylu pak nejednal úmyslně, nenamítá tím nesprávné právní posouzení skutku, nýbrž brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, který dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný věděl o trvajícím zákazu činnosti, přesto řídil osobní motorové vozidlo a nejednal tak v žádném omylu, ale v přímém úmyslu. Taková námitka nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když skutkové námitky nelze podřadit pod uplatněný ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně vymezený v § 265b odst. 1 tr. ř. Navíc byla tato námitka podstatou jeho obhajoby od počátku trestního řízení a soudy nižších stupňů se s ní náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje z jejich závěry, a proto odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí (k předmětné námitce zejména str. 3 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.

Protože námitky obviněného nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, bylo jeho dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. září 2011

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš