7 Tdo 1079/2002Usnesení NS ze dne 08.01.2003

7 Tdo 1079/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 1. 2003 o dovoláních, která podali obvinění Z. K. a A. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 6 To 468/2001, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

Obvinění Z. K. a A. K. podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 6 To 468/2001, jímž bylo rozhodnuto o jejich odvoláních proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 1 T 41/2001. Svá dovolání podali z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Každý z nich namítl, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením v jeho výrokové části rozhodl pouze o náhradě škody, ačkoli jejich odvolání směřovala proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Blansku. Navrhli, aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně rozhodnout o jejich odvoláních proti výrokům rozsudku Okresního soudu v Blansku o vině a trestu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.) dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V napadeném usnesení žádný výrok nechybí ani není neúplný. Obvinění podali odvolání proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Blansku, to znamená proti výroku o vině, proti výroku o trestu a proti výroku o povinnosti k náhradě škody. Z podnětu odvolání obviněných Krajský soud v Brně přezkoumal podle § 254 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Blansku ve všech jeho výrocích. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že Krajský soud v Brně shledal správným výrok o vině a výrok o trestu a shledal nesprávným výrok o povinnosti k náhradě škody. V napadeném usnesení to vyjádřil tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku Okresního soudu v Blansku výrok o náhradě škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech obchodněprávních.

Tento způsob rozhodnutí Krajského soudu v Brně odpovídá trestnímu řádu, neboť pokud po přezkoumání všech výroků rozsudku Okresního soudu v Blansku dospěl k závěru, že vadný je jen výrok o povinnosti obviněných k náhradě škody, postupoval podle § 258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení odpovídalo, že pokud Krajský soud v Brně shledal vadným jen výrok o náhradě škody, zrušil pouze tento výrok a odkázal poškozené na jiné řízení. To, že výrok o vině a výrok o trestu shledal správnými, Krajský soud v Brně vyjádřil tím, že tyto výroky rozsudku Okresního soudu v Blansku ponechal nedotčeny. Přitom nebylo nutné, aby to, že výrok o vině a výrok o trestu zůstávají beze změny, vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněných v části směřující proti výroku o vině a proti výroku o trestu zamítal jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle § 256 tr. ř. však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.

Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., tedy vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny. Těmto zásadám napadené usnesení Krajského soudu v Brně zcela odpovídá.

Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl zjevně neopodstatněná dovolání obviněných.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že obvinění podali dovolání nejprve z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je zřejmé z podání jejich obhájce, které nebylo datováno a které došlo Okresnímu soudu v Blansku dne 26. 9. 2002. Předseda senátu Okresního soudu v Blansku postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. vyzval obhájce, aby ve stanovené lhůtě odstranil vady obsahu dovolání. Poté obhájce v rámci zákonné dovolací lhůty (§ 265e odst. 1 tr. ř.) učinil u Okresního soudu v Blansku další podání datované dnem 10. 10. 2002, které označil jako „Doplnění dovolání obviněných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 6 To 468/2001“ a v kterém uvedl, že obvinění podávají dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud to považoval za změnu důvodu dovolání, ke které došlo v rámci trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. ř.), a proto o dovoláních rozhodl jako o dovoláních podaných z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Stav, který vyplýval z obou podání, Nejvyšší soud nemohl pokládat za dovolání podaná z obou důvodů, tj. jak z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože tyto důvody se v daném případě logicky vzájemně vylučují. V prvním podání totiž bylo Krajskému soudu v Brně vytýkáno, že napadené usnesení i rozsudek Okresního soudu v Blansku spočívají „na nesprávném právním posouzení celé věci“, a i když to v podání nebylo výslovně uvedeno, z povahy uplatněných námitek se dá usuzovat na to, že dovolání byla zamýšlena jako dovolání podaná v rozsahu odpovídajícím především výroku o vině. V druhém podání pak bylo Krajskému soudu v Brně vytýkáno, že o podaných odvoláních rozhodl jen v části, která se týkala náhrady škody, a nikoli též v části, která se týkala viny a trestu. Námitka, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení viny, je logicky vyloučena námitkou, že napadeným usnesením nebylo v otázce viny rozhodnuto. Nejvyšší soud proto vycházel z toho, že mezi oběma podáními obhájce obviněných je vztah, jehož podstatou je to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl nahrazen dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. ledna 2003

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec